Do té­hle čás­ti měs­ta se pros­tě ne­cho­dí. Ne z po­věr­či­vos­ti. Na du­chy sa­mo­zřej­mě ni­kdo ne­vě­ří. A od do­by, co se usku­teč­ni­la sa­na­ce ne­zdra­vých čás­tí me­t­ro­po­le, už ni­kdo ne­má oba­vu ani z ne­mo­cí, kte­ré pře­ná­ší mr­ši­na.

Čás­ti li­dí se pros­tě hnu­sí před­sta­va, že tu pod ze­mí le­ží zbyt­ky lid­ské tká­ně, ješ­tě v pri­mi­tiv­ních kon­zer­vač­ních ná­do­bách. Po­zůstat­ky do­by, kdy tě­lo po­ží­va­lo úcty a ne­do­tknu­tel­nos­ti a před­sta­va, že si ho jed­nou ně­kdo dá k obě­du, vzbu­zo­va­la vel­ké mo­rál­ní a po­li­tic­ké váš­ně.

Ale po­sled­ní dvě de­ká­dy už je no­vé zhod­no­co­vá­ní mrt­vé­ho bi­o­lo­gic­ké­ho ma­te­ri­á­lu sa­mo­zřej­mos­tí a ni­kdo se ne­po­di­vu­je, že tak ja­ko zmi­ze­ly z po­vrchu zem­ské­ho zbyt­ky po jíd­le, zmi­ze­li i ze­mře­lí. Přes­ně­ji ře­če­no: trans­for­mo­va­li se do lát­ky, kte­rá po­si­lu­je ži­vé. Mi­nu­lost je do­slo­va po­ží­rá­na pří­tom­nos­tí. Dě­ji­nám již ne­ní tře­ba se učit. Zmi­ze­ly, aby čas ply­nul v sou­čas­nos­ti.

Te­nhle ob­sta­rož­ní hřbi­tov má špat­nou po­věst ješ­tě z ji­né­ho dů­vo­du. Brá­ni­la ho or­to­dox­ní sek­ta Opra­šo­va­te­lů. Ti nejen cti­li mrt­vé, ale pře­de­vším men­tál­ně ži­li tak sto let zpět. Oč vět­ší úctu pro­je­vo­va­li hr­di­nům le­gend o zla­tých ča­sech, o to men­ší ser­vít­ky si bra­li, když moh­li up­cyklo­vat ně­co ze své­ho sou­čas­nic­tva na chut­ný, pří­jem­ně kr­va­vý bur­ger.

Tři po­sta­vy ko­lem půl dru­hé rá­no si te­dy moh­ly bez po­všim­nu­tí otevřít brá­nu na hřbi­tov. Chví­li po­sto­jí a na­sá­va­jí zvu­ky z oko­lí a po­té pro­nik­nou dovnitř.

„Dob­rý, ni­kdo nás ne­vi­děl.“

„A dou­fám, že ani ne­u­vi­dí.“

„He­le, všech­no jsme pro­mys­le­li. Při­pra­vu­je­me to dlou­ho. To­hle vy­jde,“ za­sta­vil ře­či hlu­bo­ký, klid­ný hlas.

Všich­ni tři se su­nu­li po­dél zdi. Ví­me to jen pro­to, že je­jich tě­la hřá­la vzru­še­ním a by­lo mož­né do­slo­va cí­tit kaž­dý je­jich krok. Me­zi hro­by by­la do­ko­na­lá tma. Jak ji­nak, když se na­chá­ze­li v pod­zem­ní kob­ce bez oken. A bez ja­ké­ho­ko­liv pa­chu: sa­no­va­ný vzduch stál na mís­tě bez je­di­né bak­te­rie, vi­ru ne­bo roz­to­če.

Pi­et­ní osvět­le­ní z mléč­ných led di­od si ne­do­vo­li­li za­pnout. Ostat­ně – by­ly tu ka­me­ry.

