Ve své re­fle­xi z le­toš­ní­ho me­zi­ná­rod­ní­ho di­va­del­ní­ho fes­ti­va­lu Re­gi­o­ny se chci do­tknout tří za­hra­nič­ních in­sce­na­cí, kte­ré mě­ly dvě po­jít­ka – sil­ně se v nich pra­co­va­lo s emo­ce­mi (re­spek­ti­ve se je tvůr­ci sna­ži­li vy­do­lo­vat z di­vá­ků chtě ne­chtě) a do­nu­ti­ly mě pře­mýš­let nad kul­tur­ní­mi a spo­le­čen­ský­mi roz­dí­ly čes­kých, ka­ta­lán­ských, bel­gic­kých a ni­zo­zem­ských tvůr­ců i di­vá­ků. 

Nad vý­bě­rem in­sce­na­ce SPAf­ri­ca Ju­li­a­na He­t­ze­la pro le­toš­ní roč­ník fes­ti­va­lu jsem se po­prav­dě tro­chu po­di­vo­va­la. Je to dost iri­tu­jí­cí dí­lo, kte­ré se čas­to do­stá­vá za hra­ni­ci vý­smě­chu – di­vá­kům, tvůr­cům i lát­ce. A to je sym­pa­tic­ké, pro­to­že na­pros­to sou­hla­sím s jed­nou z te­zí in­sce­na­ce – co my ví­me o Af­ri­ča­nech? Téměř nic a co je hor­ší, nic se o nich do­zvě­dět ne­chce­me. Umí­me se jen do­jí­mat nad je­jich žíz­ní. 

Asi od tře­ti­ny před­sta­ve­ní jsem si v du­chu ří­ka­la, že se jed­ná o dí­lo, kte­ré­mu ří­kám „hul­co­vi­na“ (zdra­vím Vla­di­mí­ra Hul­ce!).¹ Bý­va­jí to in­sce­na­ce pl­né pro­vo­ka­ce, schvál­nos­tí, tě­les­nos­ti (čas­to i na­ho­ty) a ně­ja­ké­ho scé­nic­ké­ho ozvlášt­ně­ní ve for­mě bah­na či vo­dy. To vše mů­že být jen zá­stěr­kou prázd­né­ho sdě­le­ní. Ale ta­ky ne­mu­sí. Vnějš­ko­vá pro­vo­ka­ce mů­že s vnitř­ní oprav­du sil­ně sou­vi­set a ko­re­spon­do­vat. V pří­pa­dě SPAf­ricy to by­lo tak na­půl.

Dí­lo o prav­dě a úhlu po­hle­du má ně­ko­lik růz­no­ro­dých čás­tí – za­čí­ná se fik­tiv­ní de­ba­tou po před­sta­ve­ní, na kte­rou se ne­do­sta­ví he­reč­ka Ntan­do Ce­le (ve „sku­teč­nos­ti“ tam je, má na hla­vě mas­ku, kte­rá má po­do­bu re­ži­sé­ra Ju­li­a­na He­t­ze­la, a ho­vo­ří za něj). Po „re­ži­sé­ro­vě“ ego­ma­ni­ac­kém zá­chva­tu se sta­ne sa­ma se­bou – hra­je, vy­prá­ví, ra­pu­je, twer­ku­je, ce­ní zu­by a vr­čí ja­ko di­vo­ké zví­ře. Vy­prá­ví ra­sis­tic­ké vti­py, per­for­mu­je s ba­re­lem vo­dy, při­mě­je jed­nu di­vač­ku pla­kat (v tom­to mo­men­tě asi šlo nej­ví­ce po­znat, že nejsme na žád­ném pro­gre­siv­ním fes­ti­va­le, kde by ta­ko­vý nátlak mohl ně­kdo vzít do hry; v Hrad­ci totiž by­la ta­to scé­na na­ko­nec spí­še trap­ná, pro­to­že dob­ro­vol­ni­ce sl­zu ne­vy­máčk­la, i když ani ne­mr­ka­la).

