Vác­lav Cho­cho­la a di­va­dlo

FO­TO­GRA­FIE 008

Délka: 9 min

black and silver camera on white surface

Fotografova cesta od periferie ke Zlaté kapličce, od zákulisí k herecké šatně a na jeviště.

Dvě vlast­nos­ti lze vy­číst z fo­to­gra­fic­ké­ho dí­la Vác­la­va Cho­cho­ly: vel­kou chuť po ži­vo­tě a z ní vy­plý­va­jí­cí ši­ro­ký te­ma­tic­ký zá­běr. Cho­cho­la za­čí­nal fo­to­gra­fo­vá­ním spor­tov­ních udá­los­tí, zá­hy se do­stal do di­va­del­ní­ho pro­stře­dí, kte­ré ne­smír­ně cit­li­vě za­chy­co­val, stal se pro­slu­lým svý­mi por­tréty, mi­lo­val ko­ně, je­jichž po­hyb a ušlech­ti­lost mno­ho­krát na­sní­mal. Cho­cho­lo­vy fo­to­gra­fie ni­kdy ne­vy­vo­lá­va­jí po­cit, že me­zi ná­mi a ob­jek­tem je ba­ri­é­ra umě­lé­ho es­te­tič­na, ne­do­tknu­tel­né for­my. Vždyc­ky od­krý­va­jí sy­ro­vou krá­su, vů­ni, chuť, cí­tí­me těs­nou blíz­kost me­zi ná­mi a fo­to­gra­fo­va­ným ob­jek­tem. Ne­vá­hal pro­nik­nout do srd­ce pe­ri­fe­rie a za­chy­til ji s vel­kým po­cho­pe­ním. Upo­zor­nil nás tak, že i vě­ci, kte­ré se dě­jí na zdán­li­vém „okra­ji“, mo­hou ča­sem na­být na vý­zna­mu. Pla­tí to i pro je­ho fo­to­gra­fie di­va­del­ní: sou­stav­ně sle­do­val dnes dáv­no za­nik­lé sou­bo­ry, ja­ko byl Vě­tr­ník, Di­va­dlo 5. květ­na a ja­ko li­beň­ský pa­tri­ot v zma­po­val ur­či­té ob­do­bí Di­va­dla S. K. Ne­u­man­na. Ucho­val pro nás ta­ké vzpo­mín­ku na chvil­ko­vý po­vá­leč­ný ná­vrat Ji­ří­ho Vos­kov­ce do vlas­ti a je­ho po­sled­ní in­sce­na­ce s Ja­nem Weri­chem.

Di­va­del­ní fo­to­gra­fie nejsou pro Cho­cho­lu pro­střed­kem k bás­nic­ké­mu se­be­vy­já­d­ře­ní ja­ko na­pří­klad pro Jo­se­fa Kou­del­ku či Ja­ro­sla­va Krej­čí­ho. Sním­ky oprošťu­je od vněj­ších efek­tů. Po­ezie z nich vy­věrá jak­si mi­mo­vol­ně, při­ro­ze­ně, od­rá­ží Cho­cho­lův až ži­vo­čiš­ný způ­sob vní­má­ní těch­to oka­mži­ků, vpí­je­ní se do te­pa­jí­cí ži­vé ener­gie ob­jek­tu, pro­ci­ťo­vá­ní je­ho krá­sy, pod­sta­ty. Mys­lím, že tím roz­vi­nul do vel­mi mo­der­ní, ne­pa­te­tic­ké  po­do­by po­e­ti­ku svých vzo­rů a spří­z­ně­ných du­ší – Mi­rosla­va Há­ka, Kar­la Ludwi­ga, Zdeň­ka Tme­je…  Zá­ro­veň lze ří­ci, že zná­má fo­to­gra­fie Sva­či­na te­sa­řů v ló­ži z roku 1948 je, mož­ná bezděč­ně, pou­ta­vým, spa­ni­lým od­ka­zem na ob­ra­zy Carra­vag­gia či na ho­land­ské mi­s­try. Prá­vem je čas­to pu­b­li­ko­vá­na, dá se v ní do­ne­ko­neč­na číst – v té smě­si­ci roz­pa­ků, ne­pa­t­řič­nos­ti, ja­kou vy­za­řu­jí pře­kva­pe­né tvá­ře děl­ní­ků, vy­ru­še­ných, na­pja­tých a ne­pří­liš nad­še­ných fo­to­gra­fo­vým zá­jmem, kte­rý za­chy­til vzác­ně gro­tesk­ní chví­li je­jich od­de­chu v ho­nos­né ló­ži. Ta­to fo­to­gra­fie je sou­čás­tí cyk­lu za­mě­ře­né­ho na zá­ku­li­sí di­va­dla, v němž Cho­cho­la plas­tic­ky za­chy­til prá­ci ku­li­sá­ků, sta­vě­čů, ma­lí­řů de­ko­ra­cí, kosty­mé­rů, ale se­tká­me se zde i s pou­ta­vý­mi stu­di­e­mi ta­neč­ní­ků a her­ců, kte­ří se při­pra­vu­jí na svůj vý­stup.

