Ame­ric­ký spi­so­va­tel Len Brac­ken je mu­žem roz­po­rů a kon­tro­ver­zí, kte­ré spo­ju­je vý­raz­ný re­bel­ský duch. Na­ro­dil se v ro­ce 1961 na vo­jen­ské le­tec­ké zá­klad­ně. Stu­do­val nejen v USA, ale i v Řec­ku a ve Švý­car­sku, kde mi­mo ji­né zís­kal stu­dent­skou at­le­tic­kou ce­nu. Poz­dě­ji se učil ruš­ti­nu v Mosk­vě. Ja­ko anar­chis­ta pů­so­bil v no­vi­nách i na­kla­da­tel­ství Black Pla­net Books, kte­ré pa­t­ři­lo do od­bo­rář­ské sí­tě In­dustrial Wor­kers of the World (IWW). Byl čle­nem Se­ve­ro­vý­chod­ní fe­de­ra­ce anar­cho­ko­mu­nis­tů, po­dí­lel se ak­tiv­ně na růz­ných pro­tes­tech a po­li­tic­kých ak­ti­vi­tách.

Ozna­če­ní „anar­chis­ta“ od­lo­žil po 11. zá­ří 2001, ale zů­stal být pře­svěd­če­ným od­půr­cem vál­ky a ob­háj­cem lid­ské svo­bo­dy. Pro­hlu­bo­val kri­ti­ku ame­ric­ké po­li­ti­ky, což jej ved­lo až k pří­klo­nu ke kon­spi­rač­ním te­o­ri­ím o úto­ku na Svě­to­vé ob­chod­ní cen­t­rum, a do­kon­ce vy­stou­pil i v pro­kre­mel­ském fil­mu Ci­ta­de­la 911, za nímž stál rus­ký pro­pa­gan­dis­ta Je­v­ge­nij Po­pov. Vě­no­val se ale i kri­ti­ce čín­ské­ho ka­pi­ta­lis­mu a nad­pro­duk­ce.

Před­klá­dá­me zde ukáz­ky z je­ho Afo­ris­mů pro­ti prá­ci, kte­ré pu­b­li­ko­val ješ­tě ve svém ote­vře­ně anar­chis­tic­kém ob­do­bí v ro­ce 1998. Před­jí­mal v nich myš­len­ky hnu­tí Big Quit, te­dy Vel­ké­ho od­cho­du – ze za­měst­ná­ní pře­de­vším v USA v ro­ce 2021. Po vy­puk­nu­tí pan­de­mie CO­VID-19 dá­va­lo množ­ství pra­cu­jí­cích vý­po­vě­di, a to z dů­vo­dů ne­do­sta­teč­né per­spek­ti­vy, ne­přá­tel­ské­ho pra­cov­ní­ho pro­stře­dí, ne­fle­xi­bi­li­ty za­měst­na­va­te­lů ne­bo pros­tě pro dlou­ho­do­bou ne­spo­ko­je­nost. I když ne­mě­lo hnu­tí dlou­hé­ho tr­vá­ní, vy­ja­dřu­je obec­něj­ší trend v po­sled­ní de­ká­dě v zá­pad­ním svě­tě – a to kri­ti­ku tla­ku na vý­kon, nad­prá­ci a pra­cov­ní mo­bi­li­tu. 

Text je kon­ci­po­ván ja­ko sou­bor afo­ris­mů, čas­to od­ka­zu­jí­cích na li­do­vá rče­ní, po­li­tic­ká hes­la ne­bo zná­mé frá­ze. Z fi­lo­zo­fic­ké­ho hle­dis­ka je v něm pa­tr­ná in­spi­ra­ce pře­de­vším si­tu­a­ci­o­nis­mem (ostat­ně je­ho vý­znam­né­mu před­sta­vi­te­li Gu­yi De­bor­do­vi, au­to­ro­vi Spo­leč­nos­ti spek­tá­klu, se Brac­ken vě­no­val i ja­ko spi­so­va­tel) a fran­couz­skou in­ter­pre­ta­cí mar­xis­mu. Pod­stat­ná je ka­te­go­rie tou­hy – tvůr­čí, ži­vot­ní sí­ly. Tu prá­ce utis­ku­je pod­ří­ze­ním eko­no­mic­ké­mu sys­té­mu nad­pro­duk­ce. Brac­ke­no­vý­mi te­ze­mi pro­sví­tá si­tu­a­ci­o­nis­tic­ká ví­ra, že pod kaž­do­den­ní lo­po­tou lze na­lézt au­ten­tic­ké lid­ské by­tí, pl­ně ne­če­ka­nos­tí a pře­kva­pe­ní, kte­ré se ne­mo­hou uplat­nit v mo­der­ním svě­tě ča­so­vých roz­vrhů, plá­nů a or­ga­ni­zač­ních pra­vi­del. Mo­ti­vy se­xu­a­li­ty, lás­ky a ži­vo­ta jsou pro­po­je­ny po­jmem tou­hy v opo­zi­ci pro­ti „no­vé­mu ná­bo­žen­ství“ prá­ce, kte­ré lid­skou au­ten­ti­ci­tu po­tla­ču­je no­vou pu­ri­tán­skou mo­rál­kou.