A pře­ce se po ča­se ob­je­vi­lo le­houn­ké svět­lo o hod­no­tě čtvrt lu­xu. Te­dy jen to­lik, aby by­lo mož­né ro­ze­znat ob­ry­sy vě­cí a tří tvá­ří, kte­ré se shý­ba­ly nad jed­ním z ná­hrob­ních ka­me­nů. By­lo to až do­ce­la vza­du, v sek­ci pů­vod­ních před­ků, za vše­mi tě­mi mo­der­něj­ší­mi akvár­ky, v nichž pla­va­ly už cel­kem dů­stoj­ně kon­zer­vo­va­né zbyt­ky li­dí. I když se do nej­star­ší čás­ti ob­čas dě­la­ly pi­et­ní prů­vo­dy, ni­kdo se ani ne­od­vá­žil po­mys­let na to, co skrý­va­jí těž­ké žu­lo­vé des­ky. Tam se po­hřbí­va­lo před sto le­ty, kdy fr­če­la plas­ti­na­ce. Z ne­zná­mé­ho dů­vo­du teh­dej­ším li­dem s jis­tým sta­tu­sem při­šlo lá­ka­vé na­pus­tit si po smr­ti tká­ně po­ly­me­ro­vou prys­ky­ři­cí, a k to­mu se ješ­tě dát za­hra­bat do umě­lé hlí­ny z ex­pan­do­va­né­ho per­li­tu, ak­tiv­ní­ho uh­lí a bo­ro­si­li­ká­to­vých mi­k­ro­čás­tic. Spo­di­na na to sa­mo­zřej­mě ne­mě­la a ne­chá­va­la se za­hra­bat v sol­né jes­ky­ni.

Blí­že vcho­du spo­čí­va­li šťast­liv­ci, kte­ří se už do­ži­li per­flu­o­rouh­lo­vo­dí­ků. Úpl­ně vep­ře­du pak by­lo mož­né přes skla za­hléd­nout i tvá­ře mrt­vol na­lo­že­ných v roz­to­cích s na­no­čás­ti­ce­mi stří­b­ra ne­bo gra­fe­nu. Ti se roz­klá­da­li tak po­ma­lu, že vy­pa­da­li téměř ja­ko ži­ví.

„Fuj, ono to váž­ně smr­dí,“ pro­hlá­sil je­den z mužů.

Lid­ský čich již od­vy­kl při­ro­ze­ným pa­chům, mi­ni­mál­ně od té do­by, co se sa­ni­ti­za­ce sta­la ru­tin­ní zá­le­ži­tos­tí. Prav­dou však je, že sou­čas­ník po­hřbe­ných pů­vod­ních před­ků by sotva ně­co ucí­til. Lid­stvo bý­va­lo zvyk­lé na mno­hem hor­ší puch li­dí, a to ješ­tě za­ži­va.

Na krát­kou chví­li si muži při­sví­ti­li a lam­pič­ka vy­da­la jas o sí­le po­lo­vi­ny lu­xu. Ale jen na mo­ment, pro­to­že všech­ny pře­kva­pi­lo, jak sil­ný ten záblesk v do­ko­na­lé tmě byl.

„Zhas­ni!“

„Ne­vi­dím.“

„Ne­mu­síš. Nejsme tu, abychom si pro­hlí­že­li Mau­zo­le­um. Jsme tu pro Před­ka. Tak hra­bej.“

Pa­prsky, kte­ré do­padly na po­vrch umě­lé hlí­ny, by­ly mož­ná jen tři, ma­xi­mál­ně pět. Přes­to umož­ni­ly zhod­no­tit prá­ci ře­me­sl­ní­ků mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Ba­zal­to­vý prach, kte­rým by­la vy­lep­še­na ce­lu­ló­zo­vá vlák­na z recyklo­va­ných rost­lin, pů­so­bil do­ko­na­lý vzhled půd­ní­ho po­vrchu. K ne­ro­ze­zná­ní od hlí­ny, již kaž­dý znal z hyd­ro­po­nic­kých za­hrad.

Vůd­ce ban­dy se na chví­li po­sa­dil a otřel si če­lo. By­lo to po­pr­vé, co dal na­je­vo ro­ze­chvě­ní. Ostat­ně, Pře­dek se ne­vy­hra­bá­vá kaž­dý den. Mír­né emo­ce k to­mu pat­ří.

