V tex­tu je po­u­ži­to pů­vod­ní zně­ní ci­ta­cí z knih KHB (1821−1856): Ob­ra­zy z Rus (1843−46) a Ces­ta na Rus (1947) a z člán­ku Slo­van a Čech, po­pr­vé uve­řej­ně­né­ho v Praž­ských no­vi­nách dne 15. úno­ra 1846 KHB. Po ná­vra­tu z Rus­ka vy­chá­zí je­ho prv­ní tiš­tě­né dí­lo v pří­lo­ze Praž­ských no­vin – Ob­ra­zy z Rus, kte­ré by­lo poz­dě­ji sou­hrn­ně vy­dá­no pod ná­zvem Ces­ta na Rus.

Dá­le: BO­ROV­SKÝ, Ka­rel Havlí­ček. Křest sv. Vla­di­mí­ra: le­gen­da z rus­ké his­to­rie. Pra­ha: Fran­ti­šek Bač­kov­ský, 1906

Dá­le: Bo­ris Pilňak (11. 10. 1894 – po­pra­ven 21. 4. 1938), po­víd­ka Tře­tí Me­t­ro­pol (1922) ze sbír­ky po­ví­dek Ne­zha­še­ný mě­síc. Vy­da­la Mla­dá fron­ta 1968.

Oso­by:

Bretš­na­j­dr – C.K. taj­ná po­li­cie

Ob­r­lojt­nant – C.K. po­li­cej­ní dů­stoj­ník

Rus – pros­tý rus­ký ob­čan

Rus­ka – pros­tá rus­ká ob­čan­ka

Me­t­ro­po­li­ta Fi­larét – Fi­larét, Me­t­ro­po­li­ta Mos­kev­ský a ce­lé Ru­si (1842)

Me­t­ro­po­li­ta Ki­ril – Ki­ril, Me­t­ro­po­li­ta Mos­kev­ský a ce­lé Ru­si (2022)

SK ob­čan­ka – slo­ven­ská sel­ka

Hos­po­dy­ně – rus­ká hos­po­dy­ně

Ta­tar – ta­tar­ský ob­čan

Ivá­nek – pros­tá rus­ká du­še

Je­ne­rál – vy­slou­ži­lý dů­stoj­ník car­ské ar­má­dy

Ope­ra­cin – po­boč­ník rus­ké­ho pre­zi­den­ta

Izvo­š­čik – voz­ka rus­ké­ho koň­ské­ho spře­že­ní

Bě­lo­rus – bě­lo­rus­ký ob­čan

Kar­tář­ka – rom­ská kar­tář­ka

Ukra­jin­ka – ukra­jin­ská ob­čan­ka

Ná­cek – pro­tek­to­rát­ní Ně­mec

Še­vy­rev – In­te­lek­tu­ál car­ské sme­tán­ky

Ural­ský ko­zák – car­ský po­li­cis­ta

Ofi­cír – dů­stoj­ník car­ské po­li­cie

Pe­run – sta­ro­slo­van­ský Bůh

Kůň – kůň

Ši­ko­va­tel – car­ský vo­ják, pod­dů­stoj­ník

Ta­neč­ník – he­rec car­ské­ho di­va­dla

Ukra­ji­nec – ukra­jin­ský ob­čan

ČS ob­čan – čes­ko­slo­ven­ský ob­čan

Bo­rov­ský – Ka­rel Havlí­ček Bo­rov­ský, spi­so­va­tel

To­máš – To­máš Havlí­ček hlav­ní in­že­nýr a pro­ku­ris­ta pro­jek­ční kan­ce­lá­ře Pru­ži­ny

RasPu­tin – sou­čas­ný vlád­ce Rus­ka

Ale­xan­dr – car

Blá­to 1 – blá­to na rus­kých cestách

Blá­to 2 – blá­to na rus­kých cestách

Strom 1 – les ko­lem rus­kých cest

Strom 1 – les ko­lem rus­kých cest

Pre­lát 1 – cír­kev­ní hod­nos­tář na Ru­si

Pre­lát 2 – cír­kev­ní hod­nos­tář na Ru­si

Pre­lát 3 – cír­kev­ní hod­nos­tář na Ru­si

Pro­jek­ce ob­ra­zů:

• Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­li­je Bla­že­né­ho
• Ob­raz 2: ma­pa Ev­ro­py 1840
• Ob­raz 3: Dě­revňa

Ru­chy (na po­za­dí) a Zvu­ky:

• Ruch 1: Br­něn­ská uli­ce
• Ruch 2: Mosk­va 19. stol.
• Ruch 3: Plo­š­čaď
• Ruch 4: Dě­revňa
• Zvuk 1: Hrom
• Zvuk 2: Zvo­ny
• Zvuk 3: Sal­vy z děl
• Zvuk 4: Muž­ský pra­voslav­ný sbor
• Zvuk 5: Vý­buch
• Zvuk 6: Pí­seň Pro koňja

Spe­ci­ál­ní efek­ty: kouř z vod­ní pá­ry

Děj­ství prv­ní – mos­kev­ské

Na jed­nom kra­ji scé­ny je pra­cov­ní stůl Bo­rov­ské­ho, na dru­hém kra­ji scé­ny je pra­cov­ní stůl To­má­še. Oba jsou vy­ba­ve­ny mi­k­ro­fo­ny. Upro­střed scé­ny je ma­lý sto­le­ček a židle – če­lem k hle­diš­ti.

Tma.

Roz­sví­tí se bo­do­vé osvět­le­ní na To­mášův stůl 10 sekund.

Ruch 1 (po­za­dí): br­něn­ská uli­ce (za­čá­tek).

To­máš se­dí za sto­lem a usi­lov­ně pra­cu­je na no­te­boo­ku, ve­d­le se­be mo­bil.

Tma – To­mášo­vo bo­do­vé svět­lo (č. 2) zhas­ne.

Svě­tel­ný efekt: blesk  

Zvuk 1: hrom

Ruch 1 (po­za­dí): br­něn­ská uli­ce (ko­nec)

To­máš: (do tmy) Do há­je! Krá­lov­ství za elektři­nu. Roz­sviť­te to ně­kdo! (pauza 10 vte­řin)  

Roz­sví­tí se opět bo­do­vé svět­lo (č. 2) na To­mášův stůl.

Ruch 1 (po­za­dí): br­něn­ská uli­ce (za­čá­tek)

To­máš: No ko­neč­ně. Elektři­na je dra­há jak sviňa a ješ­tě vy­ne­chá­vá. (zí­rá do po­čí­ta­če) A sa­k­ra! Všech­ny mej­ly zmi­ze­ly. (pauza) A he­le, už to cho­dí. (pauza) Ale co to je? Da­tum ode­slá­ní 15. 2. 1842, 12.15 mos­kev­ské­ho ča­su… To si dě­lá­te ko­zy.  To ti ruš­tí hac­ke­ři. (stá­le zí­rá do po­čí­ta­če) Mu­sím za­vo­lat správ­ci sí­tě (vo­lí čís­lo na mo­bi­lu) Ahoj! Při­šel mně mejl z Rus­ka, z roku 1842, ne­chá­pu, to si po­slech­ni – ci­tu­ji: (od­klá­dá mo­bil ve­d­le se­be „na hla­si­tý od­po­slech“, aby mohl lé­pe „lis­to­vat“) …Mi­lý To­máši Havlíč­ku! Než­li jsem od­jíž­děl na Rus, na­vští­vil jsem kar­tář­ku. Ta mi řek­la, že ces­ta mo­je.

Ruch 1 (po­za­dí): br­něn­ská uli­ce (ko­nec)

Ob­raz 1 (Kar­tář­ka) – mlu­ve­ný ob­raz:

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Kar­tář­ka při­pra­ví se před roz­sví­ce­ním. Se­dí u sto­leč­ku s ba­líč­kem ka­ret v le­vé ru­ce a jed­nu kar­tu v pra­vé ru­ce.).

Kar­tář­ka: Tvo­je ces­ta bu­de nejen po pro­sto­ru, ale i po ča­se. Lé­ta pá­ně 2023 tvé pra­te­ty svat bu­de mí­ti prav­nu­ka jmé­nem To­máš, kte­rý bu­de mít kan­ce­lář v Br­ně a bu­de pro­jek­to­vat pru­ži­ny. Po­čkat! (be­re dru­hou kar­tu) Ta kan­ce­lář se bu­de jme­no­vat Ate­lier Fon­tés. (be­re del­ší kar­tu)  Po­čkat (be­re del­ší kar­tu) To zna­me­ná pra­me­ny. A pra­me­ny se rus­ky řek­ne Pru­ži­ny. Jo, tak to se­dí, bu­de v Br­ně a bu­de pro­jek­to­vat pru­ži­ny.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.   

Kar­tář­ka ve tmě od­chá­zí a od­ná­ší sto­le­ček a židle.

