Na dva­cá­tém za­se­dá­ní me­zi­vlád­ní ko­mi­se pro ne­hmot­né dě­dic­tví UNE­SCO v in­dic­kém Dillí zís­ka­la Čes­ká re­pub­li­ka vý­znam­ný „zá­řez“. Do se­zna­mu by­lo za­psá­no ama­tér­ské di­va­dlo (přes­ně­ji ama­tér­ské di­va­del­ní he­rec­tví) a ten­to úspěch se do­stal i do ma­in­stre­a­mo­vých mé­dií. Co ale ta­to udá­lost sku­teč­ně zna­me­ná? Při­ná­ší­me da­to­vou ana­lý­zu, kte­rá má po­skyt­nout kon­text roz­hod­nu­tí UNE­SCO a při­blí­žit, co ne­hmot­né dě­dic­tví je, jak za­pi­so­vá­ní fun­gu­je a co vlast­ně me­zi­ná­rod­ní ko­mi­se oce­ni­la.

Po­kud si ten­to pří­spě­vek pro­hlí­ží­te na mo­bi­lu, do­po­ru­ču­je­me kvů­li ve­li­kos­ti gra­fů oto­čit na šíř­ku.

Co je ne­hmot­né dě­dic­tví?

Na roz­díl od bu­dov, his­to­ric­kých míst či mo­nu­men­tů je ne­hmot­né kul­tur­ní dě­dic­tví vy­já­d­ře­ním ná­rod­ních kul­tur v ne­fy­zic­ké po­do­bě. Ty­pic­ky jde o pro­je­vy folklo­ru, ri­tu­á­ly, ja­zy­ky, zna­los­ti, ví­ry a po­dob­ně. Udě­lu­je se od roku 2003 a ne­ní uzná­ním es­te­tic­ké kva­li­ty ne­bo ce­lo­svě­to­vé­ho do­pa­du, ale po­tvr­ze­ním vý­zna­mu pro tra­di­ce da­né ze­mě. Dů­le­ži­té te­dy je, aby ná­rod­ní spo­le­čen­ství, kte­ré o zá­pis usi­lu­je, ur­či­tou pra­xi po­va­žo­va­lo za své kul­tur­ní dě­dic­tví a aby o tom do­ká­za­lo pře­svěd­čit ko­mi­si UNE­SCO. Klí­čo­vé je, že se ta­to pra­xe pře­ná­ší me­zi ge­ne­ra­ce­mi a je po­kra­ču­jí­cím vy­já­d­ře­ním ná­rod­ní­ho du­cha. Zá­ro­veň mu­sí kaž­dý ta­ko­vý ná­vrh mi­mo de­tail­ní­ho po­pi­su a do­kla­du těch­to cha­rak­te­ris­tik do­dr­žo­vat lid­ská prá­va, pro­to se ne­mů­že stát ne­hmot­ným kul­tur­ním dě­dic­tvím na­pří­klad čes­ká po­mláz­ka, mo­rav­ské ho­dy s ka­če­rem (při němž je zví­ře tý­rá­no) ane­bo ra­sis­tic­ké masopustní/fašankové mas­ky. Pro­blém by mohl být na­pří­klad i s mi­ku­láš­ský­mi ob­chůz­ka­mi, po­kud se stra­ší dě­ti.

