Následující řádky se budou hodně týkat nové inscenace Lil Drama uváděné v Alfredu ve dvoře. Trvat na standardu divadelní recenze je však buď nemožné, nebo sebevražedné. Na rovinu – pokud jde o herectví, jevištní řeč a do jisté míry i režii a dramaturgii, má parametry klasické školní akademie. Ostatně aktéři na jevišti zjevně jsou zhruba terciáni s patrně první divadelní zkušeností tohoto rozsahu. (S odhadem věku jsem na tom ale obecně dost zle, ať už jde o jakoukoli věkovou kategorii, a nechci se nikoho dotknout.) Kdybych napsal, že to bylo celé špatně, nebudu v očích mladých lidí ani relativně přijatelný boomer, ale něco tak hrozného, že to nejde ani napsat (zvláště proto, že mi k tomu chybí slovní výbava). Kdybych napsal, že jsem chtěl vyskočit do stand up ovation, ale bolely mě nohy, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla. Svízelná situace. Divadelně je to iritující, ale o to tu asi vůbec nejde.
Peter Gonda, který je za to všechno zodpovědný, má obecně práci s neherci v oblibě. A ještě víc má v oblibě hraniční experiment. Pokus o dramatické ztvárnění něčeho tak v lidském pojetí času nedramatického, jako je geologický útvar (Moravský kras; Husa na provázku, 2023), na mě udělal hluboký dojem, byť výtek by bylo… Tehdy si vyzkoušel, jak funguje jako de facto hlavní postava prostředí, které lidé nějak vnímají, nějak s ním komunikují, nějak o něm komunikují, nějak v něm komunikují, ale lidé jsou v posledku jen jeho uživatelé. V nejnovějším počinu Lil Drama je tou hlavní postavou svět +- 13letých dětí. Pro ty, co se vyžívají v generační segregaci – v zásadě generace Alfa. Tedy vulgárně řečeno svět slizu, sludge contentu a tiktokových výzev. Motivace byla rovněž jasná, nakonec je vepsána i do anotace inscenace: „Mladí si berou slovo a obracejí se ke starším, kteří jim říkají, co smí a co nesmí. (…) představení nikoli pro děti, ale představení dětí pro dospělé. Lil Drama je sérií pokusů: pokus o pochopení světa, o jeho reflexi, o změnu, i o jeho negaci.“ Jinými slovy: nabídka mladých lidí ke vstupu těch starších do jejich světa. Titul je sice zavádějící (LIL jako cool varianta slova little by snad ještě šlo, drama se ovšem nekoná), ale ve výsledku se anotace naplní: je to značně roztříštěný, kaleidoskopický pohled do světa, který dospělé lidi buď rozčiluje, děsí se ho, nebo se mu vysmívají. A protože v tomto výčtu evidentně chybí nějaká pozitivní emoce nebo aspoň empatie, vznikla patrně tato inscenace, aby jeho reputaci napravila.
Pakliže se připojíme k obecně sdílenému faktu, že si dnes mezi sebou už nerozumí nejen generace, ale dokonce i půlgenerace (Bob Kartous v knize On Future podotýká, že po pandemii covidu si přestali rozumět i 15letí s 19letými), pak je to setsakramentsky výhodná nabídka. Kromě Marka Bendy chce přece každý rozumět každému. Je to tak už od dob, kdy Adam ochutnal jablko a Jiřík ve Zlatovlásce úhoře. V tomto bodě se však může leckomu Lil Drama jevit jako nezvládnutý chaos, v němž nějaké děti afektovanými hlasy cosi deklamují, příbuzní a přátelé v hledišti se smějí a jsou hrdí a jen náhodný zbytek se snaží. O ten náhodný zbytek ale právě jde.
Tomu se ukáže svět zmatený, překotný, částečně dětský, kde stejně jako v úvodní scéně prim hraje sliz, jeho výroba, dostupnost a vlastně docela vtipná alegoričnost k hodnotám typu láska. Částečně uzavřený digitální, zahlcený audiovizuálním odpadem, zdařile ztvárněný marnou snahou dvou aktérů/ek naživo interpretovat bující množství krátkých videí v projekci. A částečně dospělý s jasnými politickými názory, jako bylo sympatické gesto na podporu Palestiny. A koneckonců i závěrečné střídavé čtení krátkých statusů oscilujících mezi vážně míněnými úvahami o budoucnosti světa a trapně komickými výkřiky o kvalitě výrobků KFC nebo plnění výzev jako pokus o sbalení AI Cartmana ze South Parku nebo smuteční řeč na pohřbu Václava Klause (koho dnes zajímá Václav Klaus??? A skutečně zajímá tuto generaci???) vyjadřuje docela přesvědčivě celkovou roztěkanost a permanentní performativitu mladé generace.

A zde je konečně možné hledat klíč k tomu, co skutečně chtěla inscenace ukázat – zmatený a audiovizuálně oteklý svět, v němž je mladý člověk neustále svým vlastním performerem a kde se necení pracovní, ale konzumentský multitasking. Osobně jsem toužil po autenticitě, autentických idiomech a autentické řeči mladých lidí, která se ke mně útržkovitě a značně neuspořádaně dostává ve veřejném prostoru, který – ať chceme, nebo nechceme – všechny generace sdílíme, ale dostala se mi přemrštěná divadelnost. Jenže se zdá, že právě tato divadelnost je právě generační autenticitou. Nejsem si tak docela jist, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva a jestli je to naplnění záměrů inscenátorů. Ale jako odkvétající mileniál s dvěma dětmi v této generaci jsem vlastně za tuto svérázně didaktickou inscenaci vděčný.
Peter Gonda a kol: Lil Drama. Koncept, režie, video a světelný design: Peter Gonda, dramaturgie: Adam Dragún a Domen Šuman, hudební dramaturgie: Michal Cáb, scénografie: Matěj Sýkora, výroba loutek: Lenka Jabůrková, krizová intervence: Petra Pellarová, grafický design: Alina Matějová, produkce: Lucia Račková, grafika a ilustrace: Alina Matějová, Lucie Pangrácová, Lukáš Parolek, loutková výpomoc: Berta Doubková a Jakub Müller, produkční výpomoc: Eva Oliva. Účinkující: Idris Bermak, Nicolas Doležal, Nevena Jovičová, Nathan Procházka, Eliška Převrátilová. Premiéra 8. června 2025 v Alfredu ve dvoře.