To­máš: …že ces­ta mo­je bu­de nejen po pro­sto­ru, ale i po ča­se. A zje­vi­la mi ta­ké, že lé­ta pá­ně 2023 mé pra­te­ty svat. Kdo to je – ten svat? …bu­de mí­ti prav­nu­ka jmé­nem To­máš.  A z to­ho prá­vě dů­vo­du pí­ši ti přes dvě sto­le­tí, ač­ko­liv ne­vím, zda mi mů­žeš od­po­vě­dět. Zde v Mosk­vě jest všech­no tak div­no, že psát do­pis vzdá­le­né­mu pří­buz­né­mu, kte­rý ješ­tě se ani ne­na­ro­dil, mi při­pa­dá cel­kem nor­mál­ní. Po­de­psán: Ka­rel Havlí­ček Bo­rov­ský.  (pauza, změ­na hla­su) Tak co na to ří­káš? (pauza) Co­že? Ty ses zbláz­nil. Že mu mám od­po­vě­dět? (pauza) A no tak jo, bu­de aspoň sran­da. (vy­pí­ná mo­bil)

To­mášo­vo bo­do­vé svět­lo (č. 2) zhas­ne.

Roz­sví­tí bo­do­vé svět­lo (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Ruch 2 (po­za­dí): Mosk­va 19. stol. (za­čá­tek)

Bo­rov­ský: (na­má­čí br­ko do ka­la­má­ře a pí­še) Nej­pr­ve ti po­pí­ši svo­ji ces­tu. Za­čnu v Ki­je­vu. Vy­pra­vil jsem se od­tud do Mosk­vy, a si­ce na tak­zva­né pe­re­klad­né, s rus­kým ofi­cí­rem. Se­zná­mil jsem se s ním prá­vě v Ki­je­vě a je­ho spo­leč­nost mi po­má­ha­la vel­mi na ces­tě, ne­boť bych byl mu­sel po­řád če­kať na ko­ně na kaž­dé šta­cí, pro­to­že je­lo mno­ho šlech­ty na kon­trak­ty do Ki­je­va. Za še­de­sát ho­din jsem do­jel z Ki­je­va do Mosk­vy, totiž přes 793 ver­st.

Izvoz­ščik a Kůň, Borovský2, Ofi­cír ve tmě při­chá­ze­jí s dvou­ko­lá­kem.

Ob­raz 2 (Ces­ta) – ně­mý ob­raz, pak pře­chá­zí na mlu­ve­ný ob­raz.

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Ruch 2 (po­za­dí): Mosk­va 19. stol. (ko­nec)

Kůň táh­ne dvou­ko­lák.

Izvoz­ščik se­dí na koz­lí­ku na dvou­ko­lá­ku za Ko­něm s na­přa­že­ným bi­čem. Bo­rov­ský 2 a Ofi­cír se­dí na dvou­ko­lá­ku a po­ska­ku­jí a pé­ru­jí na ja­ko roz­bi­té ces­tě.

Izvoz­ščik s na­přa­že­ným bi­čem prás­ká Ko­ně, kte­rý se vzpí­ná.

Blá­to 1 a Blá­to 2 s pře­ho­ze­nou čer­nou plach­tou přes kos­tým) při­bí­ha­jí s kbe­lí­ky bláta(vody) a há­zí jim to bláto(vodu) do ob­li­če­je, Izvoz­ščik, Ofi­cír a Borovský2 si vy­tí­ra­jí bláto(vodu) z očí.

Strom 1 a Strom 2 s pře­ho­ze­nou ze­le­nou plach­tou přes kos­tým bě­ha­jí ko­lem za­přa­že­né­ho ko­čá­ru se stro­my z Ve­ro­ni­ky ze­pře­du do­za­du a před­sta­vu­jí tak po­hyb ko­čá­ru dvou­ko­lá­ku vpřed (vra­ce­jí se za dvou­ko­lá­kem, na od­vrá­ce­né stra­ně od di­vá­ků) po­řád do­ko­la.

Kůň pod bi­čem se sta­ví na zad­ní.

Bo­rov­ský: (stá­le čte a pí­še) …Ne­o­če­ká­vej te­dy ně­ja­ké po­psá­ní to­ho, co jsem na ces­tě vi­děl: když jsme do­je­li na šta­cí, sotva jsem mohl vy­tří­ti blá­to z tvá­ře a již jsme opět je­li. Před­stav si čty­ry sil­ná ko­la na dvou sil­ných ná­pra­vách a na těch ná­pra­vách při­bi­tá dvě ten­ká prk­na, na těch prk­nách dva če­mo­da­ny, na jed­nom já, na dru­hém rus­ký ofi­cír, před ná­mi na kous­ku se­na Izvoz­ščik (pros­tý sed­lák bez uni­for­my, posti­li­on; ale ob­rat­nějš, než ce­lý ví­deň­ský Ober – po­stamt – verwal­tung), a máš rus­kou ex­tra po­čtu, na­zva­nou pe­re­klad­na­ja, pro­to­že vás na kaž­dé šta­cí na ji­ná prk­na pře­lo­ží. Zby­teč­né­ho při ce­lém tom­to ná­stro­ji ne­ní nic kro­mě zvon­ce, …

Izvoz­ščik za­zvo­ní na zvo­nec.

Bo­rov­ský: …kte­rý zde v Ru­si za­stu­pu­je trub­ku a čtyř na píď ši­ro­kých pr­ké­nek, při­bi­tých oko­lo to­ho prk­na, na kte­rém se­dí­te, a si­ce pro­to, aby če­mo­dan ne­pa­dal. Vám však ne­brá­ní spad­nout, na kte­rou stra­nu chce­te. Prá­vě ta­to svo­bo­da se mi vel­mi lí­bi­la: ne­ní vám ni­kdy dlou­há chví­le.

Bo­do­vé svět­lo (č. 1) na Bo­rov­ské­ho zhas­ne.

Na scé­ně stá­le sku­pi­na Kůň, Izvoz­ščik, Ofi­cír a Bo­rov­ský. Izvoz­ščik dr­ží opra­tě a bič, prás­ká na Ko­ně, ří­dí vůz – pře­chá­zí na mlu­ve­ný ob­raz.

Izvo­š­čik: (otá­čí se do­za­du) Po­slušaj­těs a od­kuda vy, što ja ta­koj smě­lyj?

Bo­rov­ský 2: Já, syn­ku, já jsem z Pra­hy, z čes­ké­ho krá­lov­ství (pauza) oku­po­va­ném Ra­ku­šá­ky.

Ofi­cír: I po­če­mu ty po­zvolja­ješ se­b­ja za­chvá­ty­vať ka­kim-to ger­ma­nam? Ha!?

Bo­rov­ský 2: To ví­te, plu­kov­ní­ku, my nejsme tak vel­ký ná­rod, ja­ko Rus­ký!

Izvoz­ščik: (táh­ne opra­tě k so­bě) Go­s­po­da, my na pe­re­klad­noj stán­cii, vy­cho­di­tě!

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.   

Kůň, Izvoz­ščik, Bo­rov­ský 2 a Ofi­cír po­tmě od­chá­ze­jí ze scé­ny, od­ta­hu­jí ko­čár dvou­ko­lák do zá­ku­li­sí.

Bo­do­vé svět­lo (č. 1) na Bo­rov­ské­ho se zno­vu roz­sví­tí.

Bo­rov­ský: (stá­le pí­še a dik­tu­je si) Na pe­re­klad­né se jed­ná po­řád o ži­vot, o no­hy, o krk a ji­né vel­mi ku zdra­ví uži­teč­né věc, a pro­to má­te co mys­lit, a ne­ní vám čas dlou­hý. Jak do­sed­ne­te, Izvoz­ščik, ob­to­čiv dob­ře opra­tě oko­lo ru­ky, ohlíd­na se k vám řek­ne: Děr­žiš, báryn! Hvízd­ne a již ne­vi­dí­te svě­ta; se­h­ne­te hla­vu do­lů, aby vás ví­tr, po­vsta­vší čer­s­tvým je­tím, do­za­du ne­pře­vrá­til, a oko­lo vás na všech stra­nách tak ská­če blá­to v roz­ma­ni­tých for­mách, ve­li­kos­tech, říd­kos­ti vše­li­ja­ké, že jsem si při­tom ne­chtíc vzpo­mněl na Bo­ha Ot­ce, jak le­tí v cha­o­su a dě­lá z roz­lič­ných oko­lo lí­ta­jí­cích ku­sů ze­mi. Jak po­vě­do­mo, že v Ru­si leh­ko po­zná­te, kde ve­de sil­ni­ce, pro­to­že na ní bý­vá oby­čej­ně to­lik blá­ta, jak mno­ho je po­tře­bí, aby se vůz až pod ná­pra­vy pro­pa­dal; ně­kdy bý­vá i po stra­nách ně­ko­lik stro­mů. To je pro tu­to chví­li vše a tě­ším se na od­po­věď. V Mosk­vě lé­ta pá­ně 1842. (dá­vá do­pis do obál­ky a za­le­pu­je) Ech což Mosk­va!

