Per­for­ma­tiv­ní vý­po­věď oce­ňo­va­né ak­ro­bat­ky a per­for­mer­ky Eliš­ky Brt­nic­ké s té­ma­tem pro­ce­su vzni­ku umě­lec­ké­ho dí­la v sou­čas­ných pod­mín­kách kul­tur­ní a gran­to­vé po­li­ti­ky mě­la pre­mi­é­ru v Alfre­du ve dvo­ře v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… Ná­zev Round Table od­ka­zu­je k jed­ná­ním u ku­la­té­ho sto­lu za­bý­va­jí­cím se sta­tu­sem uměl­ce. Do po­my­sl­né dis­ku­ze vstu­pu­je ak­tér­ka z per­spek­ti­vy kaž­do­den­ní re­a­li­ty spo­je­né s pří­pra­vou umě­lec­ké­ho pro­jek­tu. V kon­tras­tu ke ku­la­té­mu sto­lu si ja­ko hlav­ní re­kvi­zi­tu (či snad ku­li­su) zvo­li­la OSB des­ku. Roz­po­hy­bo­va­ný roz­měr­ný čtve­rec s os­t­rý­mi ro­hy ne­se v so­bě až ne­kom­pro­mis­ní tvr­dost, tak­že když se ho Brt­nic­ká sna­ží ovlád­nout, při­po­mí­ná to zá­pas s ta­bul­ka­mi gran­to­vé ad­mi­nis­tra­ti­vy i vším tím ne­pa­t­řič­ným ba­las­tem, kte­rý s kre­a­tiv­ní čin­nos­tí a in­ven­cí vů­bec ne­sou­vi­sí, a přes­to ho mu­sí ně­ja­kým způ­so­bem in­te­gro­vat. Jak ostat­ně při vol­bě té­ma­tu sa­ma po­zna­me­na­la, pa­pí­ro­vá­ní jí za­be­re se­dm­de­sát pro­cent ča­su, tech­nic­ké zá­le­ži­tos­ti dal­ších dva­cet pro­cent. Obo­jí pře­ved­la s důvti­pem a jem­nou iro­nií do scé­nic­ké po­do­by.

V tep­lá­kách, pán­ské ko­ši­li a s vr­tač­kou v ru­ce si Eliš­ka Brt­nic­ká ne­za­dá s iko­nic­kou ný­to­vač­kou Ro­sie the Ri­ve­ter z ame­ric­kých vá­leč­ných pla­ká­tů. Hes­lo We Can Do It ovšem ne­ní na mís­tě. Brt­nic­ká si i ve svém od­hod­lá­ní jít do dů­sled­ků a do­stát v rám­ci ome­ze­né­ho roz­počtu všem po­ža­dav­kům za­cho­vá­vá oso­bi­tou jem­nost. Zkou­ma­vým po­hle­dem ohle­dá­vá mož­nos­ti, jak des­ku ucho­pit, vy­vá­žit, za­vě­sit, osed­lat. Zpo­čát­ku je v tom co­si ru­tin­ně me­cha­nic­ké­ho, ja­ko by sou­tě­ži­la v ka­te­go­rii po­vin­ných prost­ných. Od­ti­ká­vá­ní ča­su při­tom vtip­ně na­zna­čí po­mo­cí kon­ců gu­mo­vé­ho la­na, pro­vle­če­ných ja­ko ru­čič­ky ho­di­nek OSB deskou. Za sou­stře­dě­ným, zkou­ma­vým vý­ra­zem pro­ta­go­nist­ky se dá vy­tu­šit takřka fi­lo­zo­fic­ký pří­stup k vě­ci, kte­rý ale opa­ko­va­ně sha­zu­je po­hy­bo­vý­mi gagy.

V po­my­sl­ném zá­pa­se s by­ro­kra­tic­kým sys­té­mem se ze si­sy­fov­ské si­tu­a­ce po­stup­ně osvo­bo­zu­je po­mo­cí ak­ro­ba­tic­ké­ho mi­s­trov­ství. Prá­vě to na­ko­nec ví­tě­zí. Brt­nic­ká se vy­špl­há pod po­my­sl­nou stře­chu ša­pi­tó a na chví­li sur­fu­je vzdu­chem vy­so­ko nad po­tem­ně­lým je­viš­těm. Zdá se, že im­po­zant­ní stí­no­hra zá­ro­veň ele­gant­ně ře­ší ome­ze­ný roz­po­čet na ener­gie, je­jichž spo­tře­ba je pře­ce jed­no z kri­té­rií hos­po­da­ře­ní s fi­nanč­ní­mi pro­střed­ky. Po všem tom lo­po­ce­ní ko­lem se zřej­mě pro­střed­ky vy­čer­pa­ly dřív, než se uměl­ky­ně do­sta­la k sa­mot­né tvor­bě.

Nicmé­ně v Round Table nejde o an­ga­žo­va­nou kri­ti­ku sys­té­mu. Spíš o kon­sta­to­vá­ní sta­vu, do kte­ré­ho jsme do­spě­li dí­lem i dí­ky sna­ze po­mě­řo­vat umě­ní pod­le kri­té­rií vět­ši­no­vé­ho vku­su. Ak­tu­ál­ní ne­u­tě­še­nou si­tu­a­ci do­kres­lu­jí v in­sce­na­ci do­pro­vod­né ko­men­tá­ře ně­ko­li­ka li­dí z bran­že o pří­jmech a pre­fe­ren­cích a úva­hy for­mou slam po­et­ry. Pod­le re­ak­ce pu­b­li­ka na text Da­da grant by se pro vy­pl­ňo­vá­ní žá­dos­tí mohl do bu­douc­na ujmout pěk­ný ter­mín „gran­to­vý ša­ma­nis­mus“.

A pro­to­že umě­ní má klást otáz­ky a ote­ví­rat pro­stor pro kri­tic­ké myš­le­ní, na zá­věr před­sta­ve­ní jsme se moh­li za­po­jit všich­ni a po­sto­vat ná­zo­ry, ra­dy a frustra­ce na drs­nou ta­bu­li z OSB des­ky. Pod otáz­ku: má­te rá­di ta­bul­ky? kdo­si z pu­b­li­ka vý­stiž­ně na­psal: ta­bul­ky mě ži­ví – a já je.

Eliš­ka Brt­nic­ká: Round Table. Sound de­sign: Sta­ni­slav Abra­hám, Ro­man Dža­čár, li­ght de­sign: Ka­tarí­na Mo­rá­vek Ďu­ri­co­vá, su­per­vi­ze: Lu­cia Ka­ši­a­ro­vá, kon­zul­tan­ti: Sté­pha­nie N ́Du­hi­ra­he, pro­duk­ce: Eva Ro­š­ka­ňu­ko­vá. Pre­mi­é­ra 24. zá­ří 2026 v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve…

Roz­ho­vor s Eliš­kou Brt­nic­kou si mů­že­te pře­číst ZDE.