V mi­nu­los­ti již do­šlo k vy­řa­ze­ní po­lož­ky ze se­zna­mu z dů­vo­du ra­sis­mu, a to kon­krét­ně u ma­sek. Me­zi­vlád­ní vý­bor UNE­SCO pro ochra­nu ne­hmot­né­ho kul­tur­ní­ho dě­dic­tví v ro­ce 2022 ře­šil stíž­nos­ti, pod­le nichž je po­sta­va Sauvage (Di­voch) v Du­cas­se d’Ath (Prů­vo­du ob­rů) ve měs­tě Ath v Bel­gii ra­sis­tic­ká a dis­kri­mi­nač­ní. Ta­to tra­di­ce by­la sou­část prv­ku „Pro­ce­sí ob­rů a dra­ků v Bel­gii a ve Fran­cii“, za­psa­né­ho v ro­ce 2008. Vý­bor ozna­čil ta­to ob­vi­ně­ní za mi­mo­řád­ně zá­važ­ná, zdů­raz­nil nut­nost slu­či­tel­nos­ti ne­hmot­né­ho dě­dic­tví s lid­ský­mi prá­vy a vzá­jem­ným re­spek­tem a ná­sled­ně – na žá­dost Bel­gie – roz­ho­dl od­stra­nit Du­cas­se d’Ath. Zá­ro­veň vy­slo­vil sil­né přá­ní, aby by­la po­sta­va z athské­ho prů­vo­du od­stra­ně­na. Ne­jed­ná se o je­di­ný ta­ko­vý zá­sah: v ro­ce 2019 byl vy­řa­zen bel­gic­ký kar­ne­val Aal­stu pro po­u­ži­tí an­ti­se­mit­ských ma­sek. Ví­ce o tom čtě­te na­pří­klad zde.

Jak po­drob­ně­ji uká­že­me poz­dě­ji na pří­kla­du Čí­ny a Írá­nu, pod­stat­ná je ro­le stá­tu a je­ho schop­nost ná­vrh vy­tvo­řit, zkom­ple­to­vat a pro­sa­dit. To je i zdro­jem nej­čas­těj­ší kri­ti­ky zá­pi­sů ne­hmot­né­ho dě­dic­tví, a to již od je­ho po­čát­ků. Pro­to­že kaž­dý ta­ko­vý úspěch při­ná­ší me­zi­ná­rod­ní po­zor­nost a zvý­še­ný tu­ris­mus, ze­mě vy­u­ží­va­jí UNE­SCO ja­ko pro­pa­gan­dis­tic­ký ná­stroj. Ko­mi­se ma­jí spí­še po­li­tic­ký cha­rak­ter a kon­tro­ver­ze vzbu­zu­je i otáz­ka, co je „ná­rod­ní“ cha­rak­ter dě­dic­tví – a zda v mul­ti­et­nic­kých ze­mích ne­do­chá­zí k úče­lo­vé­mu po­tla­čo­vá­ní mi­no­rit­ních tra­dic. S tu­ris­mem na­víc sou­vi­sí eko­lo­gic­ké ško­dy, kte­ré se na něj vá­žou, i pro­mě­na tra­dic ve zbo­ží – ty jsou si­ce chrá­ně­ny or­ga­ni­za­cí UNE­SCO a mo­hou tak zís­kat lep­ší pod­po­ru, ale zá­ro­veň jsou mo­ne­ti­zo­vá­ny a pro­mě­ňu­jí se na vý­voz­ní ar­ti­kl. To se ostat­ně již (mno­hem dří­ve, než UNE­SCO za­ča­lo zá­pi­sy udě­lo­vat) sta­lo u jízdy krá­lů.

Čes­ko má v tu­to chví­li je­de­náct zá­pi­sů do ne­hmot­né­ho dě­dic­tví a řa­dí se po bok ze­mím ja­ko Řec­ko, Ru­mun­sko ne­bo Egypt. Čí­na, Tu­rec­ko a Fran­cie ma­jí troj­ná­so­bek až čtyř­ná­so­bek. Zá­ro­veň ně­kte­ré zá­pi­sy jsou spo­leč­né, te­dy nejde pou­ze o čes­ké dě­dic­tví – to se tý­ká lout­kář­ství (se Slo­ven­skem), mod­ro­tis­ku (s Ma­ďar­skem, Ně­mec­kem, Ra­kous­kem, Slo­ven­skem), vo­ro­plav­by (zá­pis má ta­ké Litva, Ně­mec­ko, Pol­sko, Ra­kous­ko, Špa­něl­sko) a so­kol­nic­tví (řa­da ze­mí, včet­ně Chor­vat­ska, Ky­r­gystá­nu ne­bo Sý­rie). Spe­ci­fic­ky čes­ké jsou slo­vác­ký ver­buňk, ma­so­pust­ní ob­chůz­ky na Hli­nec­ku (zde se ne­po­u­ží­va­jí „ra­sis­tic­ké mas­ky“), jíz­da krá­lů, fou­ka­né vá­noč­ní oz­do­by, ruč­ní sklář­ství a ny­ní te­dy i ama­tér­ské di­va­del­ní he­rec­tví.