Izvoz­ščik při­chá­zí ze zá­ku­li­sí a hlu­bo­ce se uklá­ní.

Bo­rov­ský: (ob­ra­cí se k Izvoz­či­ko­vi a po­dá­vá mu do­pis) Po­šli­tě pe­re­klad­noj!

Izvoz­ščik be­re do­pis a od­chá­zí.

Bo­rov­ský: (ob­ra­cí se do obe­cen­stva) Ech, což Mosk­va! Kdy­by by­lo mož­ná roz­sy­pat ji, „ka­men­nou ma­tič­ku“, po ce­lé Ev­ro­pě: ješ­tě by se z ní do­sta­lo kaž­dé­mu měs­tu ně­ko­lik krás­ných sta­ve­ní. Tu ra­dost, kte­rou mí­vám, kdy­ko­li po uli­ci je­da, na do­my se dí­vám…

Prv­ní boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho zha­sí­ná,  dru­hý (č. 2) na To­má­še se roz­sví­tí.

To­máš: (do obe­cen­stva) Že mu mám od­po­vě­dět. Tak já to zku­sím… (pí­še do po­čí­ta­če a čte na­hlas) Vá­že­ný pa­ne Kar­le Havlíč­ku! Mi­lý strýč­ku, mo­hu ti tak ří­kat? Ne­ní mi úpl­né zřej­mé, jak se do mé­ho mej­lu do­stal tvůj do­pis, a ta­ky si nejsem tak úpl­ně jis­tý, že se ti do­sta­ne mo­je od­po­věď. Pro vy­svět­le­ní: mejl je u nás teď ně­co ja­ko ho­lu­bí poš­ta, čas­to při­le­tí, ani ne­víš od­kud. Jsem straš­ně rád, že jsi v po­řád­ku do­jel do Rus­ka a že se ti tam lí­bí. (změ­na tó­nu) On to asi byl pěk­něj Ru­so­fil. (změ­na tó­nu) Se­dím zrov­na ve své pra­cov­ně a pí­še se rok 2023. Vím, že si to asi ne­u­míš před­sta­vit, pro­to­že za ta dvě sto­le­tí se udá­lo spous­ta vě­cí, ale to by by­lo na dlou­hé po­ví­da­ní. Pro za­čá­tek ti řek­nu jen to, že za­tím­co Ra­kous­ko-Uher­sko už za­nik­lo, Rus­ko stá­le tr­vá. Z Br­na tě zdra­ví To­máš Havlí­ček (pauza, změ­na hla­su) Tak a teď to ode­šlu. Uvi­dí­me, co bu­deš dě­lat. (ode­sí­lá te­a­trál­ním ges­tem mejl)

Boďák (č. 2) na To­má­še zha­sí­ná.

Ob­raz 3 (Bretš­na­j­dr) – mlu­ve­ný ob­raz:

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo. Na scé­nu vchá­zí Bretš­na­j­dr a Ob­r­lojt­nant.

Bretš­na­j­dr: Pa­ne ob­r­lojt­nant, ten Havlí­ček je už v Mosk­vě. Je to ne­bez­peč­ný sla­vja­no­fil, ru­so­fil a ca­ro­fil. Mu­sí­me na něj dá­ti po­zor.

Ob­r­lojt­nant: Jak dlou­ho že tam bu­de, her Bretš­na­j­dr?

Bretš­na­j­dr: No mlu­ví se o půl­dru­hém ro­ce.

Ob­r­lojt­nant: No tak to je v po­řád­ku.  Po ro­ce už bu­de bez ilu­zí!

Bretš­na­j­dr: Avšak (…) pa­ne ob­r­lojt­nant! Za­chy­ti­li jsme písmo, kde pí­še ně­ja­ké­mu sy­nov­ci do Br­na, ale ten do­pis prý má bý­ti do­ru­čen až v ro­ce 2023.

Ob­r­lojt­nant: Nu tak vi­da. Už mu je­blo z to­ho ru­so­fil­ství!

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo. Bretš­na­j­dr a Ob­r­lojt­nant od­chá­zí – pr­cha­jí, aby stih­li pře­vlek. Roz­sví­tí se prv­ní Boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Pe­pa Fe­renc: (v po­za­dí bou­chá) BUCH BUCH BUCH

Bo­rov­ský: Dá­le, chci ří­ci, Pro­cha­di­tě.

Izvoz­ščik: (vchá­zí) Bárin, ja pri­ňos vam pismo (po­dá­vá Bo­rov­ské­mu obál­ku a od­chá­zí).

Bo­rov­ský: (ote­ví­rá obál­ku a čte –pauza – po­tom na­mo­čí br­ko a pí­še na prázd­ný pa­pír) Mi­lý To­máši Havlíč­ku! I toť se ví, že mne strýč­kem mů­žeš na­zý­vat. Bu­du tě mít za své­ho v ča­se i pro­sto­ru vzdá­le­né­ho sy­nov­ce.  Rád bych ti přec ně­co o ži­vo­by­tí zdej­ším po­vě­děl, ale ne­vím, od­kud za­čí­ti.

Ob­raz 4 (Plo­š­čaď) – ně­mý ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (za­čá­tek)

Ruch 3 (po­za­dí): Plo­š­čaď (za­čá­tek)

Hos­po­dy­ně, Ivá­nek, Kar­tář­ka a Še­vy­rev se pro­chá­ze­jí sem a tam po plo­š­ča­di.

Izvo­š­čik s Ko­něm ve­zou po­ma­lu přes plo­š­čaď vo­zík s Je­ne­rá­lem a Ofi­cí­rem.

Rus a Rus­ka při­ne­sou si stol­ky ja­ko pro­dej­ní stán­ky a na­bí­ze­jí ko­lemjdou­cím je­den Ma­t­rjoš­ky, dru­hý flaš­ky vod­ky.

Bo­rov­ský: (na­mo­čí br­ko a pí­še na prázd­ný pa­pír) Kdy­by ti by­lo přá­no stá­ti na vě­ži Iva­na Ve­li­ké­ho a hle­dě­ti na ne­skon­če­né měs­to pod se­bou: nej­líp bys si po­mys­lil, jak mu­sí být těž­ko to­mu, kdo chce ně­co v krát­kos­ti o Mosk­vě po­vě­dí­ti. Je­nom na Ru­si a jme­no­vi­tě zde v Mosk­vě dá se dob­ře cí­tit ve­li­kost. Zde jest všech­no ko­losál­ní. Zvo­ní-li, to ne­zvo­ní 5, 10, 100, ale hned 5000 zvo­nů na­jed­nou.

Zvuk 2: zvo­ny

Bo­rov­ský: Je­dou-li na pro­cház­ku, to ne ně­ko­li­ka, ale asi 300 ko­čá­ry, má-li se již blyš­tět věž, to ji ce­lou po­bi­jí zla­tem; má-li se již je­ti zčer­stva, to uje­dou za půl ho­di­ny 3 mí­le. Mís­to ně­ko­li­ka kup­cov­ských krá­mů a bur­sy ra­dě­ji již v Mosk­vě vy­sta­ví ce­lé měs­to sa­mých krá­mů, tak­že v nich sto­jí­te ja­ko v Ji­ří­ko­vém vi­dě­ní. S pozdra­vem Ka­rel Havlí­ček (za­le­pu­je do­pis do obál­ky a usí­ná v se­dě.)

Zhas­ne prv­ní Boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (ko­nec)

Ruch 3 (po­za­dí): Plo­š­čaď (ko­nec)

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo – tma na 6 vte­řin.

Všich­ni od­chá­zí po­tmě z ná­měs­tí, od­ná­ší re­kvi­zi­ty.

Roz­sví­tí se Boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho

Pe­pa Fe­renc v po­za­dí bou­chá: BUCH BUCH BUCH.

Bo­rov­ský: Dá­le, chci ří­ci, Pro­cha­di­tě.

Izvoz­ščik: (vchá­zí) Bárin, ja pri­ňos vam pismo (od­chá­zí).

Bo­rov­ský: (ote­vře To­mášův do­pis a čte) Á, pí­še mi To­máš! (čte na­hlas) Mi­lý strýč­ku. Zpr­vu jsem si mys­lel, že ně­ja­ký kos si ze mne tro­pí legra­ci, ale vi­dím, že se i přes hrad­bu vě­ků oprav­du dá roz­mlou­vat. Já te­be sa­mo­zřej­mě znám, ne­boť jsme se o to­bě uči­li ve ško­le.

Ob­raz 5 (Vo­jen­ská pře­hlíd­ka) – ně­mý ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (za­čá­tek)

Ruch 3 (po­za­dí): Plo­š­čaď (za­čá­tek)

Ši­ko­va­tel, Ural­ský ko­zák a Je­ne­rál slav­nost­ně v po­pře­dí po­cho­du­jí pa­rá­de­marš bě­hem vo­jen­ské pře­hlíd­ky.

Hos­po­dy­ně, Ivá­nek, Kar­tář­ka, Še­vy­rev, Izvoz­ščik, Rus­ka a Rus ra­dost­ně za ni­mi (če­lem k di­vá­kům) má­va­jí šát­ky.

Me­t­ro­po­li­ta žeh­ná vojskům.

Rus­ka ta­ké zpo­čát­ku má­vá šát­kem, ale utrh­ne se a jde ra­dost­ně lí­bat po­cho­du­jí­cí­ho Ši­ko­va­te­le.

Bo­rov­ský: (stá­le čte bě­hem ži­vé­ho ob­ra­zu To­mášův do­pis) Ano, mi­lý strýč­ku! Já ta­ké dob­ře znám Mosk­vu, kde je do­kon­ce i po­vin­nost cí­tit je­jí ve­li­kost. Jen těch 300 ko­čá­rů na Kras­noj plo­š­ča­di na­hra­di­ly tan­ky v se­vře­ných ši­cích na vo­jen­ských pře­hlíd­kách. Aha, ty ne­víš, co jsou tan­ky? Ty bu­dou vy­na­le­ze­ny až v prv­ní svě­to­vé vál­ce, kte­rá bu­de až ve dva­cá­tém sto­le­tí. Tank je ku­pa že­le­za na pá­sech a uvnitř se­dí izvoz­čik a ří­dí. A ko­ně to ne­po­tře­bu­je. A zvo­ně­ní zvo­nů? Ty pře­hlu­ší sal­vy z děl.

Zvuk 3: Sal­vy z děl

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

To­máš: (čte do tmy ze své­ho po­stu) Ale z kup­cov­ských krá­mů na Kras­noj plo­š­ča­di pře­ci je­nom ně­co zby­lo. Je to mau­so­le­um z čer­ve­né­ho ka­me­ne, ale o tom až jin­dy. Na­piš pro­sím, jak se jme­nu­je car ve tvé do­bě. Zdra­ví tě sy­no­vec To­máš.

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (ko­nec)

Ruch 3 (po­za­dí): Plo­š­čaď (ko­nec)

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Všich­ni od­chá­zí po­tmě z ná­měs­tí, od­ná­ší re­kvi­zi­ty.

Za 6 sekund dru­hý (č. 2) na To­má­še se roz­sví­tí.

To­máš: No to jsem oprav­du zvě­dav, jest­li mi správ­ně od­po­ví na po­sled­ní otáz­ku. Pod­le to­ho po­znám, kdo si to ze mě dě­lá sran­du.

Boďák (č. 2) na To­má­še zhas­ne.

Roz­svě­cu­je se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: (pí­še br­kem a hla­si­tě čte) Mi­lý sy­nov­če! To, co pí­šeš o tom, če­mu se u vás ří­ká tank, to­mu já vě­řit ne­můžu. Ta­dy se bez ko­ně ne­o­be­jdeš a ne­vě­řím, že za dvě stě let to­mu bu­de ji­náč.  A jis­tě zde bu­de i Vasi­lij Bla­že­ný! Chrám, o kte­rém snad všich­ni ví­te. Před­stav si však nej­vět­ší stra­ka­ti­nu ba­rev, kaž­dý kou­sek na ji­nou a vel­mi křikla­vou bar­vu: bi­zarrie ne­všed­ní. Co na mne ze vše­ho po­sud vel­mi mno­ho účin­ko­va­lo, byl slo­van­ský ri­tus, a si­ce nej­ví­ce ce­re­mo­nie ve­li­ko­noč­ní. Já měl pří­le­ži­tost všech­no vi­dě­ti do­sti zblíz­ka. Nej­zna­me­ni­těj­ší je ce­re­mo­nie pro­klí­ná­ní všech škůd­ců a bla­ho­sla­ve­ní všem dob­ro­din­cům Ru­si, kte­rá se od­bý­vá prv­ní ne­dě­li post­ní je­nom v Mosk­vě. Všich­ni bis­ku­po­vé a pre­lá­ti s me­t­ro­po­li­tou sejdou se v hlav­ním kre­mel­ském chrá­mě, v ja­kých nád­her­ných ša­tech, lehce si po­mys­líš.

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Ob­raz 6 (Bo­ho­služ­ba) – mlu­ve­ný ob­raz

Roz­sví­tí se pro­střed­ní scé­na.

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (za­čá­tek)

Na osvět­le­nou scé­nu vchá­zí Me­t­ro­po­li­ta a tři pre­lá­ti.

Me­t­ro­po­li­ta: (při­ná­ší s se­bou čer­ný IKEA stu­pí­nek a vy­le­ze na něj) Slá­va Pe­t­ru Ve­li­ké­mu!  Věč­na­ja pá­mjať!

Pre­lá­ti sbo­rem: Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať!

Me­t­ro­po­li­ta: Sla­va Ilju Mu­rom­ci a Ču­ri­lu Plen­ko­vi­či! Věč­na­ja pá­mjať!

Pre­lá­ti sbo­rem: Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať!

Me­t­ro­po­li­ta: At ži­je cár Ale­xan­dr! Mno­ga­ja ljé­ta!

Pre­lá­ti sbo­rem: Mno­ga­ja ljé­ta, Mno­ga­ja ljé­ta! Mno­ga­ja ljé­ta!

Me­t­ro­po­li­ta: Slá­va sva­té­mu cá­ru Vla­di­mí­ru, jenž roz­ší­řil me­zi ná­mi car­ství ne­bes­ké a upev­nil slá­vu jmé­na rus­ké­ho, – věč­na­ja pá­mjať!

Pre­lá­ti sbo­rem: Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať!

Me­t­ro­po­li­ta: Všem pra­co­vi­tým mni­chům, kte­ří pra­cí ru­kou svých, ora­jí­ce a sá­ze­jí­ce, vzdě­lá­va­li a zve­le­bo­va­li ze­mi Rus­kou, věč­na­ja pá­mjať!

Pre­lá­ti sbo­rem: Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať! Věč­na­ja pá­mjať!

Me­t­ro­po­li­ta: At jsou pro­kla­ti všich­ni, kdo chtě­jí zni­čit ma­tič­ku Rus. Pro­kljať ich!

Pre­lá­ti sbo­rem: Bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat.

Me­t­ro­po­li­ta: At jsou pro­kla­ti všich­ni mo­ha­me­dá­ni s tu­rec­kým pa­šou v če­le. Pro­kljať ich!

Pre­lá­ti sbo­rem: Bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat.

Me­t­ro­po­li­ta: Ať jsou pro­klja­ti pa­pe­žen­ci s Pol­ským krá­lem a tím řím­ským ar­ci­ku­rev­ní­kem v če­le!

Pre­lá­ti sbo­rem: Bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat, bud‘ pro­kljat.

Me­t­ro­po­li­ta a pre­lá­ti od­chá­ze­jí za zpě­vu muž­ské­ho sbo­ru – cca 40 sekund.

Zvuk 4: Muž­ský pra­voslav­ný sbor (cca 40 s.)

Ob­raz 1: Rudé ná­měs­tí s chrá­mem Vasi­la Bla­že­né­ho (ko­nec)

Zhas­ne pro­střed­ní scé­na za od­chá­ze­jí­cí­mi.

Roz­sví­tí se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: (po­kra­ču­je v psa­ní a hla­si­tě si dik­tu­je) Jakmi­le jsem tu­to je­di­nou slav­nost se­znal, pře­stal jsem se di­vi­ti ve­li­ké­mu vlas­te­nec­tví rus­kém, kte­ré­mu bychom se i my a ji­ní ješ­tě ná­ro­do­vé od nich uči­ti moh­li. Inu – a sou­čas­ný car go­sudar, jak ses ptal, se jme­nu­je Ale­xan­dr prv­ní. Mno­ga­ja ljé­ta! (pauza)

Sbor ze zá­ku­li­sí: Mno­ga­ja ljé­ta!

Bo­rov­ský: Bá­ťuš­ka Cár Ale­xan­der je nám Če­chům vel­mi na­klo­něn. Ta­ké jsem rád, že se o mně dě­ti bu­dou učit ve ško­le, i když mys­lím, že mno­zí pro čes­ký ná­rod ví­ce to­ho udě­la­li. S mno­ha pozdra­vy se lou­čí tvůj Havlí­ček-Bo­rov­ský.

