1) Prav­dě­po­dob­nost deš­tě

(před­sta­vu­ju si ho, jak při­jde)

Je­nom si ho před­stav…

Jak?

Ja­ko ob­raz, ja­ko ne­hyb­ný svět­lo otisk­nu­tý na cit­li­vej pa­pír.

Ja­ko ob­rys?

Ja­ko oh­ni­vzdor­ný sklo. Ja­ko když se dí­váš přes po­lo­prázd­nou flaš­ku pi­va do roz­ta­ve­ný­ho za­pa­da­jí­cí­ho ne­be.

Ne­be ne­za­pa­dá…

Ohma­ta­ný ok­na. Tě­žít­ko.

Mož­ná tak dlou­hej stín, kte­rej se táh­ne ode zdi ke zdi…

Před­stav si ho ja­ko ře­ku nad Smí­cho­vem, ja­ko ná­stup na ran­ní smě­nu ve fab­ri­ce u Kní­že­cí. Ja­ko sběr­nu su­ro­vin, kte­rá od­dě­lu­je ušlech­ti­lý ko­vy od těch la­ci­něj­ších.

Bu­de na spá­ry střech, bu­de na roz­vo­dy, na vý­straž­ný zna­me­ní.

Abs­trak­ce se­lhá­vá.

Špi­na­vej chlap táh­ne kár­ku do­lů z kop­ce, na ní so­chu ma­do­ny sed­mi­bo­ké…

Je to je­nom ob­rys.

Mžou­rá.

Ná­črt tak­tu, mož­ná. Pře­zní­va­jí ně­ja­ký pa­ná­ky…

Asi hu­be­ňour.

Ne­duži­vej.

Pro­to­že úna­va nás chyt­la přes­ně vpro­střed ces­ty za ně­čím lep­ším, než by­lo to­hle.

Jen­že…

Jen­že ro­di­na.

Otec ne­byl při­puš­těn do prá­ce, mat­ka od­stra­ni­la ne­čis­to­ty z ná­do­bí od ve­če­ře.

A dluh?

Ne­ko­nečnej dluh bra­t­ro­vi, kte­rej už de­vá­tým rokem od­vra­cí tvář.

Ve­mem ho se­bou…

A pak se mu v půl­ce kop­ce vy­sy­pe. Je­nom tak bl­bě šlá­pl…

Ně­kdy po­řád le­je.

Vo­b­rov­ský vy­čer­pá­ní vý­če­pů v oko­lí. Fakt.

A pak udě­lal to s tou ru­kou.

Nor­mál­ně prv­ní sva­tá a ta­ko­vý sal­ta.

Teh­dy vů­bec ne­jed.

Však ješ­tě ně­co pro­dá­me. Ta­dy za ro­hem be­rou i umy­va­dla.

Ta­ko­vou ma­lou sví­til­nu si při­tisk k tý ru­ce…

No a li­di vo­tá­čej hla­vy jak na te­ni­se a sva­tá le­tí.

Co dě­lá?

Po těch glissan­dech tro­cha sra­že­ný kr­ve.

Ale ce­lý se to ode­hrá­vá v do­bě, kdy ješ­tě ni­kdo ni­ko­mu ne­ro­zu­mí tak ně­jak lid­sky.

A Mo­zart.

By­la úpl­ně prů­svit­ná. Svět­lo šlo skrz tká­ně…

Všich­ni na to čumě­li, ale by­lo to při­tom straš­li­vý di­va­dlo.

Ne­bu­dem uhý­bat! kři­čí ten s kár­kou.

A bě­ží.

A kde je?

Ten ob­rys.

No však si to zkus ta­ky.

Vo­přít se do to­ho a vo­be­jít svý vlast­ní ját­ra pět­krát do­ko­la.

Pr­ší.

Ně­ja­ký pe­ní­ze stra­nou, ně­co si vy­pu­čí­me.

Basky­ta­ru jsme vy­ro­bi­li tak, že jsme stru­ny špa­něl­ky oba­li­li pro­váz­kem.

Ale…

Ma­do­na při do­pa­du vy­buch­la a spá­li­la půl Smí­cho­va.

Hm.

Pro­dá­val jste se ně­kdy za pe­ní­ze?

Klad­ný vztah k že­nám.

Ni­kdy se ne­do­běh­nu! řve ten s kár­kou.

Je­nomže pak ne­moh tu ru­ku vod­trh­nout…

Bo­hu­žel ne­by­la bouř­ka.

Na­jed­nou tam se­děl.

Ale při tom řva­ní po­řád do­lů…

A na­jed­nou von byl ta lam­pa.

A von byl ten le­tí­cí špi­na­vej chlap.

A von byl svo­je vlast­ní ru­ka.

Byl gé­nius.

Byl ma­do­na.

Byl ob­rys.

Ale ne­byl na to při­pra­ve­nej…

2) Do­mu

Klu­ci, dě­te do­mu

má­te tam ňá­kou ná­vště­vu.

3) Mně

(mat­ce se tře­sou ru­ce, on si to pak všech­no kres­lí)

Ták co, co?

No ták te­da co ja­ko?

Co?

Tak co ja­ko, ne­bo?

Ja­ko te­da ja­ko co?

Ja­ko ja­ko?

Ne­bo ja­ko?

- já…

Vy se do to­ho ne­pleť­te!

Tak ji­nak, mla­dej… kde?

No kdé???

A kdo ta­ky s kym ta­ky?!

A hlav­ně – pro ko­ho? Co?

Ví­me všech­no, tak nám to všech­no pěk­ně řek­ni.

Co mumláš?

Co mumlá???

- já…

Ne­mluv­te za něj, ano? Na to jsme ta­dy my.

Tak se vy­máčk­ni, dě­lej!

Kdo tam byl, kdo co s kym dě­lal, do kdy se to dě­lo…?

Kdo vás po­zval, kdo vás po­znal, kdo vám dal mé­no…?

Kdo va­řil čaj, kdo si dal dro­gu, kdo je­nom po­stá­val…?

Ví­me všech­no!

Kdo le­zl vok­nem, kdo při­šel poz­dějc, kdo se ztra­til hned…?

Kdo měl had­ry ze zá­pa­du, kdo měl had­ry z ji­hu, kdo z vý­cho­du…?

Kdo co po­de­psal, kdo čet na­hlas, kdo byl ten, co našeptával…co?

A ten kla­vír…

Kdo hrál na ten kla­vír po­sra­nej?

Kde ste ho vza­li???

- – - – -

Ty se smě­ješ?

Von se…

Če­mu se smě­je ja­ko???

- já…

No my si to zjis­tí­me i bez vás, pa­ni, jas­ný?

Na va­še­ho sta­rý­ho už to­ho má­me ta­ky dost.

Pře­staň se tle­mit, ty ho­va­do!

Ta­dy, do tý­hle sví­til­ny bu­deš čumět, do­kud ti ne­řek­nu ji­nak.

- v té chví­li jsem zře­tel­ně usly­šel, jak ně­kdo v mém po­ko­ji ře­kl: “Vi­dím i to, co ne­vi­dím.”

Dej mu přes drž­ku!

Ta­dy před tou bá­bou?

- já…

Ne­mys­le­te si, pa­ni, my nejsme žád­ný kru­ťa­so­vé.

Má­me ta­ky ro­di­ny, ví­te?

My to vlast­ně…

Drž už hu­bu ty vy­dla­ba­nej chcan­kochlem­te!

My to dě­lá­me, abys­me moh­li ve vol­ným ča­se dě­lat, co nás ba­ví.

- a pak: sly­šel jsem i ká­men zpí­vat…

Di­va­dlo tře­ba.

Má­me ta­ko­vou sku­pi­nu. Jsme vi­lu­zi­o­nis­ti, ví­te?

Je to vlast­ně spíš mu­zi­ka.

Bás­ně.

To­mu by ta­dy mla­dej moh fan­dit, ne?

- a ten hlas v po­ko­ji ne­u­stá­val: Kon­čím, ne­boť můj po­hřeb­ní zpěv ne­smí zů­stat ne­do­kon­čen.

Ale ne­bu­dem z to­ho hned­ka dě­lat dra­ma, žejo.

- já…

No po­čkej­te, snad ne­chce­te říct, že ne­má­me ta­ky prá­vo se tro­chu ba­vit…?

Dyť nám je to umě­ní blíz­ký.

Mů­žem vám ně­co od­re­ci­to­vat tře­ba.

I když ta­dy mla­dej to ur­či­tě umí líp, to jsme sly­še­li z vod­po­slechů.

- Svo­bod­ný muž si pod­le mé­ho ná­zo­ru uží­vá ži­vo­ta jen na­půl.

Zku­sí­me pár řá­dek, jo? Ať nám to ta­dy tro­chu ute­če…

Tak: Ml­ha nad po­lem a nad mo­jí cha­tr­čí – oko­lo le­sy – táh­lé ste­ny le­sů, ko­vo­vé skří­pě­ní a vzde­chy le­sů na zá­pa­dě, hloub­ka a ste­ny le­sů na vý­cho­dě – a do všech stran, a v no­ci hvězdy – ne­hyb­né oči mra­zi­vých úsvi­tů, vzdá­le­ných vy­tí.

Slun­ce vy­stou­pí jen ob­čas – skle­ně­ná cet­ka ne­žh­ne, za­to mě­síc pa­dá z vy­so­ka, je chlad­ný, da­le­ko chlad­něj­ší a jen den ho vy­ve­de z je­ho stu­de­né pou­ti pl­né pů­va­bu, vlád­ne těm no­cím prázd­no­ty ne­bo třeš­tě­ní, kdy se pro­pa­dáš hlu­bo­ko dovnitř, kdy dr­žíš una­ve­ný a něž­ný mo­zek na dla­ni.

Zde mo­hu ni­kým ne­ru­šen kdy­ko­li ucho­pit bič, ten dlou­hý bič vě­do­mí, a mrs­kat sám se­be, rá­no se pro­bou­zím na ka­me­nech, na sně­hu, kde­ko­li…

To­to je mo­je pí­seň po­ra­ně­né dů­vě­ry:

Pa­ne! Jak ubo­há je mo­je tou­ha!

No…

Tak… to je­nom… takhle my se ta­dy ba­ví­me.

- já…

Vy už asi po­tře­bu­je­te do­mu, že?

No, tak mla­dej, my tě pro­pouš­tí­me…

- mně

Nic se ne­sta­lo.

Však se zas ně­kdy za­stav­te.

Čaj má­me. Ka­fe uva­ří­me.

- mně

Ani to sem ne­má­te da­le­ko.

Dyť ho příš­tě mů­že­te klid­ně po­slat.

Vo­b­čan­ku bu­de už ta­ky mít…

- mně…!

A bra­tr ho tře­ba do­pro­vo­dí.

Dyť my s ním ta­ky po­tře­bu­jem dát řeč, ne­boj­te.

A pozdra­vuj­te man­že­la. Je do­ma?

- já…

Asi teď­ka cho­dí míň, že? Ha­ha­ha…

No ne­va­dí, ať ně­kdy za­sko­čí.

My ho ne­u­kousnem…

Dyť my jsme to čet­li.

Me­zi ná­ma vi­lu­zi­o­nis­ta­ma…

ale pssst!

- mně je zle­e­ee!

4) Zázrak/závrať

(mož­ná vy­šel ze se­be)

Du­tá hla­va pl­ná prů­va­nu. Tím jsem se ohro­mil. Na­šli mi po ta­tín­ko­vi zdě­dě­nou chro­nic­kou ne­spa­vost. Ale ně­kdy to ne­va­dí, ně­kdy se dí­vám na svo­je ru­ce a vi­dím mušle hře­be­natky a vů­bec ce­lý oko­lí se pro­mě­ňu­je v be­nát­ský ka­ná­ly a sto­ky a když se zleh­ka sklo­ním, tak vi­dím, jak pod mos­tem pro­sví­tá slun­ce. Je to úlev­ný a dě­si­vý zá­ro­veň.

Ne­dáv­no ně­kdy nad rá­nem, to jsem zrov­na šel spát, a už jsem le­žel, bez­moc­ně jsem se ode­vzdá­val spán­ku, kte­rej vždyc­ky při­chá­zí z ob­rov­ský dál­ky, mno­hem vět­ší dál­ky, než oby­čej­ně do­hlíd­nu. A tak jsem le­žel a če­kal. Ně­kde na­de mnou ne­bo po­de mnou pro­ka­pá­va­la vo­da, mě­ní­cí se tep­lo­ta po­ko­je ně­ko­li­krát roz­táh­la dře­vo v kla­ví­ru tak, že sám od se­be zku­sil ja­ký­si div­ný per­ku­se. Ale ne­byl to ti­kot, ne, pro­to­že to by se ně­ko­lik vte­řin roz­táh­lo do ně­ko­li­ka ne­ko­neč­ných ho­din. To bych ne­vy­dr­žel.

Le­žel jsem na bo­ku. Ne­při­jí­mal svět­lo, kte­rý­ho za­čí­na­lo být ne­sne­si­tel­ně hod­ně. Dej­chal jsem. Ru­ce bez po­hy­bu. Vzác­nost.

A už se zdá­lo, že usly­ším i vzdych plej­tvá­ka my­šo­ka kde­si v pro­sto­ru me­zi Ame­ri­kou a Ev­ro­pou, když jsem ucí­til u stě­ny za zá­dy ne­přá­tel­ský po­hyb. Ztuhnul jsem. Stej­ně, ru­ce by­ly bez po­hy­bu, už bych je ne­zve­dl. Je­nomže po­hyb me­zi stě­nou a zá­dy ne­u­stá­val, ne, ros­tl, ros­tl. Co­si tam v té me­ze­ře do­stá­va­lo tvar. A já jsem mžou­ral svým smě­rem, ani hla­vu už jsem ne­do­ká­zal oto­čit, ho­ri­zon­tál­ní pa­ra­lý­za – rá­no. Me­zi zá­dy a stě­nou by­la je­nom úz­ká škví­ra, přes­to z ní teď tr­če­lo ně­co dě­si­vě hmot­ný­ho, a dál to rost­lo, až se to má­lem za­ča­lo pře­lí­vat pře­se mě. By­la to ne­pro­nik­nu­tel­ná pří­tom­nost tmy. Jen v lid­ské po­do­bě. I když bez tvá­ře.

Na­hnul se na­de mnou, na mo­ment zů­stal jen tak a pak ruka­ma ob­jal z obou stran mo­je ne­hyb­ný tě­lo a prud­kým trh­nu­tím, trh­nu­tím bez va­ro­vá­ní je vtá­hl do se­be. Křeč tě­la, por­ce vzdu­chu, bdě­ní.

Pr­ší, pr­ší, pr­ší, pr­ší, dál.

Bar­man je v ků­ži.

Mů­ra se tře­pe­tá

Chlap mi pro­dal

ně­co, co jsem ne­če­kal.

Pr­ší, pr­ší, pr­ší, pr­ší, dál.

Jeh­la za jehlou

No­to­vá os­no­va

Děš­ti­vej Marš

Da ca­po od­zdo­la

Proč já jen cho­dil ven?

Moh sem bejt do­ma

Pře­mejšlet o spa­ní

ne­bo hrát na bu­ben

Hrát pí­seň Bu­ben-Sen

a zno­va a zno­va

plést si svůj ma­lej byt

s mo­rav­ským ho­te­lem

Pr­ší, pr­ší, pr­ší, pr­ší, dál.

Na ro­hu maj

na­sa­zo­va­cí ob­li­čej

Ovšem v deš­ti se

roz­plá­če

Pr­ší, pr­ší, pr­ší, pr­ší, dál.

Měs­to se ne­hne

Jen me­zi tram­va­je­ma

pro­běh­la kočka

za zná­mej­ma.

A ji­nou noc, v ji­né ne­spa­vos­ti jsem usly­šel sá­pá­ní v chod­bě za hla­vou. A v še­ru se straš­ně dlou­ho nic ne­dě­lo, dlou­ho jsem mu­sel po­zo­ro­vat ote­vře­ný dve­ře, než jsem ko­neč­ně spat­řil to dí­tě. Mís­to ru­kou mě­lo cha­padla, přes me­tr dlou­hý a po­su­no­va­lo se, no jo, po­su­no­va­lo tou chod­bou po­mo­cí těch cha­pa­del.

Kam le­zeš? ptám se děc­ka.

a to za­se: Poď tam.

Nejdu, ři­kám.

a vo­no je­nom: Poď tam.

Tak jsem vstal a šel za tím děc­kem. Takhle dlou­hou si tu chod­bu ne­pa­ma­tu­ju, po­mys­lel jsem si. Ale děc­ko se pla­zi­lo dál, dál až ke zdi a tam se za­ra­zi­lo, po­ho­di­lo cha­padlem-ru­kou k ma­lý­mu ot­vo­ru a po­vi­dá: Poď tam.

Tak jsem se se­hnul a vlez do tý tem­ný ma­lý dí­ry a děc­ko če­ka­lo až tam úpl­ně zmi­zím.

No jo a já jsem pro­lez tou zdí na kon­ci chod­by a byl jsem… byl jsem úpl­ně, te­da ja­ko úpl­ně na­hej. A dál? Dál už by­lo je­nom…

Já cho­dim po tom měs­tě

ne­mám ani na tram­vaj

ne­ni jak­si na mís­tě

že bych se z to­ho vy­hra­bal

Pu­čil sem si pě­tis­tov­ku

a od vý­če­pu k bá­ru

sem ji me­zi prsta­ma

pro­mě­nil v mlž­nou pá­ru

Hej hej sem mla­dej

při­pa­dá mi to děs­ný

ale za­čí­ná mi bejt

to­hle měs­to těs­ný

Ani šan­ci ne­mám

že se rá­no na­sní­dám

pří­te­li se ozvu

na oběd se po­zvu

Z hle­dis­ka věč­nos­ti

sem pl­nej bl­bos­tí

sub spe­ci­ae ae­ter­ni­ta­tis

hol­ky hol­ky Dak­kar Pa­ris

Hej hej sem mla­dej

při­pa­dá mi to děs­ný

ale za­čí­ná mi bejt

to­hle měs­to těs­ný

Až ve­čer bu­du usí­nat

schou­lím se do se­be

a bu­du vzpo­mí­nat

že měl jsem kdy­si ne­be

Ni­kdo už mi ne­za­vo­lá

ni­kdo už mě ne­po­hla­dí

všem li­dem totiž

mo­je by­tost va­dí

Hej hej sem mla­dej

při­pa­dá mi to děs­ný

ale za­čí­ná mi bejt

to­hle měs­to těs­ný.

Kaž­dý ně­kdy pře­mejšlí o se­be­vraž­dě, já jsem to dě­lal dost ra­ci­o­nál­ně, ale v tom deš­ti je osvo­bo­zu­jí­cí po­hyb a dů­le­ži­tý je to, co je za ním.

Le­žel jsem na ze­mi

a trá­va se do­tý­ka­la lo­pa­tek

ví­tr hla­dil oko ne­be

by­la to mod­lit­ba

vo­da zpí­va­la

slun­ce zá­vo­jo­va­lo

a v hád­kách

jsem ho ob­je­vil

Le­těl na ob­lo­ze

vzná­šel se jak sen

a pak jsem s údě­sem spat­řil

jak se pták pro­tnul se svým ob­zo­rem

sám se se­bou

tro­chu spadlo pe­ří

a za­se by­lo všech­no ja­ko před­tím

ako­rát

že jsem vi­děl

jak se pták pro­tnul se svým vlast­ním ob­zo­rem.

- a to­to je nad­še­ný po­tlesk ne­vě­do­mé­ho pu­b­li­ka!

- hmmm, dě­ku­je­me! No tak jsem dneska, jsem dneska, dneska fakt jsem váž­ně smut­nej. Nic víc a nic míň. Tak ako­rát. Nic to­mu ne­chy­bí. Vem­te mě ně­kam…

Chce­me tě po­zvat na skle­nič­ku. Za vše­chen ten úžas.

- Tak di­vo­ký ví­tr ne­bu­de tr­pět zevlo­vá­ní: mu­sím kví­let.

Ale ty jsi je­di­neč­ný. My to ví­me.

- Všech­no je pro vás…

Ach! Tak nám jen ne­u­hý­bej.

Sly­še­li jsme tě…

- Jsem tu s vá­mi…

Po­řád vě­říš na ně­ja­ký ji­ný svě­ty, že je máš v so­bě…?

A ne­ko­neč­nost pré­rie na pře­hřá­té pla­ne­tě.

Mu­síš se uvol­nit.

- Nic lid­ské­ho mi ne­ní ci­zí…

Sko­ro by se nám chtě­lo říct ti:

Poď tam!

Na­rov­nej svět.

Vztyč ši­be­nič­ku v ját­rech…

- Ó, brat­ře…

Ne­zů­staň stra­nou.

Od­čer­vi se!

- Brat­ře, po­tře­bu­ji tvou po­moc. Ti­to li­dé ma­jí sil­nou me­di­cí­nu, pří­liš sil­nou na to, aby…

Strach je ve vo­dě.

Strach je v pod­la­ze.

Jsi chrá­ně­né zví­ře.

- Zmi­zel den a ne­na­sta­la noc…

Ale ješ­tě nejsi při­pra­ven…

Ješ­tě ne.

Po­sled­ní au­to­gram jsi mi za­psal uhlem na pod­b­ří­šek.

Má ho tam dodnes.

Kdo­ko­li v té­to ze­mi už cí­tí hra­nu, ale stá­le jsme ješ­tě před ní.

Ně­kdy je pře­ce snaz­ší si přá­te­le vy­tva­ro­vat z oheb­né­ho ma­te­ri­á­lu.

Ovšem, dát jmé­no prů­va­nu ne­bo han­bě, to chce od­va­hu…

I když má­lo­co zostu­dí in­di­á­na to­lik ja­ko na­zvat ho je­ho pra­vým jmé­nem.

- Tak snad jed­nu…

Ne­byl to ště­kot?

Jed­na při­chá­zí…

Jis­tě, ne­by­lo vy­hnu­tí.

- Chtěl jsem ješ­tě dneska…

Po­hleď na ni…

- …mám ně­ja­ké no­vé des­ky, ope­ry. Mám rád ope­ry.

Jis­tě, i k ta­ko­vé­mu té­ma­tu umí­me dych­ti­vě při­ky­vo­vat.

Ale to­bě hro­zí sa­mo­vzní­ce­ní, ka­ma­rá­de.

- ane­bo Te­le­mann…

Pro­to­že…

- lar­go ze so­ná­ty pro ho­boj.

Už je ně­kde po­blíž. Ob­chá­zí tě.

A ště­kot teď zní tak du­tě.

Ja­ko z po­tru­bí?

Ja­ko zpod srs­ti.

Po­ma­lá slav­nost pro­ni­ká­ní do kr­ve.

Po­hleď…

Tak pro­sím, před­pa­žit!

A do ryt­mu hez­ky:

dřep

vztyk

zá­klon

dřep

vztyk

zá­klon

dřep

vztyk

zá­klon

- Brat­ře.…

5) Chrám

(ně­co ti uká­žu)

- Takhle roz­pad­lé­ho jsem tě ješ­tě ne­vi­dě­la.

- Měl jsem ten do­jem, že ke mně pro­mlu­vil hlas.

- Co dě­láš?

- Jsem svět­lo­pla­chý.

- Pro­fe­si­o­nál­ně?

- Os­ti­na­to ko­co­vi­ny. Pří­liš vel­kej svět.

- Je ne sais pas, it’s mno­ho běd.

- Zá­bav­ně jsem ješ­tě ne­tr­pěl…

- Dob­ře. Bu­du si tě teď chví­li pro­hlí­žet.

- Tak­že… pi­ješ.…

- Vě­nu­ju se to­mu vel­mi de­li­kát­ně a hlu­bo­ce.

- A chceš při­tom dý­chat.

- Svět je krás­ný, já jsem ho ta­ko­vý ne­stvo­řil.

- A přes­to…

- Přes­to se ho chci účast­nit až do kon­ce. Ře­tíz­ko­vej ko­lo­toč bez ob­slu­hy…

- Teď… hud­ba.

- Hm, co s ní?

- Je hud­ba bez pi­tí?

- Je pi­tí bez hud­by.

- Asi če­káš, že tě ně­kam vez­mu.

- Je mi dob­ře v to­mhle po­ko­jíč­ku.

- V po­ko­jíč­ku z píš­ťal…

- Tak mož­ná poz­dě­ji… Teď se chci chví­li za­bý­vat mož­nos­tí že se bu­de­me lí­bat.

- I’m luc­ky, vždyť ty ta­ky…

- V tom pří­pa­dě do­vol, abych oci­to­val já te­be…

- – - – -

- Po­se­ru se štěs­tím.

- Spíš na­ko­nec ute­češ.

- Tak ne­hr­din­sky to kon­čí?

- Op­do­vě­di je dob­ré číst v pro­tisvět­le.

- Mě­li bychom si spo­lu vy­ra­zit.

- Do­kud je čas…

- Do­kud jsou všech­ny oči ob­rá­ce­né ji­ným smě­rem…

- Po­řád ale ješ­tě ně­co chy­bí.

- Ach jis­tě, prs­te­ny…

- Nejsi da­le­ko. Jen buď pře­ce jen sa­k­ra obec­něj­ší.

- Kru­hy v pěs­tích a kru­hy před oči­ma?

-  Vzteklí psi. Mluv­me spíš… o jmé­ně.

- Teď už se ztrá­cím.

- Te­be zná­me. Jsi tu dlou­ho. Je o to­bě sly­šet…

- Ne­pa­tr­né vý­ho­dy po­li­cej­ních vý­slechů…

- Dob­ře. Ale co já?

- Ty?

- Hm…

- Jsi sku­teč­ná. Nejsi?

- Jsem sku­teč­něj­ší než te­nhle oka­mžik. Jsem oheb­ná. Tr­vám.

- Mu­síš být sku­teč­ná. Ne­chci do­ne­ko­neč­na mi­lo­vat jen po­ml­ky…

- Chceš mi­lo­vat ži­vot, asi.

- Pojď­me se na­pít.

- To je ono. Teď jsi blíz­ko.

- Pi­tí jsem byl vždyc­ky…

- Tak to zkus po­jme­no­vat.

- Ale co z to­ho ply­ne? Pro zí­t­řek tím ne­u­r­ve­me nic.

- Jis­tě, teď jsem tvo­jí ne­věs­tou.

- Ne­ne­chám tě ode­jít.

- Pů­jdu.

- Pak tě bu­du hle­dat.

- Za­se se vrá­tím.

- Je po hra­ní. Jsem vy­pi­tý.

- To je cit­li­vé pro­hlá­še­ní. Zno­vu se na mě po­dí­vej.

- Co po mně chceš?

- Věr­nost. Od­da­nost vlast­ně.

- Pů­jdu za te­bou kam­ko­li. Hned zí­t­ra…

- Od­teď mě bu­deš vo­lat mým pra­vým jmé­nem.

- Dob­ře. Ale ne­ní mi teď úpl­ně…

- A teď tě vez­mu za ru­ku..

- Dě­ku­ju.

- …a pro­ve­du tě nej­zbě­si­lej­ším ob­do­bím tvé­ho ži­vo­ta.

- Po­čkej…

- Poď tam.

- Plí­ži­vá…

- Cuk­áš se u kla­ví­ru.

- Nech!

- Cuk­áš se u ba­ru.

- Nejsme ta­dy!

- Cuk­áš se v deš­ti v uli­cích to­ho­to měs­ta!

- Čů­zo! Pro­sím tě!

- Cuk­áš se pod ne­do­vře­ným ví­kem své vlast­ní hla­vy. A cuk­áš se tak, že tvo­je tě­lo zprů­hled­ní a ztvrd­ne!

- Má­lem jsem tě ne­po­znal. Do­ko­řán ote­vře­ná ús­ta žíz­ně. Lás­ko. Tak pojď­me.

6) Zá­pis­ky

(sou­kro­mý chrt)

Do to­ho sou­ži­tí se už nic ne­vešlo, tak by­lo na­bi­té k prask­nu­tí. Žád­ný dal­ší cit než na­ši lás­ku, ba ani myš­len­ku na ně­co ji­né­ho, by me­zi nás má mi­lo­va­ně ostat­ně ani ne­vpus­ti­la. By­la vše­ob­jí­ma­jí­cí, by­la mou krá­lov­nou, bo­hy­ní, hlí­da­cím psem, kom­pa­sem, kot­vou, sní­da­ní, obě­dem i ve­če­ři, s ní jsem vstá­val, s ní usí­nal, pře­stá­val jsem být svým vlast­ním pá­nem.

A na­jed­nou by­ly všu­de. Skvr­ny, mokva­jí­cí rá­ny, pul­zu­jí­cí ob­na­že­ni­ny. Otla­ky ví­ček a žmol­ky z kor­ku. Ro­ze­se­tej po ce­lým měs­tě ji hle­dal a ná­cha­zel a ztrá­cel po­řád do­ko­la. Ně­kdy se rý­so­va­lo ně­ja­ký straš­li­vý pi­a­no v ně­ja­kým straš­li­vým měs­teč­ku, kam sotva do­jel, je­nom aby se tam roz­hos­til po vý­če­pech. Ne­bo snad svým ta­len­tem ubí­jel zví­řa­ta na dvor­ku za ná­lev­nou a při­tom vy­kři­ko­val Kill him, kill him, ale mys­lel tím pře­de­vším se­be.

Po­řád ty jed­ny had­ry na so­bě, po­řád to jed­no skře­ho­tá­ní, po­řád pří­šer­ně dlou­hý do­hráv­ky se s ním táh­ly po všech těch do­mech. Ale on byl ve své hla­vě v té do­bě ten nej­po­zor­něj­ší mi­le­nec, co ote­ví­rá dve­ře, ku­pu­je da­ry ve své hla­vě, ve své hla­vě chys­tá po­kr­my a za­krý­vá tu, kte­rá prá­vě usnu­la. Ve své hla­vě.

A tak se stří­da­ly do­by, stří­da­la se mís­ta, vzduch po­kaž­dé vo­něl tro­chu ji­nak. Až jed­nou, po ta­ko­vé roz­to­mi­lé pi­ti­bě měl po­cit, že ho ně­kdo po­zo­ru­je, ně­kdo, ko­ho ne­znal, ně­ja­kej vůl asi, mys­lel si teh­dy. A cí­til, jak na něm ta­ky ně­co se­dí.

Chtěl o tom hned říct zná­mým, ale zjis­til, že je sám, te­da sám s tím, co na něm se­děl. Ješ­tě se na­de­chl, když ten dru­hej ko­neč­ně pro­mlu­vil:

Zkus to jen po­psat

a zpře­rá­žím ti ru­ce!

Zkus to jen na­črt­nout

a udě­lám ti z hla­vy ty­kev!

Zkus jen vy­dat z hla­vy svě­dec­tví

a od­dě­lím ti údy od tě­la!

Jsem Ho­lu­bí Bůh

a má je sta­rost o mé ho­ří­cí dě­ti!

Str­číš tam ry­pák a sám sho­říš!

Zkus po­dat svě­dec­tví

a sám se za­hubíš…

No, ne­bo tak ně­jak to by­lo. Kdo by si to v ta­ko­vé ko­cáb­ce ta­ky pa­ma­to­val přes­ně. A mož­ná, že teh­dy i ně­co od­po­vě­děl, ale pak stej­ně při­šel do­mů a ja­ko by nic, ja­ko by na so­bě nic ne­vlá­čel, je­nom se svlík a vle­zl si k ní.

Jed­nou rá­no by­la ně­jak ce­lá ne­klid­ná.

Ne­bý­va­lo to zvy­kem – ob­vykle, když jsem se pro­bu­dil se na mě už ti­še smá­la, ra­dost­ně ří­ka­la, že po­řád mrz­ne ne­bo že při­le­tě­ly dal­ší vrá­ny ne­bo že jsem měl asi špat­né ho­reč­na­té sny, pro­to­že jsem si od­ko­pal pe­ři­nu, ale to prý ne­va­di­lo, na­o­pak, ba­vi­la se k rá­nu tím, jak mi fi­a­lo­ví pal­ce u no­hou, ane­bo že, a to už se oprav­du smá­la, mi za ok­nem zmrz­lo ne­al­ko­ho­lic­ké pi­vo.

Ale to rá­no se ně­co dě­lo. Cho­di­la po míst­nos­ti, uhý­ba­la po­hle­dem, a když mě po­lí­bi­la, ja­ko by na mne sáh­la smrt. Mys­lel jsem, že zas za­čne s tím, že ne­má­me led­nič­ku (tu jsme oprav­du ne­mě­li, mar­ně jsem jí vy­svět­lo­val, že bych při je­jím bzu­če­ní špat­ně usí­nal), ale to ji teď zřej­mě ne­trá­pi­lo. Ostat­ně ml­če­la. A ven­ku mrz­lo, že šlo o ro­zum.

A by­ly i lep­ší ve­če­ry a lep­ší no­ci. To když se mu všich­ni ztra­ti­li v té sle­pé uli­ci me­zi An­dě­lem a Kní­že­cí, a on, pl­nej ló­g­ru svě­ta, use­dl v nej­ho­nos­něj­ším z pod­ni­ků od­vrá­ce­né stra­ny Smí­cho­va, v non­sto­pu Ne­to­pýr, teh­dy ješ­tě bez ta­neč­ní ty­če. Se­děl v bo­xu a ruka­ma při­dr­žo­val co­si ja­ko ká­vu a zá­ro­veň dr­žel i bez­peč­nou vzdá­le­nost od sta­ré ci­kán­ky a dvou ma­ní­ků z Ukra­ji­ny, kte­rých byl pl­nej ve­d­lej­ší box. Je­nomže – a to už teh­dy ta­ky vě­děl – takhle v tom přítmí vy­pa­dal tro­chu ja­ko Ja­mes De­an, ne­bo ně­ja­ká je­ho div­ná in­kar­na­ce a tak už mu za chví­li na­pro­ti ksich­tu se­dě­la ta ci­kán­ka.

Se­dě­la, zu­bi­la se, ukra­jin­ské duo jis­ti­lo le­vo­bok.

- Mně ani ne­va­dí, že má­te před­kus.

- pro­sím?

- Mů­že­te se sta­rat o mo­je dě­ti. Ma­jí de­vět a dva­náct, cho­dí do ško­ly. Obě čis­tot­né.

- pro­sím?

- Bu­de­me hezká ro­di­na. Do prá­ce to ne­bu­de­te mít da­le­ko.

- do prá­ce?

- Aji na­va­řím. Ukaž­te ru­ku.

- pro­sím?

- Ta­dy má­te čá­ru. Ži­vo­ta. Má­te ju ně­ja­kou krát­kou. Ale ne­boj­te, je pl­ná štěs­tíč­ka. Po­dí­vej­te – to­hle by mohl být dnešek, jak ta­dy teď se­dí­me, a ocaď, to je ja­ko zej­t­ra, to má­te str­mý, str­mý, str­mý, str­mý. Jste lech­ti­vej?

- pro­sím…

- No tak nic. Do­ma si to vy­řiď­te, bu­dem vás če­kat příští tejden.

- já už mu­sím jít. Můžu jít?

- Mu­sí­te.

- dě­ku­ji.

- Tě­ší­me se na vás! Už jsem o vás děc­kám vy­prá­vě­la.

Když zmi­ze­la, ce­lý jsem se zpo­til. Snad po­pr­vé od té do­by, co jsme se po­zna­li.

Ply­nul den a po ní ani sto­py. Ani ve­čer ne­při­šla, a to už jsem za­čí­nal být ne­šťast­ný.

Ko­lem půl­no­ci mi by­lo steskem úz­ko.

Du­ši mi sví­ral mra­zi­vý zármu­tek. A zá­ro­veň jsem za­čal chá­pat, co je vlast­ně zač. Kdo to vlast­ně je, ta­hle po­di­vu­hod­ná by­tost, kte­rá se mě ta­dy na se­ve­ru úžas­ně zmoc­ni­la.

A vzal jsem do zkřeh­lých prs­tů tuž­ku a na­psal jí pí­seň. Dou­fal jsem, že mi ji ta pí­seň vrá­tí. Při­vo­lá. A ješ­tě ně­kdy před úsvi­tem jsem za­čal zpí­vat:

Ze­mě ja­ko by by­la du­tá

Roz­hled byl ne­smír­ný

Ne­byl čas ani tou­ha se schou­lit

Všech­no se za­sta­vi­lo – zů­sta­lo tr­čet

Až na ty dě­si­vé le­ty – pá­dy

Sviš­tě­ní, hu­kot a zá­pach

a ti­sí­ce drob­ných bez­bran­ných tě­lí­ček

ztrá­ce­jí­cích se be­ze sto­py v ze­mi

Měs­to ztich­lo

Po­ma­lu se si­ce ně­co za­ča­lo ozý­vat,

ale to Muž sly­šel až poz­dě­ji

Ká­men byl víc ka­me­nem

a ne­be se pla­zi­lo po stře­chách

Muž se blí­žil

a měs­to se ne­pa­tr­ně za­ča­lo třást

Ně­jak špat­ně si to teh­dy spo­čí­tal. Pro­to­že ten song při­vo­lal ně­ko­ho úpl­ně ji­ný­ho…

7) Ne­do­ry

Seš úpl­ně bl­bej! Zkrát­ka zho­va­di­lec! Ko­li­krát jsem ti ří­kal, že si vě­ci be­reš úpl­ně po­mý­le­ně… a moc. Seš roz­pad­lej z chlas­tu a mys­líš na vě­šák jen kvů­li to­mu, že ti utek­la dal­ší ně­ja­ká ko­za, ne­mů­žeš psát, pro­to­že to ne­u­míš  a pře­mejšlíš vo vě­cech, kte­rý nejsou pro te­be…

8) Mo­on v Uta­hu

Sly­šels ně­kdy tuhle pí­seň? Hra­nou na lid­ský srd­ce?

Blá­zen do­tan­čil a ba­ba do­šla…

No jo. Co jsem si to vče­ra dal…

A ne­bo mě na zem upus­til jen ně­ja­ký pře­kva­pe­ný bůh?

Po­řád se ptaj zná­mí.

Co ta tvo­je cit­li­vost? Kam až to chceš táh­nout? A vče­ra? A dneska zas?

Ote­vře­ný ús­ta

Ale já ne­chci bejt ni­čí roz­luš­ti­tel, žád­nej mluv­čí, nic. Já ži­ju te­nhle ži­vot a dě­lám tuhle hud­bu, to je všech­no.

A teď se se­be­ru.

Teď se se­be­ru.

Se­be­ru se…

-

Je­nom jem­ně na­šla­pu­ju a jsem při­pra­ven.

9)

Se­ber ho.

Za no­hy…

Po­dej­te ho.

Výš.

Bu­dem ně­co…?

Ne­mlu­vit!

Od­ří­ká­me aspoň za něj.