Ju­di Ba­ri (1949–1997) by­la ame­ric­ká od­bo­ro­vá or­ga­ni­zá­tor­ka a en­vi­ron­men­tál­ní ak­ti­vist­ka, kte­rá se v osm­de­sá­tých le­tech sta­la jed­nou z klí­čo­vých tvá­ří hnu­tí Earth First! Ba­ri pro­sa­zo­va­la spo­je­ní ra­di­kál­ní eko­lo­gic­ké po­li­ti­ky s děl­nic­kým hnu­tím (kon­krét­ně s dře­vo­rub­ci a dal­ší­mi pra­cu­jí­cí­mi v tě­žeb­ním prů­mys­lu). Tím pře­kra­čo­va­la stín en­vi­ron­men­tál­ních hnu­tí, kte­ré se do­stá­va­jí do roz­po­ru s lid­mi, kte­ří z těž­by ži­jí – uká­za­la, že ochra­na le­sů ne­ní v roz­po­ru se zá­jmy míst­ních. Na roz­díl od ně­kte­rých ra­ných po­dob Earth First! pro­sa­zo­va­la ne­ná­si­lí, od­mí­ta­la sa­bo­tá­že, kte­ré by moh­ly ohro­zit lid­ské ži­vo­ty, a ori­en­to­va­la se na ma­so­vou ob­čan­skou ne­po­sluš­nost. Je­jí ži­vot dra­ma­tic­ky po­zna­me­nal bom­bo­vý aten­tát v ro­ce 1990, kdy (před za­čát­kem dů­le­ži­tých pro­tes­tů pro­ti od­les­ňo­vá­ní spo­leč­nos­tí Char­le­se Hurwi­t­ze) vy­buch­la pod se­da­dlem je­jí­ho au­ta v Oa­klan­du ná­lo­že. Ba­ri by­la spo­lu s ko­le­gou Darry­lem Cher­neyem těž­ce ra­ně­na a fa­leš­ně ob­vi­ně­na, že šlo o bom­bu je­jí vlast­ní vý­ro­by. Po­li­cie ni­kdy pa­cha­te­le ne­od­ha­li­la. Ba­ri dál pů­so­bi­la ja­ko hou­žev­na­tá po­sta­va eko­lo­gic­ké scé­ny a in­spi­ro­va­la dal­ší ge­ne­ra­ce en­vi­ron­men­tál­ních a fe­mi­nis­tic­kých ak­ti­vis­tek a ak­ti­vis­tů.

Je­jí fi­lo­zo­fic­ké a po­li­tic­ké myš­le­ní vy­chá­ze­lo z kom­bi­na­ce mar­xis­tic­ké kri­ti­ky ka­pi­ta­lis­mu, eko­fe­mi­nis­mu a hlu­bin­né eko­lo­gie. Mar­xis­mus oce­ňo­va­la ja­ko bri­lant­ní ana­lý­zu vy­ko­řis­ťo­vá­ní a nad­hod­no­ty, ale zá­ro­veň ho kri­ti­zo­va­la za to, že vní­má pří­ro­du jen ja­ko zdroj, kte­rý má být spra­ved­li­vě­ji pře­roz­dě­lo­ván, ni­ko­liv chrá­něn or­ga­nic­ky roz­ví­jen. V tex­tu Re­vo­luč­ní eko­lo­gie (1995) vy­svět­lu­je, že ka­pi­ta­lis­tic­ký sys­tém okrá­dá nejen děl­ní­ky, ale i Ze­mi: z pří­rod­ních zdro­jů je ex­tra­ho­vá­na „nad­hod­no­ta“ bez ohle­du na je­jich ob­no­vu. Zá­ro­veň na­va­zo­va­la na eko­fe­mi­nis­mus, zejmé­na myš­len­ky, že útlak žen a ni­če­ní pří­ro­dy jsou struk­tu­rál­ně pro­po­je­né. 

Ta­to te­o­rie te­dy spo­ju­je vy­ko­řis­ťo­vá­ní li­dí s ni­če­ním pří­ro­dy a vy­svět­lu­je, že nelze od­stra­nit jed­no bez dru­hé­ho. V po­za­dí té­to agre­siv­ní me­to­dy na­klá­dá­ní se svě­tem Ba­ri ob­je­vu­je mo­der­ní vě­du, kte­rá vze­šla z mas­ku­lin­ní tou­hy do­bý­vat, roz­klá­dat (ana­ly­zo­vat) a na­ru­šo­vat (pod­sta­ta ex­pe­ri­men­tu). Uka­zu­je, že do­mně­lé od­dě­le­ní pří­ro­dy a člo­vě­ka je ve sku­teč­nos­ti po­li­tic­kým pro­jek­tem, spo­je­ným s eko­no­mic­ký­mi ná­ro­ky no­vo­vě­ku, ne­se­ný­mi na kří­d­lech pa­tri­ar­chál­ní or­ga­ni­za­ce spo­leč­nos­ti. Ne­zá­vis­le tak for­mu­lo­va­la te­zi, kte­rou při­bliž­ně ve stej­né do­bě do so­ci­ál­ních věd vne­sl Bru­no La­tour ve své kni­ze Ni­kdy jsme ne­by­li mo­der­ní (1991). Jde o po­zo­ru­hod­nou myš­len­ko­vou sho­du, kte­rá do­klá­dá, že v osm­de­sá­tých a de­va­de­sá­tých le­tech se v od­liš­ných pro­stře­dích (USA – Fran­cie, ak­ti­vis­mus – aka­de­mic­ká sfé­ra) ro­di­la no­vá kri­ti­ka mo­der­ni­ty upo­zor­ňu­jí­cí na po­li­tic­ký a eko­no­mic­ký cha­rak­ter vě­dec­ké „ob­jek­ti­vi­ty“ a nut­nost opus­tit myš­len­ku, že ex­per­ti a pri­vi­le­go­va­ní mo­hou být ak­té­ry ra­di­kál­ní změ­ny. 

