V mi­nu­lém dí­le na­ší da­to­vé sé­rie Di­va­del­ní eko­sys­tém jsme se za­mě­ři­li na oce­ně­ní, kte­rá zís­ka­la di­va­dla či sou­bo­ry, te­dy or­ga­ni­za­ce, kte­ré umož­ňu­jí, aby dí­la vzni­ka­la. Po­u­ži­li jsme pro ozna­če­ní ta­ko­vých míst po­jem z pří­rod­ních věd – oce­ně­ná di­va­dla na­zý­vá­me ni­ky, ve kte­rých jsou ide­ál­ní pod­mín­ky pro tvor­bu kva­lit­ních děl a ke kte­rým se stá­čí po­zor­nost di­va­del­ních kri­ti­ček a kri­ti­ků. Ve dru­hé čás­ti se­ri­á­lu ten­to po­hled pro­ble­ma­ti­zu­je­me. Po­u­ká­že­me totiž na sku­teč­nost, že oce­ně­ní or­ga­ni­za­ce a in­sce­na­cí spo­lu nut­ně ne­sou­vi­sí, zma­pu­je­me tvůr­čí týmy i kri­tic­kou obec.

In­sce­na­ce roku

V ma­po­vá­ní di­va­del­ní­ho eko­sys­té­mu po­kra­ču­je­me roz­plé­tá­ním sí­tě oce­ňo­va­ných in­sce­na­cí. I když umě­lec­ké ce­ny vy­tvá­ří zdá­ní, že na di­va­del­ním ne­bi kaž­dý rok za­zá­ří jed­no dí­lo (a oce­něn bý­vá za něj zpra­vi­dla pou­ze re­ži­sér), umě­lec­ké po­le je v kaž­dé kul­tu­ře struk­tu­ro­vá­no ko­lem uz­lů spo­lu­pra­cu­jí­cích uměl­ců a uměl­kyň a míst pro je­jich prá­ci, kde jsou před­po­kla­dy pro do­sa­že­ní ta­ko­vé­ho uzná­ní. Čím hlou­bě­ji se bu­de­me chtít za­mě­řit na kon­krét­ní umě­lec­kou tvor­bu, tím ví­ce se bu­de za­huš­ťo­vat struk­tu­ra po­le, kte­ré po­pi­su­je­me – pro­to­že za kaž­dým dí­lem sto­jí tým li­dí, kte­rý jej vy­tvo­řil, a stej­ně tak jej pro­ží­va­la řa­da těch, kte­ří jej po­tom hod­no­ti­li.

Pra­vi­dla di­va­del­ní­ho po­le

Po­jem umě­lec­ké­ho po­le po­chá­zí od fran­couz­ské­ho so­ci­o­lo­ga a an­tro­po­lo­ga Pier­ra Bour­die­ua, kte­ré­ho mů­že čes­ké čte­nář­stvo znát ja­kou au­to­ra knih Pra­vi­dla umě­ní ne­bo Te­o­rie jed­ná­ní. V nich na zá­kla­dě své­ho roz­sáh­lé­ho em­pi­ric­ké­ho vý­zku­mu mi­mo ji­né i v ob­las­ti li­te­ra­tu­ry a di­va­dla vy­svět­lu­je, že kaž­dá ob­last lid­ské­ho ko­ná­ní (po­le) je vlast­ně vel­kou aré­nou, v níž se usku­teč­ňu­je boj o po­zi­ce. V hi­e­rar­chii nejsou vý­še vždy ti, kte­ří ma­jí ví­ce pe­něz (eko­no­mic­ký ka­pi­tál), ale kte­ří do­ká­žou za­pad­nout do pra­vi­del, kte­rá da­nou po­zi­ci ur­ču­jí (ha­bi­tus). Zvláš­tě umě­ní pra­cu­je se se spe­ci­fic­kým ka­pi­tá­lem uzná­ní, kte­rý je sym­bo­lic­ký, ne­hmot­ný, ale je vi­di­tel­ný na­pří­klad v oce­ně­ní, je­muž se li­dem do­stá­vá za je­jich prá­ci od kri­ti­ků a kri­ti­ček.