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho. Roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: (kou­ká do po­čí­ta­če) A he­le, ona to mož­ná ne­ní sran­da! Tak já mu od­po­vím. (pí­še na klá­ves­ni­ci a dik­tu­je si) Mi­lý strýč­ku, Kar­le Havlíč­ku! Tvůj do­pis jsem do­stal v po­řád­ku a jsem rád, že se ti v Mosk­vě tak lí­bí.  Vasi­lij Bla­že­ný, po­kud vím, po­řád ješ­tě sto­jí a je dost mož­ná, že ce­re­mo­nie pro­klí­ná­ní všech škůd­ců a chvá­le­ní dob­ro­din­ců tam pro­bí­há do­sud. Pí­šeš, že car Ale­xan­der je nám na­klo­něn, ale po­važ, že kdo je ti hod­ně na­klo­něn, mů­že na te­be spad­nout!

A ješ­tě mu mu­sím vy­svět­lit: …Pa­tri­ar­cha Ki­rill, sou­čas­ný me­t­ro­po­li­ta mos­kev­ský, ote­vře­ně pod­po­ru­je rus­ké­ho vlád­ce, kte­rým už ne­ní cár ja­ko v tvé do­bě, ale pre­zi­dent.  Ty si teď jis­tě po­mys­líš, že je ta­ko­vý muž vo­len jak ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých na dvě ob­do­bí, ale v Rus­ku dnes je pre­zi­dent do­ži­vot­ní a mož­ná i déle. Te­dy po­kud ho na­bal­za­mu­jí jak fa­ra­o­na, mů­že vlád­nout na vě­ky. Jme­nu­je se RasPu­tin.

Ob­raz 7 (RasPu­tin) – štron­zo

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo asi 10 sekund.

RasPu­tin: ne­hnu­tě sto­jí­cí po­sta­va v má­va­jí­cím ges­tu, sto­jí­cí ve vy­vý­še­né po­lo­ze (na stu­pín­ku).

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

RasPu­tin od­chá­zí a od­ná­ší stu­pí­nek.

To­máš: Je­ho ví­těz­ství ve vol­bách v ro­ce 2012 ozna­čil me­t­ro­po­li­ta Ki­rill za „bo­ží zá­zrak“. A snad tě pří­liš ne­pře­kva­pí, že ten­to dik­tá­tor s pod­po­rou Ki­ri­la (a jak tvr­dí, i s po­mo­cí Bo­ží) na­pa­dl Ukra­ji­nu, kte­rá se již před­tím osa­mo­stat­ni­la a ne­chtě­la být sou­čás­tí Rus­ka. RasPu­tin po­klá­dá Ukra­ji­nu za ne­díl­nou sou­část tak­zva­né­ho rus­ké­ho svě­ta, a i Ky­rill hlá­sá svr­cho­va­nost rus­ké pra­voslav­né církve nad tou na Ukra­ji­ně i v Bě­lo­rus­ku. Z Br­na tě zdra­ví To­máš.

Zhas­ne boďák (č. 2) na To­má­še. Roz­sví­tí se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: Mi­lý To­máši! To že Ma­lo­rus­ko (jak ty ří­káš Ukra­ji­na) a Bí­lá Rus pat­ří do ná­ru­či vel­ko­rus­ké, o tom po­chyb ne­ní. V té­to vě­ci ti při­po­me­nu, že roku 1806 vy­šla v Pe­t­ro­hra­dě bro­šur­ka Pí­seň o vy­svo­bo­ze­ní Srb­ska, v kte­ré se car Ale­xan­dr Prv­ní jme­nu­je Ve­li­kým Slo­van­ským ca­rem a kte­rá se kon­čí tak­to:

Ob­raz 8 (Vel­ko­rus­ko) – mlu­ve­ný ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Ob­raz 2: Ma­pa Ev­ro­py 1840 (za­čá­tek)

Ale­xan­dr: (při­chá­zí a tří­me­t­ro­vým ma­xiuka­zo­vát­kem uka­zu­je na ma­pu) Ce­lá Rus­ko-Slo­van­ská sí­la jde vy­svo­bo­dit všech­ny se­st­ry své od ty­ran­stva. Se­st­ry ty jsou: (uka­zu­je na ma­pě) Pol­sko, Prus­ko, Mí­šeň Sas­ká, Slez­sko, Uhry, Če­chy, Mo­ra­va, Štýr­sko, Ti­rol, Be­nát­ky, Dal­ma­cie, Dubrav­nik, Čer­na ho­ra, Al­bá­nie, Epi­ro­tie, Bos­na, Srb­sko, Bul­har­sko, Sed­mi­hrad­sko, Va­laš­sko, sta­rá rus­ká Ha­lič, a slo­vem všech­na ple­me­na a ná­ro­dy Slo­van­ské­ho pů­vo­du.

Ob­raz 2: Ma­pa Ev­ro­py 1840 (ko­nec)

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Ale­xan­dr od­chá­zí.

Bo­rov­ský: Ne­mů­že se ří­ci, že by zde byl kte­rý slo­van­ský ná­rod vy­ne­chán, ne­ní-li ně­ko­lik no­vých při­myš­le­no a při­s­lo­va­ně­no!!

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho, roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: Mi­lý strýč­ku (pauza) Kar­le Havlíč­ku! RasPu­tin, to je ten sou­čas­ný car/prezident, teď sku­teč­ně ně­kte­ré při­s­lo­va­ňu­je, jak pí­šeš. A po­píšu ti, jak do­šlo k to­mu, že by­la na­pa­de­na Ukra­ji­na.

Zhas­ne boďák (č. 2) na To­má­še.

Ob­raz 9 (Ty­ran) – mlu­ve­ný ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo,

RasPu­tin zpra­va zle­va vchá­zí. Bě­lo­rus, Ta­tar a Ukra­ji­nec vchá­ze­jí zpra­va.

RasPu­tin: (jde k Bě­lo­ru­so­vi) Pu­tin (tisk­ne mu ru­ku, pak jde k Ta­ta­ro­vi), RasPu­tin (tisk­ne mu ru­ku, až se Ta­tar krou­tí, pak jde k Ukra­jin­ci), I ješ­čo RasPu­tin (tisk­ne mu ru­ku, až Ukra­ji­nec jde do ko­len), Vla­di­mir Vlad­mi­ro­vič! A kto vy, što ja ta­koj sme­lyj?

Bě­lo­rus: (po­stou­pí o krok kupře­du) Ja Bě­lo­rus.

Ta­tar: (po­stou­pí o krok kupře­du) Ja krym­skyj Ta­tar.

Ukra­ji­nec: (po­stou­pí o krok kupře­du) Ja Ukra­ji­nec.

RasPu­tin: Za­vo­lej­te Ope­ra­ci­na. (při­ka­zu­je ima­gi­nár­ní­mu po­boč­ní­ko­vi)

Ope­ra­cin: (vchá­zí, sa­lu­tu­je a hlá­sí se) Va­še pre­voscho­di­tel­stvo!  Spe­cial Vo­je­nyč Ope­ra­cin, ja prych­o­dil na váš roz­kaz.

RasPu­tin: (uka­zu­je roz­mách­lým ges­tem) Se­ber­te je všech­ny!

Ope­ra­cin: Ucha­di­tě! (všech­ny že­ne do zá­ku­li­sí)

Ukra­ji­nec: (za­sta­ví se) Pa­ne RasPu­ti­ne, proč jste ta­ko­vý ras?

RasPu­tin: Pros­tě jsem po­cho­pil, že exis­tu­je je­di­ný způ­sob, jak se vy­rov­nat bo­hům. (pauza) Sta­čí být kru­tý, ja­ko oni.

Ukra­ji­nec: VY!? Vy se chce­te vy­rov­nat bo­hům?

RasPu­tin: Sta­lin je můj bůh! Ucha­di­tě!

Ope­ra­cin všech­ny že­ne do zá­ku­li­sí.

Bě­lo­rus, Ta­tar, Ukra­ji­nec, Ope­ra­cin mi­zí v zá­ku­li­sí.

RasPu­tin: Ce­lá Rus­ko-Slo­van­ská sí­la jde vy­svo­bo­dit všech­ny se­st­ry své od ty­ran­stva.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

RasPu­tin od­chá­zí.

Roz­sví­tí se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: Mi­lý sy­nov­če! Ma­lo­rus­ko či­li Ukra­ji­na jest usta­vič­ná klet­ba, kte­rou sa­mi nad se­bou vy­řkli Po­lá­ci i Ru­so­vé, jest ja­bl­ko ne­svor­nos­ti ho­ze­né osu­dem me­zi ty­to dva ná­ro­dy, jest pří­či­nou usta­vič­né ne­ná­vis­ti me­zi obě­ma, po­ka­vád je­den zce­la po­ko­řen ne­bu­de. Tak nad Pol­skem a Rus­kem mstí se po­tla­če­ná svo­bo­da Ukra­ji­ny.

