Ná­sle­du­jí­cí řád­ky se bu­dou hod­ně tý­kat no­vé in­sce­na­ce Lil Dra­ma uvá­dě­né v Alfre­du ve dvo­ře. Tr­vat na stan­dar­du di­va­del­ní re­cen­ze je však buď ne­mož­né, ne­bo se­be­vra­žed­né. Na ro­vi­nu – po­kud jde o he­rec­tví, je­višt­ní řeč a do jis­té mí­ry i re­žii a dra­ma­tur­gii, má pa­ra­me­t­ry kla­sic­ké škol­ní aka­de­mie. Ostat­ně ak­té­ři na je­viš­ti zjev­ně jsou zhru­ba ter­ci­á­ni s pa­tr­ně prv­ní di­va­del­ní zku­še­nos­tí to­ho­to roz­sa­hu. (S od­ha­dem vě­ku jsem na tom ale obec­ně dost zle, ať už jde o ja­kou­ko­li vě­ko­vou ka­te­go­rii, a ne­chci se ni­ko­ho do­tknout.) Kdy­bych na­psal, že to by­lo ce­lé špat­ně, ne­bu­du v očích mla­dých li­dí ani re­la­tiv­ně při­ja­tel­ný bo­o­mer, ale ně­co tak hroz­né­ho, že to nejde ani na­psat (zvláš­tě pro­to, že mi k to­mu chy­bí slov­ní vý­ba­va). Kdy­bych na­psal, že jsem chtěl vy­sko­čit do stand up ovati­on, ale bo­le­ly mě no­hy, ne­mohl bych se na se­be po­dí­vat do zr­ca­dla. Sví­zel­ná si­tu­a­ce. Di­va­del­ně je to iri­tu­jí­cí, ale o to tu asi vů­bec nejde.

Pe­ter Gon­da, kte­rý je za to všech­no zod­po­věd­ný, má obec­ně prá­ci s ne­her­ci v ob­li­bě. A ješ­tě víc má v ob­li­bě hra­nič­ní ex­pe­ri­ment. Po­kus o dra­ma­tic­ké ztvár­ně­ní ně­če­ho tak v lid­ském po­je­tí ča­su ne­dra­ma­tic­ké­ho, ja­ko je ge­o­lo­gic­ký útvar (Mo­rav­ský kras; Husa na pro­váz­ku, 2023), na mě udě­lal hlu­bo­ký do­jem, byť vý­tek by by­lo… Teh­dy si vy­zkou­šel, jak fun­gu­je ja­ko de fac­to hlav­ní po­sta­va pro­stře­dí, kte­ré li­dé ně­jak vní­ma­jí, ně­jak s ním ko­mu­ni­ku­jí, ně­jak o něm ko­mu­ni­ku­jí, ně­jak v něm ko­mu­ni­ku­jí, ale li­dé jsou v po­sled­ku jen je­ho uži­va­te­lé. V nej­no­věj­ším po­či­nu Lil Dra­ma je tou hlav­ní po­sta­vou svět +- 13letých dě­tí. Pro ty, co se vy­ží­va­jí v ge­ne­rač­ní se­gre­ga­ci – v zá­sa­dě ge­ne­ra­ce Al­fa. Te­dy vul­gár­ně ře­če­no svět sli­zu, slud­ge con­ten­tu a tik­to­ko­vých vý­zev. Mo­ti­va­ce by­la rov­něž jas­ná, na­ko­nec je ve­psá­na i do ano­ta­ce in­sce­na­ce: „Mla­dí si be­rou slo­vo a ob­ra­ce­jí se ke star­ším, kte­ří jim ří­ka­jí, co smí a co ne­smí. (…) před­sta­ve­ní ni­ko­li pro dě­ti, ale před­sta­ve­ní dě­tí pro do­spě­lé. Lil Dra­ma je sé­rií po­ku­sů: po­kus o po­cho­pe­ní svě­ta, o je­ho re­fle­xi, o změ­nu, i o je­ho ne­ga­ci.“ Ji­ný­mi slo­vy: na­bíd­ka mla­dých li­dí ke vstu­pu těch star­ších do je­jich svě­ta. Ti­tul je si­ce za­vá­dě­jí­cí (LIL ja­ko co­ol va­ri­an­ta slo­va litt­le by snad ješ­tě šlo, dra­ma se ovšem ne­ko­ná), ale ve vý­sled­ku se ano­ta­ce na­pl­ní: je to znač­ně roz­tříš­tě­ný, ka­lei­do­sko­pic­ký po­hled do svě­ta, kte­rý do­spě­lé li­di buď roz­či­lu­je, dě­sí se ho, ne­bo se mu vy­smí­va­jí. A pro­to­že v tom­to výčtu evi­dent­ně chy­bí ně­ja­ká po­zi­tiv­ní emo­ce ne­bo aspoň em­pa­tie, vznik­la pa­tr­ně ta­to in­sce­na­ce, aby je­ho re­pu­ta­ci na­pra­vi­la.