Zá­klad­ní ma­pu nám po­skyt­ne pře­hled zís­ka­ných cen a no­mi­na­cí za­mě­ře­ný na re­žii. Ná­sle­du­jí­cí graf zob­ra­zu­je oce­ně­ní a no­mi­na­ce na In­sce­na­ci roku jak za ce­lou do­bu exis­ten­ce Cen Alfréda Ra­do­ka, tak i v Ce­nách di­va­del­ní kri­ti­ky do roku 2023. Graf umož­ňu­je pře­pí­nat me­zi růz­ný­mi zob­ra­ze­ní­mi, tak­že od­ha­lí i to, kdo byl spí­še no­mi­no­ván a kdo ce­ny sku­teč­ně zís­kal.¹

Po­kud se za­mě­ří­me na cel­ko­vý ka­pi­tál uzná­ní (no­mi­na­ce i oce­ně­ní), by­la dlou­ho­do­bou „stá­li­cí“ Ha­na Bu­re­šo­vá (cel­kem sedm­krát). Zís­ka­la již his­to­ric­ky prv­ní Ce­nu Alfréda Ra­do­ka v ro­ce 1992 za Gra­bbe­ho Do­na Jua­na a Faus­ta v Di­va­dle La­by­rint v Pra­ze, na­po­sle­dy pak by­la no­mi­no­va­ná v ro­ce 2017 za Ji­rás­ko­vu Lu­cer­nu v Di­va­dle v Dlou­hé. Je­jí prá­ce je tak oce­ňo­va­ná po tři de­ká­dy a pře­kle­nu­je ně­ko­lik etap vý­vo­je čes­ké­ho di­va­dla. Kri­tic­ká obec ji vy­slo­vi­la v de­va­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí uzná­ní za prá­ci v Měst­ském di­va­dle Br­no, po­té již je spo­je­na s Di­va­dlem v Dlou­hé, kte­ré je zá­ro­veň or­ga­ni­za­cí, jež na se­be pou­tá nej­ví­ce no­mi­na­cí v ka­te­go­rii Di­va­dlo roku (ce­nu zís­ka­lo však jen jed­nou).

Ja­ko dal­ší vý­raz­nou „stá­li­ci“ bychom moh­li ozna­čit Ja­na Mi­ku­láš­ka. Byl šest­krát no­mi­no­ván či oce­něn za tvor­bu pro Di­va­dlo Na zá­brad­lí a dří­ve pro Re­du­tu Ná­rod­ní­ho di­va­dla Br­no (za ve­de­ní Do­ry Vi­ce­ní­ko­vé a Pet­ra Štěd­ro­ně). Di­va­dlo Na zá­brad­lí opa­ko­va­ně zís­ka­lo ce­nu v ka­te­go­rii Di­va­dlo roku (čty­ři­krát, k to­mu tři no­mi­na­ce) . Oce­ně­ni za prá­ci pro něj by­li re­ži­sé­ři Pe­tr Lé­bl (dvě ce­ny), Jan An­to­nín Pitín­ský a Jan Ne­beský. Dru­hý jme­no­va­ný je po Bu­re­šo­vé a Mi­ku­láš­ko­vi dal­ší vý­raz­nou po­sta­vou s vy­so­kým ka­pi­tá­lem uzná­ní (čty­ři ce­ny, dvě no­mi­na­ce), ale pou­ze do roku 2006. Je­ho prá­ce by­la oce­ňo­vá­na v růz­ných di­va­dlech (Dej­vic­ké di­va­dlo, Ha­Di­va­dlo, Di­va­dlo J. K. Tyla Pl­zeň, Di­va­dlo Na zá­brad­lí, Di­va­dlo v 7 a půl, Měst­ské di­va­dlo Zlín), což uka­zu­je na fakt, že byl scho­pen pou­tat po­zor­nost kri­ti­ky ne­zá­vis­le na mís­tě, kde pra­co­val.

