V pá­tém čís­le DÍ­LA jsme se vě­no­va­li té­ma­tu prá­ce, v šes­tém, let­ním ná­sle­du­je od­po­či­nek. Pro­to při­ná­ší­me da­to­vou ana­lý­zu, kte­rá pře­mos­ťu­je obě té­ma­ta po­hle­dem na to, jak se v Čes­ku v di­va­dlech pra­cu­je, ale i jak je na­vště­vu­jí ti, kte­ří jsou ve svém vol­ném ča­se ochot­ni pod­po­ro­vat a na­sá­vat kul­tu­ru. Čer­pá­mě z dat NI­POS, ČSÚ, EU­ROSTAT a Svě­to­vé ban­ky, pro­to­že chce­me uká­zat do­má­cí da­ta v glo­bál­ním kon­tex­tu.

Prá­ce a od­po­či­nek k so­bě nut­ně pat­ří. Ale stej­ně tak i prá­ce a spo­tře­ba – což jsou slo­va, kte­rá ozna­ču­jí opač­nou stra­nu zmí­ně­né­ho vzta­hu. Za­tím­co otáz­ka to­ho, na­ko­lik tr­pí­me v kul­tu­ře ne­do­stat­kem od­po­čin­ku, se v po­sled­ních le­tech dis­ku­tu­je již nejen na so­ci­ál­ních sí­tích, alei v pu­b­li­cis­ti­ce, pro­ble­ma­ti­ku spo­tře­by od­sou­vá­me. Je to­mu mož­ná i pro­to, že se zdrá­há­me chá­pat umě­ní ja­ko zbo­ží, kte­ré má své kon­zu­men­ty. Ten­to od­por je po­cho­pi­tel­ný, pro­to­že v mo­der­ní do­bě se vli­vem ro­man­tis­mu vy­so­ké umě­ní vy­me­zo­va­lo vů­či na­stu­pu­jí­cí po­pu­lár­ní kul­tu­ře spo­je­né pře­de­vším s ma­so­vý­mi mé­dii a tak zva­ným „měš­ťác­kým di­va­dlem“. Jak vy­svět­lu­je so­ci­o­log Max Weber, umě­lec­ká tvor­ba ob­sa­zo­va­la ve ve­řej­ném pro­sto­ru ob­las­ti opouš­tě­né ná­bo­žen­stvím, kte­ré se vli­vem seku­la­ri­za­ce sta­ho­va­lo čím dál ví­ce do sou­kro­mé sfé­ry. A tak aby uměl­ci a uměl­ky­ně ob­há­ji­li svo­je prá­vo na uzná­ní spo­leč­nos­ti, kte­ré po­tře­bo­va­li pro svo­ji ob­ži­vu (v níž ne­moh­li kon­ku­ro­vat ma­so­vé vý­ro­bě), spo­ji­li svo­ji tvor­bu s du­chov­ní ob­las­tí, kte­rá se vzpí­rá kon­zum­ní lo­gi­ce. Ru­ku v ru­ce s nut­ným a po­třeb­ným od­po­rem pro­ti kon­zum­ní po­va­ze prů­mys­lo­vé spo­leč­nos­ti dodnes krá­čí i ro­man­tic­ký mý­tus o tom, že umě­ní je „ze své pod­sta­ty“ od­liš­né od ostat­ních seg­men­tů vý­ro­by. To však zne­snad­ňu­je i ra­ci­o­nál­ní a spra­ved­li­vou dis­ku­zi o pra­cov­ních pod­mín­kách v kul­tu­ře, jak jsme v mi­nu­lém čís­le uká­za­li na­pří­klad v roz­ho­vo­ru s Ha­nou Prů­cho­vou. Stej­ně tak ta­to před­sta­va i zne­snad­ňu­je dis­ku­zi o vzta­hu umě­lec­ké pro­duk­ce a di­vác­tva, pro­to­že před­pod­klá­dá, že es­te­tic­ká kri­té­ria umě­lec­ké­ho po­le au­to­ma­tic­ky re­o­z­nu­jí se spo­le­čen­ský­mi – a když to­mu tak ne­ní, jde o ne­zra­lost či ne­gra­mot­nost pu­b­li­ka. Tím se však spo­lu s roz­lo­me­ním vzta­hu pro­duk­ce a spo­tře­by od­ště­pu­je i umě­lec­ký svět a ve­řej­nost.

Ne­má být snad di­va­dlo ve­řej­nou služ­bou?

