Po­jem ro­di­na bý­vá v běž­ném dis­kur­zu po­u­ží­ván se sa­mo­zřej­mos­tí, ja­ko by je­ho vý­znam byl stá­le pev­ně ukot­ven a ne­zpo­chyb­něn. De­fi­ni­ce Slov­ní­ku spi­sov­né češ­ti­ny, pod­le níž je ro­di­na zá­klad­ní spo­le­čen­skou jed­not­kou tvo­ře­nou man­žel­ským pá­rem či ro­di­či a dět­mi, však v sou­čas­nos­ti pů­so­bí vy­prázd­ně­ně. Ro­di­na již ne­ní vní­má­na pri­már­ně ja­ko in­sti­tu­ci­o­nál­ní rá­mec, ale spí­še vzta­ho­vý pro­stor. Ja­ká­si síť emo­ci­o­nál­ních, etic­kých a pod­půr­ných va­zeb bez nut­nos­ti po­krev­ní spří­z­ně­nos­ti, je­jíž funk­cí by mě­lo být po­sky­to­vá­ní jed­not­liv­cům bez­pe­čí, jis­to­tu a bez­pod­mí­neč­nou ak­cepta­ci.

Ten­to pa­ra­dig­ma­tic­ký po­sun se od­rá­ží i v po­sled­ní kni­ze Smut­ný tygr au­tor­ky Nie­ge Sin­no. I přes to, že je­jí pří­běh ne­sle­du­je ro­din­né vzta­hy v tra­dič­ním smys­lu, vy­prá­vě­ní dív­ky, kte­rá by­la v dět­ství vy­sta­ve­ná dlou­ho­do­bé­mu zná­sil­ňo­vá­ní ze stra­ny otčí­ma zne­po­ko­ji­vě od­ha­lu­je roz­po­ry me­zi ide­á­lem a ži­tou re­a­li­tou ono­ho pojmu „ro­di­na“. Ro­má­no­vá esej pod­pra­ho­vě pre­zen­tu­je, že to, co bý­vá na­ve­nek po­va­žo­vá­no za ide­ál­ní ro­di­nu, ne­mu­sí vždy na­pl­ňo­vat etic­ká kri­té­ria. Ne­ní te­dy čas pře­hod­no­tit po­jem tra­dič­ní ro­di­ny, po­kud bi­o­lo­gic­ká a in­sti­tu­ci­o­nál­ní hle­dis­ka, jež ten­to po­jem de­fi­nu­jí, ne­do­ká­žou na­pl­nit hod­no­ty, kte­ré by ro­di­na mě­la spl­ňo­vat?

V kni­ze je funk­ce ro­di­ny na­hra­ze­na přá­te­li. Prá­vě oni po­sky­tu­jí hlav­ní po­sta­vě bez­peč­né a při­jí­ma­jí­cí spo­le­čen­ství, kte­ré je­jí zku­še­nost ne­zpo­chyb­ňu­je a zů­stá­vá pev­né i ve chví­lích, kdy bi­o­lo­gic­ká či práv­ní ro­di­na se­lhá­vá: „Han­ba se ší­ří rych­le, je na­kaž­li­vá. A tak se k vám li­dé rad­ši ob­rá­tí zá­dy. V ro­di­ně, ale i mi­mo ni. Ne­zů­sta­ne vám mno­ho spo­jen­ců, jen nej­bliž­ší přá­te­lé, ti, pro něž zna­me­ná­te víc než ostuda, kte­rou k nim mů­že­te při­táh­nout (…)“¹

Ne­kon­čí­cí ilu­ze tra­dič­ní ro­di­ny

Kni­ha Ne­i­ge dle prv­ní stra­ny, před­sta­vu­je sna­hu po­cho­pit po­hled pre­dá­to­ra v po­rou­cha­ném „vzta­hu“ ná­sil­ník a oběť. O svém otčí­mo­vi nám vy­pra­věč­ka, až na jmé­no, sdě­lu­je vše, co o něm ví. Ví­me te­dy, že svým cho­vá­ním na­pl­ňo­val cha­rak­te­ris­ti­ku to­xic­ké mas­ku­li­ni­ty, byl správ­ně muž­ný, sil­ný a hr­din­ský. Přes­ně jak to od něj spo­leč­nost vy­ža­du­je. Ve­li­ce rych­le však hlav­ní po­sta­va sklouzá­vá do vlast­ní­ho sub­jek­tiv­ní­ho po­hle­du. Ne­zvlá­dá se na ot­ce dí­vat ji­nak než ja­ko na mu­že, kte­rý byl hrubý a ve­li­ký. Při­zná­vá, že vy­prá­vět z je­ho po­hle­du zkrát­ka ne­zvlád­ne.