Pře­klad a ko­men­tář Jan Mo­tal

Afo­rismy pro­ti prá­ci (1998)

Len Brac­ken

Li­dé jsou na prá­ci vro­ze­ně aler­gič­tí – ne­pra­cu­jí, kdy­ko­liv tu mož­nost ma­jí.

Po­svát­ná před­sta­va prá­ce je pří­či­nou vět­ši­ny ne­štěs­tí lid­stva. Ni­kdy ne­věř­te kně­žím prá­ce, pro­to­že si jí ot­rá­vi­li my­sl. Na­pří­klad množ­ství eko­no­mic­ky po­třeb­né prá­ce kle­sá, a přes­to nám po­li­ti­ci a eko­no­mo­vé tvr­dí, že je­di­ným způ­so­bem, jak ukon­čit ne­za­měst­na­nost, je ví­ce zby­teč­né prá­ce. Proč by ne­moh­lo ví­ce li­dí dě­lat mno­hem mé­ně?

Vy­ná­lez wor­kis­mu¹ po­stup­ně, ale ni­ko­liv úpl­ně, roz­vrá­til náš při­ro­ze­ný sklon k le­nos­ti a ne­chuť k prá­ci.

Oš­k­li­vé hně­dé bar­vi­vo prá­ce se roz­lé­vá po ce­lé té­to bíd­né ci­vi­li­za­ci a den za dnem na­sy­cu­je tka­ni­vo kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta.

(…)

Exis­tu­jí tři dru­hy prá­ce – ná­mezd­ní prá­ce, prá­ce v do­mác­nos­ti a au­to­nomní ak­ti­vi­ta, při­čemž ta po­sled­ní (ve vět­ši­ně pří­pa­dů) ne­ní ob­vi­ňo­vá­na z dři­ny a ot­roc­tví.

Ot­ro­ci se cí­tí una­ve­ní jen při po­myš­le­ní na všech­nu tu prá­ci, kte­rou ješ­tě mu­sí vy­ko­nat.

Ani mno­ho vo­dy ne­u­ha­sí na­ši ží­zeň po le­nos­ti, ani ji ne­u­to­pí zá­pla­vy.

Tvo­ři­vost za­bra­ňu­je ná­vra­tu prá­ce; buď­te tvo­ři­ví a prá­ci přís­ně ome­zuj­te.

Le­nost je ko­me­die, v níž mů­že­me všich­ni hrát ro­li, oprav­do­vé po­le roz­kvet­lých kvě­tů, kde s vě­trem tan­čí ne­po­sed­né bar­vy vesmí­ru.

Mrsk­ně­te svůj pra­cov­ní plán do ře­ky ča­su.

Le­gen­dy o rá­ji nás učí pro­klí­nat prá­ci a při­po­mí­na­jí nám, že le­nost je zá­klad­ním cí­lem lid­stva.

Všech­nu moc ra­dám ne­pra­cov­ní­ků – za­veď­te přís­ný re­žim le­nos­ti!

Prá­vo na prá­ci je prá­vem na bí­du a vždy před­po­klá­dá mož­nost prá­va ne­pra­co­vat.

Ny­ní mu­sí­me ví­ce než kdy jin­dy bo­jo­vat pro­ti opat­ře­ním, kte­rá ma­jí do­nu­tit pra­co­vat ty, kdo to od­mí­ta­jí.

Le­nost je zdro­jem všech ctnos­tí.

Prá­ce je hřbi­to­vem špat­ných úmys­lů.

Au­ten­tič­tí li­dé se cí­tí po­ní­že­ni tě­mi, kdo hlá­sa­jí ná­bo­žen­ství prá­ce.

Za­plať­te své dlu­hy fi­gurí­nou své­ho šéfa.

