Arthur Abram je sólista Baletu Národního divadla Brno, věnuje se ale také divadelní fotografii. Narodil se ve Francii, vystudoval tanec na École superieure de ballet contemporain de Montréal v Kanadě, poté pokračoval se souborem současného tance Jeune Ballet du Québec. V roce 2008–2011 byl členem Baletu Slovenského národního divadla Bratislava, působil také v nezávislém souboru Balet Bratislava, od roku 2013 je v angažmá baletního souboru v Brně. Tanec fotí na jevišti i v zákulisí a věnuje si i volné tvorbě. Za fotografie z inscenací Distant Instant, Coco Chanel a Tma získal v roce 2025 ve čtvrtém ročníku Přehlídky divadelní fotografie první cenu v profesionální kategorii. Fotografickou tvorbu prezentuje na svém webu arthurabram.com.
Jste především baletní sólista. Ve čtvrtém ročníku Přehlídky divadelní fotografie jste ovšem získal hlavní cenu. Jaký jste z toho měl pocit, uspět mezi zavedenými profesionálními fotografy?
Byl jsem hodně překvapený. Před lety jsem poslal fotky do mezinárodní soutěže Nikon Film and Photo Contest, ale nikdo se ani neozval. Tak jsem si říkal, že jsem asi netrefil žánr, anebo nemám správný styl. Řekl jsem si, že soutěže jsou pro určitý druh fotografů a já si budu dělat svoje a budu si užívat to, co umím, tříbit svůj styl. A že to možná za několik let zkusím znovu.
Jak jste se k focení dostal?
Když jsem se narodil, dědeček s babičkou darovali mým rodičům fotoaparát. Takže jsem měl foťák stejně starý jako jsem já. Pamatuji si, že to byl Nikon F–401 (jedna z prvních zrcadlovek od Nikonu s automatickým ostřením pro běžné uživatele – pozn. autora). Když mi bylo dvanáct, ukradli nám ho na hotelu v Monaku. Bylo to smutné, že ten foťák zmizel, ale na druhu stranu to byla příležitost přejít na digitál. Krok do budoucnosti. Už jsem nemusel dávat peníze za film a podstupovat celý ten proces.

V té době jste už tančil?
Ano, ale to bylo snazší, protože jsem chodil na profesionální školu zaměřenou na tanec, ve focení jsem samouk. Učil jsem se z YouTube, z práce fotografů, jejichž fotky mě hodně naučily, mohl jsem je srovnávat s vlastní tvorbou. Takhle jsem začal studovat fotku. Tím srovnáváním jsem hledal, kde dělám chyby, co bych měl vylepšit, jak na sobě pracovat.
A rovnou jste začal fotit divadlo?
Napřed jsem se bál fotit lidi. Byl jsem stydlivý, a proto jsem začal s krajinou. Žil jsem v Montrealu, takže to byly západy slunce, město, takový ten „cityscape“ – mrakodrapy, v kontrastu k nim pak malé domečky, stromy. Fotit lidi bylo pro mě zprvu moc intimní. Když jste na škole, postaví před vás model a je to, ale když člověk začíná sám, je těžké se ptát lidí, jestli je můžu fotit. Měl jsem pocit, že jen mrhám jejich časem. Tak jsem začal s architekturou, budovami, těmi mrtvějšími věcmi.
Když jsem pak postoupil ve studiu baletu, tak jsem si vzal foťák do zákulisí. Ale to bylo náročné zase jinak. Byli jsme mladý montrealský soubor zaměřený na moderní tanec, takže jsem fotil prakticky ve tmě. Moderní tanec, to je spíše tmavé jeviště, méně světla. A to bylo náročné na techniku. Když jsem si pak konečně pořídil lepší aparát a objektivy, tak jsem z toho měl velkou radost, začalo mě to víc bavit.
Jak to vnímali vaši spolužáci a spolužačky?
Já to nikomu neukazoval! Učil jsem se i s Photoshopem, odstranit šum, dostat z toho ten konečný produkt. Ale hrozně jsem se styděl, proto jsem ostatním nic neukazoval, dělal jsem to jen pro sebe.
A kdy se to změnilo?
To bylo v Bratislavě, v mém prvním angažmá někdy v roce 2009. Vzal jsem si foťák na zkušebnu, kde jsme zkoušeli balet. Jednou se tam pustil mlhostroj a dým dělal se světlem odrazy, které mě zaujaly, vytáhl jsem si foťák a fotil. Ostatní se začali ptát, jestli fotím hodně…
Já nejprve v Bratislavě pokračoval ve focení krajiny, protože to město bylo hodně jiné, než jsem znal z Ameriky. Potom jsem potkal jednoho kamaráda Francouze, co měl sadu zábleskových světel, tak jsem si je půjčoval, abych zjistil, jak to funguje. Do té doby jsem s bleskem nefotil, protože ten, co jsem měl k aparátu, dělal ploché světlo, tak jsem ho dal do šuplíku a už nepoužil. Se zábleskovými světly to ale bylo úplně jiné, takový skok do neznáma.
No a když se vrátím k baletu – tanečníci se rádi fotí, chtějí pózovat, tak se mně ptali, jestli je můžu vyfotit. Krok za krokem jsem pak musel zvládnout portrétní techniku, jak postavit světla a vše okolo. Byl to zdlouhavý proces, prostě jsem hledal a hledal.
To je obdivuhodné. Pro mě jako pro člověka, který neumí tančit, je balet nepředstavitelná dřina a disciplína. A představa, že se do toho ještě učíte fotit, osvětlovat a děláte fotky svým kolegyním a kolegům… Kde na to berete energii a čas?
Jsem člověk, který chce zkusit všechno. Mám doma 3D tiskárnu, rád pracuji se dřevem, postavil jsem nám kuchyň. Balet je samozřejmě primární, focení je až druhé v pořadí. Ale pak mám tisíc dalších hobby a malých aktivit.
A focení je pro vás ještě pořád hobby, anebo už práce?
Teď se ze mě díky Michalu Kořínkovi, který má nyní na starosti PR Czech Photo Centre, stal profesionál. On s námi dřív pracoval v divadle, chtěl rozjet mediální viditelnost souboru. Předtím se používaly takové zastaralé způsoby – měli jsme plakáty, vizuály, ale dneska už fotíme každý krok z procesu přípravy představení, jak lidé trénují, jak tvoří, dostávají se do kondice, jak se malují… Jeho zásluhou jsme začali dokumentovat celý proces.
Umělecký šéf baletu Mario Radačovský dával tanečníkům možnost vytvořit vlastní choreografie a prezentovat je v Divadle Reduta, říkali jsme tomu Choreografický ateliér. Pro mě to byla možnost fotit zákulisí. A právě Michal Kořínek se mě ptal, jestli bych nechtěl fotit oficiálně pro divadlo. Nejprve to byly jednoduché věci, ale pak se to rozjelo. A teď jsem díky němu v podstatě fotograf našeho baletu.
Ale když tančíte, tak vlastní představení nefotíte…
Ne, já jsem zaměstnanec baletu. Když mám představení, zkoušku, nefotím. Priorita je balet, čtyřicet hodin týdně, celý rok. Ale co dělám potom, to je na mě. Večer třeba. Mám živnostenský list na focení a fotím hlavně juniory, tedy soubor NDB 2. Ale když netančím, mám možnost fotit i hlavní soubor, například teď v prosinci. Příležitostí je ale méně.
Nafotil jste ale třeba i autorskou sérii Elements. Čili se věnujete i volné tvorbě…
Takových projektů bych chtěl dělat víc. To bylo hodně zajímavé, zkusit si fashion fotografii. Je to jiný, složitý svět. Specifický žánr, stejně jako balet. Série Elements vznikla tak, že jsem potkal jednoho tanečníka, který se věnoval uměleckému make-upu a začal spolupracovat s našimi tanečníky. Řekl jsem mu: „proč něco nezkusit spolu?“ Napadly nás tedy živly. Já měl fotit, on dělat make-up, vlasy. Řekl jsem jiné tanečnici, která malovala, aby nám udělala pozadí, což byly papíry třeba dva metry velké. Takže se spojili tři baleťáci, kteří se věnují vedle tance ještě jiné tvorbě. Což není neobvyklé.
To je skutečně tak běžné?
Ano. Třeba Martin Svobodník, který nedávno odešel a věnuje se filmování. Anebo Kanaďan Quinn Roy skládá hudbu, dokonce byla použita i v inscenacích souboru NDB 2.
Čím to je, že v tak náročné umělecké profesi, ve volném čase zase tvoříte?
Balet je náročný a únavný a potřebujeme si odpočinout. Někdo plete, někdo šije, někdo dělá fotky. Jsme kreativní lidé, takže odpočíváme tvořivě.
Fotografie věnujete především vašemu divadlu. Vystavujete je také?
Měl jsem výstavu Swan Lake Project ve foyer Janáčkova a Mahenova divadla. To byly fotografie, které nebyly vhodné pro prezentaci představení, protože byly příliš umělecké. Ale divadlo hledalo způsob, jak je ukázat. Když se totiž fotí představení pro propagaci, tak je žádoucí, aby na na fotkách bylo to, co pak diváci uvidí na jevišti. Já ale ukazoval pohled, který moc vidět nejde. Není to fotodokumentace. V divadle ale pochopili, že ten jiný úhel pohledu může přitáhnout pozornost. Tak je vystavili ve foyer, takže lidi přijdou na Labutí jezero, vidí fotky, o přestávce si je zase můžou prohlédnout, pak zase zpět do hlediště…
Takže vás v divadle podporují nejen v tom, abyste fotil propagační materiály, ale i ve volné tvorbě?