V jed­né čás­ti kni­hy za­sa­zu­je své­ho ot­ce do ška­tul­ky pe­do­fil. Mů­že být pří­nos­né se na po­jem po­dí­vat a zvá­žit, do ja­ké mí­ry zmí­ně­ná ka­te­go­ri­za­ce od­po­ví­dá. Při po­pi­su cho­vá­ní otčí­ma si nelze ne­vy­ba­vit zná­mý člá­nek uměl­ky­ně Toy Box zve­řej­ně­ný v de­ní­ku Alarm. Jed­na­lo se o zne­u­ží­vá­ní dív­ky je­jím dě­deč­kem, te­ra­pe­u­t­ka bě­hem roz­ho­vo­ru s Toy Box však od­mít­la kla­si­fi­ko­vá­ní dě­dy ja­ko pe­do­fi­la a za je­ho ná­si­lí vi­ni­la pa­tri­ar­chát. Pod­le ní totiž ne­šlo o vzru­še­ní se­xu­ál­ní: „Mys­lím si, že na vi­ně byl pa­tri­ar­chát. Tím mys­lím uspo­řá­dá­ní spo­leč­nos­ti, kde by­li muži hla­va­mi ro­din a mě­li po­cit, že jim všech­no pat­ří. Dům, že­ny, zví­řa­ta i dě­ti. (…) Mys­lím si, že to udě­lal, pro­to­že si chtěl do­ká­zat, že má nad vá­mi moc. Že si to pros­tě, po­kud bu­de chtít, mů­že do­vo­lit.“

A po­kud srov­ná­me mo­ti­va­ci otčí­ma u Ne­i­ge s mož­ný­mi mo­ti­va­ce­mi dě­deč­ka u Toy Box, oprav­du se nám mo­hou zob­ra­zit pa­ra­le­ly. Otčím při své ob­ha­jo­bě tvr­dí, že ke zne­u­ží­vá­ní do­chá­ze­lo pro­to, že je­ho dce­ra by­la ne­pod­daj­ná a chtěl, aby ho mě­la oprav­du rá­da. Jak moc zvrá­ce­né to je, je zřej­mé. Po­hrá­vám si však s myš­len­kou, za ko­lik zni­če­ných ži­vo­tů mů­že na­še spo­le­čen­ské uspo­řá­dá­ní. Za co všech­no mů­že pa­tri­ar­chát a po­cit mužů, že si mo­hou vzít vše, co chtě­jí. A ne je­nom mužů, ale ko­ho­ko­liv, kdo má po­cit, že ze své hi­e­rar­chic­ké po­zi­ce mů­že ubli­žo­vat slab­ším.

Ro­di­na je i v té­to kni­ze pou­ze vy­prázd­ně­ným po­jmem a pro­sto­rem, ze kte­ré­ho ne­ní úni­ku. Hlav­ní postava/oběť má na­víc po­cit, že roz­pad ro­di­ny za­pří­či­ni­la ona sa­ma tím, že od­mít­la dá­le ml­čet: „Mlu­vit, po­dat trest­ní ozná­me­ní zna­me­ná roz­bít ro­di­nou buň­ku.“ ² Pa­ra­dox roz­bi­tí ně­če­ho, co je už dáv­no roz­bi­té. Hlav­ní hr­din­ka si ja­ko ma­lá ně­ko­li­krát roz­mys­le­la udá­ní agre­so­ra, jed­ním z dů­vo­dů by­lo i ospra­ve­dl­ně­ní, kte­ré se opa­ko­va­ně vy­sky­tu­je v ro­di­nách, kde pro­bí­há in­cest. Po­cit tís­ně totiž ze­si­lu­je fi­nanč­ní di­men­ze: „Vě­dě­la jsem, že po­kud ho za­tknou, při­jde­me o všech­ny pro­střed­ky a upad­ne­me do na­pros­té bí­dy: čty­ři dě­ti na je­den plat uklí­zeč­ky, to se da­lo snad­no spo­čí­tat (..)“³

Jak je mož­né, že v sou­čas­né spo­leč­nos­ti stá­le ži­je­me pod hroz­bou chu­do­by, po­kud se jed­ná o spra­ve­dl­nost? Ne­jed­nou ode­šel pa­cha­tel od sou­du s pod­mín­kou za­ští­tě­nou dů­vo­dem, že mu­sí za­jis­tit ro­di­nu. Je váž­ně myš­len­ka, že by stát za­jis­til ro­di­nu, ve kte­ré agre­sor zná­sil­ňu­je vlast­ní dí­tě tak straš­ně ra­di­kál­ní, že v sys­té­mu stá­le vy­hrá­vá mož­nost vrá­tit ná­sil­ní­ka zpět ve­d­le že­ny, kte­rá na něj po­da­la trest­ní ozná­me­ní, a dě­tí, kte­ré zne­u­ží­vá? Kdy ko­neč­ně pře­sta­ne­me sle­pě ado­ro­vat ilu­zor­ní tra­dič­ní ro­di­ny a za­čne­me se sta­rat o je­jich slab­ší člán­ky?