Pře­klad a ko­men­tář Jan Mo­tal

Ju­di Ba­ri: Re­vo­luč­ní eko­lo­gie (1995)

Hlu­bin­ná eko­lo­gie ne­bo­li bi­o­cen­t­ris­mus je pře­svěd­če­ní, že pří­ro­da tu ne­ní pro­to, aby slou­ži­la li­dem. Člo­věk je sou­čás­tí pří­ro­dy, jen je­den druh me­zi mno­ha. Všech­ny dru­hy ma­jí prá­vo exis­to­vat pro vlast­ní dob­ro, bez ohle­du na to, zda jsou li­dem uži­teč­né. Bi­o­di­ver­zi­ta má hod­no­tu sa­ma o so­bě a je ne­zbyt­ná pro roz­květ ži­vo­ta – lid­ské­ho i ne­lid­ské­ho.

Vě­řím, že ty­to zá­sa­dy nejsou jen dal­ší po­li­tic­kou te­o­rií. Bi­o­cen­t­ris­mus je pří­rod­ní zá­kon, kte­rý exis­tu­je ne­zá­vis­le na tom, zda si ho li­dé uvě­do­mu­jí. Ne­zá­le­ží na tom, jest­li se člo­věk sta­ví do stře­du svě­ta. Pří­ro­da fun­gu­je bi­o­cen­t­ric­ky. A prá­vě ne­schop­nost mo­der­ní spo­leč­nos­ti (jež se sna­ží podří­dit ce­lou pří­ro­du lid­ské­mu užit­ku) to­to uznat, nás do­ved­la na po­kraj zhrou­ce­ní po­zem­ských sys­té­mů pod­po­ry ži­vo­ta.

Bi­o­cen­t­ris­mus ne­ní žád­ná no­vá te­o­rie a ne­vy­na­lez­li ho ani Da­ve Fo­re­man, ani Ar­ne Næs¹. Je to pra­sta­rá pří­rod­ní moud­rost, vy­já­d­ře­ná v úslo­ví „Ze­mě nám ne­pat­ří. Pa­t­ří­me Ze­mi.“ V kon­tex­tu dneš­ní prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti je však bi­o­cen­t­ris­mus hlu­bo­ce re­vo­luč­ní – zpo­chyb­ňu­je sa­mo já­dro sys­té­mu.

(…)

Ka­pi­ta­lis­mus je v pří­mém roz­po­ru s při­ro­ze­ný­mi zá­ko­ny bi­o­cen­t­ris­mu. Je za­lo­žen pře­de­vším na prin­ci­pu sou­kro­mé­ho vlast­nic­tví – te­dy že ně­ja­cí li­dé vlast­ní Ze­mi, aby ji moh­li vy­u­ží­vat pro zisk. V dří­věj­ších fá­zích ka­pi­ta­lis­té do­kon­ce vě­ři­li, že mo­hou vlast­nit i ji­né li­di. A stej­ně ja­ko je dnes ce­lo­svě­to­vě za­vr­že­né ot­roc­tví, i prin­ci­py bi­o­cen­t­ris­mu zpo­chyb­ňu­jí sa­mot­nou myš­len­ku, že člo­věk mů­že vlast­nit Ze­mi.