Ale chci ti po­vě­dět ny­ní o ži­vo­tu Mos­kov­ském. Ži­ji již víc než tři mě­sí­ce na pan­ství kní­že­te Ga­li­ci­na, ge­ne­rál­ní­ho gu­ber­ná­to­ra Mosk­vy a s je­ho do­vo­le­ním mo­hu bý­vat v je­ho ló­ži v Bal­šom těa­t­re, a si­ce blíz­ko k or­kest­ru. Dar­mo po­pi­so­vat. Zkrát­ka di­va­dlo me­zi vše­mi di­va­dly nejdi­va­dlo­va­těj­ší.

Ob­raz 10 (Tějátr) – ně­mý ob­raz

Rus, Rus­ka, Hos­po­dy­ně, Ivá­nek, Je­ne­rál, Izvoz­ščik, Ukra­jin­ka, Še­vy­rev, Ofi­cír si po­tmě při­ná­ší židle do řa­dy ja­ko na di­va­dle a se­da­jí si.

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Všich­ni her­ci se­dí ve svých ak­tu­ál­ních kos­tý­mech ne­hnu­tě na židlích ja­ko di­vá­ci sle­du­jí­cí di­va­del­ní před­sta­ve­ní (kukát­ka, dá­my vě­jí­ře, v ru­kou pro­gra­my).

Tanečník/Ukrajinec před ni­mi tan­čí ko­záč­ka.

Bo­rov­ský: Bý­vám tam čas­to. Hra­je se do­sti dob­ře: ale ne­ní dob­rý vý­bor ku­sů. Ja­ký pán, ta­ko­vý slu­žeb­ník, ja­ké pu­b­li­kum atd. Go­go­lo­vy ku­sy jsou ješ­tě nej­lep­ší. Z vá­noč­ní Mosk­vy tě pozdra­vu­je Ka­rel Havlí­ček Bo­rov­ský.

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho, roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: Mi­lý strýč­ku! Pí­šeš o Go­go­lo­vi, ale v je­ho dra­ma­tech ne­ní to­lik ab­sur­di­ty, jak my ny­ní o téměř dvě stě let po to­bě po­zo­ru­je­me ve sku­teč­nos­ti. Li­dé na Ukra­ji­ně se scho­va­jí do di­va­dla před střel­bou a Ru­so­vé to di­va­dlo roz­bom­bar­du­jí i s Go­go­lem, kul­tu­rou i lid­mi!!! Z Br­na tě pozdra­vu­je To­máš.

Svě­tel­ný efekt: blesk

Zvuk 5: Vý­buch

Her­ci se­dí­cí na židlích, i Tanečník/Ukrajinec si leh­nou ne­hnu­tě na zem.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo. Her­ci od­chá­ze­jí a od­ná­še­jí židle. Zhas­ne boďák (č. 2) na To­má­še, za 6. sekund se roz­sví­tí boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: (pí­še br­kem na na­hlas čte) Mi­lý To­máši!  To­mu, že by Ru­so­vé bou­ra­li di­va­dla, já vě­řit ne­mo­hu. Já sám byd­lím u Še­vy­re­va, jest to stře­do­točka ce­lé­ho ná­rod­ní­ho a upřím­né­ho úsi­lí o zdo­ko­na­le­ní rus­ké li­te­ra­tu­ry. Sám jsem byl svěd­kem, jak po­slal ti­síc rub­lů na vý­stav­bu re­gi­o­nál­ní­ho di­va­dla kde­si v po­li. Tu­ším, že v Ma­riupo­li. Dra­hý sy­nov­če, jis­tě máš ně­ja­ké ne­přes­né zprá­vy z Ukra­ji­ny. Ru­so­vé di­va­dla ne­bou­ra­jí, ale sta­ví a po­kud je bou­ra­jí, tak jen pro­to, aby po­sta­vi­li ješ­tě lep­ší, krás­něj­ší stá­neč­ky kul­tu­ry.  Avšak chci ti ješ­tě na­psat, jak byl jsem po­zván na oběd s je­ne­rá­lem.

Ob­raz 11 (Je­ne­rál) – štron­zo

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Je­ne­rál pózu­je ve štron­zu.

Bo­rov­ský: Totiž­to při svých hos­ti­nách dá­va­jí si Ru­so­vé vždyc­ky mno­ho prá­ce, aby aspoň jed­no­ho je­ne­rá­la me­zi se­bou mě­li, je­li­kož tím ce­lá hos­ti­na pan­štěj­ší­ho rá­zu na­bý­vá.  Ta­to cti­žá­dost již tak ze­vše­o­bec­ně­la, že v ře­či své roz­dě­lu­jí trak­ta­ce dle ve­li­kos­ti a nád­her­nos­ti na dvě tří­dy: prv­ní se jme­nu­je oběd s je­ne­rá­lem a dru­há bez je­ne­rá­la. Ro­zu­mí se, že ta­ké s je­ne­rá­lem vět­ší roz­ma­ni­tost jí­del a vín na­stá­vá.

 Ješ­tě ti chci na­psat, že ku kon­ci květ­na po­je­de­me „na da­ču“, to jest do vsi, na dva mě­sí­ce, 40 ver­st od Mosk­vy na Smo­len­ské sil­ni­ci. Z Mosk­vy tě pozdra­vu­je strýc Ka­rel.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo. Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho, tma.

Je­ne­rál od­chá­zí.

Ob­raz 3: Dě­revňa (za­čá­tek)

Zvuk 6: Pí­seň Pro koňja

Ob­raz 3: Dě­revňa (ko­nec)

Děj­ství dru­hé – ven­kov­ské

Scé­na: be­ze změ­ny

Tma.

Roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: (se­dí u po­čí­ta­če a pí­še) Mi­lý strýč­ku! Pí­ši ti te­dy asi již na da­ču u Smo­len­ska. Ne­vím, jak tam cho­dí poš­ta, ale po­kud do­pis ura­zí 200 let zpát­ky, pak jis­tě zvlád­ne i těch 40 ver­st ke Smo­len­sku. Chtěl bych ti v krát­kos­ti vy­lí­čit na­ši his­to­rii, kte­rá pro te­be je vlast­ně vzdá­le­nou bu­douc­nos­tí.

Ra­kous­ko-Uher­sko se roz­padlo. (ak­ce Bretš­na­j­dr)

Ob­raz 12 (Dě­ji­ny) – ně­mý ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo, her­ci co­by kom­pars po­stup­ně bě­ha­jí přes scé­nu.

Bretš­na­j­dr pře­běh­ne se sta­rou cí­sař­skou (čer­no-žlu­tou) C.K. vlaj­kou zpra­va do­le­va a za­ho­dí ji.

ČS ob­čan pře­běh­ne za před­cho­zím vlaj­ko­no­šem s čes­ko­slo­ven­skou vlaj­kou zpra­va do­le­va, ja­ko že ho vy­há­ní.

Ná­cek ra­dost­ně pře­po­cho­du­je s vlaj­kou s há­ko­vým kří­žem.

Je­ne­rál pře­běh­ne se so­vět­skou vlaj­kou zle­va do­pra­va.

ČS ob­čan pře­jde se sklo­ně­nou hla­vou a stát­ním zna­kem s ru­dou hvězdou zpra­va do le­va.

Je­ne­rál na­po­cho­du­je se so­vět­skou vlaj­kou do­pře­du vy­str­če­nou ja­ko ko­pí zle­va do­pra­va.

ČS ob­čan s čes­ko­slo­ven­skou vlaj­kou ho­ní zpra­va do le­va Je­ne­rá­la se so­vět­skou vlaj­kou.

Je­ne­rál utí­ká se so­vět­skou vlaj­kou před ČS ob­ča­nem schlíple na ra­me­ni.

ČS ob­čan a SK ob­čan­ka na scé­ně jdou pro­ti so­bě se svý­mi vlaj­ka­mi, po­da­jí si ru­ce a kaž­dý se vra­cí na svou stra­nu.

Kar­tář­ka pro­jde s vlaj­kou EU zle­va do­pra­va.

 To­máš: …a na je­ho tros­kách vznik­lo Čes­ko­slo­ven­sko (ak­ce ČS ob­čan).

…To by­lo po­slé­ze ob­sa­ze­no ně­mec­ký­mi voj­sky, … (ak­ce Ná­cek)

…kte­rá vy­hna­la až rus­ká ar­má­da (ak­ce Je­ne­rál)

…a ob­no­ve­né Čes­ko­slo­ven­sko se ale tím sta­lo va­zal­ským stá­tem Rus­ka. Asi tak, jak si to před­sta­vo­val car Ale­xan­dr (ak­ce ČS ob­čan).