Po­zo­ru­hod­ným „pří­pa­dem“ je Vla­di­mír Mo­rá­vek, je­hož jmé­no je spo­je­no s ve­de­ním hned dvou scén (Klicpe­ro­vo di­va­dlo v Hrad­ci Krá­lo­vé a Husa na pro­váz­ku v Br­ně). Klicpe­rák ve­dl Mo­rá­vek de­set let (1995–2005) a za to­to le­gen­dár­ní ob­do­bí by­lo di­va­dlo opa­ko­va­ně oce­ňo­vá­no ja­ko Di­va­dlo roku, za je­ho ve­de­ní v le­tech 2005–2017 po­tom zís­ka­la no­mi­na­ce v ka­te­go­rii Di­va­dlo roku ta­ké Husa na pro­váz­ku. Re­ži­sér Vla­di­mír Mo­rá­vek však oce­ně­ní v Ra­do­cích či v Ce­nách Di­va­del­ní kri­ti­ky ne­do­stal. Byl pou­ze dva­krát no­mi­no­ván, a to za in­sce­na­ce v Hrad­ci Krá­lo­vé (Akva­be­ly, 2005) a Br­ně (Kní­že Myškin je Idi­ot, 2004).

Za ve­de­ní Duša­na D. Pa­říz­ka zís­ka­lo Praž­ské ko­mor­ní di­va­dlo (pů­so­bí­cí v di­va­dle Ko­me­die) opa­ko­va­ně oce­ně­ní a i on mi­mo dvě no­mi­na­ce zís­kal ce­nu za in­sce­na­ci Pro­ces (2007). Je­ho jmé­no se na­víc ob­je­vu­je me­zi no­mi­no­va­ný­mi i v ro­ce 2015 a 2022 za prá­ci ve Stu­diu Hr­di­nů (Kauza Schwejk) a Di­va­dle X10 (Mos­ko­vi­á­da), což na roz­díl od Mo­ráv­ka pro­ka­zu­je je­ho schop­nost tr­va­le vzbu­zo­vat svou tvor­bou uzná­ní di­va­del­ní kri­ti­ky.

Umě­lec­ká ge­ne­ra­ce

Ze spo­le­čen­sko­věd­ní­ho hle­dis­ka je vždy po­ně­kud oše­met­né ho­vo­řit o ge­ne­ra­cích, pro­to­že to vy­tvá­ří před­sta­vu, že li­dé jsou si blíz­ko pou­hým da­tem své­ho na­ro­ze­ní. Ve sku­teč­nos­ti jsou mno­hem dů­le­ži­těj­ší­mi fak­to­ry vzdě­lá­ní ne­bo so­ci­ál­ní pod­mín­ky. Lze ale ří­ci, že v čes­kém di­va­dle se ur­či­té ge­ne­rač­ní vý­mě­ny pro­je­vu­jí a že lze ho­vo­řit o ge­ne­ra­cích spo­je­ných s ur­či­tý­mi epo­cha­mi ve vý­vo­ji di­va­del­ních or­ga­ni­za­cí, s ab­sol­vent­ský­mi roč­ní­ky na umě­lec­kých ško­lách apod.
So­ci­o­lo­go­vé umě­ní, ja­ko Pierre Bour­dieu, Ra­y­mond Wil­li­ams ne­bo Ho­ward Bec­ker, po­pi­su­jí ge­ne­rač­ní vý­mě­nu v umě­ní nej­čas­tě­ji ja­ko vý­sle­dek dy­na­mi­ky do­mi­nant­ní­ho umě­lec­ké­ho sty­lu a osob­nos­tí, kte­ré sto­jí buď na okra­ji, ne­bo je­jich prá­ce re­a­gu­je na ak­tu­ál­ní spo­le­čen­ský vý­voj nej­pr­ve „na­vzdo­ry“ to­mu, co je obec­ně v umě­ní při­jí­má­no (he­te­ro­do­xie). Ge­ne­rač­ní vý­mě­na v umě­ní však tr­vá del­ší do­bu (mi­mo ob­do­bí kri­zí – viz na­pří­klad Sa­me­to­vá re­vo­lu­ce), pro­to­že je po­tře­ba, aby na­stu­pu­jí­cí tvůr­ci a tvůr­ky­ně zís­ka­li po­třeb­ný ka­pi­tál uzná­ní. Ten udě­lu­jí mi­mo ji­né prá­vě kri­ti­ko­vé a kri­tič­ky.
Obec­ně se po­va­žu­je za do­bu pro vý­mě­nu umě­lec­kých ge­ne­ra­cí při­bliž­ně dva­cet let, při­čemž o ně­co déle to tr­vá, než no­vá umě­lec­ká ge­ne­ra­ce zís­ká in­sti­tu­ci­o­nál­ní moc (tři­cet až čty­ři­cet let). Z na­ší ana­lý­zy vy­plý­vá, že v čes­kém di­va­dle sku­teč­ně exis­tu­jí „epo­chy“ spo­je­né s umě­lec­ký­mi jmé­ny ja­ko Vác­lav Mo­rá­vek ne­bo J. A. Pitín­ský, kte­ré pou­ta­jí po­zor­nost kri­ti­ky zhru­ba dva­cet let. K vý­raz­něj­ší pro­mě­ně z hle­dis­ka oce­ňo­va­ných do­chá­zí zhru­ba po ro­ce 2010, což opět od­po­ví­dá vý­še uve­de­né­mu. Z hle­dis­ka in­sti­tu­ci­o­nál­ní­ho je mož­né po­zo­ro­vat vý­znam­něj­ší ge­ne­rač­ní pro­mě­nu na čes­kých umě­lec­kých vy­so­kých ško­lách ny­ní – a roz­hod­ně ni­ko­liv bez pro­blé­mů.