Všich­ni Opra­šo­va­te­lé vě­dě­li, že mo­der­ní lid­stvo po­chá­zí z mu­že. Že tu byl ja­ký­si Adam, člo­věk hlí­ny, za­kla­da­tel nejen ro­du, ale i sek­ty sa­mot­né. Dneš­ní dě­ji­ny se však ne­p­ta­jí, co jsme by­li. Ur­ču­jí ne­mi­lo­srd­ně, kým jsme: by­tost­mi bez gen­de­ru, jenž na­ko­nec byl ja­ko za­sta­ra­lý kon­cept vě­dou od­vrh­nut už před tři­ce­ti le­ty. Dnes má kaž­dý prá­vo na­lézt ces­tu k so­bě od­po­ví­da­jí­cí vlast­ní­mu exis­tenč­ní­mu ustro­je­ní.

Opra­šo­va­te­lé však vě­dí, že je to jed­na vel­ká lež. Vě­dí to dlou­ho, věr­ně a taj­ně. Pro­to­že kdy­by od­ha­li­li, co se sku­teč­ně skrý­vá za je­jich pi­et­ní­mi shro­máž­dě­ní­mi v Mau­zo­leu, vy­sta­vi­li by se hroz­bě. Ne­ví si­ce ja­ké, pro­to­že žád­ný zá­kon vlast­ně ne­za­ka­zu­je iden­ti­fi­ko­vat se ja­ko muž. Ale přes­to se bo­jí. A tak ni­kdo z nich ve­řej­ně ne­vy­slo­ví to slo­vo muž. Je to pe­čeť, hes­lo, mod­lit­ba. Vždyť pro­ti mužům se vše spik­lo. Pře­dek před sto pět­a­dva­ce­ti le­ty, než hr­din­ně ze­mřel na ba­ri­ká­dě. O re­vo­lu­ci se v učeb­ni­cích sa­mo­zřej­mě ta­ké ne­psa­lo. To hlá­sa­lo pou­ze Taj­né vě­dě­ní za­svě­cen­ců, pře­dá­va­né z ge­ne­ra­ce na ge­ne­ra­ci.

Opra­šo­va­te­lé po­hla­ví, zněl ce­lý ná­zev je­jich or­ga­ni­za­ce. Ofi­ci­ál­ně se za­bý­va­li pou­ze sprá­vou těch­to mau­zo­leí, a to pod pod­mín­kou, že ne­bu­dou na­ru­šo­vat je­jich in­te­gri­tu. Či­li hra­bat se v umě­lé hlí­ně, vy­ta­ho­vat mrt­vo­ly, zkou­mat tká­ně. Ji­nak hro­zi­la sa­na­ce. Ofi­ci­ál­ně pro­to, že by se z ne­zdra­vě ulo­že­ných těl moh­la roz­ší­řit ně­ja­ká in­fek­ce. Oni ale dob­ře vě­dě­li, že je zde ulo­že­na Prav­da. A té se stráž­ci po­řád­ku bo­jí.

V akvá­ri­ích u vcho­du již by­li ulo­že­ni mo­der­ní li­dé. Je­jich tě­la by­la roz­ma­ni­těj­ší než pů­vod­ní, už ne­e­xis­to­va­la pou­ze dvě po­hla­ví. A ta­dy se ukrý­va­la zdra­vá a je­di­ná správ­ná po­do­ba mu­že. Prav­da zů­sta­la skry­ta zde, pod těž­kým žu­lo­vým ka­me­nem.

„Muži,“ po­lo­hlas­ně za­čal vůd­ce, ale pak se za­sta­vil. Vlá­dl při­ro­ze­nou au­to­ri­tou a cti­hod­ným od­stu­pem, jenž si dis­ci­pli­no­va­ně udr­žo­val ja­ko vzor pro ostat­ní, ne­mu­sel pří­liš ho­vo­řit. Ny­ní mu ale při­pa­da­lo pa­t­řič­né vy­slo­vit slo­vo, kte­ré tak cti­li. Hr­din­ské, pl­né sí­ly, ži­vo­ta.

