V jed­nu chví­li pe­češ kvás­ko­vý chléb, za chví­li už ho­vo­říš o pod­ří­ze­nos­ti man­že­lo­vi a po­tře­bě ro­dit spous­tu dě­tí. So­ci­ál­ní sí­tě jsou za­pla­ve­ny ob­ráz­ky žen ve vol­ných kvě­ti­no­vých ša­tech, kte­ré v za­hra­dě sbí­ra­jí by­lin­ky a va­ří pro ce­lou ro­di­nu. 

Na prv­ní po­hled je to idy­lic­ká před­sta­va to­ho, jak má vy­pa­dat šťast­ný ro­din­ný ži­vot, pod po­vr­chem se však čas­to skrý­vá tlak po­li­tic­ké ide­o­lo­gie za­lo­že­né na pa­tri­ar­chá­tu, ra­sis­mu a ho­mo­fo­bii. Té­ma­ta ma­no­sfé­ry a muž­ských in­flu­en­ce­rů ší­ří­cích ne­ná­vist se ve ve­řej­ném dis­kur­zu pro­bí­ra­jí čas­to, žen­ský ekvi­va­lent se ale ta­ko­vé po­zor­nos­ti ne­tě­ší. Fe­mo­sfé­ra ne­bo­li wo­me­no­sfé­ra při­tom čas­to ší­ří po­dob­né ná­zo­ry, avšak scho­va­né pod ob­ra­zem že­ny v zá­stě­ře, s ne­pas­te­ri­zo­va­ným mlé­kem v hr­neč­ku a úsmě­vem na tvá­ři. Abychom po­cho­pi­li sou­čas­né pro­stře­dí so­ci­ál­ních sí­tí a je­jich vliv na zdů­raz­ňo­vá­ní ter­mí­nu tra­dič­ní ro­di­na, je po­tře­ba po­dí­vat se na me­cha­nismy fe­mo­sfé­ry a ma­no­sfé­ry hlou­bě­ji. 

Po­li­tic­ká kaž­do­den­nost

Fe­mi­nis­tic­ký slo­gan pro­sla­ve­ný pře­de­vším Ca­rol Ha­nisch ří­ká: “osob­ní je po­li­tic­ké” (the Per­so­nal is Po­li­ti­cal), a so­ci­ál­ní mé­dia jsou to­ho jas­ným dů­ka­zem. In­flu­en­cer­stvo nám po­sky­tu­je na­hléd­nu­tí do svých ži­vo­tů, bu­du­je po­cit au­ten­ti­ci­ty, čímž for­mu­je dů­vě­ru své­ho pu­b­li­ka. Ne­vin­ný ob­sah tý­ka­jí­cí se re­cep­tů, kos­me­ti­ky ne­bo ti­pů, jak za­ba­vit dě­ti, však mů­že mít mno­hem hlub­ší po­li­tic­ký vý­znam. Za­tím­co u mužů se ho­vo­ří o pro­ce­su ra­di­ka­li­za­ce, kte­rý mů­že za­čít ob­sa­hem o po­si­lo­vá­ní, po­čí­ta­čo­vých hrách ne­bo hu­mo­ru, po­dob­ný pro­ces, byť pro­střed­nic­tvím ji­né­ho ob­sa­hu, exis­tu­je i u ně­kte­rých in­flu­en­ce­rek.

Ač­ko­li že­ny sto­jí­cí za tě­mi­to účty ma­jí od­liš­né sty­ly a tak­ti­ky, ve vět­ši­ně pří­pa­dů se sho­du­jí v tou­ze vrá­tit se k esen­ci­a­lis­tic­ké­mu po­hle­du na svět: že­ny jsou po­sluš­né hos­po­dyň­ky v do­mác­nos­ti, muži sil­ní ži­vi­te­lé. Fe­mo­sfé­ra i ma­no­sfé­ra jsou po­sta­ve­ny na od­po­ru vů­či wo­ke­ness (ak­ti­vis­tic­ká hnu­tí, kte­rá upo­zor­ňu­jí na ne­rov­nos­ti ve spo­leč­nos­ti, ja­ko jsou na­pří­klad ra­sis­mus či sexis­mus) a zdů­raz­ňu­je pře­svěd­če­ní, že kon­zer­va­tiv­ci jsou tou sku­teč­ně utla­čo­va­nou men­ši­nou. Dal­ším z je­jich pře­svěd­če­ní je, že li­be­rál­ní mé­dia a Holly­wo­od pro­pa­gu­jí fe­mi­nis­tic­kou pro­pa­gan­du, a pro­to je nut­né brá­nit kon­zer­va­tiv­ní hod­no­ty. Ač­ko­li pou­ze část ote­vře­ně pod­po­ru­je kon­krét­ní po­li­tic­kou ide­o­lo­gii ne­bo po­li­tic­kou stra­nu, v ame­ric­kém kon­tex­tu se je­jich po­sto­je sho­du­jí se sna­hou Trum­po­vy ad­mi­nis­tra­ti­vy zru­šit re­pro­dukč­ní prá­va, ome­zit ochra­nu LGB­TQ+ osob a čas­to úto­čí na mo­der­ní vě­du či me­di­cí­nu.