Ve­řej­ná služ­ba v ob­las­ti di­va­dla mů­že být chá­pá­na ně­ko­li­ka způ­so­by. Tra­dič­ní mo­de­ly ji po­jí­ma­jí buď eko­no­mic­ky (ja­ko in­ves­ti­ci do kul­tur­ní in­frastruk­tu­ry), elit­ně (ja­ko ná­stroj vý­cho­vy ob­ča­na pro­střed­nic­tvím vy­so­ké kul­tu­ry), ne­bo de­mo­kra­tic­ky (ja­ko pro­stor pro ši­ro­kou ve­řej­nost a spo­le­čen­ský di­a­log). Ty­to pří­stu­py však čas­to pře­hlí­že­jí sku­teč­ný ob­sah ve­řej­né­ho zájmu – totiž po­tře­bu sdí­le­né­ho, udr­ži­tel­né­ho a etic­ky ukot­ve­né­ho ži­vo­ta ve spo­leč­nos­ti. Di­va­dlo má v tom­to smys­lu po­ten­ci­ál být víc než jen kul­tur­ní in­sti­tu­cí: mů­že se stát mís­tem, kde se stře­tá­va­jí růz­né po­hle­dy a kde se for­mu­je vzá­jem­né po­ro­zu­mě­ní. To však vy­ža­du­je na­vá­zat ak­tiv­ní kon­takt s ve­řej­nos­tí. I když ji ne­bu­de­me chá­pat ja­ko „spo­tře­bi­te­le“ ale tře­ba part­ne­ry, je dů­le­ži­té se za­bý­vat struk­tu­rou, cho­vá­ním a po­tře­ba­mi pu­b­li­ka.

Po­kud chce­te v tom­to té­ma­tu hlou­bat ví­ce, mů­že­te na­hléd­nout do od­bor­né­ho člán­ku au­to­ra té­to da­to­vé ana­lý­zy, kte­rý vy­šel v ča­so­pi­se Slo­ven­ské di­va­dlo. Z je­ho po­hle­du je ve­řej­ná služ­ba di­va­dla pře­de­vším schop­nos­tí vy­tvá­řet pro­stor pro tzv. al­ter­na­tiv­ní ve­řej­nos­ti – sku­pi­ny, kte­ré nejsou sou­čás­tí hlav­ní­ho prou­du, ale při­ná­še­jí no­vé per­spek­ti­vy. Nejde o to, aby di­va­dlo pře­de­pi­so­va­lo, co je správ­né, ale aby umož­ni­lo bez­peč­ný a ote­vře­ný di­a­log o tom, co spo­leč­nost po­va­žu­je za spra­ved­li­vé, prav­di­vé ne­bo dů­le­ži­té. Ta­ko­vá ro­le vy­ža­du­je nejen ote­vře­nost v dra­ma­tur­gii, ale i de­mo­kra­tic­ké prin­ci­py v ří­ze­ní sa­mot­ných in­sti­tu­cí. Sku­teč­ně ve­řej­né di­va­dlo je pak zra­ni­tel­né, ale prá­vě v té­to zra­ni­tel­nos­ti tkví je­ho lid­ská a spo­le­čen­ská sí­la.

V ná­sle­du­jí­cí da­to­vé ana­lý­ze se pro­to za­mě­ří­me na tři hlav­ní okru­hy. Bu­dou to před­sta­ve­ní uve­de­ná v Čes­ké re­pub­li­ce a pu­b­li­kum, jež oslo­vi­ly, stej­ně ja­ko pod­mín­ky spo­tře­by di­va­del­ní pro­duk­ce. Po­tom si uká­že­me, jak těm­to da­tům ro­zu­mět ve vzta­hu k to­mu, ko­lik a ja­kých di­va­del­ních or­ga­ni­za­cí u nás má­me, či­li ko­lik tvůr­čích ak­té­rů se po­hy­bu­je v di­va­del­ním po­li. Na­ko­nec se­stou­pí­me „dovnitř“ těch­to or­ga­ni­za­cí a po­dí­vá­me se na pro­mě­nu prá­ce v glo­bál­ním kon­tex­tu, ale i v čes­kém di­va­del­ním pro­stře­dí.

PŘED­STA­VE­NÍ

Až do pan­de­mie CO­VID-19 na­růs­tal jak po­čet ode­hra­ných před­sta­ve­ní, tak po­čet ná­vštěv­ní­ků a ná­vštěv­nic, kte­ří do di­va­dla cho­di­li. Po CO­VI­Du se jak pro­duk­ce, tak zá­jem pu­b­li­ka do­po­sud ne­vrá­til do hod­not před kri­zí, i když dr­ží dy­na­mi­ku před­kri­zo­vé do­by. Je nut­né v něm zo­hled­nit i do­pa­dy in­fla­ce a dal­ší eko­no­mic­ké fak­to­ry, kte­ré sou­vi­sí s glo­bál­ní­mi pro­mě­na­mi svě­ta, v němž ži­je­me.

