V jed­né z čet­ných de­bat na té­ma de­mon­stra­cí umě­lec­ké ob­ce mě za­u­jal pří­spě­vek, kte­rý v ne­vy­řče­ném od­ka­zu na Da­vi­da Gra­e­be­ra tvr­dil, že kul­tu­ra je v očích mno­ha li­dí so­ci­ál­ní vý­tah, pri­vi­le­gi­um umož­ňu­jí­cí ne­dě­lat „prá­ci na hov­no“.

Ne­jed­ná se o pou­hý ná­těr?

Ten­to po­hled kon­tras­tu­je s re­a­li­tou všed­ní­ho dne, na kte­rou čas­to v osob­ních roz­ho­vo­rech na­rá­žím. Uměl­ci a kul­tur­ní pra­cov­ní­ci, na­vzdo­ry roz­ší­ře­né před­sta­vě o li­dech vy­se­dá­va­jí­cích po ka­vár­nách, „prá­ci na hov­no“ ne­zříd­ka dě­la­jí – a ta­ké ji ma­jí špat­ně pla­ce­nou. A když se o lep­ší pod­mín­ky své prá­ce dlou­ho­do­bě ne­pe­rou a ra­dě­ji skrý­va­jí, jak na tom oprav­du jsou, pak vlast­ně na­pl­ňu­jí ide­ál­ní před­sta­vu pra­cu­jí­cí­ho v očích ka­pi­ta­lis­mu. Jsou to li­dé, kte­ří do­ká­žou pře­žít ve vel­mi skrom­ných pod­mín­kách, jsou fle­xi­bil­ní, vý­kon­ní, ne­ře­ší, že jim prá­ce za­sa­hu­je do ži­vo­ta, a při­tom se tvá­ří, že jim nic ne­chy­bí.

Pa­ra­dig­ma­tič­tí pra­cu­jí­cí – tak je na­zý­vá fi­lo­zo­f­ka Bo­ja­na Kunst. A ne­mys­lí to ja­ko li­chot­ku. Na­o­pak, pod­le ní se ka­pi­tá­lu ta­hle před­sta­va prá­ce uměl­ce za­lí­bi­la na­to­lik, že za­čal vy­ža­do­vat, aby to takhle v dneš­ní po­stin­dustri­ál­ní spo­leč­nos­ti dě­la­li úpl­ně všich­ni! Nej­spíš i pro­to za nej­zá­sad­něj­ší otáz­ku, kte­rá dnes před uměl­ci sto­jí, a kte­rá bez­pro­střed­ně sou­vi­sí s je­jich po­sta­ve­ním ve spo­leč­nos­ti, Bo­ja­na Kunst po­va­žu­je: „S kým jsme, ja­kož­to uměl­ci, so­li­dár­ní?“ Ji­nak ře­če­no, do­kud bu­de umě­lec­tvo bo­jo­vat jen za se­be, a ni­ko­li za zlep­še­ní pod­mí­nek pro ži­vot i prá­ci všech, bu­de ve­řej­nost opráv­ně­ně re­a­go­vat na je­ho sna­hy „drát se za svá prá­va“, roz­pa­či­tě.

Za­rá­ží mě ta­ké, jak čas­to kul­tur­ní pra­cov­ní­ci i uměl­ci po­u­ží­va­jí ar­gu­men­ty, kte­ré ma­jí ob­há­jit eko­no­mic­ký pří­nos kul­tu­ry – ná­vštěv­ní­ci di­va­dla si kou­pí lís­tek, ví­no, ob­lek, po­je­dou ve­řej­nou do­pra­vou. Oprav­du je nut­né do­ka­zo­vat hod­no­tu umě­lec­ké prá­ce tím, že ge­ne­ru­je dal­ší spo­tře­bu? Od­kud mů­že umě­ní a kul­tu­ra, kte­ré na se­be už takřka kom­pul­ziv­ně na­hlí­že­jí ja­ko na ne­díl­nou sou­část vel­ké­ho spo­třeb­ní­ho stro­je, čer­pat ener­gii ke kri­tic­ké­mu od­stu­pu od něj? Na­tož pak k od­va­ze vho­dit pí­sek do je­ho sou­ko­lí, sta­vět se za dru­hé?  Po­cho­pi­tel­ně, mů­že­te říct, že je to úlit­ba, kte­rou dě­lá­me jen na oko, schop­nost při­způ­so­bit se ja­zy­ku, kte­ré­mu stroj ro­zu­mí, a že si stá­le po­dr­žu­je­me schop­nost ho kri­ti­zo­vat. Ale je to­mu sku­teč­ně tak?

