Čes­kou di­va­del­ní fo­to­gra­fii ma­pu­je In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav na­pří­klad zpří­stup­ně­ním Vir­tu­ál­ní stu­dov­ny, vel­kou vý­sta­vou Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie 1859–2017 v Obec­ním do­mě, sou­těž­ní Pře­hlíd­kou di­va­del­ní fo­to­gra­fie či pu­b­li­kač­ní čin­nos­tí. Je to prá­ce chvá­ly­hod­ná, pro­to­že do­ku­men­tač­ních i ana­ly­tic­kých stu­dií k té­to te­ma­ti­ce je má­lo – snad i pro­to, že žád­né aka­de­mic­ké pra­co­viš­tě se na tu­to te­ma­ti­ku z hle­dis­ka te­o­rie ne­spe­ci­a­li­zu­je. Což je ško­da, pro­to­že se jed­ná o fo­to­gra­fic­ké od­vět­ví, jež má u nás vel­kou tra­di­ci a roz­hod­ně ho nelze po­va­žo­vat pou­ze za pu­b­li­cis­ti­kou či ar­chiv­ní čin­nost. Má vlast­ní es­te­ti­ku, du­cha a osob­nos­ti. Svět di­va­dla lá­ká i fo­to­gra­fy, kte­ří se vě­nu­jí či vě­no­va­li ta­ké do­ku­men­tár­ní a umě­lec­ké fo­to­gra­fii – za všech­ny jme­nuj­me ale­spoň Jo­se­fa Kou­del­ku, Vác­la­va Cho­cho­lu ne­bo Boh­da­na Ho­lo­míč­ka.

Ma­po­vá­ní dě­jin

Prv­ní čes­kou pu­b­li­ka­cí, kte­rá té­ma ote­vře­la na ši­ro­ké his­to­ric­ké plo­še, by­la Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie 1859–2017 au­tor­ské­ho ko­lek­ti­vu Mar­tin Ber­ná­tek, An­na Hej­mo­vá a Mar­ti­na No­vozám­ská (vy­šla roku 2018). Jed­ná se o vý­prav­nou kni­hu, což ostat­ně pla­tí i u ná­sle­du­jí­cích pu­b­li­kač­ních po­či­nů. (Všech­ny gra­fic­ky při­pra­vi­lo Stu­dio Bre­is­ky.) Jak ji­nak – fot­ka je vi­zu­ál­ní mé­di­um a kva­lit­ní pa­pír i ba­rev­ný tisk jí svěd­čí. V úvo­du au­tor­stvo při­po­mí­ná sku­teč­nost, že fo­to­gra­fii di­va­del­ní vě­da až do­ne­dáv­na chá­pa­la spí­še ja­ko pra­men­ný ma­te­ri­ál, ja­ko do­ku­men­ta­ci a ná­stroj pro his­to­ric­ké bá­dá­ní v dě­ji­nách di­va­dla, ni­ko­liv sa­mo­stat­nou umě­lec­kou tvor­bu. Po­kud se v mi­nu­los­ti ně­kdo di­va­del­ní fo­to­gra­fii od­bor­ně vě­no­val, byl ten­to zá­jem mo­ti­vo­va­ný pře­de­vším bi­o­gra­fic­ky – psa­ly se tex­ty o osob­nos­tech, por­tréty. To při­spí­vá k před­sta­vě, že je to spí­še prů­nik vi­zu­ál­ní­ho gé­nia do do­ku­men­tač­ní dis­ci­plí­ny, než aby se da­la v dě­ji­nách vy­sto­po­vat své­byt­ná tra­di­ce, od­liš­ná, ale přes­to in­ter­a­gu­jí­cí s ostat­ní­mi fo­to­gra­fic­ký­mi žán­ry. 