UNE­SCO při zá­pi­sech zdů­raz­ňu­je pře­de­vším ko­mu­nit­ní cha­rak­ter tra­di­ce, ni­ko­liv je­jí es­te­tic­kou ro­vi­nu. Pro­to v zá­pi­se ze za­se­dá­ní ko­mi­se k čes­ké­mu bo­du na­jde­me ve zdů­vod­ně­ní pře­de­vším dů­raz na sdí­le­ní ro­lí ne­zá­vis­le na gen­de­ru a spe­ci­a­li­za­ci („všich­ni dě­la­jí všech­no“), pře­nos z ge­ne­ra­ce na ge­ne­ra­ci, spo­leč­né vy­ja­d­řo­vá­ní se k ak­tu­ál­ním pro­blé­mům ko­mu­nit, pro­hlu­bo­vá­ní so­ci­ál­ních a míst­ních va­zeb. Po­zo­ru­hod­ný je opa­ko­va­ný dů­raz na gen­de­ro­vou rov­nost a po­spo­li­tost. To je ty­pic­kým vý­ra­zem du­cha UN­SE­CO – zdů­raz­ňu­je se, jak pra­xe při­spí­vá k hod­no­tám lid­ských práv.

Z vý­še uve­de­né­ho vy­plý­vá, že roz­ho­du­jí­cí pro zá­pis je ta for­ma di­va­del­ní čin­nos­ti, kte­rou bychom asi nej­lé­pe ozna­či­li ja­ko ochot­nic­kou. Ne­jed­ná se te­dy o ama­tér­ské sou­bo­ry, kte­ré fun­gu­jí téměř ne­ro­ze­zna­tel­ně od pro­fe­si­o­nál­ních – „pou­ze“ bez vyš­ších fi­nanč­ních pro­střed­ků ne­bo ve vol­ném ča­se her­ců). Pod­sta­tou zá­pi­su je ta­ko­vá for­ma di­va­dla, kte­rá vzni­ká a pro­vo­zu­je se na ves­ni­cích a ve měs­tech ja­ko dob­ro­vol­ná, dlou­ho­do­bá čin­nost bez as­pi­ra­ce na to za­řa­dit se me­zi pro­fe­si­o­nál­ní di­va­dla, ja­ko vy­já­d­ře­ní ko­mu­nit­ní­ho a míst­ní­ho ži­vo­ta. Slo­vo „ochot­ník“ ale ne­má přes­ný pře­klad, pro­to se v me­zi­ná­rod­ních kul­tur­ních do­ku­men­tech po­u­ží­vá po­jem „ama­tér“. Mi­mo­cho­dem ama­tér­ské di­va­dlo ne­ní spe­ci­fic­ky čes­ký fe­no­mén, jak se ob­je­vi­lo v mé­di­ích – na­pří­klad i v In­dii, Ně­mec­ku, Pol­sku, na Slo­ven­sku, v USA či ve Vel­ké Bri­tá­nii má ta­to dob­ro­vol­ná čin­nost ta­ky vel­kou tra­di­ci a vě­nu­jí se jí ti­sí­ce sou­bo­rů. Otáz­kou te­dy po­tom je, proč ne­byl po­dán spo­leč­ný zá­pis.

V kon­tex­tu dat

Abychom za­řa­di­li ten­to čes­ký úspěch do kon­tex­tu, na­bí­zí­me pro srov­ná­ní da­ta z ka­ta­lo­gu ne­hmot­né­ho kul­tur­ní­ho dě­dic­tví UNE­SCO, kte­rá za­hr­nu­jí pra­xe sou­vi­se­jí­cí s per­for­ma­tiv­ním umě­ním či di­va­dlem.