„Muži,“ pře­va­lil to slo­vo ješ­tě jed­nou na ja­zy­ku. „Dej­me se do dí­la.“

Vě­děl, že až vy­táh­nou Před­ka z dí­ry, kde byl ulo­žen ce­lé sto­le­tí, do­ká­žou, že li­dé se ne­ro­dí z ja­ké­ko­liv kom­bi­na­ce ge­ne­tic­ké­ho ma­te­ri­á­lu, ale pou­ze a je­nom z muž­ské­ho tě­la.

Hla­vou mu bě­že­ly ver­še sta­rých bás­ní­ků, opě­vu­jí­cích plod­né se­me­no. Jis­tě. Muž, to je ten, kte­rý plo­dí. Že­ny tu by­ly od to­ho, aby muži vy­tvá­ře­ly pod­mín­ky pro je­ho tvůr­čí sí­lu. Že­ny jen při­jí­ma­jí, to muži da­ru­jí.

Zne­jis­těl vždy jen v tu chví­li, kdy sám před se­bou chtěl ob­há­jit fy­zi­o­lo­gic­kou pod­sta­tu to­ho­to pro­ce­su. Jak se z muž­ské­ho tě­la, jak je zná z lé­kař­ských rád­ců jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí, moh­lo vy­loup­nout tě­lo no­vé? Dnes se to sa­mo­zřej­mě dě­je v dob­ře zná­mém pro­ce­su bi­o­lo­gic­ké trans­for­ma­ce tká­ně za účas­ti by­tos­tí pro­po­je­ných lás­kou. Otřá­sl se.

„Ta­ko­vá bl­bost,“ za­mumlal pod vou­sy, až zby­lé dva hr­dé mu­že vy­stra­šil.

Pro­blém byl ten, že všech­no vě­dě­ní o dvou po­hla­vích stu­do­va­li sa­mouc­ky. Z ob­ráz­ků, po­zná­mek v lé­kař­ských ma­nu­á­lech, kte­rým těž­ko ro­zu­mě­li. Sna­ži­li se si­ce tvá­řit uče­ně, ale ta la­tin­ská slo­va jim by­la ci­zí. Co vy­čet­li jis­tě: ne­ní to tak, že by hmo­ta moh­la na­bý­vat růz­ných fo­rem, že by se da­lo plo­dit ji­ný­mi způ­so­by, že by z lát­ky mohl vznik­nout ži­vot spo­je­ním stvo­ře­ní ji­ných než sa­mic a sam­ců. Je tu muž, roz­sé­vač a plo­di­tel, a že­na, kte­rá rod vy­ži­vu­je. Pro­to má hruď vy­stouplou, pl­nou stra­vy. Ale plo­dit ne­do­ká­že.

Ale­spoň tak to z těch sta­rých knih po­cho­pi­li.

Str­nu­li. Po­slou­cha­li, jest­li se ně­kdo ně­co ne­po­hnu­lo. Mož­ná žbluňklo ně­ja­ké akvár­ko vep­ře­du, u vcho­du, ale ji­nak mrt­ví ni­ko­ho ne­za­jí­ma­li. Proč ta­ky, když smrt už vlast­ně by­la pře­ko­ná­na. Je na­ča­se uká­zat, že všech­ny ty mo­der­ní lži a ne­smys­ly o lás­ce, o tou­ze, o spo­je­ní by­tos­tí jsou jen stát­ní pro­pa­gan­da. Vždy to by­lo tak, že plo­di­li muži! A že­ny je za to ob­di­vo­va­ly! Oni teď uká­žou, že všich­ni mo­der­ní li­dé po­chá­ze­jí z mu­že. A vy­táh­nou na svět­lo svě­ta prav­du o tom, jak ti­to muži vy­pa­da­li.

„Co když bu­de tkáň už úpl­ně roz­lo­že­ná?“ ze­ptal se opa­tr­ně dru­hý z mužů.

„To jsme pro­bí­ra­li už to­li­krát…“

Jis­tě. Kdy­by se to ne­zda­ři­lo, pros­tě vrá­tí ká­men na svo­je mís­to a bu­dou se tvá­řit, že se nic ne­sta­lo. Pro­to­že šlo o uta­je­nou ak­ci, ni­kdo o ní ne­vě­děl. Žád­ná tis­ko­vá kon­fe­ren­ce, žád­ný event v me­ta­ver­su, nic. Po­da­ří se – zví to ce­lý svět. A v pří­pa­dě, že už nic ne­zů­sta­lo – ni­kdo se to ne­do­zví. Kdo by ta­ky hra­bal v umě­lé hlí­ně? Je to za­ká­za­né.

„Ne­vi­děl tě ni­kdo, kdyžs bral pří­stu­po­vou kar­tu,“ ujis­til se ješ­tě prv­ní. Snad pro­to, aby vrá­til tu dr­zost.

„Dá­val jsem po­zor,“ od­vě­til po­dráž­dě­ně dru­hý. Po­řád si ho do­bí­rá. Ni­kdo mu ne­vě­ří. Mys­lel si, že muži se na­vzá­jem ctí, že jsou si rov­ni, ale po­sled­ní dny o tom po­chy­bo­val.

„To si do­ká­žu před­sta­vit…“

„Fakt.“

„Já mám pros­tě svo­je zku­še­nos­ti…“

„Nech­te to­ho,“ za­sta­vil je vůd­ce. Chví­le trap­né­ho ti­cha pro­ří­zl roz­hod­ný hlas. „Muži,“ zo­pa­ko­val slav­nost­ně, „dej­me se do dí­la.“

No jo, ale kdo hra­be prv­ní?

Dru­hý muž vzdychl a za­ryl svo­je neh­ty do umě­lé ze­mi­ny. Ucí­til hlad­ký, ale lehce zr­ni­tý po­vrch. Pře­kva­pi­lo jej, jak chlad­ná a elas­tic­ká pů­da by­la. Ja­ko by se do­tý­kal mo­de­lí­ny ne­bo sta­vař­ské pě­ny. Mi­ne­rál­ní vů­ně, kte­rá je prv­ně tak za­ra­zi­la, ze­sí­li­la. A při­dal se k ní no­vý vjem. Ja­ko v mu­zeu: su­chý, umě­lý, lehce che­mic­ký zá­pach. Ja­ko ba­ke­li­to­vá hrač­ka, co jim uka­zo­va­li při jed­né z his­to­ric­kých ex­kur­zí.

Po­dí­va­li se na se­be v mě­síč­ní zá­ři lam­py. Vě­dě­li, že to je Pře­dek.

„Po­zor, dej po­zor,“ od­str­čil dru­hé­ho prv­ní a vlou­dil se chti­vě svý­mi prs­ty do vy­hra­ba­né jam­ky.

Chtěl být sa­mo­zřej­mě prv­ní, kdo si sáh­ne na pů­vod. Ve spán­cích mu bu­ši­la krev. Bu­de prv­ní, kdo ucí­tí Před­ka! Vůd­ce na­o­ko lhos­tej­ně po­zo­ro­val ten sou­boj o pres­tiž, ale v hla­vě mu ví­ři­ly ti­sí­ce myš­le­nek. Co to udě­lá se svě­tem? Co to udě­lá s ni­mi? Vzru­šo­va­lo jej, ja­kou moc dá všem, kte­ří neje­nom že se cí­tí být muži, ale jsou ji­mi. Vy­táh­nou tě­lo, vy­tvo­ří srov­ná­va­cí mo­del, pod­le ně­hož bu­de mož­né ur­čit, kdo je muž – a kdo ne, ten bu­de že­na. A přes­ně ja­ko před sto le­ty bu­dou že­ny pra­co­vat, za­tím­co muži plo­dit.

Muž­ské sémě plo­di­vé…

Ten verš zna­li všich­ni. Byl zá­kla­dem je­jich po­zná­ní. Byl osou vesmí­ru, ko­lem níž obí­ha­li Opra­šo­va­te­lé po­hla­ví. Ale jen oni tři se od­vá­ži­li zvě­dět Prav­du! Kdy­by tak ostat­ní vě­dě­li, co prá­vě dě­la­jí. Usmál se. Ty dva to zmát­lo. Jen na chví­li, pro­to­že pak – zá­ro­veň – ucí­ti­li do­tek.

„Je tam!“

Hlad­ký, mat­ný po­cit. Ja­ko sáh­nout na la­ko­va­ný ná­by­tek, tro­chu gu­mo­vý.

„To je nos!“ vy­křik­li zá­ro­veň.

Srd­ce jim bu­ši­lo tak na­hlas, že si ani ne­u­vě­do­mi­li, že je ně­kdo mů­že sly­šet. Vlast­ně ne­mů­že – nej­bliž­ší ži­vý tvor byl dí­ky sa­na­ci tak pět­a­dva­cet ki­lo­me­t­rů da­le­ko, a byl to hyd­ro­po­nic­ký hrá­šek ve vel­ké fab­ri­ce na před­měs­tí. Ten vě­ru o otáz­ky lid­ské­ho po­hla­ví neje­vil nejmen­ší zá­jem.

Prv­ní muž de­fi­ni­tiv­ně vy­řa­dil dru­hé­ho ze hry a ne­mi­lo­srd­ně jej od­str­čil. Chtěl se sám hma­tem pře­svěd­čit, že vše je tak, jak to zna­li z lé­kař­ských ma­nu­á­lů. Ano, zde je krk. Tu pá­ro­vá cla­vicu­la, ale­spoň co mohl při ces­tě prs­ty po chlad­né hmo­tě v tem­no­tě pod ni­mi ro­ze­znat. A zde, zde by mě­ly být bra­dav­ky. A sku­teč­ně, měl po­cit, že na­le­zl ja­ký­si vý­stu­pek. Ne­byl ale ma­lý, jak oče­ká­val. Prs­ty pu­to­va­ly dál a po­ma­lu stou­pa­ly. Ta­ko­vé vy­du­tí – vět­ší než dlaň. A upro­střed jej tla­či­lo co­si ma­lé­ho. Bál se, aby křeh­kou hmo­tu ne­roz­lo­mil.

„Je v dob­rém sta­vu,“ po­ký­val hla­vou uzna­le, ale ne­byl o tom pře­svěd­čen. Mož­ná, že prys­ky­ři­cí na­puš­tě­ná tkáň na­bobt­na­la?

„Ukaž,“ pro­hlá­sil ko­neč­ně vůd­ce.

Bez okol­ků roz­hr­nul hlí­nu a ne­do­čka­vě ji svý­ma ob­rov­ský­ma ruka­ma vy­hra­bá­val ven. Práši­la všu­de ko­lem a mi­ne­rál­ní pa­chy za­pl­ni­ly pr­ve ste­ril­ní pro­stor. Teď už je všech­no jed­no. Mů­žou tu ne­chat ne­po­řá­dek, vždyť to­hle je zá­le­ži­tost ce­lé­ho lid­stva.

Sku­teč­ně. Hrud­ník ne­byl plo­chý.

„Za­sviť! Tak už ko­neč­ně za­sviť!“ hle­sl dru­hý.

I v tom ne­pa­tr­ném svět­le by­lo vi­dět, že ně­co je špat­ně. Vlast­ně ne – že všech­no je špat­ně.

De­set lu­xů. Dva­cet. Pa­de­sát. To svět­lo jim při­šlo ja­ko záblesk čis­té­ho dne do no­ci, jak­ko­liv je­ho in­ten­zi­ta od­po­ví­da­la spí­še sou­mra­ku. Ano, Pře­dek byl sku­teč­ně dob­ře za­cho­ván. Ale po­té, co na něj na­mí­ři­li svo­ji lam­pu a vi­dě­li fy­zi­o­lo­gic­ké od­liš­nos­ti od sché­mat, kte­rá zna­li, vě­dě­li, že co ne­bu­de za­cho­vá­no, je je­jich ví­ra.

„To­hle se ni­kdo ni­kdy ne­smí do­zvě­dět,“ zhod­no­til una­ve­ně vůd­ce. Na víč­ku ucí­til po­div­nou vlh­kost.

Už ni­kdy ni­ko­ho ne­o­slo­ví slo­vem muž.