Kni­ha je dodnes je­di­ným ob­sáh­lým před­sta­ve­ním dě­jin čes­ké di­va­del­ní fo­to­gra­fie. Uka­zu­je, že di­va­dlo by­lo v de­va­te­nác­tém sto­le­tí sní­má­no zpr­vu ja­ko spo­le­čen­ská udá­lost, prv­ní da­guerro­ty­pie za­chy­cu­jí ná­vštěv­ní­ky a ná­vštěv­ni­ce ple­sů a zá­bav. Spe­ci­fic­kou for­mou pak by­ly „vi­zit­ky“ a „ka­bi­net­ky“, por­trét­ní sním­ky, kte­ré ovládly ate­li­é­ry a měš­ťan­ské do­mác­nos­ti na pře­lo­mu de­va­te­nác­té­ho a dva­cá­té­ho sto­le­tí a jis­tě je mno­zí ma­jí dodnes ja­ko dě­dic­tví po pra­pra­ro­di­čích. Ate­li­é­ro­vé por­tréty her­ců a he­re­ček či dra­ma­ti­ků ja­ko re­kla­ma, ale i ci­vil­ní sním­ky či sku­pi­no­vé por­tréty se na prv­ní po­hled ne­li­ší od to­ho, co by­lo po­pu­lár­ní v do­bo­vé kul­tu­ře: ale již zde se pro­je­vu­je di­va­del­nost v ko­lo­ro­va­ných pózách ze Shake­spea­rov­ských slav­nos­tí 1864.

Jak pu­b­li­ka­ce do­klá­dá, di­va­del­ní fot­ka se u nás eman­ci­po­va­la po­stup­ně a po­ma­lu a po dlou­hou do­bu pro ni byl cha­rak­te­ris­tic­ký sty­li­zo­va­ný por­trét, pro­du­ko­va­ný i zná­mý­mi ate­li­é­ry, ja­ko byl Lan­ghans. Ve­d­le to­ho se ale sní­ma­ly i ži­vé ob­ra­zy na je­viš­ti, di­va­del­ní scé­ny a ar­chi­tek­tu­ra. Ro­le fo­to­gra­fa ješ­tě ne­by­la au­tor­ská a do di­va­dla ne­pro­ni­ka­ly do­bo­vé es­te­tic­ké ex­pe­ri­men­ty. Te­pr­ve v me­zi­vá­leč­ném ob­do­bí s roz­ma­chem avant­gar­dy do­pl­ni­ly ate­li­é­ro­vé sním­ky hvězd di­va­dla (ale i fil­mu) po­ku­sy po­sta­vit fo­to­gra­fii na ro­veň pro­gre­siv­ním in­sce­nač­ním po­stu­pům, zvláš­tě co se tý­če ge­o­me­t­rie, svět­la a stí­nu apod. Což by­la sa­mo­zřej­mě pře­de­vším otáz­ka De­vět­si­lu ne­bo „déč­ka“ E. F. Bu­ri­a­na. To šlo ru­ku v ru­ce s fas­ci­na­cí fil­mem a kni­ha tu­to fá­zi de­tail­ně do­ku­men­tu­je.

Když pak po­zo­ru­je­me sním­ky Zdeň­ka Tme­je, Kar­la Ludwi­ga ne­bo Vác­la­va Cho­cho­ly ze čty­ři­cá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí, kdy ex­pe­ri­men­to­va­li s ma­te­ri­á­lem a mož­nost­mi prá­ce ve sní­že­ném di­va­del­ním osvět­le­ní (Tmej mí­chal vý­voj­ky, aby hle­dal op­ti­mál­ní způ­sob vy­vo­lá­vá­ní), po­zo­ru­je­me již ob­ra­zy, kde je pa­tr­ná ener­gie di­va­dla v de­tai­lu, v kom­po­zi­ci, v zá­bě­ru. Na mě tak­to nej­ví­ce pů­so­bi­ly Tmejo­vy a Ludwi­go­vy ba­let­ky z po­čát­ku čty­ři­cá­tých let.

Ma­po­vá­ní osob­nos­tí 

Vác­la­vu Cho­cho­lo­vi vě­no­val Di­va­del­ní ústav prv­ní díl své por­trét­ní edi­ce na­zva­né la­pi­dár­ně Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie v pé­či De­ni­sy Šťast­né (ten­to sva­zek vy­šel v ro­ce 2020). Nejde o aka­de­mic­kou stu­dii, ale ob­ra­zo­vou ana­lý­zu Cho­cho­lo­va po­je­tí di­va­del­ní fo­to­gra­fie; to se tý­ká i dal­ších pu­b­li­ka­cí z řa­dy. Čte­nář­stvo je tak vy­zvá­no, aby sa­mo hle­da­lo es­te­tic­ké vzor­ce, struk­tu­rál­ní vzta­hy a in­ter­pre­ta­ce, a to s kon­tex­tu­ál­ní ná­po­vě­dou úvod­ních tex­tů za­mě­ře­ných pře­de­vším na bi­o­gra­fic­kou ro­vi­nu.