Dru­hý graf, za­mě­ře­ný na Ce­ny di­va­del­ní kri­ti­ky, je dů­le­ži­tý pro po­ro­zu­mě­ní ma­py sou­čas­né­ho di­va­dla a to­ho, kdo pou­tá zá­jem kri­tic­ké ob­ce dnes. Jsou to Jan Ne­beský (in­sce­na­ce Za­hrad­ní­ček / Vše mé je tvé, Di­va­del­ní spo­lek Jedl, 2020; De­ník zlo­dě­je, Di­va­del­ní spo­leč­nost Ma­so­pust, 2017) a Jan Frič (Bak­chant­ky, Ná­rod­ní di­va­dlo Pra­ha, 2023; Vassa Že­lez­no­vo­vá, Ná­rod­ní di­va­dlo Pra­ha, 2021 a Vel­vet Ha­vel, Di­va­dlo Na zá­brad­lí, 2014), při­čemž prv­ní jme­no­va­ný byl v tom­to ob­do­bí ví­ce­krát no­mi­no­va­ný a dru­hý za­se zís­kal ví­ce cen. Jsou to zá­ro­veň je­di­ní re­ži­sé­ři, kte­ří by­li oce­ně­ni opa­ko­va­ně – všich­ni ostat­ní do­sta­li po jed­né ce­ně za in­sce­no­va­né dí­lo (Ha­na Bu­re­šo­vá, To­máš Di­a­niš­ka, Da­vid Ja­řab, Ivan Krej­čí, Da­vid Ra­dok, Mi­chal Vajdič­ka). Dušan D. Pa­ří­zek zís­kal dvě no­mi­na­ce (už zmí­ně­né in­sce­na­ce Mos­ko­vi­á­da a Kauza Schwejk), stej­ně ja­ko Jan Mi­ku­lá­šek (Mý­ce­ní, Di­va­dlo Na zá­brad­lí, 2018; Vzkří­še­ní, Di­va­dlo Na zá­brad­lí, 2023), ale žád­nou v da­ném ob­do­bí ne­pro­mě­ni­li.

Za­tím­co Jan Frič byl dva­krát oce­něn za re­žie v Ná­rod­ním di­va­dle v Pra­ze (a za rok 2024, te­dy po uzá­věr­ce na­ší da­to­vé ana­lý­zy, zís­kal za in­sce­na­ci Wer­nisch na No­vé scé­ně ND oce­ně­ní Jan Ne­beský), v mi­nu­lém dí­le jsme uká­za­li, že Ná­rod­ní di­va­dlo Pra­ha ni­kdy ne­by­lo di­va­dlem roku. Di­va­del­ní spo­lek Jedl byl na Di­va­dlo roku no­mi­no­ván v ro­ce, kdy zís­kal ce­nu re­ži­sér Ne­beský za Za­hrad­níč­ka, a ce­nu v té­to ka­te­go­rii Jedl zís­kal v ro­ce 2021, kdy by­la na In­sce­na­ci roku no­mi­no­vá­na Ne­bes­ké­ho Man­žel­ská his­to­rie. To pro­zra­zu­je od­liš­nou stra­te­gii v sou­běž­ném oce­ňo­vá­ní umě­lec­kých vý­ko­nů a or­ga­ni­za­cí, na je­jichž pů­dě vznik­ly – ja­ko by Ná­rod­ní di­va­dlo Pra­ha si­ce by­lo ni­kou v eko­sys­té­mu, kde vzni­ka­jí oce­ňo­va­né in­sce­na­ce, ale sa­mo ne­by­lo kri­ti­ky po­va­žo­vá­no za hod­né uzná­ní, na roz­díl od ne­zá­vis­lé­ho di­va­del­ní­ho spol­ku.

