Jak se muži učí být sku­teč­ný­mi muži

VZDOR 014

Délka: 6 min

O mužské nejistotě a touze po nadvládě aneb Škola svádění Magdy Szpecht v Teatr Komuna Warsawa.

V zá­ří se ve Var­ša­vě ko­nal de­sá­tý roč­ník fes­ti­va­lu Ge­ne­rati­on Af­ter Show­ca­se s mot­tem Ar­tis­tic In­tel­li­gen­ce! Ně­kte­ré in­sce­na­ce se při­tom pří­mo či ne­pří­mo za­bý­va­ly tím, jak tech­no­lo­gie a umě­lá in­te­li­gen­ce pro­mě­ňu­jí způ­so­by ko­mu­ni­ka­ce i me­zi­lid­ské vzta­hy. Po­ně­kud ne­če­ka­ným způ­so­bem se to­ho­to té­ma­tu do­tkla in­sce­na­ce Szkoła uwod­ze­nia re­ži­sér­ky Mag­dy Szpecht. Vznik­la v Te­a­tr Ko­mu­na War­s­za­wa, kte­ré se dlou­ho­do­bě za­mě­řu­je na sou­čas­ná spo­le­čen­ská a po­li­tic­ká té­ma­ta a ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­del­ní for­my.

Ško­lu svá­dě­ní lze číst ja­ko sou­čas­nou, znač­ně vy­ostře­nou va­ri­a­ci na Mo­lièro­vu Ško­lu žen. Za­tím­co u Mo­liè­ra se otáz­ka vý­cho­vy ode­hrá­vá v rám­ci do­bo­vých spo­le­čen­ských kon­ven­cí, Szpecht ob­ra­cí po­zor­nost k sou­čas­ným po­do­bám pa­tri­ar­chál­ní­ho myš­le­ní, kte­ré se za po­mo­ci di­gi­tál­ních plat­fo­rem a in­ter­ne­to­vých vůd­ců sna­ží zno­vu le­gi­ti­mi­zo­vat muž­skou nad­vlá­du.

V roz­ho­vo­ru pro pol­ský ča­so­pis Kry­ty­ka Po­li­ty­cz­na re­ži­sér­ka Mag­da Szpecht a he­rec Jan So­bo­lewski po­psa­li, jak se tvůr­čí tým in­fil­tro­val do kur­zů svá­dě­ní. So­bo­lewski se pod fa­leš­nou iden­ti­tou při­hlá­sil na je­den z nich, po­řá­da­ný in­flu­en­ce­rem z rus­ko­ja­zyč­né­ho pro­stře­dí, je­hož ži­vot­ním cí­lem je stát se rus­kým pre­zi­den­tem, a skry­tě je­ho prů­běh na­tá­čel. Ten­to di­va­del­ní ex­pe­ri­ment uká­zal, jak snad­no pro­ni­ká ja­zyk ma­no­sfé­ry a kraj­ní pra­vi­ce z in­ter­ne­to­vých ko­mu­nit do kaž­do­den­ní ko­mu­ni­ka­ce a jak vý­raz­ně je­jich ide­o­lo­gie for­mu­jí myš­le­ní mla­dých mužů.

Jan So­bo­lewski do in­sce­na­ce při­ná­ší i vlast­ní zku­še­nost z in­fil­tra­ce do kur­zu. FO­TO: PAT MIC

Ma­no­sfé­ra ne­ní při­taž­li­vá pou­ze tím, že mužům sli­bu­je ná­vo­dy, jak že­ny svá­dět a ovlá­dat. Na­bí­zí jim ta­ké mož­nost na­jít identi­tu a zís­kat se­be­vě­do­mí. Prá­vě v tom spo­čí­vá po­li­tic­ký roz­měr in­sce­na­ce, Mag­da Szpecht totiž na­zna­ču­je pa­ra­le­lu me­zi mi­so­gyn­ní před­sta­vou muž­ské nad­řa­ze­nos­ti a au­to­ri­tář­ským způ­so­bem uva­žo­vá­ní. Oba svě­ty spo­ju­je tou­ha po kon­t­ro­le a pod­ří­ze­ní dru­hých. Vy­zdvi­ho­ván je „při­ro­ze­ný“ řád, kte­rý je tře­ba ob­no­vit. V in­sce­na­ci je zmi­ňo­vá­na ta­ké vál­ka na Ukra­ji­ně a po­sta­ve­ní uprch­lic ve Var­ša­vě, kte­ré se mo­hou stát ter­čem mužů zne­u­ží­va­jí­cích je­jich zra­ni­tel­nos­ti. Mo­cen­ské vzta­hy se tak pro­mí­ta­jí do kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta a pro­ni­ka­jí až do nej­in­tim­něj­ší­ho pro­sto­ru.

Přes­to­že má Ško­la svá­dě­ní zře­tel­ný od­kaz k Rus­ku a je­ho im­pe­ri­a­lis­tic­ké po­li­ti­ce, me­cha­nismy, kte­ré od­ha­lu­je, jsou zná­mé i v čes­kém pro­stře­dí. Lze na­pří­klad zmí­nit ne­dáv­nou in­ves­ti­ga­tiv­ní prá­ci Se­znam Zpráv, kte­rá od­ha­li­la fun­go­vá­ní čes­ké buň­ky me­zi­ná­rod­ní ne­o­na­cis­tic­ké sí­tě Acti­ve Club. Ta se na­ve­nek pre­zen­to­va­la ja­ko spor­tov­ní ko­mu­ni­ta za­mě­ře­ná na box a ori­en­to­va­la se mi­mo ji­né na ná­bor mla­dých mužů. Nejde o to­tož­ný fe­no­mén ja­ko ma­no­sfé­ra, ne­bez­peč­ných po­jí­tek ale na­lez­ne­me ně­ko­lik – jed­na ko­mu­ni­ta sta­ví svou ide­o­lo­gii na před­sta­vě muž­ské nad­řa­ze­nos­ti nad že­na­mi, dru­há na ra­so­vé a na­ci­o­na­lis­tic­ké hi­e­rar­chii, obě pak na­bí­ze­jí jed­no­du­chý vý­klad svě­ta, v němž má kaž­dý znát své mís­to.

For­mál­ně se Ško­la svá­dě­ní po­hy­bu­je na po­me­zí di­va­dla a fil­mu. In­sce­na­ce je ozna­čo­vá­na ja­ko moc­ku­ment, te­dy do­ku­men­tár­ní for­ma, kte­rá pra­cu­je ta­ké s fik­cí a di­va­del­ní sty­li­za­cí. Vy­u­ží­vá prin­ci­py po­zo­ro­vá­ní a Open-Sour­ce In­tel­li­gen­ce (zís­ká­vá­ní a vy­hod­no­co­vá­ní in­for­ma­cí z ve­řej­ně do­stup­ných zdro­jů). Sou­čás­tí jsou vi­deo­pro­jek­ce, kte­ré pře­ná­še­jí na je­viš­tě ma­te­ri­ál po­ří­ze­ný bě­hem vý­zku­mu. Ka­me­ra za­chy­cu­je pře­de­vším gu­ru a účast­ní­ky je­ho kur­zu, je­jich způ­sob ko­mu­ni­ka­ce i osvo­jo­vá­ní tech­nik, ji­miž se ma­jí na­u­čit zís­ká­vat kon­t­ro­lu nad že­na­mi. Zvlášť vý­mluv­né jsou pak zá­bě­ry z var­šav­ské­ho ob­chod­ní­ho cen­t­ra, kde muži ty­to po­stu­py zkou­še­jí na pro­chá­ze­jí­cích že­nách. Prá­vě střet me­zi uza­vře­ným pro­stře­dím kur­zu a kaž­do­den­ní re­a­li­tou ve­řej­né­ho pro­sto­ru od­ha­lu­je sku­teč­né dů­sled­ky rad o svá­dě­ní. Že­ny, kte­ré se stá­va­jí ter­čem té­to „vý­u­ky“, totiž nejsou účast­ni­ce­mi hry, ale oběť­mi vy­sta­ve­ný­mi ne­vy­žá­da­né po­zor­nos­ti i fy­zic­kým ata­kům.