U Cho­cho­ly za­ujme pře­de­vším je­ho po­hled do­ku­men­ta­ris­ty, jenž se za­bý­vá nejen tím, co se dě­je na scé­ně a v he­rec­kých šat­nách, ale i při stav­bě či v díl­nách. V tom­to smys­lu mi v pa­mě­ti utkvě­ly pře­de­vším fo­to­gra­fie z pa­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí, kte­ré za­chy­cu­jí ku­li­sá­ky Ná­rod­ní­ho di­va­dla táh­nou­cí čás­ti je­višt­ní stav­by na uli­ci, ne­bo ohro­mu­jí­cí ce­lek z ma­lí­ren, kde se tři pra­cov­ní­ci do­slo­va ztrá­cí pod tí­hou při­pra­vo­va­né ku­li­sy v to­vár­ní ha­le. To­hle je pře­ce ta­ké di­va­dlo, tech­ni­ka, prá­ce, prů­ni­ky do ži­vo­tů těch, kte­ří si­ce ne­sto­jí na je­viš­ti, ale bez nichž by to ne­šlo – a pro di­va­del­ní umě­ní ži­jí. Jis­tě, lze si po­mys­let co­si o do­bo­vé te­ma­ti­ce „prá­ce“, ale Cho­cho­la ne­ní agi­tá­tor ani po­li­t­ruk. A je po­zo­ru­hod­né, jak ten­to aspekt ji­nak v di­va­del­ní fot­ce tra­dič­ně sou­stře­dě­né pře­de­vším na uměl­ce, chy­bí.

Dal­ší pu­b­li­ka­ce v edič­ní řa­dě se vě­nu­jí Ja­ro­sla­vu Pro­ko­po­vi (2020), Vi­lé­mu So­chůr­ko­vi (2022) a Jo­se­fu Ptáč­ko­vi (2023). Před­sta­vu­jí de­tail­ní po­no­ry do růz­ných po­dob fo­to­gra­fic­ké­ho i lid­ské­ho vzta­hu k di­va­dlu, stej­ně ja­ko skr­ze ně ke čte­ná­řům a čte­nář­kám pro­ni­ká roz­ma­ni­tost čes­ké­ho di­va­dla, je­ho sty­lů, po­ci­tů a ná­lad. Když lis­tu­je­me vi­zu­ál­ní mo­no­gra­fií Pro­ko­po­vy prá­ce, zů­sta­ne v pa­mě­ti pře­de­vším ob­raz čer­ných di­va­del­ních pr­ken, pro­sto­ru čle­ně­né­ho svět­lem pro­ni­ka­jí­cím shů­ry tmou a osvět­lu­jí­cím dy­na­mic­ká a scé­no­gra­fic­ky stříd­má vy­já­d­ře­ní al­ter­na­tiv­ní­ho di­va­dla (zvláš­tě Hu­sy na pro­váz­ku, Ju­ni­or klu­bu Na Chmel­ni­ci, Ha­Di­va­dla, Ar­chy…). Zře­tel­ně vy­stu­pu­jí ně­kte­ré tvá­ře a osob­nos­ti, kte­ré mě­ly ve své do­bě pro vý­voj čes­ké ex­pe­ri­men­tál­ní scé­ny enorm­ní vý­znam. Mys­lím tím pře­de­vším ja­pon­ské­ho ta­neč­ní­ka Mi­na Ta­na­ku, je­hož prá­ce by­la in­spi­ra­cí pro ce­lou ge­ne­ra­ci čes­kých di­va­del­ní­ků a di­va­del­nic (v ro­ce 1994 se účast­nil i ote­vře­ní Di­va­dla Ar­cha v Pra­ze).

Dal­ším pří­spěv­kem v edič­ní řa­dě je kni­ha o Vi­lé­mu So­chůr­ko­vi, jenž pra­co­val v Di­va­del­ním ústa­vu a do­ku­men­to­val pro něj ne­zvyklou ší­ři di­va­del­ních scén. I když je je­ho jmé­no téměř ne­zná­mé, jak v úvo­du při­po­mí­ná An­na Cvrč­ko­vá, se So­chůr­ko­vou pra­cí se se­tkal snad kaž­dý. Zů­stal ne­vi­di­tel­ným děl­ní­kem di­va­del­ní fo­to­gra­fie, jež vy­ni­kal schop­nos­tí re­flek­to­vat ve sním­cích sty­lo­vý cha­rak­ter di­va­dla, kte­ré prá­vě za­zna­me­ná­val. Je­ho he­rec­ké por­tréty dob­ře vy­sti­hu­jí změ­nu sty­lu prá­ce v še­de­sá­tých le­tech, pro­to­že jsou vý­raz­ně ci­vil­ní a ne­sty­li­zo­va­né. Fo­to­gra­fie pře­kra­ču­jí di­va­del­ní umě­ní do ob­las­ti pop­mu­sic, čímž ta­to pu­b­li­ka­ce při­po­mí­ná se­pje­tí obou sfér v še­de­sá­tých le­tech, kdy si by­lo di­va­dlo a pop vel­mi blíz­ké. So­chůrek ze­mřel mla­dý, ve vě­ku dva­a­tři­ce­ti let, a kni­ha je dů­le­ži­tou po­ctou člo­vě­ku, na kte­ré­ho by se mož­ná za­po­mně­lo.