Za po­zor­nost rov­něž sto­jí, že se me­zi no­mi­no­va­ný­mi i oce­ně­ný­mi ně­ko­li­krát ob­je­vi­li re­ži­sé­ři oper­ních děl – a to pře­de­vším v Br­ně (Ná­rod­ní di­va­dlo Br­no): Ro­bert Car­sen (no­mi­na­ce v ro­ce 2020 za Ja­náč­kův Osud), Da­vid Ra­dok (no­mi­na­ce v ro­ce 2021 za Pe­te­ra Gri­me­se; ce­na udě­le­na roku 2016 za in­sce­na­ci Mod­ro­vou­sův hrad / Oče­ká­vá­ní; po uzá­věr­ce na­ší ana­lý­zy pak byl Ra­dok opět no­mi­no­ván za prá­ci v NDB, a to za Rusal­ku). V le­tech, kdy by­la no­mi­no­vá­na či zís­ka­la ce­nu In­sce­na­ce roku ope­ra v Ná­rod­ním di­va­dle Br­no, by­la ce­lá ta­to or­ga­ni­za­ce ta­ké no­mi­no­vá­na na Di­va­dlo roku (2016 a 2021), mi­mo­to by­la no­mi­no­vá­na ješ­tě i v dal­ších le­tech. Oce­ně­ní br­něn­ské ope­ry vy­tvá­ří kon­trast k ne­do­ce­ně­ní scé­ny Ná­rod­ní­ho di­va­dla Pra­ha, je­hož in­sce­na­ce však svo­je uzná­ní zís­ka­ly.

Tvůr­čí týmy

Di­va­dlo je ko­lek­tiv­ní dí­lo a lze oče­ká­vat, že se na tvor­bě oce­ňo­va­ných in­sce­na­cí po­dí­le­jí opa­ko­va­ně ta­ké li­dé v dal­ších pro­fe­sích. Za pr­vé vy­tvá­ře­jí tvůr­čí tan­de­my či týmy, zá­ro­veň na­pří­klad scé­no­gra­fo­vé a scé­no­gra­f­ky mo­hou spo­lu­pra­cí s růz­ný­mi re­ži­sé­ry a re­ži­sér­ka­mi po­si­lo­vat so­ci­ál­ní a umě­lec­ké spoj­ni­ce. S vy­u­ži­tím slov­ní­ku so­ci­o­lo­gie umě­ní by se tak da­lo ří­ci, že se so­ci­ál­ní ka­pi­tál pro­mě­ňu­je do sym­bo­lic­ké­ho, když si člo­věk umí vy­brat schop­né a oce­ňo­va­né spo­lu­pra­cu­jí­cí – a to se zá­ro­veň pro­mí­tá do ma­py ce­lé­ho eko­sys­té­mu, kde tak vzni­ka­jí tvůr­čí spo­le­čen­ství. Ta mo­hou být ne­vi­di­tel­ná, ne­u­vě­do­mo­va­ná, ale blíz­kost růz­ných tvůr­ců a tvůr­kyň v sí­ti spo­lu­pra­cí pro­zra­zu­je vzá­jem­nou zá­vis­lost, ane­bo sty­lo­vou pří­buz­nost. Tak se v eko­sys­té­mu po­hle­dem umě­lec­ké kri­ti­ky for­mu­jí zvlášt­ní uz­ly, v nichž se so­ci­ál­ní ka­pi­tál (kdo pra­cu­je s kým) trans­for­mu­je do ka­pi­tá­lu uzná­ní.