Jak mů­že cor­po­ra­te rai­der² Char­les Hurwi­tz tvr­dit, že „vlast­ní“ dva ti­sí­ce let sta­ré sekvo­je v He­adwa­ters Fo­rest? Jen pro­to, že po­de­psal pár do­ku­men­tů, aby je smě­nil za dluh z ne­vy­ří­ze­ných ob­li­ga­cí? To je ab­surd­ní. Hurwi­tz je pou­hý záblesk v ži­vo­tě těch­to sta­ro­by­lých stro­mů. I když mů­že mít moc je zni­čit, ne­má na to prá­vo.³

Pod­le mar­xis­tic­ké te­o­rie jsou děl­ní­ci okrá­dá­ni o část hod­no­ty, když jim ka­pi­ta­lis­té pla­tí mé­ně, než od­po­ví­dá to­mu, co vy­tvo­ří. Hod­no­ta, kte­rou si ka­pi­ta­lis­ta po­ne­chá, se na­zý­vá nad­hod­no­ta. Je­jí vý­še zá­vi­sí na mí­ře or­ga­ni­zo­va­nos­ti děl­ní­ků a na je­jich po­zi­ci na glo­bál­ním pra­cov­ním tr­hu. Děl­nic­ká tří­da však ni­kdy ne­zís­ká pl­nou hod­no­tu své prá­ce, pro­to­že ka­pi­ta­lis­tic­ká tří­da svou exis­ten­ci za­klá­dá prá­vě na ex­trak­ci nad­hod­no­ty z vý­ro­by.

I když s tou­to ana­lý­zou sou­hla­sím, mys­lím, že jí ně­co pod­stat­né­ho chy­bí. Část hod­no­ty vý­rob­ku totiž ne­vzni­ká jen z prá­ce, ale i z pří­rod­ních zdro­jů vy­u­ži­tých při je­ho vý­ro­bě. Vě­řím te­dy, že nad­hod­no­ta – zisk – je ukra­de­na nejen děl­ní­kům, ale i sa­mot­né Ze­mi. Ho­li­na je do­ko­na­lým pří­kla­dem mís­ta, od­kud by­la ex­tra­ho­vá­na nad­hod­no­ta. Po­kud by li­dé vy­rá­bě­li a kon­zu­mo­va­li v rám­ci při­ro­ze­ných li­mi­tů plod­nos­ti Ze­mě, na­bíd­ka by by­la sku­teč­ně ne­vy­čer­pa­tel­ná. To se ale ne­mů­že za ka­pi­ta­lis­mu stát, pro­to­že ka­pi­ta­lis­tic­ká tří­da tě­ží zisk nejen z li­dí, ale i ze ze­mě.

Nej­hor­ším pro­je­vem té­to cho­ro­by jsou mo­der­ní kor­po­ra­ce. Ma­lý pod­nik mů­že fun­go­vat pro zisk, ale je­ho zá­klad­ním cí­lem bý­vá za­jis­tit ob­ži­vu ma­ji­te­lům – li­dem, kte­ří jsou ci­to­vě spo­je­ni se svý­mi ko­mu­ni­ta­mi. Kor­po­ra­ce však žád­ný ji­ný účel ne­má. Ne­má ani mo­rál­ní vo­dít­ka mi­mo honbu za zis­kem. A glo­bál­ní kor­po­ra­ce dneška už ne­pod­lé­ha­jí žád­né vlá­dě ani ná­rod­ní kon­t­ro­le. Na­o­pak – vlá­dy jim slou­ží, je­jich ar­má­dy chrá­ní zis­ky po ce­lém svě­tě a taj­ná po­li­cie po­tla­ču­je ja­ký­ko­li váž­něj­ší od­por do­ma.

Ji­ný­mi slo­vy: ten­to sys­tém nelze re­for­mo­vat. Je za­lo­žen na ni­če­ní Ze­mě a vy­ko­řis­ťo­vá­ní li­dí. Ne­e­xis­tu­je nic ta­ko­vé­ho ja­ko ze­le­ný ka­pi­ta­lis­mus. Mar­ke­tingo­vé tri­ky s do­jem­ný­mi pro­duk­ty na pod­po­ru dešt­ných pra­le­sů ni­kdy ne­vrá­tí eko­sys­témy, kte­ré mu­sel ka­pi­ta­lis­mus zni­čit kvů­li zis­ku. Pro­to jsem pře­svěd­če­na, že oprav­do­ví eko­lo­go­vé mu­sí být re­vo­lu­ci­o­ná­ři.

(…)

Jak asi ví­te, mo­je re­vo­luč­ní te­o­rie vy­chá­zí z mar­xis­mu, jenž po­va­žu­ji za bri­lant­ní kri­ti­ku ka­pi­ta­lis­mu. Ale ne­mys­lím, že by mar­xis­mus na­bí­zel od­po­věď na otáz­ku, co má­me dě­lat. Jed­ním z dů­vo­dů pro to­to pře­svěd­če­ní je, že ko­mu­nis­mus, so­ci­a­lis­mus, i všech­ny ostat­ní le­vi­co­vé ide­o­lo­gie, kte­ré znám, ho­vo­ří pou­ze o pře­roz­dě­lo­vá­ní té­to ko­řisti ze zná­sil­ňo­vá­ní Ze­mě rov­no­měr­ně­ji me­zi růz­né so­ci­ál­ní tří­dy. Ani se ne­za­bý­va­jí vzta­hem spo­leč­nos­ti k Ze­mi, ne­bo spí­še před­po­klá­da­jí, že zů­sta­ne stej­ný ja­ko v ka­pi­ta­lis­mu – vztah ne­na­syt­né­ho spo­tře­bi­te­le. Úče­lem re­vo­lu­ce je pod­le nich na­jít ví­ce efek­tiv­ní a rov­nos­tář­ský způ­sob vý­ro­by a dis­tri­buce spo­třeb­ní­ho zbo­ží.