Sa­mo­zřej­mě je dů­le­ži­té zmí­nit, že v Ho­land­sku se ko­lo­ni­a­lis­mus pře­třá­sá (ať už váž­ně, ne­bo jen in­te­lek­tu­ál­ně na­o­ko) mno­hem sil­ně­ji než u nás. A vě­řím, že tam­ní di­vá­ci ma­jí z před­sta­ve­ní roz­díl­né (sil­něj­ší) po­ci­ty, pro­to­že je­jich his­to­ric­ká zku­še­nost je ji­ná. Prav­dě­po­dob­ně ně­kte­ré SPAf­ri­ca oprav­du do­ká­že i ura­zit. V Be­se­dě jsem mě­la spíš po­cit ne­pa­t­řič­nos­ti – i přes všech­nu sna­hu tvůr­ců být trap­ný, zra­ňu­jí­cí, vý­směš­ný, kte­rou jsem se sna­ži­la vní­mat a oce­ňo­vat. Ale moc mi ta em­pa­tie ne­šla.

Skvě­lá by­la in­sce­na­ce Vel­cí li­dé bel­gic­kých uměl­kyň z Com­pag­nie Bar­ba­rie, kte­rá se bě­hem fes­ti­va­lu hrá­la dva­krát v Di­va­dle Drak. Klauni­á­da pro dě­ti od šes­ti let se tvá­ři­la v pro­gra­mu dost ne­ná­pad­ně. Mě­la být o do­spě­lá­cích a je­jich prá­ci, či spí­še ne­u­stá­lé­mu za­ne­prázd­nění. Ne­ma­jí čas si hrát, ne­ma­jí čas se po­řád­ně na­jíst, ne­ma­jí vlast­ně ani čas spát. Po­řád pra­cu­jí. A ta­dy za­čí­ná se­be­i­ro­nie tvůr­kyň a vy­svět­le­ní od­vě­ké­ho pro­blé­mu, kde vzít ví­ce ča­su. Ře­še­ním by moh­lo být – ne­dě­lat bl­bos­ti. Tře­ba ne­há­zet elek­tric­ký ka­bel do skle­nič­ky s vo­dou. 

To, co se na je­viš­ti ode­hrá­va­lo, by­lo oprav­du dost směš­né a po vět­ši­nu ča­su do­ká­za­lo dět­ské i do­spě­lé pu­b­li­kum při­mět k chi­cho­tá­ní až ve­se­lé­mu hý­ká­ní. Že­ny v pra­cov­ním ob­le­če­ní se sna­ží ně­co opra­vit, ma­jí šta­fle, ma­jí le­pí­cí pás­ky, ma­jí kla­di­va a jsou děs­ně dů­le­ži­té. Po­po­chá­ze­jí po je­viš­ti sem a tam, ob­čas se tam do­ku­tá­lí a od­ku­tá­lí ta­ké po­me­ranč ne­bo ga­f­fa. Věr­né du­chu gro­tes­ky ne­spra­ví vů­bec nic. Jen se pro­pa­da­jí do vět­ší­ho a vět­ší­ho cha­o­su. Sta­ve­niš­tě, kte­ré na je­viš­ti vy­tvo­ří, se po­do­bá kom­po­zi­ci z ně­kte­ré z in­sce­na­cí Ji­ří­ho Aus­ter­li­t­ze Adám­ka. Před­sta­ve­ní by­lo totiž ta­ké non­sen­so­vé – pře­de­vším v mo­men­tech, kdy se per­for­mer­ky roz­hod­ly hrát di­va­dlo, pro­to­že si „všimly“ dě­tí v pu­b­li­ku. A dob­rým před­sta­vi­te­lem di­va­dla a prá­ce je pře­ce A. P. Če­chov – v tom­to pří­pa­dě ztě­les­něn ob­rov­skou gu­mo­vou mas­kou. Pro­to­že, jak pra­ví ten­to kla­sik, člo­věk je po­vi­nen pra­co­vat…

Vše, co se zde po­píšu, sa­mo­zřej­mě na­ko­nec vy­zní ne­zá­bav­ně, pro­to­že se ty­hle na­o­ko ba­nál­ní legrác­ky mu­sí vi­dět. A mu­sí se vi­dět v po­dá­ní Sa­rah Van­ge­el, Lie­sje De Bac­ker, Am­ber Go­ethals a Lot­te Va­es, pro­to­že ne kaž­dý je mistrem/mistryní své­ho obo­ru. Prav­dou ta­ké je, že mi nic ne­vy­lep­ší den tak, ja­ko když ně­kdo uklouz­ne na slup­ce od ba­ná­nu. Tak­že ne­hle­dě na ná­rod­nost a ob­čan­ství – exis­tu­jí li­dé, kte­ří gro­tesk­nost, non­sens i trap­nost ma­jí rá­di. A pak jsou tu ti dru­zí.

