V cirkusovém obludáriu na periferii noří těhotná nuzačka prst do prohlubně uprostřed manželova znetvořeného obličeje. Odpudivost válečného zranění nevidíme. Kamera zabírá tvář Karoline, hrdinky filmu Dívka s jehlicí, s jejím sotva patrným výrazem odhodlání a zvědavosti. Je to Máří Magdaléna s rysy smrtky, která se dotkne Kristovy rány až na kost, aby se vykoupila z hříchu nevěry. V bezvýchodné situaci přijímá úděl manželky mrzáka, dokud nezjistí, že ten úděl stejně nedokáže nést. Dokud si neuvědomí, k čemu odsoudila své novorozené dítě. A tak musí znovu projít stejnou životní zkouškou na nové, drastičtější úrovni. Následuje spasitelku, z níž se vyklube anděl smrti.
Právo na život versus výsada ženy, rozhodovat o životě z pozice své biologické role, je dilema staré jako lidstvo samo. Na jedné straně je kolektivní (společenská) odpovědnost za zachování druhu. Na druhé vnitřní konflikt jedince. Konkrétní ženy-matky, která musí rozhodnout: být, či nebýt, vzít, či nevzít, odložit, či neodložit. Mezitím jsou obecně platné okolnosti a mentální kontext, na nichž tvůrci filmu Dívka s jehlicí vystavěli tragédii svědomí. Vrstevnatou a ze své objektivní podstaty kontroverzní.
Režisér a spoluautor scénáře Magnus von Horn vypravuje tuctové drama řadové dělnice na pozadí skutečného případu masové vražedkyně. Jak sám řekl, zvolil styl „pohádky pro dospělé, ve které se setkáváme s chudou ženou žijící na půdě domu, s princem na bílém koni, z něhož se vyklube zbabělec, s netvorem bez tváře, ale se zlatým srdcem, a s čarodějnicí z cukrárny.“ Artový sociální horror v dánsko-polsko-švédské koprodukci měl světovou premiéru na festivalu v Cannes v roce 2024. Někdy tou dobou rozdělovala občany USA interrupční politika – jedno ze spolehlivě funkčních témat každé předvolební kampaně. Ale to byl jen jeden z důvodů, proč Dívku s jehlicí nominovat na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film.
Z mého pohledu je Dívka s jehlicí mimořádná tím, že se jedná o archetypální model zasazený do moderní historie a nekompromisně realistický. V tom je jeho intenzita a funkčnost. Kulisy chudinské Kodaně bezprostředně po první světové válce jsou v současné Evropě stále živé prostředí. Stejně jako brakové romány o krásných chudých švadlenkách, do kterých se zamilovali bohatí továrníci. Karoline, vamp z ulice, v podání herečky Victorie Carmen Sonne si ten románek prožije až do krutě reálných důsledků. Společenská hierarchie a katolicismus jako forma diktatury se střetávají s přirozenou živočišností. A ta je konfrontována s lidskostí až do její zvrácené podoby, kdy masová vražedkyně Dagmar Overby (Trine Dyrholm) obviní před soudem poválečnou společnost z pokrytectví. Děsivé je, že má pravdu, protože křesťanská morálka je po technizované válce vyprázdněný pojem a my víme, že v té nadcházející, druhé světové, se tahle skutečnost stvrdí holokaustem.
Po umělecké stránce vyniká film černobílou estetikou, která propojuje zcizující efekt s psychologizující hrou světla a stínu. Sugestivní obrazy nabízejí ostré vhledy, vycházející z principů analytické psychologie. Je to fascinující hra masek. Pomyslné objektivní oko dokumentaristy střídavě zaostřuje na detail a vzápětí ho rozpustí v lehce psychedelickém oparu. V souvislosti s vizuálním pojetím se můžeme bavit o estetice hnusu a zla. O oživení filmového expresionismu a jeho kombinaci se surreálnou atmosférou, kdy kamera přirovná pohled do oka k prázdnotě kbelíku na exkrementy, nebo k hlavičce pletací jehlice – nástroje pro výrobu dětských svetříků i instrumentu k vyvolání potratu. Taky se můžeme se bavit o ženském kmeni a nahlížet do nejintimnějších zákoutí individua, do nejjemnějších vazeb. To vše obsáhne a nabízí film Dívka s jehlicí.
Dívka s jehlicí. (Dánsko / Polsko / Švédsko, 2024) Režie: Magnus von Horn, scénář: Magnus von Horn, Line Langebek, kamera: Michał Dymek, hudba: Frederikke Hoffmeier, hrají: Victoria Carmen Sonne, Trine Dyrholm, Besir Zeciri, Joachim Fjelstrup, Tessa Hoder, Søren Sætter-Lassen, Thomas Kirk, Anna Tulestedt, Ari Alexander a další.