Ta­ké mě pře­kva­pu­je, jak snad­no se v de­ba­tách ko­lem sou­čas­ných de­mon­stra­cí od­ka­zu­je k pa­ra­le­lám s rokem 1989. Oprav­du lze dneš­ní si­tu­a­ci číst tak­to zjed­no­du­še­ně? Kdo by pak stál na té „špat­né“ stra­ně? Sou­čas­ná vlá­da? Ta před­cho­zí už ne? A co když tam spo­lu s tím­to pří­mě­rem sta­ví­me i ve­řej­nost, kte­rá ko­men­tu­je na­še po­čí­ná­ní v té­to chví­li způ­so­bem, kte­rý nám ne zce­la kon­ve­nu­je?

Pro­to se po­kou­ším po­cho­pit, proč část ve­řej­nos­ti ří­ká to, co ří­ká, a proč nás je­jí re­ak­ce zne­klid­ňu­jí. Co se nám tím po­kou­ší sdě­lit a proč jsme re­ak­ce­mi za­sko­če­ni. A do­mní­vám se, že je­jich vý­zvy a ko­men­tá­ře „ať si na se­be vy­dě­lá­me, ať jde­me pra­co­vat, ať jde­me ma­kat ruka­ma, když na to ne­má­me“ jen po­tvr­zu­jí, co sa­mi dlou­ho­do­bě po­má­há­me nor­ma­li­zo­vat, a to je ja­zyk ne­o­li­be­rál­ní­ho ka­pi­ta­lis­mu.

Ja­kou svo­bo­du sku­teč­ně má­me?

Po ro­ce 1989 se ote­vřel pro­stor, kte­rý byl zá­sad­ní, pro­stor svo­bo­dy, mož­nos­ti tvo­řit ji­nak, bu­do­vat no­vé in­sti­tu­ce téměř z ni­če­ho. Spo­lu s tím vším se ale po­stup­ně na­sta­vo­val rá­mec, kte­rý jsme si br­zy zvyk­li po­va­žo­vat za sa­mo­zřej­mý, a ve kte­rém se utvá­ře­lo na­še uva­žo­vá­ní a ja­zyk.

Ja­zyk, kte­rý dnes dob­ře zná­me, ja­zyk me­ri­to­kra­cie, efek­ti­vi­ty, ex­ce­len­ce, vý­ko­nu a ren­ta­bi­li­ty, ja­zyk mě­ři­tel­nos­ti, ja­zyk ma­na­žer­ský, ja­zyk pe­něz a zis­ku. Při­bliž­ně po ro­ce 2008 se stal ten­to ja­zyk sou­čás­tí na­še­ho vlast­ní­ho uva­žo­vá­ní. Při­ro­ze­ně jsme v něm za­ča­li mlu­vit, pře­mýš­let o své prá­ci, hod­no­tit se­be i ostat­ní. Ja­zyk, kte­rý pře­stal být jen ná­stro­jem ří­ze­ní a stal se způ­so­bem, jak sa­mi se­be chá­pe­me, a to ja­ko jed­not­liv­ce, kte­ří jsou od­po­věd­ní pře­de­vším sa­mi za se­be, kte­ří ma­jí ob­stát, uspět, zno­vu ob­stát, ni­kdy ne­vá­hat, ne­pa­dat. A kdo ji­ný, než uměl­ci by měl vě­dět, že to je to ne­na­pl­ni­tel­ná, ne­smy­sl­ná vi­ze?

I když jsme vy­čer­pa­ní, pre­ka­ri­zo­va­ní a čas­to špat­ně pla­ce­ní, zů­stá­vá­me v ur­či­tém smys­lu pri­vi­le­go­va­ní. Část na­ší prá­ce, kte­rá nám dá­vá smy­sl, kte­rá nás ba­ví. A prá­vě to nám umož­ňu­je pře­hlí­žet, ja­ké pod­mín­ky ma­jí li­dé, kte­ří ta­ko­vou mož­nost smys­lu­pl­né ne­bo uspo­ko­ju­jí­cí prá­ce ne­ma­jí, ne­bo ti, kte­ří dě­la­jí prá­ci, bez kte­ré by spo­leč­nost oka­mži­tě zko­la­bo­va­la. Struk­tu­ry mo­ci ovšem je­jich prá­ci schvál­ně dr­ží hod­no­to­vě na spo­du spo­le­čen­ské­ho žeb­říč­ku a od­mí­ta­jí ji řád­ně za­pla­tit.