Ná­sle­du­jí­cí da­ta jsme vy­bra­li tak, že jsme vza­li ka­ta­log kul­tur­ních prv­ků z da­ta­bá­ze UNE­SCO a z něj jsme vy­bra­li jen ty po­lož­ky, kte­ré UNE­SCO sa­mo po­pi­su­je ja­ko druh ži­vé­ho vy­stou­pe­ní ne­bo scé­nic­ké pra­xe – te­dy ta­nec, di­va­dlo, hu­deb­ní a pě­vec­ké tra­di­ce, ri­tu­ál­ní per­for­man­ci, lout­kář­ství a pří­buz­né for­my. Ve vý­sled­ku pak vi­dí­te se­znam těch­to vy­bra­ných tra­dic s in­for­ma­cí, od­kud po­chá­ze­jí (ze­mě), kdy by­ly za­psá­ny a do ja­ké čás­ti UNE­SCO se­zna­mu pat­ří; u spo­leč­ných, pře­shra­nič­ních tra­dic se mo­hou ob­je­vit ví­ce­krát – jed­nou pro kaž­dou ze­mi, kte­rá je u nich uve­de­na.

UNE­SCO ke kaž­dé po­lož­ce v zá­pi­su při­dá víc štít­ků, kte­ré struč­ně na­zna­ču­jí, o co v té tra­di­ci je: tře­ba hud­ba, ta­nec, ri­tu­ál, vy­prá­vě­ní, lout­ky. Jed­na tra­di­ce má těch štít­ků ob­vykle víc (klid­ně ko­lem de­se­ti) a pár z nich je brá­no ja­ko hlav­ních, ostat­ní jen do­pl­ňu­jí ob­raz. Štít­ky ne­cha­rak­te­ri­zu­jí pou­ze umě­lec­ké žán­ry: v da­ta­bá­zi lze na­lézt i té­ma­ta ja­ko ře­mes­la, způ­so­by ob­ži­vy, ko­mu­nit­ní ži­vot, vzdě­lá­vá­ní ne­bo pří­rod­ní pro­stře­dí. A prá­vě pro­to to ně­kdy vy­pa­dá ne­lo­gic­ky – štít­ky vy­bí­ra­jí li­dé, ne al­go­rit­mus, zá­le­ží na tom, jak to kdo po­psal a ja­ká slo­va měl k dis­po­zi­ci, a spous­ta tra­dic je na­víc směs čin­nos­tí a ji­ných cha­rak­te­ris­tik, kte­rou nelze čis­tě roz­dě­lit.

Ama­tér­ské he­rec­tví je te­dy na­pří­klad ozna­če­no tě­mi­to štít­ky (kon­cep­ty): spol­čo­vá­ní, ko­mu­nit­ní par­ti­ci­pa­ce, kul­tur­ní ži­vot, dra­ma­tic­ká vý­cho­va, emo­ce, fes­ti­va­ly, vol­ný čas, per­for­ma­tiv­ní umě­ní, so­ci­ál­ní in­klu­ze, scé­nic­ké vy­ba­ve­ní, di­va­del­ní před­sta­ve­ní.

Chce­te-li vě­dět víc, ane­bo si pro­hléd­nout kom­plet­ní da­ta, klik­ně­te zde: https://ich.unesco.org/en/dive.

Ná­sle­du­jí­cí graf uka­zu­je, ja­ké je roz­lo­že­ní kon­cep­tů u zá­pi­sů, kte­ré jsme zís­ka­li fil­tro­vá­ním se­zna­mu ne­hmot­né­ho dě­dic­tví na klí­čo­vá slo­va spo­je­ná s di­va­dlem a per­for­ma­tiv­ním umě­ním. Vi­dí­me, že pře­vlá­dá vo­kál­ní a hu­deb­ní slož­ka.