Ta­ko­vé na­pros­té po­hr­dá­ní pří­ro­dou, kte­rá je ví­ce ži­vot­ní si­lou než pou­hým zdro­jem su­ro­vin, umož­ni­lo mar­xis­tic­kým stá­tům pře­kot­nou in­dustri­a­li­za­ci bez i těch nej­mi­zer­něj­ších en­vi­ron­men­tál­ních zá­ruk. Ved­lo to k ta­ko­vým ka­ta­stro­fám, ja­ko by­lo roz­ta­ve­ní pře­hřá­té­ho já­dra elek­trár­ny v Čer­no­by­lu, úni­ky ro­py v Ark­tic­kém oce­á­nu ne­bo tr­va­jí­cí li­kvi­da­ce zra­ni­tel­ných le­sů na Si­bi­ři. Ně­kte­ré čás­ti Rus­ka a vý­chod­ní Ev­ro­py se sta­ly to­xic­kým dě­dic­tvím a je­jich roz­sáh­lé ob­las­ti jsou dnes ne­o­by­va­tel­né.⁴ Marx uve­dl, že hlav­ní roz­por prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti tkví me­zi ka­pi­tá­lem a pra­cov­ní si­lou. Ty­to ka­ta­stro­fy pod­le mne uka­zu­jí, že me­zi prů­mys­lo­vou spo­leč­nos­tí a Ze­mí exis­tu­je stej­ně dů­le­ži­tý roz­por.

Avšak i když so­ci­a­lis­mus do­sud z eko­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka se­lhal, ne­mys­lím si, že by ne­byl – na roz­díl od ka­pi­ta­lis­mu – ne­re­for­mo­va­tel­ný. Jed­nou z je­ho zá­sad je „vý­ro­ba pro po­u­ži­tí, ni­ko­li pro zisk“. Pro­to ta­to ne­rov­no­vá­ha ne­ní so­ci­a­lis­mu tak vlast­ní, ja­ko ka­pi­ta­lis­mu, a do­ká­žu si před­sta­vit, že ne­bu­de ni­čit ze­mi. Mu­sel by to ale být so­ci­a­lis­mus ji­né po­do­by než Mar­xův prů­mys­lo­vý mo­del.

Eko­lo­gic­ký so­ci­a­lis­mus by se mi­mo ji­né mu­sel za­bý­vat otáz­kou cen­t­ra­lis­mu. Mar­xis­tic­ká idea vel­ké­ho po­li­tic­ké­ho tě­le­sa vzta­že­né­ho k cen­t­rál­ně plá­nu­jí­cí au­to­ri­tě před­po­klá­dá ně­ja­kou for­mu au­to­ri­tář­ství a vy­u­ži­tí tech­no­lo­gií ma­so­vé vý­ro­by, kte­ré jsou nut­ně de­struk­tiv­ní pro Ze­mi a ko­ro­du­jí lid­ské­ho du­cha. Eko­lo­gic­ký so­ci­a­lis­mus by měl zna­me­nat or­ga­ni­zo­vá­ní lid­ských spo­leč­nos­tí ta­ko­vým způ­so­bem, kte­rý je slu­či­tel­ný se způ­so­bem, jímž se or­ga­ni­zu­je pří­ro­da. A já vě­řím, že pří­rod­ním řá­dem Ze­mě je bi­o­re­gi­o­na­lis­mus, ni­ko­liv eta­tis­mus.⁵

(…)

Pa­tri­ar­chát je nej­star­ší a pod­le mě i nej­hlub­ší for­mou útis­ku na Ze­mi. Je tak sta­rý a za­ko­ře­ně­ný, že nás to od­ra­zu­je jej po­jme­no­vat. Jste-li bě­loch, mů­že­te mlu­vit o aparthei­du, mů­že­te ří­ci: „Jsem pro­ti aparthei­du“, aniž bys­te na­štva­li a ura­zi­li všech­ny bí­lé li­di, kte­ří by si mys­le­li, že je řeč o nich. Ale po­kud se je­nom zmí­ní­te o pa­tri­ar­chá­tu, oka­mži­tě se se­tká­te s po­smě­chem a pro­tes­ty od ji­nak pro­gre­siv­ních mužů, kte­ří be­rou ja­ko osob­ní uráž­ku pou­hé uži­tí to­ho­to slo­va. Mys­lím si však, že pro­blém pa­tri­ar­chá­tu mu­sí ře­šit ja­ké­ko­liv sku­teč­ně re­vo­luč­ní hnu­tí. Ne­schop­nost ře­šit jej je jed­ním z nej­vět­ších sla­bin mar­xis­mu (mým ob­lí­be­ným pří­kla­dem je kni­ha Otáz­ka žen, kte­rou na­psa­li čty­ři mar­xis­té-muži!). Dal­ším ne­do­stat­kem mar­xis­mu je ne­schop­nost za­bý­vat se eko­lo­gií. Mys­lím, že obo­je jsou vel­mi váž­né sla­bi­ny. 