Mám v divadle velkou podporu. Kdybych fotil jen tak bokem, tak bych asi pokračoval v krajinách a hotovo. Proto měli velkou radost, když jsem nyní dostal ocenění v Přehlídce divadelní fotografie. Všude je především činohra a najednou vyhraje balet!
V čem je lepší být tanečník, když fotíte balet?
Byl jsem kdysi na jednom workshopu, jak fotit sport. Fotograf, který to vedl, říkal, že každý sport má svoje specifika. Když fotíte motorku v zatáčce, záleží na tom, z jaké strany to děláte. Nemůžete fotit zevnitř zatáčky, protože ten úhel, který motorka svírá se silnicí, není to, co chtějí lidi vidět. Ale zvenku je vidět motocykl položený na zem, všechny ty nápisy a barvy, a to mají rádi.
Tak je to i s baletem. Je jen málo fotografů, kteří by rozuměli baletu. Jedním z nich je Pavel Hejný. Ten fotí i nás. Má skvělé fotky, třeba teď k inscenaci Kafka (choreografie a režie Markéta Pimek Habalová ve spolupráci s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, Arthur ztvárňuje Kafku, Řehoře a Josefa K., premiéra byla 24. října 2025). Vystudoval scénografii a má cit pro pohyb.

Tak na mě působí i vaše fotografie, že je v nich neustále pohyb.
To je velké téma. Jak do něčeho, co se nehýbe, vložit pohyb. Zkoušel jsem snad úplně všechno, hledal jsem kompozice, aby to vypadalo jako pohyb, a ne póza. Stálo mě to hodně experimentováni v ateliéru. Ale právě Pavel Hejný to umí. Fotí třeba i na pomalejší časy, aby se tam dostal pohyb rozmazaně. Připomíná mi to Alexeje Titarenka. To je další moje inspirace. V devadesátých letech fotil Petrohrad, byl to projekt Město stínů (City of Shadows, cyklus z let 1991–1994 mapující kolaps sovětského impéria – pozn. autora). A on právě používal ty dlouhé časy, je tam pohyb lidí, kteří jedou metrem, jsou na trhu, přijede vlak a dav lidí odchází a je to rozmazané. Je to zajímavý styl, který Titarenko dovedl k dokonalosti.
Já ve vašich fotkách ale vidím pohyb i tehdy, když fotíte na krátké časy, když zastavíte tanec, děláte portrét…
Když někdo jen stojí, pózuje, je to nudné. Mám rád, když fotografie vede vaše oči kolem obrazu, jako když čtete knížku. Přirozeně se podíváte nejprve na to, co je vlevo nahoře. Je pro mě důležité, fotit tak, aby se ty oči pohybovaly po fotce, nebylo to statické. Perspektiva, fázování pohybu, opakování póz…
Ale fotíte i dokumentární snímky.
Když fotím na jevišti, tak se snažím přijít na to, co choreograf se světelným designérem a scénografem vytvořili, jaký je jejich koncept, obraz, protože balet, to jsou vlastně živé obrazy. Pochopit záměr a pracovat tak, aby byl ve fotografiích co nejviditelnější. Také je důležitý vztah tanečníka a světla, s tím moc rád pracuji, protože to jsou přirozené linie, když na ně svítí „sprcha“ a tanečníkovi dává důležitost.
Při dokumentaci zákulisí jsou zase důležité momentky, je nutné pochopit, co prožívají lidé, co se jim honí hlavou, když se připravují, co cítí, jak jsou soustředění… Na zkušebním sále, kde je pouze denní světlo, je zase důležité zachytit proces. Třeba když tanečníci konečně dosáhnou toho, co po nich chtěl choreograf, tak přijdou emoce a nějaké hlubší spojení.
Stává se vám, že za vámi přijdou kolegyně nebo kolegové, a řeknou: to jsi zachytil přesně?
Oni to přímo neřeknou, ale když mají z té fotografie radost, znamená to, že jsem ten okamžik zachytil dobře. My tanečníci máme rádi, když jsme prezentovaní nejlepšími pózami, liniemi, momenty. Jsme perfekcionisté, takže máme rádi, když nás někdo zachytí tak, jak chceme vypadat. Baletní publikum netleská jen tak. Tleská jen tehdy, když jsme dobří. A stejné to je s fotkami. Vtahují diváky do divadelního procesu. Jsem rád, že jsem udělal skok od krajin k baletu a našel jsem ten žánr, který je mi blízký.