Mat­ka, tvor do­má­cí

Nej­čas­tě­ji vy­zdvi­ho­va­nou sku­pi­nou in­flu­en­ce­rek z ob­las­ti fe­mo­sfé­ry jsou tradwi­ves (za­stán­ky­ně tzv. tra­dič­ních gen­de­ro­vých ro­lí). Je­jich na prv­ní po­hled apo­li­tic­ký ob­sah pl­ný la­hod­né­ho jíd­la, spo­ko­je­ných dě­tí a vi­zu­ál­ně lá­ka­vých out­fi­tů však mů­že mít pře­sah do po­li­tic­kých po­sto­jů nejen u žen, ale i u mužů. To, co nám ve střed­ní Ev­ro­pě čas­to při­pa­dá ja­ko ne­re­a­lis­tic­ký ob­raz mi­nu­los­ti, je v Ame­ri­ce stá­le vní­má­no ja­ko žá­dou­cí nos­tal­gie. Mat­ka, je­jíž je­di­nou čin­nos­tí je pé­če o do­mác­nost a ro­di­nu, je pro mno­ho z nás ne­před­sta­vi­tel­ná. I u nás je ro­le že­ny spo­je­na s ne­pla­ce­nou pra­cí v do­mác­nos­ti, ale kro­mě to­ho mno­hé mat­ky od­chá­zí rá­no do za­měst­ná­ní stej­ně ja­ko ot­co­vé. V mno­hých Ame­ri­ča­nech ale ob­raz per­fekt­ně upra­ve­né že­ny, kte­rá če­ká na zá­pra­ží s chut­ný­mi od­mě­na­mi ne­bo ve­če­ří na sto­le, stá­le vy­vo­lá­vá vzpo­mín­ky, kte­ré jsou za­lo­že­ny na zkres­le­né před­sta­vě o mi­nu­los­ti.

Ve sku­teč­nos­ti se totiž jed­ná o mi­nu­lost pou­ze vel­mi ma­lé čás­ti po­pu­la­ce, kon­krét­ně bí­lé střed­ní a vyš­ší tří­dy. Je to mi­nu­lost, kte­rá by­la pod­po­ro­vá­na ob­ra­zy v mé­di­ích, ať už v re­kla­mách, ne­bo v te­le­viz­ních se­ri­á­lech – ja­ko jsou na­pří­klad sé­rie The Don­na Re­ed Show (1958−1966), ame­ric­ký sit­com Father Knows Best (1954−60) či poz­děj­ších wes­ter­no­vý se­ri­ál Litt­le Hou­se on the Prai­rie (1974−1983). Tradwi­fe in­flu­en­cer­ky od­ka­zu­jí na his­to­ric­ká ob­do­bí, kte­rá upřed­nost­ňo­va­la bí­lé ro­di­ny a he­te­ro­pa­tri­ar­chál­ní vzta­hy, při­tom však ig­no­ru­jí re­a­li­tu mar­gi­na­li­zo­va­ných ko­mu­nit, jak v mi­nu­los­ti, tak v sou­čas­nos­ti. Dů­raz na ro­din­ný ži­vot, kte­rý je za­lo­že­ný na křes­ťan­ských hod­no­tách, ne­zob­ra­zu­je re­a­li­tu vět­ši­ny Ame­ri­ča­nů. Lá­ka­vá je však ta­ké před­sta­va mí­ru a har­mo­nie v dneš­ním hek­tic­kém svě­tě. 