(…)

Vztah me­zi po­tla­če­ním žen­ských hod­not a de­struk­cí Ze­mě je ve sku­teč­nos­ti mno­hem jas­ně­ji vi­dět v ze­mích tře­tí­ho svě­ta než v na­ší spo­leč­nos­tí. Tam, kde pře­vez­mou moc ko­lo­ni­ál­ní ze­mě, kde je pří­ro­da ni­če­na im­pe­ri­a­lis­tic­ký­mi kor­po­ra­ce­mi, kte­ré do těch­to ze­mích vstu­pu­jí, je jed­ním z ná­stro­jů ko­lo­ni­a­lis­mu ná­sil­né od­stra­ně­ní žen z je­jich tra­dič­ních ro­lí ochrán­ky­ní le­sa a ze­mě­děl­ské pů­dy. Žen­ské me­to­dy in­ter­ak­ce se cykly plod­nos­ti Ze­mě jsou na­hra­ze­ny muži a stro­ji. Spí­še, než aby by­la plod­nost Ze­mě roz­ví­je­na, ty­to stro­je ji vy­šku­bou z pů­dy. Z to­ho­to dů­vo­du jsou eko­lo­gic­ká hnu­tí tře­tí­ho svě­ta ve sku­teč­nos­tí žen­ská: Chip­ko v In­dii, sa­zeč­ky stro­mů v Bra­zí­lii či Ke­ni, po­kud mám zmí­nit aspoň ně­kte­ré. V kaž­dém z těch­to pří­pa­dů je způ­sob, ja­kým je po­tla­čo­vá­no žen­ství, vel­mi po­dob­ný způ­so­bu, ja­kým je po­tla­čo­vá­na sa­mot­ná pří­ro­da.⁶

V na­ší spo­leč­nos­ti je to mé­ně vi­di­tel­né, ale stá­le to tu je. Kaž­dý, kdo se ně­kdy po­tý­kal s Les­ní sprá­vou, ka­li­forn­ským mi­nis­ter­stvem les­nic­tví ne­bo zá­ko­nem o ohro­že­ných dru­zích ne­bo ně­čím po­dob­ným, ví, že je vě­da vy­u­ží­vá­na ja­ko au­to­ri­ta k ne­ú­nav­né­mu úto­ku na pří­ro­du. A vě­da je pre­zen­to­vá­na ja­ko ne­ut­rál­ní, ob­jek­tiv­ní ces­ta k vě­dě­ní, ja­ko ně­co hod­no­to­vě ne­ut­rál­ní­ho.

Vě­da však ne­ní bez hod­not. Me­to­dy (ne­boť ne­ní jen jed­na, na­vzdo­ry to­mu, co nás učí ve ško­le) zá­pad­ní vě­dy vů­bec nejsou ne­ut­rál­ní. Ve sku­teč­nos­ti je­jí za­kla­da­te­lé vě­du po­pi­so­va­li ja­ko mas­ku­lin­ní sys­tém před­po­klá­da­jí­cí od­dě­le­ní li­dí od pří­ro­dy a na­še pan­ství nad ní. Rá­da bych uved­la ně­ko­lik ci­tá­tů z je­jích po­čát­ků v re­ne­san­ci a se­dm­nác­tém sto­le­tí, abys­te po­cho­pi­li, proč to­mu tak je. Po­vý­še­ní na je­di­nou ces­tu k prav­dě za­ča­lo roku 1664. Exis­to­va­la na­pří­klad in­sti­tu­ce na­zý­va­ná Krá­lov­ská spo­leč­nost, slo­že­ná z věd­ců, kte­ří ty­to te­o­rie roz­ví­je­li. Po­psa­li svůj cíl – a ci­tu­ji – „po­zved­nout muž­nou fi­lo­zo­fii, dí­ky níž bu­de my­sl li­dí schop­na do­sáh­nout po­zná­ní pev­ných pravd.“ Myš­len­ka te­dy zně­la: ta­to muž­ná fi­lo­zo­fie nám po­skyt­ne prav­du, na roz­díl od „po­věr­či­vé­ho“ žen­ské­ho ty­pu po­zná­ní.⁷

Dal­ší pří­klad – Sir Fran­cis Ba­con, muž pří­hod­né­ho jmé­na.⁸ Byl jed­ním z nej­hor­ších a je­ho vý­ro­ky jsou šo­ku­jí­cí. Tvr­dil, že vě­dec­ká me­to­da má být agre­siv­ní. A zde ci­ta­ce: „Pří­ro­da se nej­lé­pe pro­zra­zu­je, když je dráž­dě­na. Ni­ko­li v při­ro­ze­né svo­bo­dě. Vě­da ne­ní pou­hým jem­ným ve­de­ním při­ro­ze­né­ho bě­hu vě­cí – má­me moc ji do­být a podro­bit, otřást jí v zá­kla­dech.“ A úče­lem ta­ko­vé­ho jed­ná­ní je „vy­tvo­řit po­žeh­na­nou ra­su hr­di­nů, kte­ří bu­dou vlád­nout pří­ro­dě i spo­leč­nos­ti.“⁹ To jsou ko­ře­ny vě­dec­ké me­to­dy, na je­jímž zá­kla­dě Les­nic­ký úřad ospra­vedl­ňu­je ho­lo­se­če.