Ná­sle­du­jí­cí vi­zu­a­li­za­ce slou­ží ja­ko ná­hled, pro po­drob­něj­ší a ob­sáh­lej­ší zkou­má­ní po­u­žij­te vi­zu­a­li­za­ci na sa­mo­stat­né strán­ce, kte­rou na­lez­ne­te pod od­ka­zem zde. Na ní lze pl­no­hod­not­ně po­hy­bo­vat s jed­not­li­vý­mi prv­ky a pro­hlí­žet si je­jich vzta­hy de­tail­ně. Pro­to­že vy­čer­pá­va­jí­cí síť za­hr­nu­jí­cí ce­lé ob­do­bí udě­lo­vá­ní cen od roku 1992 by by­la pří­liš slo­ži­tá, zjed­no­du­ši­li jsme ji ome­ze­ním vzor­ku pou­ze na Ce­ny di­va­del­ní kri­ti­ky od roku 2014–2023. Ve­li­kost krouž­ku u jmé­na ozna­ču­je ve­li­kost ka­pi­tá­lu uzná­ní (či­li ko­lik cen či no­mi­na­cí zís­ka­lo dí­lo, na němž se člo­věk po­dí­lel), barva pak pro­fe­si. Tla­čít­ky na­ho­ře lze vy­pí­nat a za­pí­nat zob­ra­ze­ní jmen.

Režie Dramaturgie Scénografie Kostýmy Hudba Dirigent

Ze sí­tě vy­plý­vá, že v po­sled­ní de­ká­dě lze v di­va­del­ním po­li iden­ti­fi­ko­vat sku­pi­nu li­dí, kte­ří k so­bě ma­jí blíz­ko svým ka­pi­tá­lem uzná­ní a tím, s kým spo­lu­pra­cu­jí – dra­ma­tur­gie (Lu­cie Fe­ren­zo­vá, Pa­tri­cie Část­ko­vá – zde jde jas­ně ta­ké o vliv di­va­del­ní in­sti­tu­ce), scé­no­gra­fie (Ma­rek Cpin), hud­ba (Ivan Acher, Ja­kub Kudláč), aj. I když re­ži­sé­ři a re­ži­sér­ky pra­cu­jí od­liš­ným sty­lem a do­kon­ce v od­liš­ných dru­zích di­va­dla (ope­ra, či­no­hra), je pa­tr­né, že ka­pi­tál uzná­ní ne­pou­tá pou­ze prá­ce re­žie, ale pod­stat­nou ro­li zde hra­je spo­lu­prá­ce s lid­mi, kte­ří do­ká­žou dí­lu do­dat hod­no­tu a pro­po­jit je tak sym­bo­lic­ky s ji­ný­mi in­sce­na­ce­mi, na nichž se po­dí­lí. Zá­ro­veň je ta­ké pa­tr­ný seg­ment „so­li­té­rů“, me­zi něž pat­ří v po­sled­ní de­ká­dě Dušan D. Pa­ří­zek ne­bo Jan Ne­beský.

Kri­ti­ci a kri­tič­ky

Umě­lec­ké po­le se ne­vy­tvá­ří jen na zá­kla­dě tvůr­čí čin­nos­ti uměl­ců a uměl­kyň, ale pře­de­vším je­jich kri­ti­ky, kte­rá ce­ny udě­lu­je a rov­něž se ve svých re­flexích je­jich prá­ci vě­nu­je. Pro­to jsme vy­tvo­ři­li ta­ké ana­lý­zu na zá­kla­dě dat z ce­lé his­to­rie Cen di­va­del­ní kri­ti­ky i Cen Alfréda Ra­do­ka.

