V prv­ní řa­dě mu­sím jme­no­vat něž­ně an­ga­žo­va­nou, cit­li­vě ener­gic­kou a pří­jem­ně vý­chov­nou vý­sta­vu Ra­di­cal Ten­der­ness ko­lum­bij­ské­ho vý­tvar­ní­ka, per­for­me­ra a ta­ké pe­da­go­ga Ivá­na Ar­go­te­ho v Ru­dol­fi­nu. (Už jsem ho jed­nou vy­chva­lo­va­la, tak se po­dí­vej­te ZDE.) V pro­sin­ci jsem na­vští­vi­la dru­hou vý­sta­vu, kte­rou tak rych­le z hla­vy ne­do­sta­nu, a to surre­ál­ní, de­ka­dent­ní i niter­nou Bu­dou­cí mi­nu­lost dvou ma­gic­kých Jo­se­fů Vá­cha­la a Bol­fa v Museu Kam­pa. A me­zi­tím jsem se se­zná­mi­la s queer pří­rod­ní in­sta­la­cí Du­ho­vá za­hra­da a mal­ba­mi s mo­ti­vy gen­de­ro­vých ste­re­o­ty­pů Bar­bo­ry Lun­go­vé, kte­rá se pro mě sta­la vel­kým ob­je­vem čes­ké­ho vi­zu­ál­ní­ho umě­ní. Lun­go­vé dí­lo je sou­čás­tí vý­sta­vy Cen Jin­dři­cha Cha­lu­pec­ké­ho 2025 ve Ve­letrž­ním pa­lá­ci.

V li­te­ra­tu­ře jsem i ten­to rok vstře­bá­va­la fe­mi­nis­tic­ké hla­sy, ně­co bych si do­vo­li­la zpo­chyb­nit, ně­co vy­zdvih­nout. Je­li­kož to má být kul­tur­ní bi­lan­co­vá­ní po­chval­né, z dru­hé sku­pi­ny vo­lím kni­hu To­xic­ká fe­mi­ni­ta So­phie Fri­tz. V pře­kla­du Zuza­ny Sch­war­zo­vé vy­šla v na­kla­da­tel­ství Host. Ně­mec­ká au­tor­ka a pu­b­li­cist­ka v ní uka­zu­je, jak ro­le, ša­b­lo­ny a šuplíč­ky spo­leč­nost dív­kám a že­nám chys­tá, aby je uvěz­ni­la ja­ko sta­rost­li­vé by­tos­ti, mat­ky a ma­ce­chy, hod­né hol­ky i zá­keř­né mr­chy a ur­čo­va­la, co je pro všech­ny dob­ré, při­ro­ze­né a žá­dou­cí. A když už bu­de­te číst ně­co z to­ho­to an­ga­žo­va­né­ho ran­ku, mů­že­te otevřít ta­ké pro­vo­ka­tiv­ní ma­ni­fest Te­o­rie King Kon­ga fran­couz­ské spi­so­va­tel­ky Vi­r­gi­nie Despen­tes, jenž u nás vy­šel na sklon­ku loň­ské­ho roku (ve Fran­cii už v ro­ce 2006) v pře­kla­du Pe­t­ry Zik­mun­do­vé. Je to hod­ně tvr­dé, pod­vrat­né, au­ten­tic­ké a na­štěs­tí i v mno­hém pří­jem­ně se­be­vě­do­mé čte­ní. Roz­hod­ně nic pro hol­čič­ky s roz­sy­pa­nou ka­bel­kou, kte­ré bez­rad­ně če­ka­jí na po­moc gentle­ma­na.

Ko­nec roku mi při­ne­sl ta­ké jed­nu vel­kou fil­mo­vou ra­dost – v ho­ro­vě krás­ném Ki­ně Lu­cer­na jsem vi­dě­la Mi­s­tra a Mar­két­ku re­ži­sé­ra Mi­cha­e­la Lockshi­na. Ve fil­mu, kte­rý byl v Rus­ku cen­zu­ro­ván, je ak­cen­to­vá­na po­li­tic­ká ro­vi­na to­ta­lit­ní­ho sys­té­mu, kte­rý okleš­ťu­je umě­ní, li­kvi­du­je od­půr­ce, v němž ne­ní mís­to pro mno­ho op­ti­mis­mu, ra­dos­ti a lás­ky. Je mož­né jen po­ti­chu a ne­ná­pad­ně snít. Dě­jo­vé lin­ky jsou opro­ti Bul­ga­ko­vu ro­má­nu po­su­nu­ty a re­du­ko­vá­ny, čímž je do­cí­le­no ješ­tě sil­něj­ší­ho smut­ku a bez­na­dě­je, kdy je­di­ným vy­svo­bo­ze­ním je už pou­ze smrt. Ani úni­ky do ji­ných svě­tů nejsou zde tak osvo­bo­zu­jí­cí, jak si pa­ma­tu­ji z čet­by. Přes­to to byl zá­ži­tek. A ně­mec­ký he­rec Au­gust Diehl je svůd­ně zlo­my­sl­ný ci­zi­nec Wo­land.

Pár dní před Vá­no­ci jsem na­vští­vi­la Peš­kov­ku a JEDL, kte­rý pre­mi­é­ro­val Pro­kle­tí ro­dů Man­no­vých Kris­tý­ny Ne­bes­ké a Ma­xi­ma Bit­ta. Hod­ný oce­ně­ní je pře­de­vším scé­nář o sou­ro­zen­cích, kte­ří če­ka­jí, až otec vy­jde z pra­cov­ny, až skon­čí vál­ka, až bu­dou za­se mo­ci být spo­lu, a při­tom fakt hod­ně zlo­bí. Hod­ně ba­vi­lo to­tál­ně dr­zé a ži­vel­né he­rec­tví Mi­cha­e­ly Kry­lo­vé a Sa­mu­e­la To­ma­na. No a když už jsme u he­rec­tví, mu­sím zmí­nit ješ­tě je­den di­va­del­ní zá­ži­tek, ten­to­krát z po­lo­vi­ny roku, a to Mi­lo­sla­va Kö­ni­ga v in­sce­na­ci Můj boj. Za­mi­lo­va­ný muž, jež vznik­la pod­le kni­hy nor­ské­ho spi­so­va­te­le Kar­la Ove Knaus­går­da. Boj se všed­ním ži­vo­tem, kon­venč­nos­tí a še­dos­tí dní je by­tost­né té­ma re­ži­sé­ra Ja­na Mi­ku­láš­ka a dra­ma­tur­gy­ně Do­ry Štěd­ro­ňo­vé a stá­le jsou v je­jich pře­ve­de­ní na je­viš­tě ex­ce­lent­ní. Tak si za­jdě­te ta­ké na Zá­brad­lí.

(Úvod­ní sní­mek je z vý­sta­vy Bu­dou­cí mi­nu­lost. FO­TO: ar­chiv Mu­ze­um Kam­pa)