…pak se nám to pře­sta­lo lí­bit, a chtě­li jsme svo­bod­ně roz­ho­do­vat o svém osu­du, chtě­li jsme se vy­ma­nit z rus­ké­ho vli­vu a Ru­so­vé nás ob­sa­di­li vo­jen­sky (ak­ce Je­ne­rál)

…až na kon­ci dva­cá­té­ho sto­le­tí se je si­ce po­da­ři­lo vy­hnat, ale oni stá­le dou­fa­jí, že se vrá­tí (ak­ce ČS ob­čan X Je­ne­rál)

…me­zi­tím se i Čes­ko­slo­ven­sko roz­padlo na Čes­ko a Slo­ven­sko (ak­ce ČS ob­čan X SK ob­čan­ka)

…ale vznik­la Ev­rop­ská unie, do kte­ré vět­ši­na kul­tur­ních ev­rop­ských stá­tů po­stup­ně vstou­pi­la (ak­ce Kar­tář­ka)  

…Rus­ko ne. A tak jsme v prů­bě­hu ně­ko­li­ka de­se­ti­le­tí po­zna­li Ru­sy ja­ko osvo­bo­di­te­le i ja­ko oku­pan­ty. Ne­dě­lej si pro­to o Ru­sech a je­jich ge­ne­rá­lech žád­né ilu­ze.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo, zhas­ne boďák (č. 2) na To­má­še.

Roz­sví­tí se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Ruch 4 (po­za­dí): Dě­revňa (za­čá­tek)

Bo­rov­ský: (dik­tu­je si a pí­še br­kem) Mi­lý To­máši! Ilu­ze už jsem ztra­til úpl­ně. Chtěl bych ti po­psat, jak jsem se svý­mi hos­ti­te­li na­vští­vil slav­nost ja­kousi. U vjez­du stá­la dlou­há řa­da přá­tel po­ko­je a po­řád­ku, to jest žan­dar­mů a ural­ských ko­zá­ků, vždy je­den ko­zák a žan­darm stří­da­vě. Žan­darm kaž­dé­mu zdvo­ři­le a oustně„kam jí­ti má, po­ví.  Ne­po­sluš­né­mu pak te­pr­ve sou­sed­ní ko­zák na­gaj­kou vy­lo­ží to­to při­ká­zá­ní. Še­vy­rev ve­dl nás pak k ne­o­by­čej­né­mu, ku­la­té­mu sta­nu z bí­lé­ho plát­na na vr­cho­lu s cár­ským pra­por­cem. Zda­le­ka vi­děl jsem ho ko­lem do­ko­la ob­klo­pe­na zá­stu­pem li­du, kte­rý, ob­li­če­ji dovnitř ob­rá­cen, usta­vič­ně se pro­ti sta­nu kla­něl a kří­že dě­lal.

Ob­raz 13 (Pit­ka) – ně­mý ob­raz

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo.

Hos­po­dy­ně vchá­zí na scé­nu s vel­kou lah­ví s ná­pi­sem vod­ka.

Rus, Rus­ka, Ivá­nek, Je­ne­rál, Izvoz­ščik, Ukra­jin­ka, Še­vy­rev, Ofi­cír, Tanečník/Ukrajinec při­chá­ze­jí po­stup­ně na scé­nu, ne­cha­jí si na­lít vod­ku, po­kři­žu­jí se, vy­pi­jou a pad­nou na zem.

Bo­rov­ský: (po­kra­ču­je) Z po­čát­ku jsem ve své, rus­kých oby­čejů ne­po­vě­do­mé du­ši mys­lil, že je tam ně­ja­ký sva­tý ob­raz, kte­ré­mu shro­máž­dě­ný ná­rod svou úctu sklá­dá. Při­stou­piv ale blí­že, vi­děl jsem, že to jest ka­bak (ko­řa­leč­ní šenk). Po­zna­me­nav se tak­to sva­tým zna­me­ním, na­li­je do se­be ubo­hý pros­ťák to­lik zhoub­né­ho ná­po­je, až bez pa­mě­ti ja­ko do­byt­če ně­kde ne­da­le­ko do trá­vy kles­ne! A ji­ní, ve­d­le ně­ho sto­jí­cí, rov­něž se kři­žu­jí a oží­ra­jí. Vel­ko­ru­si na­před pil­ně, úsil­ně pra­cu­jí, pak ale, když si umí­ni­li vy­ra­že­ní, za­po­mí­na­jí na všech­no ji­né, Rus­ký ma­la­děc, když si umí­nil po­guljať, tan­čí, ja­ko by si chtěl no­hy pře­lá­mat. Zpí­vá, ja­ko by se chtěl o hlas při­pra­vit, a pi­je, ja­ko by chtěl du­ši vy­pus­tit.

Zhas­ne scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo, všichni her­ci se zve­da­jí a od­chá­zí.

Bo­rov­ský: (dik­tu­je si a pí­še br­kem) Mi­lý sy­nov­če! Již dva mě­sí­ce jsem u Še­vy­re­va na da­če. Jsem úpl­ně zhnusen z to­ho, jak se ten­to li­te­rát cho­vá ku svým sed­lá­kům, kte­ré zde na­zý­va­jí muži­ky. Za ce­lou do­bu snad jen dva­krát ne­dě­li moh­li svě­tit a ji­nak ni­če­ho ne­zna­jí než ro­bo­tu na pan­ském a chlast. Když jsem se jich za­stat chtěl, tak mi Še­vy­rev ře­kl, že jsou to jen ne­vzdě­la­ná tu­pá ho­va­da a že se o ně sta­rat ne­mám. Před­stav so­bě, že když do­sáh­nou je­ho pod­da­ní mlá­den­ci vě­ku 19 let, ože­ní je z té pří­či­ny, co dob­rý sed­lák krá­vu k bý­ko­vi ve­de. A co te­pr­ve správ­ci, jak ta­dy ří­ka­jí upra­vi­tě­lé. To jsou zlo­dě­jo­vé! Pe­ní­ze prý ka­zí ka­rak­ter. Pro­to se zde ra­dě­ji pe­ní­ze svě­řu­jí li­dem, kte­ří žád­ný ka­rak­ter ne­ma­jí. Své bo­hat­ství s ostat­ní­mi stat­ká­ři mě­ří Še­vy­rev na „du­še“! No přes­ně ja­ko v Go­go­lo­vi.

Ruch 4 (po­za­dí): Dě­revňa (ko­nec)

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho, roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: (sed­ne k po­čí­ta­či, pí­še, hla­si­tě dik­tu­je – v dik­ci od­li­ší, co ří­ká Pilňak a co ří­ká To­máš) Mi­lý strýč­ku, jsem rád, že jsi za dva mě­sí­ce po­cho­pil, co ně­kte­rým u nás tr­va­lo 20 let ne­bo víc.  A totiž to, že Ru­sům se ne­dá vě­řit. Do­vol, abych ti ci­to­val rus­ké­ho spi­so­va­te­le Bo­ri­se Pilňaka, kte­rý v ro­ce 1922 na­pí­še v jed­né po­víd­ce to­to, ci­tu­ji: Ale je tu ješ­tě je­den fakt, lež v Rus­ku. Mlu­vil jsem s ve­řej­ný­mi či­ni­te­li, s bur­žo­asií, s děl­ní­ky – ti všich­ni ta­ké ne­vi­dí a lžou: lež je všu­de – v prá­ci, ve ve­řej­ném ži­vo­tě, v ro­din­ných vzta­zích. Lžou všich­ni: jak ko­mu­nis­té, tak bur­žo­asie, tak děl­ní­ci, a do­kon­ce i ne­přá­te­lé re­vo­lu­ce, ce­lý rus­ký ná­rod. Co to je? – da­vo­vá psy­chó­za, ne­moc, sle­po­ta? (pauza) Tak to pí­še Pilňak, a to my vi­dí­me i dnes. (pauza)

Ta­ky bych ti chtěl ří­ci, mi­lý strýč­ku, že v ča­so­pi­se, kte­rý za­čne vy­chá­zet až v ro­ce 1990 a jme­nu­je se Sed­má ge­ne­ra­ce, se pí­še, že ško­dy na pří­ro­dě, kte­ré způ­so­bil rus­ko-ukra­jin­ský kon­flikt, jsou ne­do­zír­né …

Zhas­ne boďák (č.2) na To­má­še, roz­sví­tí se boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho.

Bo­rov­ský: (dik­tu­je si a pí­še br­kem) Ach, mi­lý Tomáši.Ruské mra­zy a ostat­ní rus­ké vě­ci uhasi­ly ve mně po­sled­ní jis­kru vše­slo­van­ské lás­ky. Ruš­tí pansla­vis­té totiž dle své­ho po­še­ti­lé­ho smýš­le­ní u nás se do­mní­va­jí, že bychom rá­di pod je­jich vlá­dou stá­li! A pev­ně jsou pře­svěd­če­ni, že jed­nou všech­ny slo­van­ské ze­mě v mo­ci své mí­ti bu­dou!