La­di­slav Pe­šek v šat­ně (Li­šák Pseu­do­lus, re­žie Ji­ří Frej­ka, Ná­rod­ní di­va­dlo, 1945)
FO­TO: VÁC­LAV CHO­CHO­LA (© Ar­chiv B&M Cho­cho­la)

Cho­cho­la zblíz­ka sle­du­je pro­ces, kte­rým se pro­střed­nic­tvím lí­če­ní do­stá­va­jí „do po­sta­vy“, splý­va­jí s je­jím cha­rak­te­rem, od­dá­va­jí se dra­ma­tic­ké fi­gu­ře ce­lou svou du­ší. Vzni­kl tak cyk­lus por­trét­ních fo­to­gra­fií La­di­sla­va Peš­ka, při­pra­vu­jí­cí­ho se v šat­ně na svá vy­stou­pe­ní v Plau­to­vě Li­šá­ku Pseu­do­lo­vi (pre­mi­é­ra 1942) v Ná­rod­ním di­va­dle v re­žii Ji­ří­ho Frej­ky, a pak je­ho po­hy­bo­vé kre­a­ce v té­to ro­li na je­viš­ti. Skr­ze sé­rii fo­to­gra­fií mů­že­me re­kon­stru­o­vat Peš­ko­vu mi­nu­ci­óz­ní prá­ci s tě­lem i mi­mi­kou, ne­bo za­sti­hu­je­me Peš­ka v šat­ně, kdy si upra­vu­je cha­rak­te­ris­tic­kou mas­ku, zkou­má svou tvář,  re­la­xu­je, kou­ří, ale vždy má svůj po­hled ob­rá­ce­ný do se­be, sou­stře­dí se na dal­ší vý­stup a je stá­le Pseu­do­lem. Po­dob­nou stu­dii vy­tvo­řil Cho­cho­la ta­ké s Vlas­ti­mi­lem Brod­ským, když se při­pra­vo­val na vý­stu­py v Ko­hou­to­vě Au­gust Au­gust, au­gust (pre­mi­é­ra 1967) v re­žii Ja­ro­sla­va Dud­ka. Zno­vu zblíz­ka za­chy­til onen zvlášt­ní stav her­ce, je­ho pro­mě­ny v dra­ma­tic­kou po­sta­vu. Je to stav vel­mi in­tim­ní po­va­hy a prá­vě ty­to stu­die jsou dů­ka­zem, jak dů­věr­ně blíz­ko by­li ochot­ni uměl­ci Cho­cho­lu pus­tit.

Vlas­ti­mil Brod­ský v šat­ně (Au­gust Au­gust, au­gust, re­žie Ja­ro­slav Du­dek, Di­va­dlo na Vi­no­hra­dech, 1967) FO­TO: VÁC­LAV CHO­CHO­LA (© Ar­chiv B&M Cho­cho­la)

Za 2. svě­to­vé vál­ky a lehce po ní mla­dý Cho­cho­la na­fo­til ta­ké bez­po­čet sním­ků z Di­va­dla Vě­tr­ník, kde za­čí­na­li her­ci – Ra­do­van Lu­kav­ský, Vlas­ti­mil Brod­ský, Stel­la Zá­zvor­ko­vá, Zde­něk Ře­hoř, Ja­ro­sla­va Ada­mo­vá, Zde­něk Dí­tě či Mi­loš Ko­pec­ký. Cho­cho­lo­vi se po­da­ři­lo na sním­cích za­chy­tit mo­der­ní ráz, vnitř­ní ener­gii, kte­rou in­sce­na­ce mě­ly, stříd­mé, ale vý­raz­né he­rec­tví, za­lo­že­né na schop­nos­ti vy­já­d­řit se mis­tr­ně po­mo­cí zkrat­ky a iro­nie.