Asie do­mi­nu­je

Když se po­dí­vá­me na žeb­ří­ček ze­mí s nej­víc zá­pi­sy ne­hmot­né­ho dě­dic­tví v ob­las­ti per­for­ma­ti­vi­ty, vi­dí­me po­řád stej­ný ob­raz: Čí­na, Írán, Tu­rec­ko, Ja­pon­sko, Již­ní Ko­rea a In­die. Ne­ní to jen „víc di­va­dla a hud­by“, ale šir­ší ba­lík ži­vých pra­xí, kde se zpěv, hud­ba, ta­nec, mas­ky, vy­prá­vě­ní, slav­nost a ri­tu­ál čas­to pro­lí­na­jí do jed­no­ho cel­ku. To je pro se­zna­my UNE­SCO ty­pic­ké: per­for­man­ce ne­chá­pe ja­ko od­dě­le­nou „umě­lec­kou dis­ci­plí­nu“, ale sou­část ko­mu­nit­ní­ho ži­vo­ta, ob­řa­dů, se­zon­ních cyk­lů a iden­ti­ty. Mi­mo­to stá­ty, kte­ré ma­jí sil­nou in­frastruk­tu­ru pro ma­po­vá­ní tra­dic a po­dá­vá­ní no­mi­na­cí, do­ká­žou lé­pe zvi­di­tel­nit vlast­ní per­for­ma­tiv­ní bo­hat­ství v me­zi­ná­rod­ním ka­ta­lo­gu. Vý­sled­kem je, že Asie v na­šem vý­ře­zu do­mi­nu­je nejen množ­stvím zá­pi­sů, ale i ty­pem per­for­ma­ti­vi­ty: jde mé­ně o in­sti­tu­ci­o­na­li­zo­va­né umě­ní v tom smys­lu, jak mu ro­zu­mí­me na zá­pa­dě, ví­ce o ži­vý ri­tu­ál, slav­nost a tra­di­ce. To ber­me i v po­taz, po­kud bu­de­me hod­no­tit úspěch čes­ké­ho zá­pi­su ama­tér­ské­ho di­va­dla.

Ná­sle­du­jí­cí graf uka­zu­je, že nej­ví­ce zá­pi­sů v ob­las­ti performance/divadla/hudby má Čí­na. To má jed­no­du­ché vy­svět­le­ní, kte­ré nám po­mů­že po­cho­pit, jak zá­pi­sy do se­zna­mů ne­hmot­né­ho dě­dic­tví UNE­SCO fun­gu­jí. Pro zá­pis totiž ne­ní ani tak dů­le­ži­tá sku­teč­nost, zda da­ná ze­mě tra­di­ce­mi oplý­vá či ni­ko­liv, ale na­ko­lik je schop­ná to UNE­SCO „pro­dat“ – či­li jak dob­ré má in­sti­tu­ci­o­nál­ní zá­ze­mí pro po­dá­vá­ní ná­vrhů a je­jich pro­sa­zo­vá­ní. A v tom je Čí­na dob­rá. V po­sled­ních de­ká­dách svou kul­tu­ru po­jí­má ja­ko vý­voz­ní ar­ti­kl a in­ves­tu­je vel­ké množ­ství zdro­jů do je­jí­ho glo­bál­ní­ho ší­ře­ní.

Po ro­ce 2000 se Čí­na pře­pnu­la z obran­né­ho mó­du („stře­žit tra­di­ce a ide­o­lo­gii“) do ofen­zi­vy: kul­tu­ra se sta­la ex­port­ním ar­ti­k­lem a ná­stro­jem vli­vu. Stát za­čal sys­te­ma­tic­ky fi­nan­co­vat film, te­le­vi­zi a kul­tur­ní prů­mys­ly, po­sí­lat umě­lec­ké sou­bo­ry a vý­sta­vy do svě­ta, za­klá­dat ja­zy­ko­vá a kul­tur­ní cen­t­ra a bu­do­vat znač­ku Čí­na – aby by­la vi­dět, aby se o ní mlu­vi­lo a aby pů­so­bi­la mo­der­ně. V ro­ce 2007 za­ča­li ta­měj­ší po­li­ti­ci hrát ote­vře­nou hru: teh­dej­ší pre­zi­dent Chu Ťin-tchao na 17. sjez­du čín­ské ko­mu­nis­tic­ké stra­ny ote­vře­ně vy­hlá­sil po­sí­le­ní „měk­ké sí­ly“ a po­si­lo­vá­ní me­zi­ná­rod­ní­ho vli­vu Čí­ny kul­tu­rou.