In­sce­na­ce An-Ki ka­ta­lán­ské­ho sou­bo­ru Cia Or­te­ga se hrá­la ve spe­ci­ál­ně upra­ve­ném ša­pi­tó pro ome­ze­ný po­čet di­vá­ků. Ano­ta­ce sli­bo­va­la imer­ziv­ní zá­ži­tek, sil­nou po­e­ti­ku a pů­so­bi­vou at­mo­sfé­ru. Di­vá­ci roz­dě­le­ní do tři sku­pi­nek bě­hem před­sta­ve­ní ně­ko­li­krát pře­chá­ze­jí, mě­ní stís­ně­né míst­nůst­ky, kde jsou jim vy­prá­vě­ny čás­ti pří­bě­hu o po­sled­ním stro­mu, ni­či­tel­ských ob­rech a hol­čič­ce, kte­rá za­chrá­ní svět, ale imer­ziv­ní di­va­dlo to roz­hod­ně ne­ní. Je to „jen“ di­va­del­ní dí­lo mír­ně pu­tov­ní a mír­ně in­ter­ak­tiv­ní, ve kte­rém vi­dí­te ži­vé her­ce, kte­ří roz­to­mi­le lá­ma­vou češ­ti­nou roz­prá­ví, vo­dí lout­ky, něž­ně vy­prá­ví skr­ze před­mě­ty o po­sled­ním se­mín­ku. 

Pro mno­hé di­vá­ky to byl jis­tě ne­ob­vyk­lý zá­ži­tek a po­hla­ze­ní (at­mo­sfé­rou tro­chu při­po­mí­na­jí­cí ne­stra­ši­del­ný dům hrů­zy). Nejsem ve svém hod­no­ce­ní tak kru­tá ja­ko Vla­di­mír Mi­kul­ka, i když je prav­da, že jsem na něj po kon­ci před­sta­ve­ní po­mys­le­la. Ces­tou do ho­te­lu mě na­padlo, že asi bu­de dru­hý člo­věk v Hrad­ci Krá­lo­vé, kte­rý se ne­do­jal ani po­hád­ko­vě me­ta­fo­ric­kým pří­bě­hem s eko­lo­gic­kým po­slá­ním, ani oprav­do­vou vlíd­nos­tí a zá­pa­lem lout­ká­řů. A je­ho glo­sa na Na­di­va­dle mou úva­hu po­tvr­di­la. 

Opět jsem po­cí­ti­la roz­díl v tem­pe­ra­men­tu Če­chů (své­ho) a Ka­ta­lán­ců. V tom, co je pro mě a pro ně au­ten­ti­ci­ta, vý­po­věď, umě­ní. Ne­chci je nařknout z ne­pro­fe­si­o­na­li­ty, ale to­ho pa­to­su ve vy­prá­vě­ní a mysti­ky v pro­je­vu by­lo pro mě pří­liš. Ta­ky je nut­né lout­ká­řům ze sou­bo­ru Cia Or­te­ga při­znat, že jsou vý­teč­ný­mi ob­chod­ní­ky, pro­to­že umí ko­lem se­be vy­tvo­řit sil­nou au­ru ta­jem­ství a vý­ji­meč­nos­ti. Na kon­ci před­sta­ve­ní ze sr­díč­ka dě­ko­va­li své di­va­del­ní ro­di­ně z Di­va­dla Drak a di­vá­kům klad­li na srd­ce, aby ne­pro­zra­zo­va­li, co ve sta­nu za­ži­li… Zas tak moc to­ho ne­by­lo. Ale po­cit, že má­me spo­leč­né ta­jem­ství a že se má­me rá­di, za­hře­je.

(Úvod­ní fo­to­gra­fie je z in­sce­na­ce An-Ki. FO­TO: ar­chiv fes­ti­va­lu)

---

——————————————————–

1. Pro ne­zna­lé čte­ná­ře po­do­tý­kám, že to ne­má být uráž­ka zmí­ně­né­ho pu­b­li­cis­ty a per­for­me­ra. Je to má zdra­vi­ce spo­luza­kla­da­te­li a dlou­ho­le­té­mu ku­rá­to­ro­vi al­ter­na­tiv­ní­ho fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… ↩︎