Myl­ně je pre­zen­to­va­ná ta­ké re­a­li­ta to­ho, jak do­má­cí prá­ce ve sku­teč­nos­ti vy­pa­da­jí. Je uka­zo­vá­no jen to, co je hez­ké, ale čin­nos­ti – ja­ko na­pří­klad úklid ku­chy­ně po opu­lent­ní ve­če­ři – zů­stá­va­jí ne­vi­di­tel­né. To­též pla­tí o sku­teč­nos­ti, že že­ny, kte­ré jsou hr­dé na svou ro­li ma­tek a man­že­lek, čas­to vy­dě­lá­va­jí stov­ky ti­síc ne­bo do­kon­ce mi­li­o­nů ko­run prá­vě dí­ky svým pří­spěv­kům na so­ci­ál­ních sí­tích, re­kla­mám či přímým pro­de­jem kos­me­ti­ky a do­plň­ků stra­vy. Což je v pří­mém roz­po­ru to­ho, co pre­zen­tu­jí, roz­dě­le­ní ro­lí na mat­ku-pe­čo­va­tel­ku a mu­že-ži­vi­te­le ne­ní plat­né. To mů­že vy­vo­lat do­jem, že mít spous­tu dě­tí, ukli­ze­ný dům, na­va­ře­no a na­pe­če­no a ze všech okol­nos­tí dbát na upra­ve­ný ze­vněj­šek, je do­sa­ži­tel­ná re­a­li­ta.

Od in­spi­ra­ce k ide­o­lo­gii

Ob­sa­hy, kte­ré kon­zu­mu­je­me na so­ci­ál­ních sí­tích, i ty na prv­ní po­hled ne­vin­né, ovliv­ňu­jí na­še osob­ní a po­li­tic­ké po­sto­je. Hod­no­ty, kte­ré tradwi­ves ve svých pří­spěv­cích re­flek­tu­jí, mo­hou ovliv­ňo­vat nejen že­ny, kte­ré se jim chtě­jí po­do­bat, ale ta­ké mu­že, kte­ří mo­hou za­čít vní­mat ten­to ob­raz ja­ko ide­ál. To pak vy­tvá­ří tlak na že­ny, aby zr­cadli­ly ten­to způ­sob fun­go­vá­ní v do­mác­nos­ti, muži pak ma­jí vy­so­ká oče­ká­vá­ní na cho­vá­ní žen, bez ohle­du na to, jak re­a­lis­tic­ké jsou. 

Exis­tu­je mno­ho cest, jak se pu­b­li­kum těch­to in­flu­en­ce­rek mů­že do­stat od pe­če­ní k pod­po­ře ho­mo­fob­ních ne­bo ra­sis­tic­kých po­li­tik, a ni­kdy nejsou pří­mo­ča­ré. A je dů­le­ži­té po­u­ká­zat na ten­to ob­sah, ja­ko na je­den ze sta­veb­ních ka­me­nů ros­tou­cí ra­di­ka­li­za­ce ame­ric­ké spo­leč­nos­ti. Sou­stře­dě­ní se jen na ma­no­sfé­ru vy­ne­chá­vá vel­kou část spo­leč­nos­ti, kte­rá ne­mu­sí být nut­ně pou­ze žen­ská. Idy­lic­ké před­sta­vy o tra­dič­ní ame­ric­ké ro­di­ně inhe­rent­ně nad­řa­zu­je jed­nu sku­pi­nu li­dí nad ostat­ní. Ač­ko­li se ten­to ob­sah mů­že je­vit ja­ko ne­vin­ný prá­vě kvů­li své ne­ná­pad­nos­ti, mů­že ta­ké pod­sou­vat po­li­tic­kou ide­o­lo­gii, aniž by si to­ho ja­ko pu­b­li­kum oka­mži­tě všimli. Prá­vě kri­tic­kým čte­ním těch­to „ne­vin­ných“ ob­sa­hů však mů­že­me po­cho­pit, jak se for­mu­jí spo­le­čen­ské nor­my a proč mů­že mít ig­no­ro­vá­ní ta­ko­vých vli­vů dlou­ho­do­bé dů­sled­ky pro de­mo­kra­tic­kou a in­klu­ziv­ní spo­leč­nost.