Ná­sle­du­jí­cí graf uka­zu­je, ko­lik hla­sů do­stá­va­ly ve vy­bra­ných roč­ní­cích jed­not­li­vé in­sce­na­ce od kri­ti­ků a kri­ti­ček. Mod­rý ob­dél­ník vy­zna­ču­je, ko­lik hla­sů do­sta­la po­lo­vi­na in­sce­na­cí v da­ném ro­ce, „vou­sy“ (čer­né čá­ry vy­bí­ha­jí­cí z mod­ré­ho ob­dél­níč­ku) pak ší­ři ty­pic­ké­ho po­čtu hla­sů, kte­rý dá­va­li kri­ti­ci a kri­tič­ky jed­né in­sce­na­ci. Tak na­pří­klad v ro­ce 1992 udě­lo­va­li účast­ní­ci a účast­ni­ce an­ke­ty od dvou do je­de­nác­ti hla­sů na in­sce­na­ci, při­čemž ty­pic­ky to by­ly čty­ři hla­sy (čer­ná čá­ra pro­tí­na­jí­cí mod­rý ob­dél­ník). Je te­dy pa­tr­né, že při­dě­lo­vá­ní bo­dů by­lo vcel­ku rov­no­měr­né – „by­lo to těs­né“. V dal­ších le­tech se ale mod­rý ob­dél­ní­ček zmen­šu­je a ty­pic­ky no­mi­no­va­ná in­sce­na­ce do­sta­la vel­mi má­lo hla­sů. Ve­d­le to­ho se ob­je­vi­lo ně­ko­lik in­sce­na­cí, kte­ré do­sta­ly ne­ty­pic­ky hod­ně hla­sů (krouž­ky, kte­ré se na­chá­ze­jí v pra­vé čás­ti gra­fu), což z nich či­ní vý­jim­ku. Laic­ky ře­če­no: čím ví­ce se krou­žek vzda­lu­je ob­dél­ní­ku, tím ví­ce jde o hla­so­vá­ní si­ce ví­ce hla­sy, ale mé­ně od­po­ví­da­jí­cí to­mu, jak v an­ke­tě by­ly při­dě­lo­vá­ny hla­sy ostat­ním in­sce­na­cím. To mů­že zna­čit buď vý­ji­meč­nost in­sce­na­ce, ane­bo ne­do­sta­tek sho­dy me­zi hla­su­jí­cí­mi.

Po­čty hla­sů na jed­nu in­sce­na­ci

K řád­né in­ter­pre­ta­ci to­ho­to gra­fu je vhod­né vzít v úva­hu ná­sle­du­jí­cí sku­teč­nost – v prů­bě­hu let v an­ke­tě hla­so­va­lo čím dál ví­ce li­dí. V po­sled­ní de­ká­dě se po­hy­bu­je po­čet hla­su­jí­cích ko­lem osm­de­sá­ti kri­ti­ků a kri­ti­ček. Vzhle­dem k to­mu, že hla­sů je ode­vzda­ných ví­ce (lze udě­lit až tři hla­sy v jed­né ka­te­go­rii), a při­tom ví­těz­ná in­sce­na­ce zís­ká­vá ty­pic­ky me­zi de­se­ti a dva­ce­ti hla­sy, ten­to ne­po­měr na­po­ví­dá, že me­zi kri­ti­ky a kri­tič­ka­mi ne­e­xis­tu­je šir­ší sho­da na kri­té­ri­ích hod­no­ce­ní.

Po­čty hla­su­jí­cích

Obec­ně lze rov­něž z vý­še uve­de­ných gra­fů vy­vo­zo­vat, že se di­va­del­ní kri­ti­ka v po­sled­ních le­tech rozpí­ná a z hle­dis­ka Cen di­va­del­ní kri­ti­ky ne­pla­tí, že by by­lo kri­ti­ků a kri­ti­ček má­lo, jak se ně­kdy ve ve­řej­ném pro­sto­ru ob­je­vu­je. Na­o­pak, od po­lo­vi­ny de­va­de­sá­tých let lze po­zo­ro­vat se­tr­va­lý ná­růst po­čtu li­dí, kte­ré re­dak­ce SAD oslo­vi­la pro hla­so­vá­ní v an­ke­tě a i přes ob­čas­né pro­pa­dy v po­sled­ní de­ká­dě ten­to po­čet ata­ku­je stov­ku (nej­ví­ce hla­so­va­lo v ro­ce 2016). Vzhle­dem k to­mu, že di­va­del­ní kri­ti­ky v tis­ku ubý­vá, jde o po­zo­ru­hod­ný fe­no­mén. Mů­že­me jej ale dát do sou­vis­los­ti se se­tr­va­lým ná­růs­tem po­čtu di­va­del, kte­ré­mu se bu­de­me vě­no­vat v dal­ším dí­le na­ší da­to­vé ana­lý­zy, jež bu­de sou­čás­tí pá­té­ho čís­la ča­so­pi­su Dí­lo na té­ma PRÁ­CE.

———————————————————-

1. Dě­ku­je­me tím­to Ja­ku­bu Škor­pi­lo­vi, že nám po­skyt­nul k ana­lý­ze roz­sáh­lý ar­chiv ča­so­pi­su Svět a di­va­dlo. ↩︎