Dal­ším z těch nej­hor­ších byl De­s­car­tes se svým „Co­gi­to er­go sum“ – „Mys­lím, te­dy jsem.“ Do­šel k to­mu tím, že se sna­žil do­ká­zat svo­ji exis­ten­ci ne­zá­vis­le na čem­ko­liv ko­lem něj. Už ten­to sa­mot­ný kon­cept uka­zu­je od­dě­le­ní já od pří­ro­dy. Mu­sím říct, že se mu to do­ce­la po­ved­lo a při­pa­da­lo mi to i dost za­jí­ma­vé. Ale šel ješ­tě dál. Ře­kl si: „Mo­hu po­chy­bo­vat o tom, že ta­to míst­nost exis­tu­je. Mo­hu po­chy­bo­vat o tom, že vy exis­tu­je­te. Mo­hu po­chy­bo­vat o tom, že já exis­tu­ji. Je­di­né, o čem ne­mo­hu po­chy­bo­vat, je to, že po­chy­bu­ji. AHA! Mys­lím, te­dy jsem!“ By­lo to chyt­ré, ale přes­to vel­mi úz­ké a se­bestřed­né. Vždyc­ky jsem ří­ka­la, že s tak­to so­lip­sis­tic­kým po­hle­dem na svět moh­lo při­jít je­di­ně pr­vo­ro­ze­né děc­ko. De­s­car­tes ta­ké po­jme­no­val vě­dec­kou me­to­du, kte­rou jsme se uči­li ve ško­le, ja­ko vě­dec­ký re­duk­ci­o­nis­mus. Pro po­ro­zu­mě­ní slo­ži­té­mu pro­blé­mu jej mu­sí­me roz­lo­žit na jed­no­duš­ší čás­ti, abychom se „sta­li pá­ny a vlast­ní­ky pří­ro­dy.“ Ten­to kon­cept je pod­le mě sku­teč­ným pro­blé­mem vě­dy a uka­zu­je, proč ne­ní ne­ut­rál­ní a ob­jek­tiv­ní ces­tou k po­zná­ní.

(…)

To, že hlu­bin­ná eko­lo­gie je re­vo­luč­ní fi­lo­zo­fií, pat­ří me­zi dů­vo­dy, proč FBI usi­lo­va­la o roz­bi­tí a zni­če­ní hnu­tí Earth First! A sku­teč­nost, že jsme si ne­u­vě­do­mo­va­li je­jí re­vo­luč­ní po­va­hu, je jed­ním z dů­vo­dů, proč jsme by­li tak ne­při­pra­ve­ni na roz­sah úto­ku. Po­kud chce­me po­kra­čo­vat, Earth First! a ce­lé eko­lo­gic­ké hnu­tí mu­sí při­způ­so­bit svou tak­ti­ku hlu­bo­kým změ­nám ne­zbyt­ným pro to, aby se spo­leč­nost do­sta­la do rov­no­váhy s pří­ro­dou.

Jed­ním ze způ­sobů, jak to lze udě­lat, je roz­ší­řit náš zá­běr. Sa­mo­zřej­mě, po­svát­ná mís­ta muse­jí být za­cho­vá­na a je zce­la při­ro­ze­né, aby se eko­lo­gic­ké hnu­tí sou­stře­di­lo na ochra­nu ne­na­hra­di­tel­ných di­vo­čin. Ale de­fi­no­vat na­še hnu­tí tak, že se za­jí­má „jen o di­vo­či­nu“, jak to dě­la­lo Earth First! v osm­de­sá­tých le­tech, je se­be­de­struk­tiv­ní. Nejde se sku­teč­ně za­bý­vat ni­če­ním di­vo­či­ny, aniž bys­te ře­ši­li spo­leč­nost, kte­rá to dě­lá. Je nej­vyš­ší čas, aby eko­lo­gic­ké hnu­tí (a tím ne­mys­lím jen Earth First!) pře­sta­lo sa­mo se­be vní­mat od­dě­le­ně od hnu­tí za so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nost. Stej­ná moc, kte­rá se na ven­ko­vě pro­je­vu­je ja­ko těž­ba zdro­jů, se ve měs­tě pro­je­vu­je ra­sis­mem, tříd­ní ne­rov­nos­tí a vy­ko­řis­ťo­vá­ním li­dí. Eko­lo­gic­ké hnu­tí si mu­sí uvě­do­mit, že jsme jen jed­nou fron­tou v dlou­hé, hr­dé his­to­rii od­po­ru.