Po­vá­leč­ná do­ba při­nes­la ve­d­le mno­ha dal­ších změn ta­ké ra­di­kál­ní změ­nu v kon­cep­ci čes­ké­ho di­va­del­nic­tví. Vzni­kl bez­po­čet no­vých sou­bo­rů, z nichž Di­va­dlo 5. květ­na, re­spek­ti­ve Ope­ra 5. květ­na a Či­no­hra 5. květ­na, mě­ly bo­hu­žel jen tři roky na svůj roz­voj, pro­to­že by­ly v ro­ce 1948 roz­me­tá­ny, ale za krát­kou do­bu zde vznik­ly po­zo­ru­hod­né in­sce­na­ce a roz­vi­nu­ly se zde vý­ji­meč­né ta­len­ty. Cho­cho­la zde po­sti­hl za­čát­ky scé­no­gra­fa Jo­se­fa Svo­bo­dy, je­ho prá­ci v ate­li­é­ru, re­ži­sé­ra Alfréda Ra­do­ka,  di­ri­gen­ta Kar­la An­čer­la… Prá­vě fo­to­gra­fie Ra­do­ka s An­čer­lem z roku 1946 z je­jich spo­lu­prá­ce na Of­fenba­cho­vých Ho­f­f­man­no­vých po­víd­kách je až do­jem­ným svě­dec­tvím o ná­vra­tu dvou du­ší, je­jichž osud fa­tál­ním způ­so­bem po­zna­me­na­la vá­leč­ná ka­ta­stro­fa: oba ztra­ti­li před ne­dáv­nem v Osvě­ti­mi své blíz­ké, oba pů­so­bí ne­smír­ně kře­hce, una­ve­ně, ja­ko po dlou­hém be­ze­sném spán­ku, ale ne bez na­dě­je.

Ka­rel An­čerl, Alfréd Ra­dok a her­ci z in­sce­na­ce Ho­f­f­man­no­vy po­víd­ky (Ope­ra 5. květ­na, 1946) FO­TO: VÁC­LAV CHO­CHO­LA (© Ar­chiv B&M Cho­cho­la)

Še­de­sá­tá lé­ta se sta­la i pro Cho­cho­lu zá­zrač­ným ob­do­bím, v němž mohl sle­do­vat ne­o­pa­ko­va­tel­nou at­mo­sfé­ru ma­lých di­va­del a je­jich vze­stup – pře­de­vším Se­ma­fo­ru (i se slav­ným kon­cer­tem Loui­se Arm­stron­ga), po­měr­ně uni­kát­ní účin­ko­vá­ní Ji­ří­ho Šli­t­ra ja­ko skla­da­te­le a au­to­ra tex­tů v in­sce­na­ci Jes­se B. Semple se že­ní v Di­va­dle S. K. Ne­u­man­na (1959). Vý­mě­nu he­rec­kých ge­ne­ra­cí a sty­lů mů­že­me sle­do­vat na­pří­klad v cyk­lech sním­ků z Di­va­dla za bra­nou – při pří­pra­vě in­sce­na­ce To­po­lo­vy hry Kočka na ko­le­jích (1965). Cho­cho­lo­vy mo­ment­ky vy­po­ví­da­jí s od­zbro­ju­jí­cí oprav­do­vos­tí o svě­žes­ti a au­ten­ti­ci­tě, kte­ré za­ča­ly spo­lu­vy­tvá­řet no­vý he­rec­ký pří­stup a styl: pů­vab­ná, ne­na­lí­če­ná, při­ro­ze­ná To­mášo­vá a mla­dý Třís­ka, okouz­le­ný, ja­tý di­va­dlem, ve­d­le re­ži­sé­ra, ostří­le­né­ho „par­dá­la“ Krej­či, by­li ty­pic­ký­mi pří­sluš­ní­ky své ge­ne­ra­ce, s ly­ric­kým, nad­ča­so­vým pře­sa­hem, kte­rý ja­ko her­ci i ja­ko li­dé do­ká­za­li svým kre­a­cím dát. Cho­cho­la na­sní­mal ta­ké in­sce­na­ci Maš­kar z Os­ten­de, kte­ré sdí­le­ly s Koč­kou na ko­le­jích týž ve­čer v Di­va­dle za bra­nou – za­chy­til ryt­mus, dy­na­mi­ku, cho­re­o­gra­fii po­zo­ru­hod­né­ho dí­la, a ta­ké jed­nu z má­la di­va­del­ních ro­lí Vla­di­mí­ra Men­ší­ka.

