Ne­u­dr­ží­me nic, co se pří­liš hý­be, co prs­ty pro­té­ká, co ne­u­stá­le ply­ne. Abychom udr­že­li ja­kou­ko­liv věc či myš­len­ku, mu­sí­me se na ni sou­stře­dit, být na ni při­pra­ve­ni, vo­lit si zá­těž pod­le sta­vu na­še­ho or­ga­nis­mu. I an­g­lic­ké slo­vo susta­i­na­bi­li­ty je od­vo­ze­no od vý­zna­mu nést, dr­žet či pod­pí­rat, jak vy­plý­vá z la­tin­ské­ho zá­kla­du sus­tinēre. Udr­ži­tel­né je vše, co od­po­ví­dá na­šim mož­nos­tem a do­ká­že­me dlou­ho­do­bě sná­šet a pře­ná­šet dál. Po­pu­lár­ní se v glo­bál­ním eko­lo­gic­kém hnu­tí stal Vel­ký zá­kon Iro­ké­zů, pod­le ně­hož se člo­věk má roz­ho­do­vat tak, aby bral v po­taz dů­sled­ky pro sedm ge­ne­ra­cí do­pře­du (ná­zev to­ho­to kon­cep­tu pře­vzal i čes­ký eko­lo­gic­ký ča­so­pis Sed­má ge­ne­ra­ce).

Po­jem udr­ži­tel­nos­ti se zro­dil v pří­rod­ních vě­dách a eko­lo­gii, a to už v 18. sto­le­tí. Teh­dy les­ník Hans Carl von Car­lowi­tz po­u­žil po­jem Na­chhal­ti­g­ke­it (te­dy udr­ži­tel­nost) pro ozna­če­ní prin­ci­pu, že je tře­ba ká­cet jen to­lik dře­va, ko­lik les do­ká­že ob­no­vit. Teh­dy však mys­lel ješ­tě na to, aby by­la udr­ži­tel­ná těž­ba a zis­ky, po­dob­ně ja­ko bi­o­lo­go­vé a ze­mě­děl­ci mi­nu­lé­ho sto­le­tí, kte­rým šlo pře­de­vším o udr­ži­tel­ný vý­nos.

O tom, že lid­ská čin­nost na­ru­šu­je rov­no­váhu eko­sys­té­mů rych­le­ji, než se do­ká­že ob­no­vo­vat, se váž­ně ho­vo­ří až od še­de­sá­tých le­tech 20. sto­le­tí. Ve zprá­vě Řím­ské­ho klu­bu Me­ze růstu (1972, u nás byl pře­klad ší­řen sa­mizda­to­vě a pa­ra­dox­ně se na něm teh­dy po­dí­lel i Mi­loš Ze­man, jenž se však dnes již pa­so­val do bo­jov­ní­ka pro­ti „ze­le­né­mu ší­len­ství“) věd­ci va­ro­va­li, že ex­po­nen­ci­ál­ní růst spo­tře­by a vý­ro­by ve­de k vy­čer­pá­ní zdro­jů a ohro­žu­je sa­mot­né pře­ži­tí lid­stva. O pat­náct let poz­dě­ji pak slav­ná Zprá­va Brun­d­tlan­do­vé (Na­še spo­leč­ná bu­douc­nost, 1987) při­nes­la do po­li­tic­ké­ho slov­ní­ku de­fi­ni­ci „udr­ži­tel­né­ho roz­vo­je“ ja­ko ta­ko­vé­ho, kte­rý uspo­ko­ju­je po­tře­by sou­čas­nos­ti, aniž by ohro­zil schop­nost bu­dou­cích ge­ne­ra­cí uspo­ko­jo­vat je­jich po­tře­by. Od té do­by se sta­la udr­ži­tel­nost sou­čás­tí po­li­tic­kých stra­te­gií – od agen­dy OSN až po lo­kál­ní územ­ní plá­no­vá­ní.

Jen­že br­zy se uká­za­lo, že o udr­ži­tel­nos­ti nelze mlu­vit pou­ze ve vzta­hu k pří­ro­dě. Když jsou ce­lé sku­pi­ny li­dí vy­tla­čo­vá­ny na okraj, ne­ma­jí pří­stup k vo­dě, vzdě­lá­ní ne­bo zdra­vot­ní pé­či, žád­ná eko­lo­gic­ká rov­no­vá­ha se ne­u­dr­ží. Pro­to so­ci­o­lož­ka Nan­cy Fra­ser mlu­ví o tro­jí spra­ve­dl­nos­ti: spra­ved­li­vém roz­dě­lo­vá­ní zdro­jů, uzná­ní všech iden­tit a fé­ro­vé re­pre­zen­ta­ci ve ve­řej­ném roz­ho­do­vá­ní. Po­dob­ně eko­nom­ka Ka­te Ra­wortho­vá ve své „eko­no­mii kob­li­hy“ (stej­no­jmen­ná kni­ha vy­šla v ro­ce 2017) vy­svět­lu­je, že lid­stvo se mu­sí po­hy­bo­vat me­zi dvě­ma kru­hy: eko­lo­gic­kým stro­pem, jenž ne­smí pře­kro­čit, a so­ci­ál­ním zá­kla­dem, pod kte­rý ne­smí spad­nout. Udr­ži­tel­nost je te­dy i otáz­kou so­li­da­ri­ty – bez so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nos­ti se stá­vá prázd­ným hes­lem, pro­to­že ne­do­ká­že za­jis­tit dů­stoj­ný ži­vot pro všech­ny.