Re­vo­luč­ní eko­lo­gic­ké hnu­tí se ta­ké mu­sí or­ga­ni­zo­vat me­zi chudý­mi a pra­cu­jí­cí­mi lid­mi. S vý­jim­kou hnu­tí pro­ti to­xic­kým lát­kám a za pů­vod­ní prá­va k pů­dě jsou vět­ši­na ame­ric­kých en­vi­ron­men­ta­lis­tů bě­lo­ši z pri­vi­le­go­va­ných vrs­tev. Ta­to sku­pi­na je pří­liš za­po­je­na do sys­té­mu, než aby pro něj před­sta­vo­va­la vel­kou hroz­bu. Re­vo­luč­ní ide­o­lo­gie v ru­kou pri­vi­le­go­va­ných mů­že způ­so­bit jis­té na­ru­še­ní a změ­ny v sys­té­mu, ale re­vo­luč­ní ide­o­lo­gie v ru­kou pra­cu­jí­cích do­ká­že sys­tém za­sta­vit. Pro­to­že prá­vě pra­cu­jí­cí li­dé svý­ma ruka­ma ovlá­da­jí stro­je. A jen tím, že ty­to ma­ši­ny de­struk­ce za­sta­ví­me, lze dou­fat v ko­nec to­ho­to ší­len­ství.

Pře­lo­že­no z: https://theanarchistlibrary.org/library/judi-bari-revolutionary-ecology