Jak psát o zne­u­ží­vá­ní?

Kni­ha Ne­i­ge Sin­no mi­mo pro­ble­ma­ti­zo­vá­ní pojmu ro­di­ny ote­ví­rá i otáz­ku, jak psát o dět­ském zne­u­ží­vá­ní. Ne­bo obec­ně o trau­ma­tu. Je­jí te­zí je, že ten, kdo do­ká­že psát, už je vlast­ně jed­nou no­hou pryč z pek­la, kte­ré pro­žil. Od­mí­tá tak dlou­ho opa­ko­va­né tvr­ze­ní, že kdo dě­lá umě­ní, dě­lá ho pro­to, aby se do­stal ze své­ho trau­ma­tu: „ten, kdo pí­še, kres­lí atd., už je z pek­la ven­ku, a prá­vě pro­to mů­že psát.“⁴

Jak se ale po­hy­bo­vat na hra­ni­ci au­ten­tič­nos­ti a fik­ce, a při­tom obě­tem ne­se­brat hlas? Jak zů­stat věr­ná sa­ma so­bě, když pre­dá­tor obě­ti vzal ce­lé dět­ství a od chví­le či­nu ji stá­le de­fi­nu­je to, co on udě­lal jí? A jak zís­kat po­cit, že v tom­to „zá­pa­su“ na­ko­nec vy­hrá­la ona? Au­tor­ka se do­tý­ká ta­ké ja­zy­ka: na­pří­klad psa­ní v trp­ném ro­dě mů­že zno­vu sta­vět oběť do pa­siv­ní ro­le, zá­ro­veň však je­ho po­u­ži­tím z na­ra­ti­vu ko­neč­ně mi­zí pre­dá­tor: „Při­pa­dá mi tu za­jí­ma­vé po­u­ži­tí pa­si­va, je­ho smy­sl ve mně hlu­bo­ce re­zo­nu­je. Na­mís­to to­ho, aby gra­ma­tic­ká kon­struk­ce či­ni­la z obě­ti před­mět ak­ce, vy­ko­na­né pod­mě­tem (agre­so­rem), ja­ko ve vě­tě ‚otčím mě zná­sil­nil‘, zdů­raz­ňu­je for­ma ‚by­la jsem zná­sil­ně­na’ spí­še děj sa­mot­ný než je­ho prů­vod­ce. Sou­čas­ně jsem v té­to vě­tě pod­mě­tem já. Agre­sor z vý­ro­ku mi­zí.“ ⁵

Zmi­ňu­je i ji­né způ­so­by vy­prá­vě­ní, u kte­rých se při čte­ní cí­ti­la po­špi­ně­ná. Po­pi­sy a vy­u­ží­vá­ní ja­zy­ka v těch­to kni­hách vždy po­ci­ťo­va­la ja­ko sy­ro­vé a ex­pli­cit­ní. Ona sa­ma však do­sa­hu­je vý­sled­ku, kdy se čte­nář ne­cí­tí po­špi­něn, ne­vy­hý­bá se však ani ex­pli­cit­ním scé­nám, kte­ré za­jiš­ťu­jí, že ne­do­jde k ro­man­ti­za­ci vzta­hu me­zi obě­tí a ná­sil­ní­kem. Ja­ko to­mu mů­že být na­pří­klad u Lo­li­ty od Na­bo­ko­va. 