Nesly­še­la jsem, že by se u nás ve­řej­ně ho­vo­ři­lo o svo­bo­dě ne­být ne­u­stá­le vý­kon­ný, odol­ný a fle­xi­bil­ní, o mož­nos­ti se­lhá­vat, dě­lat chy­by, o svo­bo­dě ne­cí­tit se ne­u­stá­le vi­nen a pod tla­kem, o svo­bo­dě ra­dos­ti a je­jí­ho spon­tán­ní­ho sdí­le­ní, o vel­ko­ry­sos­ti, sdí­le­ní, spo­leč­ných stat­cích, o so­li­da­ri­tě. O svo­bo­dě vá­hat a ztrá­cet čas, od­po­čí­vat a být ne­pro­duk­tiv­ní, o ča­su na vzta­hy, na pře­mýš­le­ní či kon­tem­pla­ci, o veš­ke­rých po­do­bách pé­če, kte­ré se ne­do­čka­jí zhod­no­ce­ní. Ji­ný­mi slo­vy o re­ál­né svo­bo­dě, z níž se mé­ně snad­no dě­lá zbo­ží.

Asi kaž­dý člo­věk mu­sí uznat, že svo­bo­da ne­ní jen mož­nost mlu­vit a tvo­řit, ale i mož­nost dů­stoj­ně žít. Eko­no­mic­ká svo­bo­da ne­ní abs­trakt­ní po­jem – je to schop­nost za­jis­tit si byd­le­ní, jíd­lo, vzdě­lá­ní a čas. Pro vel­kou část spo­leč­nos­ti je ta­to svo­bo­da ne­do­stup­ná, mno­zí ba­lan­cu­jí na hra­ně. A přes­to o tom v kul­tur­ním pro­sto­ru mlu­ví­me jen vel­mi opa­tr­ně. Na­dá­le po­má­há­me udr­žo­vat před­sta­vu, že kaž­dý je strůj­cem své­ho štěs­tí a mů­že svou si­tu­a­ci kdy­ko­li změ­nit. Zá­ro­veň ale tu­ší­me, že z ti­sí­ce jed­not­liv­ců, kte­ří se váž­ně sna­ži­li, uspě­je je­den, že při­způ­so­bit se ne­mů­že zda­le­ka kaž­dý a že nás ovliv­ňu­jí vněj­ší fak­to­ry. Je to­to sku­teč­ně svět, ve kte­rém chce­me žít a je­hož hod­no­ty chce­me ob­ha­jo­vat?

Proč by se sta­vě­li za nás?

Sou­čas­né pro­tes­ty se sou­stře­dí pře­de­vším na bez­pro­střed­ní pro­blém: hro­zí­cí pro­pad fi­nan­co­vá­ní v le­toš­ním a prav­dě­po­dob­ně i příš­tím ro­ce. Je to po­cho­pi­tel­né. Jde o pře­ži­tí in­sti­tu­cí i jed­not­liv­ců. Zá­ro­veň se ale tím, ja­kou po­do­bu má na­še re­ak­ce, po­tvr­zu­je ur­či­tý rá­mec, ve kte­rém jsme si zvyk­li uva­žo­vat – ře­ší­me dů­sled­ky, ni­ko­li pří­či­ny. Mlu­vit o tom, z če­ho ta­ko­vé­to si­tu­a­ce vzni­ka­jí a že nejsou ná­hod­né, je totiž mno­hem ob­tíž­něj­ší. Pro­to k de­ba­tě na to­to té­ma čas­to vů­bec ne­do­jde.

Po­kud jsme ne­by­li schop­ni se jas­ně vy­me­zit pro­ti ne­rov­nos­tem, kte­ré do­pa­da­jí na ji­né, proč by se dnes mě­li ji­ní sta­vět za nás? Když mlu­ví­me ne­o­li­be­rál­ním ja­zy­kem ty­pu kaž­dý sám za se­be, proč by to ne­mě­lo pla­tit i pro nás? Pro­je­vy ne­dů­vě­ry ve­řej­nos­ti ne­pra­me­ní ze zá­vis­ti ne­bo z ne­po­cho­pe­ní, jak si to ně­kdy rá­di vy­svět­lu­je­me. Ony jsou do znač­né mí­ry po­cho­pi­tel­né. Jsou od­ra­zem to­ho, že ja­ko kul­tur­ní pra­cov­ní­ci a uměl­ci nejsme schop­ni dlou­ho­do­bě a sro­zu­mi­tel­ně for­mu­lo­vat, za ja­ký­mi hod­no­ta­mi sto­jí­me a vů­či če­mu se vy­me­zu­je­me. Upřed­nost­ňo­va­li jsme kul­tur­ní vál­ky a an­ti-ba­biš ré­to­ri­ku, teď má­me Klem­pí­ře… 

