
Odpovídá Patrik Borecký, jenž se umístil ve čtvrtém ročníku soutěžní Přehlídky divadelní fotografie na druhém místě v kategorii Profesionálové.
Kdy jste vyfotil svůj první snímek?
Myslím, že tak kolem dvanáctého roku života, když jsme experimentovali s tátou v naší improvizované fotokomoře. Pokud jde o divadelní snímek – bylo to ve Švandově divadle někdy v roce 2004. Začínal jsem focením dokumentu o divadle – o tom, co se děje v pozadí toho procesu.
Jak dlouho se věnujete fotografování divadelních představení a jaká byla vaše cesta k divadlu?
Přibližně od roku 2005, kdy jsem fotil svou první inscenaci Škola pro ženy v režii Daniela Hrbka. Ale ještě dalších asi pět let to bylo spíš občasné. Cesta vedla přes bar Švandova divadla. Tam jsem byl častým návštěvníkem. A na divadelní bar zpravidla doléhají ozvěny z vnitřku divadla. Já jsem tam postával a zachytával ty ozvěny tak dlouho, až mě to vcuclo dovnitř. Divadelní prostředí je pro nezasvěceného návštěvníka zajímavé. Vnitřek stroje. Zajímal mě pohled zezadu na to, na co se diváci chodí dívat zpředu. Co všechno se stane, než herec vyjde na jeviště a řekne větu. O většině profesí jsem do té doby neměl ani potuchy, že existují.
Ředitel divadla Daniel Hrbek mi řekl ano, můžeš si tady fotit. Tak jsem fotil. Vznikl nějaký dokument, který myslím za zdmi Švandova divadla není nijak platný. Ale pro mě to byl důležitý vstup do divadla. A pak mi Daniel nabídl focení Školy pro ženy. Do té doby jsem ani neviděl, jak se inscenace fotí. Viděl jsem jen výsledky. Ale proces jsem neznal. Řekli mi: „Můžeš si dělat, co chceš.“ Tak jsem tam chodil a fotil a snažil se napodobit to, co jsem viděl na nástěnkách. A když to vypadalo podobně, tak jsem měl radost.
Později mi řekl Martin Špelda, když jsem mu ukazoval svou práci (cituji volně ze své paměti): „Není to vždycky jen o tom, že jeden stojí vpravo a druhý vlevo a povídají si.“ Tahle jednoduchá věta byla vlastně přesná a pomohla mi více přemýšlet o tom, co vlastně zachycuji. Pomohlo mi to vykouknout za rámečky těch nástěnek, co jsem vídal v divadlech. Že to může být i jinak. A na cestě k divadlu mě samozřejmě ovlivnilo i studium fotografie na UMPRUM. Naučil jsem se tam více přemýšlet o obraze. Jak funguje. Co dělá. O našich vizuálních dohodách, které máme dané tím, v jaké kultuře se vyvíjíme. Že má smysl tu dohodu sem tam porušit.
Zachycujete také zákulisí či proces příprav a zkoušení divadelních inscenací? Přistupujete k tomuto focení jinak než k zaznamenávání divadelního představení?
Vlastně ne. Pokud nemusím. Nejsem dokumentarista, kterého by si to vyžadovalo. Rád se ptám, zajímám se. Ale obrazově mě to nezajímá. Proces příprav není zpravidla vizuálně zajímavý. Vyžaduje si to trpělivost, být ve správnou chvíli na správném místě. A i tak je velmi složité přeložit tu událost do vizuální informace.
Jako fotograf jsem šel více cestou aranžované fotografie. A divadlo je přesně takové. Je aranžované. V čase. Pohybuje se. V krátkém časovém úseku je plné důležitých momentů, které si říkají o zaznamenání. Navíc mají rovnou vizuální kvalitu. Je to výrazně jednodušší. A pro mě zábavnější. Dokumentarista čeká hodiny nebo dny a ani potom si nemusí odnést jediný snímek. Fotografování divadla je koncentrace zaznamenáníhodných momentů v estetickém obalu. Stačí si vybrat.
Dokázal byste popsat základní specifika „divadelní fotografie“? A co podle vás může tento termín a obor všechno obsahovat?
Fotografie je v jedné ze svých větví pouze vizuální tlumočnictví. A takový je i případ divadelní fotografie. Měla by reprodukovat to, co se děje v divadle. Bohužel, nebo naštěstí, je tlumočníkem člověk, který s sebou nese své ego. A ten překlad vždy nějak zabarví. Někde ubere, někde přidá. Něco ukáže víc nahlas, něco vůbec. Divadelní fotografie není tak technická disciplína, jak o ní někteří s obavou mluví. Těch technických složitostí je tam pár a dají se nacvičit. Důležitější je pochopit proces divadla. Kam ještě můžu šlápnout a kam už ne. Je to disciplína, kterou nikdo pevně nespecifikoval. Jakási specifikace asi existuje, ale je plovoucí. Každý divadelní fotograf je v této disciplíně samouk. A specifikuje ji vlastním vývojem.
Divadelní fotografie pro mě znamená vytvořit vizuální překlad toho, co se v divadle v určitém čase snaží vyjádřit skupina lidí. Měla by to být ideálně stejná výpověď jiným jazykem. Anebo: Je to soubor obrázků, které slouží k tomu, aby nalákal diváka, aby si koupil lístky do divadla. Takto se s divadelní fotografií zachází nejvíce. Může to znít povrchně. Ale pokud jsem součástí něčeho, co pomáhá člověku zprostředkovat nějaký nevšední zážitek, je to dobré.
Kdo je pro vás největší divadelní fotograf?
Jsou dva.
Josef Koudelka. Mám celou jeho práci moc rád. Myslím, že označení fotograf je pro něj málo. Je umělec. S velkým citem. Není zatížen konvencemi. A tak přistupoval i k divadelní fotografii.
Martin Špelda. Nejprogresivnější z divadelních fotografů. Za to, jak dnes vypadá divadelní fotografie, může on.
medailonek
Roku 2012 absolvoval ateliér fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, během studií absolvoval stáže v Paříži a mexickém Monterrey. Působí jako fotograf na volné noze a spolupracuje s divadly po celé republice – Národním divadlem, Národním divadlem Brno, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Klicperovým divadlem v Hradci Králové, Městskými divadly pražskými, A studiem Rubín, Studiem Hrdinů, Divadlem X10 a dalšími. V soutěžní Přehlídce divadelní fotografie v kategorii Profesionálové se umístil na třetím místě v roce 2018 a na druhém místě v roce 2025.



Oceněné snímky ve čtvrtém ročníku Přehlídky divadelní fotografie jsou z inscenace Stařena (autor Daniel Charms a Jan Horák, režie Jan Horák, scéna Lucie Sedláková, kostýmy Magdalena Horáková Zelenková, světelný design Václav Hruška, Studio Hrdinů, 2023) FOTO: PATRIK BORECKÝ