Ni­kdy jsem ne­mohl po­cho­pi­ti ve­li­kou ná­klon­nost Ru­sů k vlas­ti své, obě­ti, kte­ré na je­jí ol­tář klad­li, vi­da mno­hé ne­srov­na­los­ti v ze­mi Rus­ké. Jsem totiž v sta­vu a mám chuť do­ká­zat, že Ru­so­vé nejsou na­ši brat­ři, jak je jme­nu­je­me, ale mno­hem vět­ší ne­přá­te­lé a ne­bez­peč­něj­ší na­ší ná­rod­nos­ti než Něm­ci. Ja­zy­ky je­jich a li­te­ra­tu­ry mů­že­me po­u­žit, jak chce­me, ale všech­no brat­říč­ko­vá­ní s ni­mi na stra­nu. Sic to špat­ně vy­pad­ne. My Če­cho­vé ne­má­me mít Ru­sům co zá­vi­dět.  Kdy­bys vi­děl, jak se zde s prav­dou na­klá­dá v li­te­ra­tu­ře, za­lo­mil bys ru­ce, vy­tá­hl bys ně­kte­rou rus­kou kni­hu ze ška­fu a … pli­vl bys na ni.

Zhas­ne boďák (č. 1) na Bo­rov­ské­ho, roz­sví­tí se boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš:(se­dí u po­čí­ta­če a čte z ob­ra­zov­ky) …a Ka­rel ješ­tě pí­še. (změ­na tó­nu) Do­svěd­či­ti však mo­hu, že Ru­so­vé s ostat­ní­mi Slo­va­ny ni­ko­li bra­tr­sky, ný­brž ne­po­cti­vě a so­bec­ky smýš­le­jí. Jak ne­prak­tic­ky by­lo by te­dy s taj­ným ne­pří­te­lem svým, kte­rý rou­chem bra­tr­ským chti­vost svou jen za­krý­vá, bra­t­ro­va­ti se!

(změ­na tó­nu) … při­šel na to – ješ­tě po­kra­ču­je. (změ­na tó­nu) Při­zná­vám se, že mi i Ma­ďa­ři, co zjev­ní ne­přá­te­lé Če­chů jsou mi­lej­ší než Ru­so­vé, kte­ří s Ji­dáš­ským po­lí­be­ním při­chá­ze­jí — nás vstr­čit do kapsy.

Vsta­ne od po­čí­ta­če, pří­pad­ně za­vře no­te­book, jde na okraj je­viš­tě a hle­dí do obe­cen­stva – změ­na ro­le.

Roz­sví­tí se scé­nic­ké pro­střed­ní svět­lo, zhas­ne boďák (č. 2) na To­má­še.

To­máš: Ne­pře­stá­vá mne fas­ci­no­vat, jak to­to Havlíč­ko­vo va­ro­vá­ní mí­ří do čer­né­ho i s od­stu­pem sta­le­tí, bez ohle­du na to, zda v Rus­ku vlád­ne zrov­na car Ni­ko­laj, Sta­lin, Brež­něv ne­bo Pu­tin.

Pak se To­máš stáh­ne ke kra­ji.

Ob­raz 14 (Pe­run – Po­sled­ní soud) – mlu­ve­ný ob­raz

Me­t­ro­po­li­ta a RasPu­tin při­chá­ze­jí na scé­nu kaž­dý ze své stra­ny a jdou k so­bě. Me­to­po­li­ta má na kr­ku vel­ký bí­lý ko­touč se znač­kou Z.

RasPu­tin: Ki­ri­le, jak je mož­né, že jsme tu vo­jen­skou ope­ra­ci pro­je­li? Jak to, že Hos­po­din pod tvým ve­le­ním ne­stál na na­ší stra­ně?

Me­t­ro­po­li­ta: Vla­di­mi­re Vla­di­mi­ro­vi­či! Hos­po­din je na stra­ně těch, co v něj pev­ně vě­ří!

RasPu­tin: No jo, ale to se prá­vě nás dvou ne­tý­ká! Mně už zbý­vá jen ví­ra v hro­mo­vlád­ce Pe­ru­na.

Me­t­ro­po­li­ta: (žeh­ná se kří­žem) To­hle váž­ně, Vla­di­mí­re Vla­di­mi­ro­vi­či, to­hle váž­ně ne­ří­kej …

Svě­tel­ný efekt: blesk

Zvuk 1: hrom

Pe­run při­chá­zí na scé­nu.

Me­t­ro­po­li­ta a RasPu­tin couv­nou o dva kro­ky zpět, Me­t­ro­po­li­ta se žeh­ná, RasPu­tin vy­ta­hu­je pis­to­li.

Pe­run: Kdo mě vzý­vá, kdo mě vo­lá? (do obe­cen­stva) Chtěl bych vi­dět to­ho vo­la!

RasPu­tin: Já! Pu­tin. RasPu­tin. Agent nu­la nu­la jed­na.  Pro­tře­pat, ne­mí­chat, za­stře­lit.

Pe­run: (uka­zu­je na RasPu­ti­na) Chtěls být bo­hem a seš hni­da, v Rus­ku zby­la je­nom bí­da!

RasPu­tin: Já jsem chtěl jen ob­no­vit moc­nou rus­kou ří­ši, nad níž slun­ce ne­za­pa­dá,. kde zí­t­ra zna­me­ná vče­ra. Jsem agent KGB s po­vo­le­ním za­bí­jet.

Me­t­ro­po­li­ta: A já chtěl ob­no­vit pra­voslav­nou ví­ru. (pauza) A ty po­han­ský Pe­ru­ne, pa­t­říš do staré­ho že­le­za.

Pe­run: Car Vla­di­mír na Rus při­nes křest, ty však šaš­ku (uká­že na RasPu­ti­na) je­nom křeč!

A jak v Prav­dě pí­ší,

máš po rus­ké ří­ši.

Skon­čils Vla­di­mí­re Vla­di­mí­ro­vi­či. 

A ty (uká­že na Me­t­ro­po­li­tu) ty máš Po­pe Po­pi­či. (ně­ko­lik vte­řin vy­pa­dá, že chce ně­co ří­ci, ale pak máv­ne ru­kou)

Svě­tel­ný efekt: blesk

Zvuk 1: hrom

Efekt: kouř z vod­ní pá­ry

Pe­run: Me­ne te­kel, me­ne te­kel!

Já, Pe­run hro­mo­vlád­ce, po­sí­lám vás oba do ho­rou­cích pe­kel!

Co ne­zvlá­dl Hos­po­din, co ne­zvlá­dl Je­ho­va,

to ne­zvlá­dl Alláh ani slo­va Bud­ho­va

 co ne­zvlá­dl Ha­re Krs­na,

 to zvlád­ne má pa­že drs­ná.

Svě­tel­ný efekt: blesk

Zvuk 1: hrom

Efekt: kouř z vod­ní pá­ry

Za zvu­ku hro­mu ustu­pu­jí Me­t­ro­po­li­ta a Ras Pu­tin v umě­lém dý­mu do po­za­dí (zá­ku­li­sí?) – už tam zů­sta­nou

To­máš: při­chá­zí do­prostřed (už „ci­vil­ně“) s mír­nou úklo­nou uvá­dí: Ka­rel Havlí­ček Bo­rov­ský: Křest sva­té­ho Vla­di­mí­ra

Všich­ni při­chá­ze­jí na scé­nu už mi­mo své ro­le – i Bo­rov­ský vstá­vá od své­ho stol­ku, ro­le jsou zde jen pro­to, aby by­lo vi­dět, kdo je kdo – a re­ci­tu­jí.

Bo­rov­ský: Vla­di­mír cár na svůj svá­tek,

když se­děl na trů­nu,

po­slal drá­ba s vy­ří­ze­ním

k bo­ho­vi Pe­ru­nu.

RasPu­tin: Hřmi, Pe­ru­ne, na můj svá­tek

mís­to ka­no­ná­dy,

ško­da pra­chu, dost ho pad­ne

v bitvách u ar­má­dy.

Ob­r­lojt­nat: Vzká­zal Pe­run po drá­bo­vi

to­hle vy­ří­ze­ní,

že má spous­tu ji­né prá­ce

a ne že je­nom hřmě­ní.

Pe­run: Cár ne­cár, svá­tek ne­svá­tek,

že mi všech­no rov­no

ne, a ne a ne­bu­du hřmít,

co z to­ho mám? Hov­no!

Me­t­ro­po­li­ta: Jak usly­šel Vla­di­mír cár

to­hle gro­bi­án­stvo,

pliv­nul na zem, za­sa­kro­val

a s ním všech­no pan­stvo.

Všich­ni:(sil­ně a na­hlas)

Však my se ho o ty je­ho

hro­my ne­pro­sí­me,

po­kud má­me své ka­no­ny,

sa­mi si za­hřmí­me!