Proč jsme ne­ved­li do­sta­teč­ně sil­nou ve­řej­nou roz­pra­vu, kte­rá by do­ká­za­la ne­rov­nos­ti ve spo­leč­nos­ti na­svět­lit a po­jme­no­vat tak, aby ji by­lo mož­né snad­no sdí­let i mi­mo kul­tur­ní bub­li­nu? Proč jsme se ne­po­sta­vi­li jas­ně za po­ru­šo­vá­ní me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va po­kaž­dé, když to by­lo tře­ba, i na truc vlád­nou­cí mo­ci?  Vzni­kl tak prázd­ný pro­stor – a ten se dnes za­pl­ňu­je ji­ný­mi, jed­no­duš­ší­mi na­ra­ti­vy, smě­řu­jí­cí­mi k ne­ná­vis­ti, k při­mknu­tí se k sí­le, k na­ci­o­na­lis­mu, k fa­šis­mu. Dost mož­ná jsme se obá­va­li, že po­kud ty­to vě­ci po­jme­nu­je­me pří­liš ote­vře­ně, pře­sta­ne­me pa­t­řit do „správ­né“ čás­ti spo­leč­nos­ti, je­jímž bon­to­nem se sta­lo je pře­hlí­žet. Obá­va­li jsme se, že bu­de­me ozna­če­ni ja­ko ide­o­lo­gič­tí, ra­di­kál­ní ne­bo ne­při­ja­tel­ní. Ne­bo nás mož­ná vů­bec ne­na­padlo tak­to pře­mýš­let. Prá­vě v tom­to ohle­du kul­tu­ra, umě­ní, ale i in­te­lek­tu­á­lo­vé z mé­ho po­hle­du se­lha­li. Ne­vy­u­ži­li svůj po­ten­ci­ál, plat­for­my a hlas ar­ti­ku­lo­vat ty­to otáz­ky ve­řej­ně a sro­zu­mi­tel­ně.

Proč to­le­ru­je­me ne­vy­ho­vu­jí­cí pod­mín­ky?

Kul­tur­ní pro­stře­dí ne­ní jed­no­li­tý ce­lek. Je hlu­bo­ce he­te­ro­gen­ní – a prá­vě ta­to roz­růz­ně­nost čas­to zů­stá­vá ne­po­jme­no­va­ná. Ve­d­le se­be exis­tu­jí čás­ti kul­tur­ní­ho prů­mys­lu, kte­ré pro­du­ku­jí ko­merč­ní zá­ba­vu a zá­ro­veň ge­ne­ru­jí nej­vi­di­tel­něj­ší tvá­ře – ce­lebri­ty, je­jichž ve­řej­ná vy­stou­pe­ní čas­to re­pro­du­ku­jí kon­form­ní, zjed­no­du­še­ný ja­zyk mo­ci. Ten­to hlas je nej­ví­ce sly­šet, a pro­to ta­ké zá­sad­ně for­mu­je ob­raz kul­tu­ry ve ve­řej­ném pro­sto­ru. Ve­d­le to­ho sto­jí vel­ké in­sti­tu­ce, zá­vis­lé na ve­řej­ných roz­poč­tech, je­jichž mož­nos­ti ote­vře­né­ho kon­flik­tu jsou ome­ze­né. Li­dé, kte­ří v nich pra­cu­jí, čas­to ba­lan­cu­jí me­zi pro­fes­ní od­po­věd­nos­tí a exis­tenč­ní ne­jis­to­tou. Ale přes­to má ve­dou­cí pra­cov­ní­ky ne­bo vý­raz­né tvá­ře, kte­ré by se moh­ly za lec­cos po­sta­vit.

A pak je tu ne­zá­vis­lá a ne­zři­zo­va­ná scé­na, včet­ně mla­dé ge­ne­ra­ce, kte­rá dnes vstu­pu­je do ve­řej­né­ho pro­sto­ru v de­mon­stra­cích nej­vi­di­tel­ně­ji. Prá­vě zde se ob­je­vu­jí po­ku­sy o kom­plex­něj­ší po­ro­zu­mě­ní si­tu­a­ci, ale­spoň tro­chu se mlu­ví i o po­li­tic­ké si­tu­a­ci obec­ně, i když eko­no­mic­ká struk­tu­ra ne­o­li­be­ra­lis­mu, kte­rá je dle mé­ho ná­zo­ru pří­či­nou vět­ši­ny kri­zí, se po­jme­no­vá­vá ra­rit­ně. Je však dů­le­ži­té, že část té­to scé­ny dlou­ho­do­bě ote­ví­rá na­pří­klad eko­lo­gic­ká té­ma­ta ne­bo té­ma­ta men­šin a va­ru­je před na­ci­o­na­lis­mem či ná­stu­pem fa­šis­mu. Bo­hu­žel po­st­ko­lo­ni­ál­ní per­spek­ti­vy, kte­ré by umož­ni­ly vi­dět šir­ší his­to­ric­ké a mo­cen­ské sou­vis­los­ti, se v čes­kém pro­stře­dí ob­je­vu­jí jen okra­jo­vě a ne­ma­jí moc, ani am­bi­ci za­sáh­nout šir­ší obe­cen­stvo. Ně­kte­rá té­ma­ta ja­ko by v něm téměř ne­by­la pří­tom­ná – ne­bo ale­spoň ne na­lé­ha­vě a s cit­li­vos­tí.