Sní­mek z před­sta­ve­ní Jes­se B. Semple se že­ní (re­žie Vác­lav Loh­niský, Di­va­dlo S. K. Ne­u­man­na, 1959) FO­TO: VÁC­LAV CHO­CHO­LA (© Ar­chiv B&M Cho­cho­la)

V ro­ce 1967 při­jel do Pra­hy (a do Br­na) po­pr­vé pro­slu­lý mim Mar­cel Mar­ce­au, ta­to ná­vště­va, včet­ně úryv­ku z před­sta­ve­ní, kte­ré zde Mar­ce­au měl, by­la za­chy­ce­na i ve fil­mo­vém  do­ku­men­tu. Vác­lav Cho­cho­la po­ří­dil ce­lou udá­lost v cyk­lu, kte­rý při­bli­žu­je mi­mo­vo cha­risma v kaž­dé si­tu­a­ci, včet­ně se­tká­ní s La­di­sla­vem Fi­al­kou a dal­ší­mi uměl­ci z Pan­to­mi­ny. Uni­kát­ní je však sé­rie z Mar­ce­au­o­vy  pan­to­mi­ny, před­ve­de­né v Di­va­dle Na zá­brad­lí. Cho­cho­la ji po­jal ja­ko sled fi­gur na fil­mo­vém pá­su. Mar­ce­au  pod ku­že­lem svět­la ply­nu­le pře­chá­zí z jed­né fi­gu­ry do dru­hé, s ne­o­by­čej­ným smys­lem pro žánr, pro kon­trast, pro ryt­mus. Sou­stře­dě­ní, s nímž se Mar­ce­au převtě­lu­je do jed­not­li­vých po­stav svých pan­to­mi­mic­kých etud, vy­za­řu­je vel­kou, ne­o­ká­za­lou du­chov­ní sí­lu, kte­rá pře­ta­vu­je pou­hou ře­me­sl­nou do­ko­na­lost pro­ve­de­ní v ne­sdě­li­tel­ný, až spi­ri­tu­ál­ní zá­ži­tek.

Mar­cel Mar­ce­au v Di­va­dle Na zá­brad­lí (1967) FO­TO: VÁC­LAV CHO­CHO­LA (© Ar­chiv B&M Cho­cho­la)

Vác­lav Cho­cho­la byl ak­tiv­ním, ži­vou­cím svěd­kem už téměř za­nik­lé­ho svě­ta lid­ské souná­le­ži­tos­ti, ať už se ode­hrá­va­la v di­va­del­ním zá­ku­li­sí, v hle­diš­tích di­va­del, v li­beň­ských dvor­cích a hos­po­dách, při mo­rav­ských slav­nos­tech, ve vý­tvar­ných ate­li­é­rech. Za­pa­dal do at­mo­sfé­ry zvlášt­ní­ho svě­ta, kte­rý si vy­tvá­ře­ly sku­pin­ky blíz­kých li­dí v do­bě mi­nu­lé­ho re­ži­mu a by­ly pro­po­je­ny pev­ný­mi vazba­mi, své­byt­ný­mi ri­tu­á­ly. Svo­bod­ný mi­k­ro­svět pl­ný váš­ni­vých roz­ho­vo­rů z očí do očí upro­střed stu­pi­di­ty, ri­gid­nos­ti a ztem­ně­lých, oprýska­ných, za­pli­va­ných měst­ských kou­tů ztě­les­ňo­val to, če­ho se už téměř ne­do­stá­va­lo, a o čem mů­že­me nad fo­to­gra­fie­mi Vác­la­va Cho­cho­ly a je­ho dru­hů pře­mýš­let.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: