Část je­ho dí­la ve mně vzbu­zu­je bá­zeň. Ja­ko ka­cí­ře, kte­rý se za­chvěl před ob­ra­zem zná­zor­ňu­jí­cím hrů­zy pek­la. Vět­ši­na je­ho tvor­by na po­me­zí sym­bo­lis­mu a se­ce­se, kde se stře­tá­vá a pro­po­ju­je ví­ra a pří­ro­da, mě však uchva­cu­je. Ať už se jed­ná o stav­by, pa­mát­ní­ky (i tře­ba jen je­jich ná­vrhy), so­chy, re­li­éfy, ke­ra­mi­ku, gra­fi­ku, ilu­stra­ce, mal­bu, kniž­ní vaz­by a ta­ké vý­zdo­bu židlí, dve­ří, sto­lů…

Fran­ti­šek Bí­lek byl sil­ně vě­ří­cí, což mu však ne­za­brá­ni­lo, aby se po­čát­kem dva­cá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí s řím­sko­ka­to­lic­kou církvi ne­roz­lou­čil, po­té se stal stou­pen­cem no­vě vznik­lé Církve čes­ko­slo­ven­ské hu­sit­ské. In­spi­ro­ván byl ta­ké ezo­te­ri­kou a okul­tis­mem. Stej­ně ne­pří­mo­ča­rá a ne­leh­ká by­la je­ho pro­fes­ní drá­ha, tra­du­je se, že na­pří­klad J. V. Mysl­bek je­ho ra­né dí­lo, kte­ré vzni­ka­lo na stu­di­ích v Pa­ří­ží, zce­la za­vr­hl. Ta­ké Ka­rel Ča­pek se pro jed­nou sple­tl, když Bíl­ka ozna­čil za uměl­ce ne­au­ten­tic­ké­ho a „nor­mál­ní­mu“ člo­vě­ku vzdá­le­né­mu.

Bí­lek na­vr­hu­je so­chy, pa­mát­ní­ky, bu­do­vy a kru­ci­fi­xy, kte­ré se tý­čí do ne­be – ně­kdy ani ne výš­kou, ale svou moc­nou sí­lou. Gra­fi­ka a kniž­ní ilu­stra­ce za­se uka­zu­jí fi­lo­zo­fic­kou hloub­ku. To člo­vě­ku pře­ce vzdá­le­no být ne­mu­sí a snad ani ne­smí.

Je­ho umě­lec­ké vý­tvo­ry mů­že­te spat­řit po­měr­ně čas­to – v Tá­bo­ře je na­pří­klad Hu­sův po­mník, v ka­tedrá­le sv. Ví­ta Bíl­kův ol­tář s plas­ti­kou Ukři­žo­va­ný, je­ho so­chař­skou vý­zdo­bu na­jde­te ta­ké v in­te­ri­é­ru kos­te­la Hu­so­va sbo­ru v Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích. Ob­ra­zo­vě do­pro­vo­dil kni­hy Oto­ka­ra Bře­zi­ny, Ja­ku­ba Demla, Ju­lia Zeye­ra a dal­ších.

Já ale do­po­ru­ču­ji pře­de­vším dvě pro­cház­ky je­ho ta­jem­ný­mi domy/chrámy/ateliéry, kte­rých si ne­mů­že­te ne­všim­nout už z uli­ce. Praž­skou Bíl­ko­vu vi­lu s vý­raz­ným „kla­so­vým“ slou­povím evo­ku­jí­cí sva­ty­ni vždy pro­chá­zím s ob­di­vem ja­ko na­pří­klad mu­ze­um Au­gusta Ro­di­na v Pa­ří­ži. Na­vští­vit bys­te ale mě­li ta­ké Bíl­kův dům v je­ho rod­ném Chý­no­vě. Sta­ve­ní s vý­raz­ný­mi rež­ný­mi cihla­mi, re­li­éfy a dře­vě­ným ští­tem ny­ní spra­vu­je Ga­le­rie hlav­ní­ho měs­ta Pra­ha (stej­ně ja­ko zmí­ně­nou vi­lu na Hrad­ča­nech). Ne­vá­hej­te a běž­te, pro­to­že Bíl­ko­vo dí­lo je ori­gi­nál­ní a ohro­mu­jí­cí a v obou do­mech je za­stou­pe­no oprav­du re­pre­zen­ta­tiv­ně. (A v Chý­no­vě po­klad­nu strá­ží dva ob­rov­ští a pří­tul­ní chr­ti. Ži­ví, ne od Bíl­ka.)

(Úvod­ní sní­mek Bíl­ko­vy vi­ly na Hrad­ča­nech po­chá­zí z ar­chi­vu GHMP, au­to­rem je To­máš Sou­ček.)