Za­tím po­sled­ním po­či­nem v edi­ci je mo­no­gra­fie o Jo­se­fu Ptáč­ko­vi. V ní se ví­ce než u pře­de­šlých pro­je­vu­je fo­to­gra­fův smy­sl pro po­hyb a dy­na­mi­ku, a to nejen před ob­jek­ti­vem (po­sta­vy a vě­ci jsou čas­to roz­ma­za­né, ja­ko by svět ne­u­stá­le ubí­hal), ale i v kom­po­zi­ci, je­jíž dy­na­mi­ka roz­po­hy­bo­vá­vá scé­no­gra­fii, ob­raz. Pu­b­li­ka­ci uza­ví­rá ne­tra­dič­ně sou­bor do­ku­men­tár­ní fo­to­gra­fie z mi­mo­di­va­del­ní­ho svě­ta, kte­rý vy­ni­ká stej­ný­mi ctnost­mi, ja­ko sním­ky umě­ní – svět nor­ma­li­za­ce je dy­na­mic­ký, po­hy­bu­jí­cí se, čas­to sy­ro­vý a vel­mi kon­trast­ní. Co mne na Ptáč­ko­vých do­ku­men­tech za­u­ja­lo, byl je­ho smy­sl pro roz­pad, roz­klad a špí­nu. V pa­mě­ti mi utkvě­la pře­de­vším fo­to­gra­fie že­ny se­stu­pu­jí­cí ze scho­dů roz­pa­da­jí­cí se bu­do­vy z Vi­ko­va.

Di­va­del­ní fo­to­gra­fie ja­ko vý­tvar­né umě­ní

Všech­ny zmí­ně­né kni­hy se ho­dí číst s Čes­kou di­va­del­ní fo­to­gra­fií 1859–2017 při ru­ce. Ne­u­nik­ne tak kon­text vý­vo­je di­va­del­ní fo­to­gra­fie pře­de­vším po dru­hé svě­to­vé vál­ce, kdy vzni­ká v rám­ci stát­ní po­li­ti­ky no­vá ka­te­go­rie pro­fe­si­o­ná­lů a pro­fe­si­o­ná­lek na­zva­ná „fo­to­graf-vý­tvar­ník“. Ti­to li­dé by­li or­ga­ni­zo­vá­ni ve Sva­zu čes­ko­slo­ven­ských vý­tvar­ných uměl­ců, což pod­po­ři­lo mi­mo ji­né i ex­pan­zi di­va­del­ní fo­to­gra­fie ja­ko své­byt­né­ho umě­lec­ké­ho vy­já­d­ře­ní v še­de­sá­tých le­tech i te­o­re­tic­kou re­fle­xi. Vý­znam mě­ly nejen teh­dej­ší osob­nos­ti obo­ru (ve­d­le již zmí­ně­ných jme­nuj­me ješ­tě tře­ba Ja­ro­mí­ra Svo­bo­du, je­hož vy­so­ce vý­tvar­né fo­to­gra­fie in­sce­na­cí kni­ha rov­něž do­ku­men­tu­je a na vel­ké plo­še dá­vá za­žít), ale i vznik no­vých scén, ja­ko byl Se­ma­for, Di­va­dlo Na zá­brad­lí, Či­no­her­ní klub ne­bo Di­va­dlo za bra­nou. Ta­to mís­ta lá­ka­la mla­dé fo­to­gra­fy a fo­to­gra­f­ky a vy­zý­va­la je hle­dat no­vé ces­ty k vy­já­d­ře­ní.

Vel­ký vý­znam měl Ja­ro­slav Krej­čí, kte­rý pro­sa­dil ce­lo­st­ní pří­stup k fo­ce­ní in­sce­na­cí – a to včet­ně zku­šeb­ní­ho pro­ce­su. Fo­to­gra­fie tak za­čí­ná ohle­dá­vat nejen kon­krét­ní před­sta­ve­ní, ale kom­plex­nost umě­lec­ké­ho vy­já­d­ře­ní di­va­del­ní prá­ce. Pěk­ně to do­klá­dá na­pří­klad stu­di­um he­rec­ké­ho pro­je­vu dal­ší vel­ké osob­nos­ti nejen di­va­del­ní fo­to­gra­fie, Jo­se­fa Kou­del­ky, v kni­ze mi­mo ji­né za­stou­pe­ná stu­di­em prá­ce Ivy Jan­žu­ro­vé v in­sce­na­ci O’Neillova dra­ma­tu Mě­síc pro smo­la­ře v re­žii Sta­ni­sla­va Re­mun­dy (pre­mi­é­ra roku 1969 v Di­va­dle na Vi­no­hra­dech). Sé­rie fo­to­gra­fií pu­b­li­ko­va­ná v ča­so­pi­se Di­va­dlo za­chy­cu­je he­rec­ký vý­raz sek­venč­ně, a tím umož­ňu­je stu­do­vat je­ho roz­ví­je­ní. Mi­mo­cho­dem – obál­kám zmí­ně­né­ho od­bor­né­ho ča­so­pi­su se kni­ha ta­ké vě­nu­je. Vel­mi mne to po­tě­ši­lo, pro­to­že prá­ce s de­tai­lem a struk­tu­rou fil­mo­vé­ho ma­te­ri­á­lu, kte­rá by­la pro sním­ky na obál­kách Di­va­dla cha­rak­te­ris­tic­ká, mě vždy fas­ci­no­va­la. Stál za ní vý­tvar­ný re­dak­tor ča­so­pi­su Li­bor Fá­ra, kte­rý na tom úz­ce spo­lu­pra­co­val s Jo­se­fem Kou­del­kou. A prá­vě Kou­del­ka, Ptá­ček, Krej­čí ne­bo tře­ba i Ka­rel Slach pra­co­va­li čas­to s hrubým zr­nem a os­t­rý­mi to­nál­ní­mi kon­tras­ty, čímž vý­raz­ně po­su­nu­li fo­to­gra­fii ke gra­fi­ce. Pro­lí­ná­ní s ča­so­pi­sec­kou pro­duk­cí a pla­ká­tem je pro­to na­sna­dě.

By­lo by sa­mo­zřej­mě dob­ré ho­vo­řit o dal­ších vel­kých a zná­mých jmé­nech. Již zmí­ně­ní Jo­sef Kou­del­ka či Boh­dan Ho­lo­mí­ček na­štěs­tí zís­ká­va­jí po­zor­nost skr­ze své fo­to­gra­fic­ké dí­lo tr­va­le vý­sta­va­mi, kni­ha­mi i fil­mo­vý­mi por­tréty, a to v ce­lém zá­bě­ru své tvor­by. Je te­dy vel­mi cen­né, že se v po­sled­ní de­ká­dě zvláš­tě v edi­ci Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie bu­du­je ma­pa fo­to­gra­fie, kte­rá dlou­ho zů­stá­va­la spí­še na okra­ji zájmu.

(Příš­tě při­po­me­ne kni­hy Ja­ro­sla­va Krej­čí­ho Di­va­del­ní jar­ma­ra Alfréda Ra­do­ka a Ja­na Grossma­na a mo­no­gra­fii Vik­to­ra Kronbaue­ra.) 

BER­NÁ­TEK, Mar­tin – HEJ­MO­VÁ, An­na – No­vozám­ská, An­na: Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie. 1859–2017. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2018. 223 stran.

Kni­hy z edi­ce Čes­ká di­va­del­ní fo­to­gra­fie (ří­dí De­ni­sa Šťast­ná):

Vác­lav Cho­cho­la. Tex­ty Da­nie­la Mráz­ko­vá, Vě­ra Ve­le­ma­no­vá. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2020. 207 stran.

Ja­ro­slav Pro­kop. Text Jan Ker­br. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2020. 203 stran.

Vi­lém So­chůrek. Text Vě­ra Ve­le­ma­no­vá. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2022. 203 stran.

Jo­sef Ptá­ček. Text Vě­ra Ve­le­ma­no­vá, Zde­něk A. Ti­chý. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2023. 207 stran.