—————————-

1. Da­ve Fo­re­man (1946–2022) byl eko­lo­gic­kým ak­ti­vis­tou a spo­luza­kla­da­te­lem or­ga­ni­za­ce Earth First!. Za­mě­řo­val se pře­de­vším na kon­zer­va­ci di­vo­ké pří­ro­dy. Ar­ne Næs (1912–2009) byl nor­ský fi­lo­zof, za­kla­da­tel hlu­bin­né eko­lo­gie a pro­pa­gá­tor tak­zva­né ex­pe­ri­men­tál­ní fi­lo­zo­fie – fi­lo­zo­fie vy­u­ží­va­jí­cí em­pi­ric­ký vý­zkum. ↩︎
2. Cor­po­ra­te rai­ding spo­čí­vá ve sku­po­vá­ní ob­chod­ních spo­leč­nos­tí a je­jí ná­sled­né trans­for­ma­ci (re­struk­tu­ra­li­za­ce, vy­ha­zo­vá­ní li­dí, vy­ve­de­ní ma­jet­ku a ná­sled­ná li­kvi­da­ce apod.) za úče­lem zis­ku. Po­pu­lár­ní po­do­bou cor­po­ra­te rai­de­ra je Ed­ward Lewis (Ri­chard Ge­re) z fil­mu Pret­ty Wo­man. ↩︎
3. V ro­ce 1985 spo­leč­nost Ma­xxam Char­le­se Hurwi­t­ze skou­pi­la 60 % tě­žeb­ní spo­leč­nos­ti vlast­ní­cí vět­ši­nu stro­mů v ob­las­ti He­adwa­ters Fo­rest v Se­ver­ní Ka­li­for­nii. Hu­wri­tz pro­sa­dil ho­lo­seč­né ká­ce­ní, vy­sta­věl přes pa­de­sát ki­lo­me­t­rů sil­nic, jež zhor­ši­ly uklá­dá­ní vo­dy. V ro­ce 1990 Ju­di Ba­ri stá­la v če­le pro­tes­tů, kte­ré ved­ly k ce­lo­svě­to­vé­mu zájmu a z He­adwa­ters Fo­rest se na­ko­nec sta­la re­zer­va­ce. ↩︎
4. Ha­vá­rie ja­der­né elek­trár­ny v Čer­no­by­lu 26. dub­na 1986 je obec­ně zná­má, mé­ně již opa­ko­va­né eko­lo­gic­ké ha­vá­rie tě­žeb­ní­ho prů­mys­lu na se­ve­ru Rus­ka, kde praska­ly ro­po­vo­dy a ro­pa tek­la do tun­d­ry a Se­ver­ní­ho le­do­vé­ho oce­á­nu. V ro­ce 1994 tak­to pod­le Gre­e­n­pe­a­ce v Usin­sku unik­lo ví­ce než sto ti­síc tun ro­py (ofi­ci­ál­ně pou­ze čtr­náct ti­síc) – ka­ta­stro­fa se do­kon­ce do­sta­la do Gui­nesso­vy kni­hy re­kor­dů. K úni­kům v ob­las­ti do­chá­zí dodnes. Bo­re­ál­ní le­sy (taj­gy) na Si­bi­ři jsou masiv­ně vy­tě­žo­vá­ny od še­de­sá­tých let. Při­tom jsou klí­čo­vé pro sta­bi­li­tu pla­ne­tár­ní­ho eko­sys­té­mu.
   Pod to­xic­kým dě­dic­tvím (to­xic le­ga­cy) je myš­le­no za­mo­ře­ní ce­lých úze­mí prů­mys­lo­vý­mi ma­te­ri­á­ly či che­mií, kte­ré pů­so­bí dlou­ho­do­bě a po­ško­zu­je vše ži­vé. Pří­kla­dem mů­že být čer­no­byl­ská „zó­na“, měs­to No­ril­sk, kte­ré je dodnes sil­ně kon­ta­mi­no­va­né těž­kým ko­vy, ky­se­lý­mi deš­ti a prů­mys­lo­vým od­pa­dem, bý­va­lé cen­t­rum zbroj­ní­ho prů­mys­lu Dzer­žin­sk, pod­le OSN jed­no z nej­to­xič­těj­ších míst svě­ta vů­bec, ne­bo Aral­ské je­ze­ro v Kazachstánu/Uzbekistánu. ↩︎
5. Pod­le te­o­rie bi­o­re­gi­o­na­lis­mu má být lid­ská spo­leč­nost or­ga­ni­zo­vá­na ko­lem „bi­o­re­gi­o­nů“, te­dy pří­rod­ních ob­las­tí vy­me­ze­ných je­jich je­di­neč­ným eko­sys­té­mem a ge­o­gra­fií. Eta­tis­mus pre­fe­ru­je po­hled stá­tu. Kaž­dý z těch­to pří­stu­pů se te­dy li­ší nejen roz­mě­rem, způ­so­bem ří­ze­ní, ale pře­de­vším tím, jak chá­pe hra­ni­ce lid­ských spo­le­čen­ství – v prv­ním pří­pa­dě jsou or­ga­nic­ké, v dru­hém his­to­ric­ké, po­li­tic­ké a umě­lé. ↩︎
6. Hnu­tí Chip­ko, do­slo­va „ob­jí­ma­cí hnu­tí“, vznik­lo v se­dm­de­sá­tých le­tech v In­dii. Míst­ní li­dé (pře­de­vším že­ny) se v ob­las­tech po­sti­že­ných těž­bou le­sů sdru­žo­va­ly k pro­tes­tům, je­jichž sou­čás­tí by­lo ob­jí­má­ní stro­mů. Do­sáh­li vý­znam­ných úspě­chů, když míst­ní vlá­da na­ko­nec pře­hod­no­ti­la svo­ji po­li­ti­ku. „Sa­zeč­ky stro­mů“ jsou gras­sro­ots žen­ské ko­lek­ti­vy, kte­ré se vě­nu­jí vý­sad­bě no­vých stro­mů, ak­tiv­ní pé­či o pra­le­sy a je­jich ob­no­vo­vá­ní (např. Gre­en Belt Mo­ve­ment v Ke­ni, ne­bo bra­zil­ské pro­jek­ty Grow Ahe­ad v bra­zil­ském re­gi­o­nu Cea­rá, PAC­TO Ma­ta At­lân­ti­ca, apod.). ↩︎
7.  Přes­ně­ji jde o vý­rok He­nry­ho Ol­denbur­ga (1618–1677), prv­ní­ho ta­jem­ní­ka Krá­lov­ské spo­leč­nos­ti (Royal So­ci­e­ty) či­li brit­ské aka­de­mie věd. Ol­denburg byl mi­mo ji­né i vy­da­va­te­lem prv­ní­ho od­bor­né­ho žur­ná­lu pu­b­li­ku­jí­cí­ho tex­ty, kte­ré pro­šly re­cenz­ním ří­ze­ním (peer-re­view). Sto­jí tak u po­čát­ku mo­der­ní vě­dec­ké pu­b­li­kač­ní pra­xe za­lo­že­né na vzá­jem­né ex­pert­ní kon­t­ro­le vý­sled­ků vý­zku­mu. ↩︎
8. Ba­con zna­me­ná sla­ni­na, jde te­dy o zpra­co­va­né ma­so – po­dob­ně ja­ko vě­da za­chá­zí s ži­vo­tem ja­ko s pou­hým ma­sem ur­če­ným ke zpra­co­vá­ní. Zde kon­krét­ně Ba­ri uka­zu­je Ba­co­na ja­ko vě­dec­ké­ho „řez­ní­ka“. ↩︎
9. I když nejde o přes­nou ci­ta­ci, ale spí­še kom­pi­la­ci, od­po­ví­dá Ba­co­no­vu sty­lu. Úvod­ní vě­ta po­chá­zí z je­ho klí­čo­vé­ho dí­la No­vum Or­ga­num (1620; kni­ha I., afo­ris­mus 98). Dráž­di­vý­mi zá­sa­hy (vexati­o­nes ar­ti­um) Ba­con má na mys­li ex­pe­ri­men­tál­ní pří­stup, te­dy na­ru­šo­vá­ní ob­jek­tu za úče­lem tes­to­vá­ní. ↩︎