Na je­viš­ti vy­stu­pu­jí pou­ze dva her­ci – Jan So­bo­lewski a Le­na Schim­s­che­i­ner, kte­ří děj nejen per­for­mu­jí a ilu­stru­jí, ale ta­ké ho ko­men­tu­jí. In­sce­na­ci roz­hod­ně ne­chy­bí úlev­ná mí­ra nad­sáz­ky a hu­mo­ru. Prá­ce s pro­měn­li­vos­tí ro­lí od­po­ví­dá té­ma­tu před­sta­ve­ní, v němž se iden­ti­ta stá­vá ně­čím, co lze pod­le po­tře­by změ­nit. Do­ku­men­tár­ní ro­vi­na pat­ří k nej­sil­něj­ším strán­kám in­sce­na­ce, mé­ně ply­nu­lé jsou ob­čas pře­cho­dy me­zi fil­mo­vým ma­te­ri­á­lem a ži­vým di­va­del­ním dě­ním. Ilu­stra­tiv­ně pak pů­so­bí opa­ku­jí­cí se ta­nec Le­ny Schim­s­che­i­ner v sexy ob­le­če­ní u ty­če. Je­ho vý­znam je snad­no či­tel­ný – od­ka­zu­je k se­xu­a­li­za­ci žen­ské­ho tě­la. Osob­ně ho ale po­va­žu­ji za zjed­no­du­šu­jí­cí a po­stu­pem ča­su i scé­nic­ky iri­tu­jí­cí.

In­sce­na­ce zkou­má nejen me­to­dy ma­ni­pu­lá­to­rů, ale ta­ké na­ši ocho­tu na­slou­chat je­jich ar­gu­men­tům a při­jí­mat je­jich pra­vi­dla. Hra­ni­ce me­zi do­ku­men­tem, re­kon­struk­cí a di­va­del­ní fik­cí se stá­vá sou­čás­tí di­vác­ké­ho pro­žit­ku. Ten­to pří­stup od­po­ví­dá dlou­ho­do­bé­mu za­mě­ře­ní Mag­dy Szpecht na po­li­tic­ká a spo­le­čen­ská té­ma­ta i na pro­po­jo­vá­ní di­va­dla s do­ku­men­tár­ní­mi a di­gi­tál­ní­mi po­stu­py.

Tvor­bu Szpecht jsme mě­li mož­nost po­znat ta­ké v čes­kém pro­stře­dí. V rám­ci fes­ti­va­lu Ba­za­ar by­ly uve­de­ny hned dvě je­jí in­sce­na­ce – v ro­ce 2024 to byl Cyber Elf, kte­rý se za­bý­vá ky­berak­ti­vis­mem a bo­jem pro­ti rus­ké pro­pa­gan­dě a dez­in­for­ma­cím, o rok poz­dě­ji in­sce­na­ce Ona sto­jí upro­střed bo­jiš­tě, kde v po­pře­dí sto­jí uměl­ky­ně, kte­rá se stá­vá vojač­kou. Ve Ško­le svá­dě­ní pak dů­raz­ně při­po­mí­ná, že mo­cen­ské stra­te­gie se ne­mu­sí pro­sa­zo­vat pou­ze pro­střed­nic­tvím po­li­tic­kých in­sti­tu­cí ne­bo ote­vře­né­ho ná­si­lí.

Ško­la svá­dě­ní je ne­smír­ně dů­le­ži­té dí­lo i mi­mo pol­ský kon­text. Ná­pa­di­tě uka­zu­je, že ces­ta od tou­hy po muž­ské do­mi­nan­ci k au­to­ri­tář­ské­mu vi­dě­ní svě­ta je po­měr­ně krát­ká.

Te­a­tr Ko­mu­na War­s­za­wa – Mag­da Szpecht: Ško­la svá­dě­ní. Re­žie: Mag­da Szpecht, scé­na, kos­týmy, svě­tel­ný de­sign: Ja­nek Si­mon, vi­deo: Mi­chał Ro­gul­ski, cho­re­o­gra­fie: Ka­tar­zy­na Szu­ga­jew, hud­ba: Kr­zysz­tof Ka­liski, účin­ku­jí: Le­na Schim­s­che­i­ner, Jan So­bo­lewski. Pre­mi­é­ra 3. zá­ří 2026.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: