De­ní­ko­vá re­a­li­ty show pod­le dru­hé­ho dí­lu au­to­bi­o­gra­fic­ké sá­gy Kar­la Ove­ho Knaus­går­da vy­stří­da­la na re­per­toá­ru Di­va­dla Na zá­brad­lí Ju­ráč­ko­vy de­ní­ky (Zla­tá še­de­sá­tá) a ne­sou­vi­sí jen s kri­zí střed­ní­ho vě­ku, jak by se da­lo před­po­klá­dat. Di­va­del­ní adap­ta­ce dra­ma­tur­gy­ně Do­ry Štěd­ro­ňo­vé a re­ži­sé­ra Ja­na Mi­ku­láš­ka ve scé­ně od Mar­ka Cpi­na má po­ten­ci­ál re­zo­no­vat na­příč ge­ne­ra­ce­mi. Nor­ský spi­so­va­tel Knaus­gård skli­dil za svou ote­vře­nost a ná­zo­ry řa­du ná­le­pek – ego­cen­t­ris­ta, nar­cis­ta, kon­tro­verz­ní au­tor… Sotva by však je­ho ob­jem­ná he­xa­lo­gie do­sáh­la me­zi­ná­rod­ní po­pu­la­ri­ty, kdy­by ne­re­zo­no­va­la s po­ci­ty sou­čas­né­ho čte­nář­stva. Stej­nou re­zo­nanč­ní schop­nost má in­sce­na­ce vů­či di­vá­kům. Vždyť se­bestřed­nost je dneš­ní spo­leč­nos­tí mnoh­dy ak­cep­to­va­ná ja­ko před­nost a po­chyb­nos­ti o vlast­ní hod­no­tě jsou pak o to hlub­ší. 

Karl Ove v Kö­ni­go­vě po­dá­ní pro­chá­zí peklem dob­ré vů­le. Je od­hod­la­ný za­čít s no­vou že­nou no­vý ži­vot v ji­né ze­mi a změ­nit i li­te­rár­ní for­mu. Eman­ci­po­va­né Švéd­sko s gen­de­ro­vou rov­no­práv­nos­tí a ro­din­nou po­li­ti­kou má v tom smě­ru po­do­bu ze­mě za­slí­be­né (krát­ce po ro­ce 2000 to­mu tak ur­či­tě by­lo). V hon­bě za ide­á­lem, kte­rý si člo­věk ple­te s ide­a­li­za­cí se­be sa­ma, po­zlát­ko oprav­do­vos­ti sa­mo­zřej­mě rych­le opa­dá. Opa­dá je ovšem sla­bý vý­raz. Stej­ně ja­ko ve slav­ných se­ver­ských dra­ma­tech, i zde se za­tí­ná do ži­vé­ho. Z čis­tých li­nií a struk­tur ná­byt­ku z IKEA vy­ku­ku­jí ib­se­nov­ské pří­zra­ky a kdo ne­ní do­tčen, ať ho­dí ka­me­nem.

Ne­ní snad­né si při­pus­tit, že na dí­tě, tu ra­dost a po­slá­ní, ob­čas na­hlí­ží­te ja­ko na rů­žo­vé mon­strum ne­zná­mé­ho ob­sa­hu, jak ho zo­sob­ňu­je Cpi­nův ply­šo­vý me­ga­krá­lík, kte­rý za­bí­rá s agre­siv­ní něž­nos­tí mís­to v by­tě a po­taž­mo i v hla­vách ro­di­čů. Ne­ní snad­né vi­dět mu­že hys­te­ric­ky vzly­kat (na­víc, když je pro­ta­go­nis­ta v té po­lo­ze tak vě­ro­hod­ný). Stig­ma­ta z dět­ství tu po­růz­nu pro­sa­ku­jí na po­vrch. Ne­pro­nik­nu­tel­nou Lin­du, kte­rou ztvár­ňu­je Si­mo­na Lewan­dowska, na­hlí­ží­me Knaus­går­do­vou op­ti­kou a v mo­men­tě po­ro­du ji spo­lu s ním de­gra­du­je­me na bez­bran­nou by­tost, blíz­kou zmí­ně­né­mu me­ga­krá­lí­ko­vi. V in­sce­na­cí je všech­no ži­vé, všech­no blíz­ké na­ší re­a­li­tě. Ta­ké vzta­hy me­zi No­ry a Švédy se da­jí vztáh­nout i na čes­ko-slo­ven­skou „zá­klad­nu“ a frustra­ce z ní pra­me­ní­cí. Všech­ny in­te­lek­tu­ál­ní ře­či a fi­lo­zo­fie kon­čí u ma­so­vých ku­li­ček s kr­va­vě ru­dou bru­sin­ko­vou mar­me­lá­dou. Od­mí­tá­me ba­na­li­ty, a při­tom se v nich vy­ží­vá­me se se­be­mrs­kač­skou ur­put­nos­tí stej­ně ja­ko Karl Ove. Se­tkat se s tem­no­tou mů­že­te sa­mo­zřej­mě i v IKEA, ale ra­dě­ji běž­te na Zá­brad­lí.

Kar­la Ove Knaus­gård: Můj boj. Za­mi­lo­va­ný muž. Re­žie: Jan Mi­ku­lá­šek, pře­klad: Klá­ra Dvo­řá­ko­vá Win­kle­ro­vá, dra­ma­ti­za­ce: Do­ra Štěd­ro­ňo­vá, Jan Mi­ku­lá­šek, dra­ma­tur­gie: Do­ra Štěd­ro­ňo­vá, scé­na a kos­týmy: Ma­rek Cpin. Hra­jí: Mi­lo­slav Kö­nig, Si­mo­na Lewan­dowska, An­na Ka­me­ní­ko­vá, Di­ta Kap­la­no­vá, Ji­ří Vy­o­rá­lek, Mi­chal Bed­nář. Pre­mi­é­ra 13. 6. 2025 v Di­va­dle Na zá­brad­lí.