V jed­nom smě­ru to fun­gu­je: Čí­na je mno­hem pří­tom­něj­ší v in­sti­tu­cích, na fes­ti­va­lech i ve vzdě­lá­vá­ní, má víc ka­ná­lů, jak se do­stat k li­dem. Jen­že dru­há půl­ka rov­ni­ce je těž­ší: čím víc je ten ex­port ří­ze­ný sho­ra, tím víc na­rá­ží na ne­dů­vě­ru a po­de­zře­ní z pro­pa­gan­dy. Vý­sle­dek je pa­ra­dox­ní: Čí­na do­ká­že kul­tu­ru ve vel­kém ší­řit, ale mno­hem hůř z ní dě­lá sta­bil­ní sym­pa­tie. I u nás se na­pří­klad za­ča­lo dis­ku­to­vat o tom, zda jsou Kon­fu­ci­o­vy in­sti­tu­ty bez­peč­né (např. zde).

Po­dob­ným pří­pa­dem je Írán, jenž má in­sti­tu­ce na­sta­ve­né tak, aby kul­tu­ru umě­ly rych­le a sys­te­ma­tic­ky pře­vá­dět do po­do­by, kte­ré ro­zu­mí UNE­SCO. Ne­hmot­né dě­dic­tví pro írán­skou moc fun­gu­je ja­ko ří­ze­ná agen­da: je cen­t­ra­li­zo­va­ná, exis­tu­je pro­po­je­ná síť re­gi­o­nál­ních pra­co­višť, roz­sáh­lé in­ven­tá­ře… Pro re­žim i spo­leč­nost je to na­víc po­li­tic­ky uži­teč­né (me­zi­ná­rod­ní uzná­ní, iden­ti­ta, kul­tur­ní di­plo­ma­cie), tak­že má smy­sl do to­ho dlou­ho­do­bě in­ves­to­vat. V ev­rop­ských ze­mích, ja­ko je Itá­lie ne­bo Fran­cie, se na­o­pak tra­di­ce čas­to spra­vu­jí roz­ptý­le­ně­ji: Itá­lie je sil­ně re­gi­o­nál­ní a ces­ta k jed­né „ná­rod­ní“ no­mi­na­ci bý­vá po­ma­lej­ší a slo­ži­těj­ší, Fran­cie za­se čas­tě­ji na­rá­ží na vlast­ní opa­tr­nost vů­či ja­zy­kům iden­ti­ty a „ko­mu­nit“ – a to všech­no se v da­tech pro­je­ví tak, že Írán pů­so­bí ja­ko vý­kon­ný no­mi­ná­tor, i když množ­ství ži­vých per­for­ma­tiv­ních pra­xí v Ev­ro­pě je sa­mo­zřej­mě ob­rov­ské.

Obo­je dob­ře de­mon­stru­je, v ja­kém kon­tex­tu se čes­ké sna­hy na­chá­ze­jí – a na čem i sto­jí já­dro kri­ti­ky roz­ho­do­vá­ní ko­mi­se UNE­SCO.

Svě­to­vé dě­dic­tví

Ná­sle­du­jí­cí graf je zjed­no­du­še­nou ma­pou zá­pi­sů do se­zna­mu svě­to­vé­ho ne­hmot­né­ho kul­tur­ní­ho dě­dic­tví UNE­SCO v ob­las­ti per­for­man­ce, di­va­dla, ri­tu­á­lů či hud­by. Při vě­do­mí ne­sys­te­ma­tič­nos­ti ozna­čo­vá­ní se v něm mo­hou ob­je­vit i pra­xe, kte­ré se tý­ka­jí di­va­dla jen okra­jo­vě; na dru­hé stra­ně ně­co mů­že chy­bět. Pro cel­ko­vý pře­hled je ale graf do­sta­teč­ný. Jed­not­li­vé ba­rev­né bo­dy ozna­ču­jí kon­cep­ty při­řa­ze­né k da­né­mu zá­pi­su, aby pod­le nich by­lo mož­né fil­tro­vat. Ná­zvy a po­pis­ky jsou v an­g­lič­ti­ně, jak je po­sky­tu­je ofi­ci­ál­ní da­ta­bá­ze UNE­SCO.

---

Zdro­jo­vá da­ta a kód na­lez­ne­te na Gi­tHu­bu.

---