I když po roce 1989 už české právo rodinu, manželství a rodičovství chápe spíše jako objekt ochrany či péče než společenský princip, státotvorná myšlenka v lidovém pojetí rodiny, zdá se, přetrvává. Alespoň v duchu tzv. kulturních válek, v nichž se zdá být „tradiční rodina“ ohrožena – a je věcí republikového významu. Konzervativní hnutí si moc neuvědomují, že jejich teze o vnitřní podmíněnosti rodiny a společnosti byla základním stavebním kamenem rodinného práva totalitního státu.
Dříve byl preferován právní pohled na rodinu jako na hierarchický organismus, v němž byl důležitý otec. Dnešní demokracie přebírá pohled, v němž smyslem rodiny je především bránit smysluplné vztahy mezi lidmi a bezpečí dětí. Právní obraz rodiny se u nás posunul od autority přes státní regulaci k autonomii a ochraně soukromého rodinného života.
Rodina tedy nemusí být nutně základem státu, dokonce rodina ani nutně být nemusí. Alespoň tak, jak toto slovo používáme my. Antropologie preferuje slovo příbuzenské skupiny. Proč? Jednak proto, že podoby toho, co nazýváme rodinou, jsou historicky a kulturně rozmanité. Stejně tak ale vztahy spojené s rodičovstvím přesahují rámec toho, co dnes nazýváme rodinou. Příkladem mohou být lokální skupiny spojené příbuzenstvím, vytvářející mocenské klany. Ale v odlišných kulturách může být vůbec otázka toho, kdo je něčím příbuzným, zodpovězena odlišně než v Evropě. Existuje také rodina původu a vlastní rodina – skupina, do níž jsme se narodili a ta, kterou založíme, když máme děti.
Dnes mezi vědci převažuje názor, že i když je tak zvaná nukleární rodina (rodiče a děti) velmi rozšířená, nejde o lidskou univerzálii – nelze říci, že by byla vlastní všem kulturám. I když nějakou formu partnerského svazku najdeme všude, nevytváří vždy stejný způsob organizace příbuzenských vztahů. Například v některých ostrovních společnostech Karibiku vládne žena domácnosti, v níž není přítomen žádný stálý muž-otec. Na jižním pobřeží Nové Guineje žijí kmeny, v muži preferují homosexuální pohlavní styky. Například ve skupině Etoro byl heterosexuální styk omezen a tabuizován po velkou část roku, marind-animové v minulosti dokonce zachování rodu zajišťovali nájezdy ke svým sousedům a loupením tamějších dětí. Ženy při svatbě procházely rituálem otiv-bombari, tedy sériovým pohlavním stykem s více jak deseti muži z manželova subklanu, aby byla zajištěna plodnost.
V jiných částech světa, například na Malabarském pobřeží v jihozápadní Indii, se rovněž vztahy mezi rodiči a dětmi nepodobají tomu, co známe z Evropy. U Nayarů klíčovou jednotkou nebyl manželský pár, ale mateřská rodová domácnost nazývaná taravad. Manželství bylo spíše formální, dokonce muž a žena žili odděleně a nayarské ženy mohly mít sex s různými muži, takže děti dokonce ani nemusely vědět, kdo je jejich biologický otec. Nebylo to ani potřeba: dědění bylo vázáno na matku a autoritou byl matčin bratr. Mnoho kultur, a to včetně těch přistěhovaleckých v USA či Evropě, rovněž drží širší pojetí rodiny, v němž mají významnou roli prarodiče, strýcové a tety, a to i funkci vzdělávací, pečovací…
S rozvojem průmyslu, euroamerického právního systému a křesťanství se však tyto rozmanité podoby rodinného života sjednocují do toho, co chápeme jako „tradiční rodinu“. To ale ve skutečnosti poměrně moderní a politicky nabitý konstrukt. Vzniká z kombinace průmyslové ekonomiky (oddělené pracoviště a domácnost), městského bydlení, školství a sociálního státu, ale také z právních definic, které potřebují jasně přiřadit odpovědnost, dědictví a péči. Je to užitečný model pro určitou epochu – pro jistý typ společnosti – nikoli však věčná podstata lidství.
Rodina není základ státu; spíš je jedním z míst, kde se učíme žít s druhými – a právě proto by právo i veřejná debata měly chránit především to, co v ní může být nejcennější: odpovědnost, solidaritu a bezpečí.