Umr­za­jí­cí li­dé bez do­mo­va se stá­va­jí spí­še od­stra­šu­jí­cím ob­ra­zem in­di­vi­du­ál­ní­ho se­lhá­ní než otáz­kou spo­le­čen­ské od­po­věd­nos­ti. Ro­mo­vé mi­zí z ve­řej­né­ho pro­sto­ru i z ima­gi­na­ce. Is­la­mo­fo­bie se nor­ma­li­zu­je, an­ti­se­mi­tis­mus a an­ti­ko­mu­nis­mus se vy­u­ží­va­jí k uml­če­ní těch, kte­ří upo­zor­ňu­jí na ne­lid­skost stá­va­jí­cí­ho uspo­řá­dá­ní sil. Otáz­ku „proč ja­ko spo­leč­nost to­le­ru­je­me ty­to pod­mín­ky?“ na­hra­zu­je­me ji­nou „jak se vy­hnout to­mu, abych tak­to ne­skon­čil i já?“

Je tu ta­ké dlou­ho­do­bý ne­do­sta­tek so­li­da­ri­ty a pro­po­je­ní. In­di­vi­du­a­lis­mus nás učil, že úspěch i se­lhá­ní jsou in­di­vi­du­ál­ní od­po­věd­nos­tí. Ten­to způ­sob myš­le­ní nás roz­dě­lil a osla­bil na­ši schop­nost jed­nat spo­leč­ně. A zá­ro­veň v nás pře­tr­vá­vá i ji­ný, star­ší vzo­rec – zku­še­nost, že je bez­peč­něj­ší ml­čet, ne­vy­ční­vat, ne­pouš­tět se do kon­flik­tu. Kom­bi­na­ce těch­to dvou ten­den­cí vy­tvá­ří pro­stře­dí, ve kte­rém je ko­lek­tiv­ní od­por ob­tíž­ný.

Pro­ti če­mu se vy­me­zu­je­me?

Po­kud se kri­ti­ka sou­stře­dí pře­de­vším na styl ko­mu­ni­ka­ce, ne­do­dr­že­né sli­by ne­bo jed­not­li­vé po­li­tic­ké kro­ky, mů­že pře­hlí­žet hlub­ší struk­tu­ry, kte­ré ty­to si­tu­a­ce umož­ňu­jí. Od­por se pak snad­no re­du­ku­je na re­ak­ci vů­či ak­tu­ál­ní mo­ci, aniž by se do­tý­kal pod­mí­nek, kte­ré ji dlou­ho­do­bě utvá­ře­jí. Kri­ti­ka mu­sí pá­lit do vlast­ních řad, a to rych­le a sil­ně, pro­to­že už nelze na nic če­kat a po­kud se ne­vy­me­zí­me do­sta­teč­ně sil­ně a jas­ně, tak nás če­ká ná­stup fa­šis­mu, feu­dál­ní­ho fa­šis­mu ne­bo ji­ných dal­ších hrůz.

Mož­ná bychom se mě­li pře­stat ptát jen na to, co nám ak­tu­ál­ně chy­bí, a za­čít se ptát, ja­ký svět chce­me spo­lu­u­tvá­řet. Pro­to­že, po­kud ne­do­ká­že­me zpo­chyb­nit pod­mín­ky, ve kte­rých fun­gu­je­me, pak ani na­še pro­tes­ty ne­mí­ří ke změ­ně, ale pou­ze k udr­že­ní vlast­ní­ho mís­ta v sys­té­mu, kte­rý kri­ti­zu­je­me.

De­mon­stru­je­me te­dy sku­teč­ně za spo­leč­nost, ve kte­ré chce­me žít ne­bo jen za to, abychom v té stá­va­jí­cí moh­li dál fun­go­vat?