Po­kud bychom mě­li te­dy vzít váž­ně výzvu Iro­ké­zů, co pro nás zna­me­ná mys­let na sedm ge­ne­ra­cí do­pře­du? Jde zhru­ba o dvě stě let či­li o do­bu od­po­ví­da­jí­cí z na­še­ho hle­dis­ka po­tom­ků prv­ní po­lo­vi­ně de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí. I když nám na­ši před­ko­vé pře­da­li vel­ké množ­ství myš­le­nek, vy­ná­le­zů a ob­je­vů, kte­ré vy­u­ží­vá­me ke své­mu bla­hoby­tu, prá­vě v té do­bě se roz­pou­ta­la prů­mys­lo­vá re­vo­lu­ce, ohrom­né de­mo­gra­fic­ké změ­ny, za­po­ča­la zla­tá éra ko­lo­ni­a­lis­mu, v níž si Ev­ro­pa pod­ma­ni­la vět­ši­nu svě­ta… Dě­dic­tví sedm ge­ne­ra­cí zpět je ne­bla­hé a v mno­hém ne­u­dr­ži­tel­né. Do­ká­že­me se po­u­čit?

Řek­ně­me, že jsme od­po­věd­ni li­dem, kte­ří se na­ro­dí ko­lem roku 2200. Po­kud bu­de­me po­kra­čo­vat ja­ko do­sud, na­še Ze­mě se otep­lí o čty­ři až šest stup­ňů cel­sia, roz­ta­jí le­dov­ce, zved­ne se hla­di­na až o tři me­t­ry a za­pla­ví Ban­gla­déš, del­tu Ni­lu, Mi­a­mi, Šan­ghaj, Am­ster­dam či Be­nát­ky. Ex­trém­ní vl­ny hor­ka a su­cha se bu­dou stří­dat se stej­ně ex­trém­ní­mi ob­do­bí­mi hu­ri­ká­nů a po­vod­ní, v sub­tro­pech bu­de těž­ké žít. Rov­ní­ko­vá Af­ri­ka, Blíz­ký vý­chod, vel­ká část In­die – to vše bu­dou mís­ta bez li­dí. Vlh­kost a tep­lo­ta totiž bu­dou pře­kra­čo­vat fy­zi­o­lo­gic­ké li­mi­ty. V pl­ném prou­du bu­de vel­ké ma­so­vé vy­mí­rá­ní a mi­zet bu­dou ce­lé plejá­dy dru­hů sav­ců, ptá­ků, ryb…  Úsměv­ně bu­dou pů­so­bit dneš­ní po­pu­lis­tic­ké nářky na mi­gra­ci. Pod­le Me­zi­ná­rod­ní or­ga­ni­za­ce pro mi­gra­ci sed­má ge­ne­ra­ce při nej­hor­ším scé­ná­ři za­ži­je kli­ma­tic­kou mi­gra­ci v řá­du čtyř set mi­li­o­nů li­dí. A to ho­vo­ří­me jen o těch, kte­ré vy­že­ne kli­ma. Oče­ká­vat mů­že­me vál­ky, roz­pad glo­bál­ních in­sti­tu­cí a ta­ko­vé změ­ny svě­to­vé­ho řá­du, kte­ré k to­mu jis­tě při­da­jí dal­ší stov­ky mi­li­o­nů. Vždyť již dnes se v Af­ri­ce či In­dii pře­sou­va­jí mi­li­o­ny lid z míst, kde se ne­dá žít.

Udr­ži­tel­nost te­dy ne­ní pou­ze za­jí­ma­vé aka­de­mic­ké té­ma. Za po­sled­ní dvě de­ká­dy do­šlo ke glo­bál­ní sho­dě me­zi věd­ci, fi­lo­zo­fy, ale i du­chov­ní­mi líd­ry (pa­pež Fran­ti­šek, Thich Nhat Ha­nh, Da­laj­lá­ma ne­bo pra­voslav­ný Bar­to­lo­měj I. na­zý­va­ný ta­ké „ze­le­ný pa­tri­ar­cha“), že je po­tře­ba žít udr­ži­tel­ně. Pro­to­že hro­zí, že hor­ký bram­bor mo­der­ní­ho svě­ta nám br­zy vy­pad­ne z ru­kou.