Pakli­že se při­po­jí­me k obec­ně sdí­le­né­mu fak­tu, že si dnes me­zi se­bou už ne­ro­zu­mí nejen ge­ne­ra­ce, ale do­kon­ce i půl­ge­ne­ra­ce (Bob Kar­tous v kni­ze On Fu­tu­re po­do­tý­ká, že po pan­de­mii co­vi­du si pře­sta­li ro­zu­mět i 15letí s 19letými), pak je to setsa­kra­ment­sky vý­hod­ná na­bíd­ka. Kro­mě Mar­ka Ben­dy chce pře­ce kaž­dý ro­zu­mět kaž­dé­mu. Je to tak už od dob, kdy Adam ochut­nal ja­bl­ko a Ji­řík ve Zla­to­vlás­ce úho­ře. V tom­to bo­dě se však mů­že lec­ko­mu Lil Dra­ma je­vit ja­ko ne­zvlád­nu­tý cha­os, v němž ně­ja­ké dě­ti afek­to­va­ný­mi hla­sy co­si de­kla­mu­jí, pří­buz­ní a přá­te­lé v hle­diš­ti se smě­jí a jsou hr­dí a jen ná­hod­ný zby­tek se sna­ží. O ten ná­hod­ný zby­tek ale prá­vě jde.

To­mu se uká­že svět zma­te­ný, pře­kot­ný, čás­teč­ně dět­ský, kde stej­ně ja­ko v úvod­ní scé­ně prim hra­je sliz, je­ho vý­ro­ba, do­stup­nost a vlast­ně do­ce­la vtip­ná ale­go­rič­nost k hod­no­tám ty­pu lás­ka. Čás­teč­ně uza­vře­ný di­gi­tál­ní, za­hl­ce­ný au­di­o­vi­zu­ál­ním od­pa­dem, zda­ři­le ztvár­ně­ný mar­nou sna­hou dvou aktérů/ek na­ži­vo in­ter­pre­to­vat bu­jí­cí množ­ství krát­kých vi­deí v pro­jek­ci. A čás­teč­ně do­spě­lý s jas­ný­mi po­li­tic­ký­mi ná­zo­ry, ja­ko by­lo sym­pa­tic­ké ges­to na pod­po­ru Pa­les­ti­ny. A ko­nec­kon­ců i zá­vě­reč­né stří­da­vé čte­ní krát­kých sta­tu­sů os­ci­lu­jí­cích me­zi váž­ně mí­ně­ný­mi úva­ha­mi o bu­douc­nos­ti svě­ta a trap­ně ko­mic­ký­mi vý­kři­ky o kva­li­tě vý­rob­ků KFC ne­bo pl­ně­ní vý­zev ja­ko po­kus o sba­le­ní AI Cartma­na ze Sou­th Par­ku ne­bo smu­teč­ní řeč na po­hřbu Vác­la­va Klause (ko­ho dnes za­jí­má Vác­lav Klaus??? A sku­teč­ně za­jí­má tu­to ge­ne­ra­ci???) vy­ja­dřu­je do­ce­la pře­svěd­či­vě cel­ko­vou roz­tě­ka­nost a per­ma­nent­ní per­for­ma­ti­vi­tu mla­dé ge­ne­ra­ce.

A zde je ko­neč­ně mož­né hle­dat klíč k to­mu, co sku­teč­ně chtě­la in­sce­na­ce uká­zat – zma­te­ný a au­di­o­vi­zu­ál­ně otek­lý svět, v němž je mla­dý člo­věk ne­u­stá­le svým vlast­ním per­for­me­rem a kde se ne­ce­ní pra­cov­ní, ale kon­zu­ment­ský mul­ti­tasking. Osob­ně jsem tou­žil po au­ten­ti­ci­tě, au­ten­tic­kých idi­o­mech a au­ten­tic­ké ře­či mla­dých li­dí, kte­rá se ke mně útrž­ko­vi­tě a znač­ně ne­u­spo­řá­da­ně do­stá­vá ve ve­řej­ném pro­sto­ru, kte­rý – ať chce­me, ne­bo ne­chce­me – všech­ny ge­ne­ra­ce sdí­lí­me, ale do­sta­la se mi pře­mrš­tě­ná di­va­del­nost. Jen­že se zdá, že prá­vě ta­to di­va­del­nost je prá­vě ge­ne­rač­ní au­ten­ti­ci­tou. Nejsem si tak do­ce­la jist, jest­li je to dob­rá ne­bo špat­ná zprá­va a jest­li je to na­pl­ně­ní zá­mě­rů in­sce­ná­to­rů. Ale ja­ko od­kvé­ta­jí­cí mi­le­ni­ál s dvě­ma dět­mi v té­to ge­ne­ra­ci jsem vlast­ně za tu­to své­ráz­ně di­dak­tic­kou in­sce­na­ci vděč­ný.

Pe­ter Gon­da a kol: Lil Dra­ma. Kon­cept, re­žie, vi­deo a svě­tel­ný de­sign: Pe­ter Gon­da, dra­ma­tur­gie: Adam Drag­ún a Do­men Šu­man, hu­deb­ní dra­ma­tur­gie: Mi­chal Cáb, scé­no­gra­fie: Ma­těj Sý­ko­ra, vý­ro­ba lou­tek: Len­ka Jabůr­ko­vá, kri­zo­vá in­ter­ven­ce: Pet­ra Pella­ro­vá, gra­fic­ký de­sign: Ali­na Ma­tě­jo­vá, pro­duk­ce: Lu­cia Rač­ko­vá, gra­fi­ka a ilu­stra­ce: Ali­na Ma­tě­jo­vá, Lu­cie Pan­grá­co­vá, Lukáš Pa­ro­lek, lout­ko­vá vý­po­moc: Ber­ta Doub­ko­vá a Ja­kub Müller, pro­dukč­ní vý­po­moc: Eva Oli­va. Účin­ku­jí­cí: Idris Ber­mak, Ni­co­las Do­le­žal, Ne­ve­na Jo­vi­čo­vá, Nathan Pro­cház­ka, Eliš­ka Pře­vrá­ti­lo­vá. Pre­mi­é­ra 8. červ­na 2025 v Alfre­du ve dvo­ře.