Na­růs­tá po­čet se­da­del na ti­síc oby­va­tel ČR, z 3,1 v ro­ce 2001 na 4,5 v ro­ce 2023.

Prv­ní graf uka­zu­je ná­vštěv­nost v ti­sí­cích, což ale ne­zna­me­ná, že téměř po­lo­vi­na re­pub­li­ky cho­dí kaž­dý rok do di­va­dla. Jde o ku­mu­la­tiv­ní hod­no­tu, či­li sou­hrn ná­vštěv v di­va­dlech. To zna­me­ná, že za­hr­nu­je i li­di, kte­ří cho­dí opa­ko­va­ně, škol­ní před­sta­ve­ní apod. Ná­vštěv­nost lze sle­do­vat i po jed­not­li­vých dru­zích / žánrech di­va­dla.

Nej­ví­ce di­vác­tva má či­no­hra, mu­zi­kál, lout­ky. Mu­zi­ká­ly se do­ká­za­ly po CO­VI­Du nej­vý­raz­ně­ji zve­tit… Po­zo­ru­hod­né: mul­ti­me­di­ál­ní pro­jek­ty již to­lik ne­pou­ta­jí (pro­mě­na tech­no­lo­gie, do­by, kon­zu­mer­ských ná­vy­ků po CO­VI­Du?) Na mu­zi­kál a ba­let cho­dí ví­ce li­dí než před CO­VI­Dem, ale nej­vět­ší ná­růst za­zna­me­na­ly li­te­rár­ní ve­če­ry (pro­jek­ty ja­ko Lis­to­vá­ní) – 152 %. Nej­vět­ší úby­tek – ope­re­ta (54 %), mul­ti­me­dia (48 %).

Ná­sle­do­vat bu­de graf z ČSÚ, jak li­dé par­ti­ci­pu­jí na kul­tu­ře

Ná­sle­du­jí­cí graf vy­já­d­ře­ný v PPS (stan­dar­dech kup­ní sí­ly) umož­ňu­je srov­ná­vat jed­not­li­vé stá­ty Ev­ro­py z hle­dis­ka re­ál­né kul­tur­ní spo­tře­by do­mác­nos­tí. Hod­no­ty v PPS uka­zu­jí, ko­lik si do­mác­nos­ti v prů­mě­ru mo­hou do­vo­lit utra­tit za kul­tu­ru, ne­zá­vis­le na roz­dí­lech v míst­ních ce­nách. Dí­ky to­mu je mož­né po­rov­nat, ja­ká je sku­teč­ná kup­ní sí­la vý­da­jů na kul­tu­ru na­příč ze­mě­mi – na­pří­klad hod­no­ta 700 PPS v jed­né ze­mi a 400 PPS v ji­né zna­me­ná, že do­mác­nos­ti v prv­ní ze­mi vy­na­klá­da­jí na kul­tu­ru v pře­poč­tu re­ál­ně ví­ce, i když ce­ny vstu­pe­nek ne­bo před­plat­né­ho se mo­hou li­šit. PPS tak umož­ňu­je spra­ved­li­vé me­zi­ná­rod­ní srov­ná­ní, pro­to­že uka­zu­je vý­da­je v jed­not­kách, kte­ré ma­jí stej­nou kup­ní sí­lu ve všech ze­mích. Úda­je jsou za rok 2020, no­věj­ší nejsou v Eu­rosta­tu k dis­po­zi­ci.

OR­GA­NI­ZA­CE

Stou­pá po­čet ne­zisko­vek

V sou­čas­né do­bě je his­to­ric­ky nej­vět­ší po­čet stá­lých, funkč­ních scén (197). La­pi­dár­ně ře­če­no – ni­kdy ne­by­lo to­lik di­va­del, ja­ko dnes.

Vy­svět­lit vztah di­va­dla a kulturních/kreativních prů­mys­lů, srov­ná­ní (HDP).

Zo­hled­ňu­je­me pou­ze scé­ny s vlast­ním sou­bo­rem (v cel­kem 257 di­va­dlech, 50981 se­da­del), ni­ko­liv stagi­o­ny – ty však ma­jí ví­ce se­da­del, i když je jich mé­ně (84÷51685).

Pra­cu­jí­cí

Nej­vět­ší ob­jem za­měst­nan­ců ve zři­zo­va­ných, nejmé­ně v sou­kro­mých. S ná­růs­tem ne­zisko­vek jen mír­ně ros­te po­čet za­měst­nan­ců – uka­zu­je to na roz­sáh­lost švar­csys­té­mu / ne­pla­ce­né prá­ce v ko­merč­ním a ne­zisko­vém pro­stře­dí.

Bu­douc­nost – umě­lá in­te­li­gen­ce.