Vy­pra­věč­ka si po ce­lou do­bu po­hrá­vá s myš­len­kou, proč má bě­hem psa­ní po­cit, že se mu­sí ko­mu­ko­liv za­vdě­čit. Ať jde o na­kla­da­te­le, kri­ti­ky či čte­ná­ře. Chce mít pří­běh ko­neč­ně ve vlast­ních ru­kou, ale­spoň jed­nou chce být ona tím hlav­ním ak­té­rem: „Jak vy­svět­lit, že je mi ne­pří­jem­né za­u­jí­mat nad­řa­ze­nou po­zi­ci, po­kou­šet se jí do­sáh­nout vy­tvá­ře­ním ja­zy­ko­vých ná­stro­jů, na­bo­ře­ním struk­tu­ry, sna­žit se při­jít s ně­čím ne­slý­cha­ným, co by se lí­bi­lo in­te­li­gent­ním kri­ti­kům a vy­ňa­lo mě z do­sa­hu oby­čej­né­ho čte­ná­ře, vy­ma­nit se z vy­prá­vě­ní ži­vo­ta a vstou­pit do sfé­ry li­te­ra­tu­ry?“⁶ Ote­ví­rá tak otáz­ku kul­tur­ní­ho eli­tář­ství, a jak se z něj vy­ma­nit, ne­bo si skr­ze něj do­po­moct k ochra­ně.

Vy­pra­věč­ka si tak na­víc po se­lhá­ní tra­dič­ní ro­di­ny for­mu­je tu vlast­ní, abs­trakt­ní, li­te­rár­ní. Skr­ze mno­ho in­ter­tex­tu­ál­ních od­ka­zů na ji­né kni­hy si vy­tvá­ří síť au­to­rů a pří­bě­hů, kte­rá ji po­má­há uká­zat, že ne­ní sa­ma. A ani ni­kdy ne­by­la. Onen po­cit sa­mo­ty je to, co ná­sil­ník vy­u­ží­vá při ma­ni­pu­la­ci. Zjiš­tě­ní, že se to dě­je i řa­dě dal­ších dě­tí, vy­prošťu­je dív­ku z ono­ho cyk­lu bez­mo­ci a do­dá­vá jí to­lik po­třeb­nou od­va­hu. Od­va­hu nejen pro­mlu­vit, ale hlav­ně jít dál a pře­žít.

Na kon­ci pří­bě­hu se se­tká­vá­me s již do­spě­lou vy­pra­věč­kou a je­jí dce­rou, bě­hem uspá­vá­ní nás pře­ná­ší do svě­ta vlast­ních po­chyb. Po­chyb o tom, jak má žít ve spo­leč­nos­ti, ve kte­ré vi­dí ná­sil­ní­ka v kaž­dém ot­ci. V kaž­dém muži. Ne­u­stá­le kon­t­ro­lu­je je­jich pří­tom­nost ve­d­le dě­tí, špe­hu­je všech­ny a všu­de. Špe­hu­je uči­te­le, špe­hu­je tre­né­ry, špe­hu­je i vlast­ní­ho part­ne­ra.

Čte­nář­stvu uka­zu­je, jak jed­no­du­ché je zni­čit dů­vě­ru dí­tě­te a vma­ni­pu­lo­vat se ja­ko ro­dič do je­ho po­ste­le. A ná­sled­ně ho pře­svěd­čit k věč­né­mu ml­če­ní. Zá­ro­veň před­sta­vu­je i vlast­ní pří­stup k vy­tvo­ře­ní zdra­vé dů­vě­ry, v níž mů­že ro­dič po­klá­dat otáz­ky, na kte­ré dí­tě ne­má pro­blém od­po­vě­dět.

Po­jem ro­di­ny sil­ně vní­mám ja­ko pro­dlou­že­nou ru­ku pa­tri­ar­chál­ní spo­leč­nos­ti. Stej­ně ja­ko je­jí ste­re­o­typ­ní ro­le, kte­ré vy­po­má­ha­jí k po­tla­čo­vá­ní je­din­ců a slab­ších.  Ro­di­na by v mo­der­ním po­je­tí mě­la pře­stat být sa­mo­zřej­mou a ne­do­tknu­tel­nou in­sti­tu­cí a stát se spí­še vzta­ho­vě de­fi­no­va­ným spo­le­čen­stvím, ve kte­rém jsme schop­ni si vy­tvo­řit sku­teč­ný do­mov. V tom­to svět­le by na­ším cí­lem mě­la být de­my­ti­za­ce au­to­ri­ty tra­dič­ních ro­din­ných va­zeb, kte­ré čas­to upřed­nost­ňu­jí za­cho­vá­ní for­my před bez­pe­čím jed­not­liv­ce.

SIN­NO, Ne­i­ge: Smut­ný tygr. Pře­klad Sá­ra Vy­bí­ra­lo­vá. Pra­ha: Pa­se­ka 2025. 200 s.

————

1. stra­na 96 ↩︎
2. tam­též ↩︎
3. stra­na 33 ↩︎
4. stra­na 67 ↩︎
5. stra­na 135 ↩︎
6. stra­na 182 ↩︎