Ná­mezd­ní prá­ce udr­žu­je ar­chaic­ký sys­tém, v němž ar­má­dy a sou­dy spo­tře­bo­vá­va­jí zis­ky z nadvý­ro­by.

V tu­ně prá­ce ne­ní ani gram lás­ky.

(…)

Kul­tu­ra pro­duk­ti­vis­mu za­po­ju­je prá­ci do so­ci­ál­ní dis­ci­plí­ny a kon­t­ro­ly – jed­ním slo­vem nad­vlá­dy. Roz­hléd­ně­te se ko­lem se­be v me­t­ru – sdí­lí­te svět s ma­sa­mi do­má­cích ot­ro­ků, kte­ří je­dou ne­bo se vra­ce­jí z po­sled­ní­ho zá­chva­tu prá­ce.

Prá­ce je dlou­há, šéf je bes­tie.

Na­mís­to vě­ze­ní pla­tu chce­me za­ru­če­né so­ci­ál­ní pří­jmy ne­zá­vis­lé na po­čtu od­pra­co­va­ných ho­din.

Zbav­te se pra­cov­ních ná­vy­ků.

Smrt Mal­thu­so­vi², ná­bo­žen­ství a dogma­tu prá­ce.

Le­nost je ná­bo­žen­stvím 21. sto­le­tí.

Uctí­vej­te orá­ku­lum le­nos­ti.

Kaž­dé vě­ze­ní je po­sta­ve­no z prá­ce.

Po­tla­čuj­te neřest prá­ce, jak nej­lé­pe umí­te.

Pra­cu­jí­cí a spo­tře­bi­te­lé jsou ubo­hý­mi slu­žeb­ní­ky stro­jů a je­jich ne­ko­neč­ných po­ža­dav­ků.

Kvů­li dogma­tu wor­kis­mu je ne­za­měst­na­nost spí­še pro­blé­mem než dob­ro­di­ním pro lid­stvo.

Tragé­dií je, že ti, kdo pra­cu­jí, pra­cu­jí tak moc, že už nejsou lid­mi.

Ti, kdo ne­pra­cu­jí, jsou re­du­ko­vá­ni na bíd­nou exis­ten­ci upro­střed po­dí­va­né na hoj­nost.

Prá­ce ne­ní po­kra­čo­vá­ním bož­ské­ho stvo­ře­ní, je spí­še sou­tě­ží na ži­vot a na smrt, v níž prá­ce ví­tě­zí nad moud­ros­tí (a na­o­pak).

Ko­nec­kon­ců, když ne­pra­cu­je Bůh, proč bych měl pra­co­vat já?

(…)

Vý­ro­ba pro vý­ro­bu je stej­ně ne­za­jí­ma­vá ja­ko umě­ní pro umě­ní.

Sys­tém se sna­ží še­t­řit ča­sem, ale bo­jí se dát li­dem vol­ný čas.

Eti­ka úsi­lí a sou­tě­ži­vos­ti je na­ko­nec od­mě­ně­na de­mo­li­cí so­li­da­ri­ty.

Zá­rod­ky uni­ver­zál­ní so­li­da­ri­ty se na­chá­ze­jí v pro­ce­su ode­bí­rá­ní ča­su prá­ci.

Pod­le kně­ží prá­ce se vše mů­že stát pra­cí. Zpe­ně­že­ní veš­ke­ré čin­nos­ti mas­ku­je prá­ci za vol­ný čas (a na­o­pak) a vy­tvá­ří spo­leč­nost zbí­da­če­ných slu­žeb­ní­ků, z nichž mno­zí jsou stá­le bez prá­ce.

Ře­ko­vé chá­pa­li prá­ci ja­ko zot­ro­če­ní nut­nos­tí.

Abychom pa­rafrá­zo­va­li Mar­xe: prá­ce ovlá­dá nut­nost tím, že pro­du­ku­je pře­by­tek, a zá­ro­veň se pod­ři­zu­je ná­stro­jům to­ho­to ovlá­dá­ní.

Špat­né pra­cov­ní­ky ne­mo­hou pra­cov­ní­ci  ma­nage­ment kon­t­ro­lo­vat, zvláš­tě když jsou ochot­ni před­stí­rat, že jsou lo­a­jál­ní­mi za­měst­nan­ci. Ne­mo­hou ani ji­nak lhát své­mu ne­pří­te­li.

Pro He­ge­la je prá­ce „za­dr­že­nou tou­hou“³, si­lou, kte­rá ne­gu­je před­mět tou­hy. Tou­ha se osvo­bo­zu­je od prá­ce tím, že spo­tře­bo­vá­vá zbo­ží v oh­ni­vých ob­las­tech již­ní­ho Los An­ge­les.

Vše, co vy­ža­du­je ná­ma­hu a pod­po­ru­je trh – na­ku­po­vá­ní, úklid, sle­do­vá­ní te­le­vi­ze – se sta­lo pra­cí, i když ne­vi­di­tel­nou pra­cí.

Prá­ce umí­rá na po­ho­dl­ném pra­ný­ři le­nos­ti – a tím na chví­li kon­čí sys­tém, jenž na­hra­zu­je sex pra­cí.

Prá­ci ne­vy­lé­čí žád­ná by­li­na.

Me­zi mzda­mi a pla­ty te­če ře­ka slz.⁴

Le­nost je mo­je jíd­lo, lás­ka mo­je ví­no.

Prá­ce je pro ži­vot ja­ko zeď pro ví­tr.

Le­nost a hé­do­nis­mus ví­tě­zí nad pro­duk­ti­vis­mem a pu­ri­tán­stvím.

Ji­ný­mi slo­vy, wor­kis­mus je hro­ma­da sra­ček, na kte­rou le­zou je­nom ší­le­ní ko­hou­ti a ko­kr­ha­jí.

Jak se ří­ká – prá­ce se­dí sta­teč­né­mu jezd­ci na zá­dech.

Svo­bo­da za­čí­ná tam, kde prá­ce kon­čí.

Prá­ce je kro­ko­dýl v ře­ce tou­hy.

(Na úvod­ní fo­to­gra­fii Bil­la Bar­to­na je Len Brac­ken v ro­ce 2013.)

————————————

1. Wor­kis­mus je ná­bo­žen­ství po­dob­né pře­svěd­če­ní, že ústřed­ním bo­dem lid­ské­ho ži­vo­ta je prá­ce. ↩︎
2. Tho­mas Ro­bert Mal­thus (1766–1834) byl an­g­lic­ký du­chov­ní a eko­nom, zná­mý pro svo­ji te­o­rii po­pu­lač­ní­ho růstu. V ní tvr­dí, že chu­do­ba čás­ti po­pu­la­ce je ne­vy­hnu­tel­ná a re­gu­lu­jí ji vál­ky, ne­mo­ci apod. Pro­to se ne­má po­sky­to­vat pod­po­ra chudým, při­ro­ze­ný řád je­jich množ­ství „zre­gu­lu­je“ sám. Ve dva­cá­tém sto­le­tí se mal­thusi­án­ské myš­le­ní vra­cí na­pří­klad v eu­ge­ni­ce, po­li­ti­ce „uta­ho­vá­ní opas­ků“ apod. ↩︎
3. Od­kaz na in­ter­pre­ta­ci He­ge­lo­vy Fe­no­me­no­lo­gie du­cha a je­ho slav­ný ob­raz pá­na a ra­ba pod­le fran­couz­ské­ho fi­lo­zo­fa Ale­xan­dra Ko­jè­ve (1902–1968). Ko­jè­ve čte He­ge­lův text op­ti­kou lid­ské tou­hy, jež je ná­stro­jem transgre­se. Ot­rok ne­mů­že pra­co­vat pro dru­hé než tak, že po­tla­čí svo­je vlast­ní tou­hy. Tím se dis­ci­pli­nu­je. Nut­no po­dotknout, že Ko­jè­ve zde chá­pe prá­ci pro­duk­tiv­ně – za­tím­co pán pros­tě spo­tře­bo­vá­vá plo­dy prá­ce dru­hých a ne­do­sáh­ne ni­kdy pl­né­ho uspo­ko­je­ní, pra­cu­jí­cí se po­tla­čo­vá­ním vlast­ních tu­žeb kul­ti­vu­jí, ci­vi­li­zu­jí, mě­ní svět ko­lem se­be i sám se­be. Viz A. Ko­jè­ve, In­tro­ducti­on à la lectu­re de He­gel. Gal­li­mard, 1962. ↩︎
4. Na­ráž­ka na roz­díl me­zi tří­dou děl­nic­kou (mzda) a ma­na­žer­sko-by­ro­kra­tic­kou (plat). Obo­je zů­stá­vá sou­čás­tí vy­ko­řis­ťo­va­cí­ho sys­té­mu, a i když ma­na­že­ři a děl­ní­ci sto­jí pro­ti so­bě, jsou ot­ro­ky stej­né­ho me­cha­nis­mu. ↩︎