V září se ve Varšavě konal desátý ročník festivalu Generation After Showcase s mottem Artistic Intelligence! Některé inscenace se přitom přímo či nepřímo zabývaly tím, jak technologie a umělá inteligence proměňují způsoby komunikace i mezilidské vztahy. Poněkud nečekaným způsobem se tohoto tématu dotkla inscenace Szkoła uwodzenia režisérky Magdy Szpecht. Vznikla v Teatr Komuna Warszawa, které se dlouhodobě zaměřuje na současná společenská a politická témata a experimentální divadelní formy.
Školu svádění lze číst jako současnou, značně vyostřenou variaci na Molièrovu Školu žen. Zatímco u Molièra se otázka výchovy odehrává v rámci dobových společenských konvencí, Szpecht obrací pozornost k současným podobám patriarchálního myšlení, které se za pomoci digitálních platforem a internetových vůdců snaží znovu legitimizovat mužskou nadvládu.
V rozhovoru pro polský časopis Krytyka Polityczna režisérka Magda Szpecht a herec Jan Sobolewski popsali, jak se tvůrčí tým infiltroval do kurzů svádění. Sobolewski se pod falešnou identitou přihlásil na jeden z nich, pořádaný influencerem z ruskojazyčného prostředí, jehož životním cílem je stát se ruským prezidentem, a skrytě jeho průběh natáčel. Tento divadelní experiment ukázal, jak snadno proniká jazyk manosféry a krajní pravice z internetových komunit do každodenní komunikace a jak výrazně jejich ideologie formují myšlení mladých mužů.

Manosféra není přitažlivá pouze tím, že mužům slibuje návody, jak ženy svádět a ovládat. Nabízí jim také možnost najít identitu a získat sebevědomí. Právě v tom spočívá politický rozměr inscenace, Magda Szpecht totiž naznačuje paralelu mezi misogynní představou mužské nadřazenosti a autoritářským způsobem uvažování. Oba světy spojuje touha po kontrole a podřízení druhých. Vyzdvihován je „přirozený“ řád, který je třeba obnovit. V inscenaci je zmiňována také válka na Ukrajině a postavení uprchlic ve Varšavě, které se mohou stát terčem mužů zneužívajících jejich zranitelnosti. Mocenské vztahy se tak promítají do každodenního života a pronikají až do nejintimnějšího prostoru.
Přestože má Škola svádění zřetelný odkaz k Rusku a jeho imperialistické politice, mechanismy, které odhaluje, jsou známé i v českém prostředí. Lze například zmínit nedávnou investigativní práci Seznam Zpráv, která odhalila fungování české buňky mezinárodní neonacistické sítě Active Club. Ta se navenek prezentovala jako sportovní komunita zaměřená na box a orientovala se mimo jiné na nábor mladých mužů. Nejde o totožný fenomén jako manosféra, nebezpečných pojítek ale nalezneme několik – jedna komunita staví svou ideologii na představě mužské nadřazenosti nad ženami, druhá na rasové a nacionalistické hierarchii, obě pak nabízejí jednoduchý výklad světa, v němž má každý znát své místo.
Formálně se Škola svádění pohybuje na pomezí divadla a filmu. Inscenace je označována jako mockument, tedy dokumentární forma, která pracuje také s fikcí a divadelní stylizací. Využívá principy pozorování a Open-Source Intelligence (získávání a vyhodnocování informací z veřejně dostupných zdrojů). Součástí jsou videoprojekce, které přenášejí na jeviště materiál pořízený během výzkumu. Kamera zachycuje především guru a účastníky jeho kurzu, jejich způsob komunikace i osvojování technik, jimiž se mají naučit získávat kontrolu nad ženami. Zvlášť výmluvné jsou pak záběry z varšavského obchodního centra, kde muži tyto postupy zkoušejí na procházejících ženách. Právě střet mezi uzavřeným prostředím kurzu a každodenní realitou veřejného prostoru odhaluje skutečné důsledky rad o svádění. Ženy, které se stávají terčem této „výuky“, totiž nejsou účastnicemi hry, ale oběťmi vystavenými nevyžádané pozornosti i fyzickým atakům.
Na jevišti vystupují pouze dva herci – Jan Sobolewski a Lena Schimscheiner, kteří děj nejen performují a ilustrují, ale také ho komentují. Inscenaci rozhodně nechybí úlevná míra nadsázky a humoru. Práce s proměnlivostí rolí odpovídá tématu představení, v němž se identita stává něčím, co lze podle potřeby změnit. Dokumentární rovina patří k nejsilnějším stránkám inscenace, méně plynulé jsou občas přechody mezi filmovým materiálem a živým divadelním děním. Ilustrativně pak působí opakující se tanec Leny Schimscheiner v sexy oblečení u tyče. Jeho význam je snadno čitelný – odkazuje k sexualizaci ženského těla. Osobně ho ale považuji za zjednodušující a postupem času i scénicky iritující.
Inscenace zkoumá nejen metody manipulátorů, ale také naši ochotu naslouchat jejich argumentům a přijímat jejich pravidla. Hranice mezi dokumentem, rekonstrukcí a divadelní fikcí se stává součástí diváckého prožitku. Tento přístup odpovídá dlouhodobému zaměření Magdy Szpecht na politická a společenská témata i na propojování divadla s dokumentárními a digitálními postupy.
Tvorbu Szpecht jsme měli možnost poznat také v českém prostředí. V rámci festivalu Bazaar byly uvedeny hned dvě její inscenace – v roce 2024 to byl Cyber Elf, který se zabývá kyberaktivismem a bojem proti ruské propagandě a dezinformacím, o rok později inscenace Ona stojí uprostřed bojiště, kde v popředí stojí umělkyně, která se stává vojačkou. Ve Škole svádění pak důrazně připomíná, že mocenské strategie se nemusí prosazovat pouze prostřednictvím politických institucí nebo otevřeného násilí.
Škola svádění je nesmírně důležité dílo i mimo polský kontext. Nápaditě ukazuje, že cesta od touhy po mužské dominanci k autoritářskému vidění světa je poměrně krátká.
Teatr Komuna Warszawa – Magda Szpecht: Škola svádění. Režie: Magda Szpecht, scéna, kostýmy, světelný design: Janek Simon, video: Michał Rogulski, choreografie: Katarzyna Szugajew, hudba: Krzysztof Kaliski, účinkují: Lena Schimscheiner, Jan Sobolewski. Premiéra 3. září 2026.

