Kul­tur­ních zá­žit­ků jsem měl le­tos ně­ko­lik. Moc se mi lí­bí tvor­ba Te­re­zy Do­stá­lo­vé a To­bi­á­še Ne­vři­vy, kte­rá je au­ten­tic­ká, jem­ná, pře­kra­ču­je hra­ni­ce di­va­del­ních sché­mat. Jsou upřím­ně an­ga­žo­va­ní, a zvláš­tě je­jich pro­cház­ky pří­ro­dou ve mně vždyc­ky za­ne­cha­jí hlu­bo­ký do­jem. Mám pak o čem pře­mýš­let. Oce­ňu­ji hlav­ně to, že je z je­jich dí­la cí­tit po­ko­ra a sku­teč­ný vztah k té­ma­tům, kte­rým se vě­nu­jí. Je­jich umě­lec­ké sdru­že­ní se jme­nu­je Di­va­dlo Se­tká­ní a prá­vě k se­tká­vá­ní na je­jich per­for­man­cích sku­teč­ně do­chá­zí. Le­tos jsem se zú­čast­nil per­for­ma­tiv­ní­ho au­di­owal­ku Lov­ci ma­jí oči pro pláč v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… a vi­děl pre­mi­é­ru ab­sol­vent­ské in­sce­na­ce kr­tek ká­men kya­nid v di­va­dle DISK. Dru­hý pro­jekt for­mál­ně vy­u­ží­vá prin­ci­py per­for­man­ce lectu­re a dal do­hro­ma­dy kro­mě vý­še zmí­ně­né­ho tvůr­čí­ho dua i di­va­del­ní­ky Voj­tě­cha Bár­tu ne­bo Ka­ro­la Fi­la a vý­zkum­ný tým Re­sis­Ter­ra z Fa­kul­ty hu­ma­nit­ních stu­dií Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy, au­ten­tic­ké, an­ga­žo­va­né by­tos­ti, je­jichž umě­lec­ké in­ter­ven­ce na mě vždyc­ky pů­so­bí po­si­lu­jí­cím do­jmem. Mi­mo­cho­dem, dí­lo Ka­ro­la Fi­la by­lo na le­toš­ní Next­ce po­ctě­no v ka­te­go­rii Pro­jekt roku a po­té ho uve­dl v rám­ci br­něn­ské čás­ti fes­ti­va­lu v Ha­Di­va­dle. Je­ho do­ku­men­tár­ní per­for­man­ce Dob­re už bo­lo mne ta­ké vel­mi za­sáh­la svo­jí upřím­nos­tí a schop­nos­tí jít na dřeň. (Dal­ší po­hle­dy na in­sce­na­ce Lov­ci ma­jí oči pro pláč a Dob­re už bo­lo na­jde­te ZDE a ZDE.)

Vý­tvar­no – při­znám se, že i když do So­vo­vých mlýnů ob­čas cho­dím, moc rád to tam ne­mám. Je to pro mě plat­for­ma snobské­ho cha­rak­te­ru, vy­tě­žu­jí­cí zná­má jmé­na a mý­tus své za­kla­da­tel­ky. Ne­mluvě o pro­po­je­ní s po­li­tic­ký­mi po­sto­ji, kte­ré jsou mi ci­zí. O to ví­ce a mi­le mě pře­kva­pi­la (stá­le ješ­tě pro­bí­ha­jí­cí) vý­sta­va Bu­dou­cí mi­nu­lost, kte­rá spo­ji­la dí­lo ma­lí­ře a kres­lí­ře Jo­se­fa Bol­fa a vše­stran­né­ho uměl­ce, tis­ka­ře a kni­ha­ře Jo­se­fa Vá­cha­la. Pro ně­ko­ho al­chy­mis­tic­ký zá­ži­tek, pro mě po­nor do dvou li­mit­ně se při­ta­hu­jí­cích du­ší, kte­ré ukrý­va­jí mno­ho tem­no­ty a vnitř­ních bo­jů. Ni­kdy jsem si ne­do­ká­zal před­sta­vit, že by Vá­chal žil na síd­liš­ti; dneska už do­ká­žu.

A na­ko­nec jsem si ne­chal nej­vět­ší zá­ži­tek fil­mo­vý. Nejde o žád­nou no­vin­ku, sní­mek měl totiž pre­mi­é­ru již v ro­ce 2024. Film Ne­bu­du ne­ná­vi­dět: Ces­ta lé­ka­ře z Ga­zy za mí­rem a lid­skou dů­stoj­nos­tí pů­vo­dem iz­ra­el­ské pro­du­cent­ky a re­ži­sér­ky Ta­ly Bar­da vy­prá­ví drs­ný pří­běh pa­les­tin­ské­ho dok­to­ra Iz­zel­di­na Abu­e­laishe, zná­mé­ho ja­ko Nel­son Man­de­la Blíz­ké­ho vý­cho­du. Lé­čil li­di v Pa­les­ti­ně i Iz­ra­e­li, na­vzdo­ry ná­rod­nost­ním, et­nic­kým i ná­bo­žen­ským roz­dí­lům. V ro­ce 2009 ale iz­ra­el­ská ar­má­da za­bi­la je­ho tři dce­ry. A on ce­lý svůj ži­vot za­svě­til pří­mo­čaré­mu heslu „ne­bu­du ne­ná­vi­dět“ a bo­ji za spra­ve­dl­nost.

Film jsem zhlé­dl se svý­mi stu­den­ty a stu­dent­ka­mi a už dlou­ho se mi ne­sta­lo, že by po skon­če­ní by­lo tak dlou­hé, těž­ké ti­cho. Dis­ku­zi jsme od­lo­ži­li, jen jsme sdí­le­li pro­žit­ky. Pro ně­ko­ho mož­ná pří­liš emo­ci­o­nál­ní, má­lo umě­lec­ké dí­lo. Pro mě do­klad ob­di­vu­hod­né lid­ské hou­žev­na­tos­ti osu­du na­vzdo­ry. A lid­skosti bez pří­vlast­ků. Skon­čím pro­to svo­je ohléd­nu­tí za le­toš­ním rokem ci­tá­tem z fil­mu: „Po­tře­bu­je­me li­di, co ris­ku­jí a mys­lí na lid­ské cí­le a bu­douc­nost, ne na to, jak se udr­žet u mo­ci. Pro­to­že dě­ji­ny na ně ni­kdy ne­za­po­me­nou.“

(Úvod­ní sní­mek je z pro­jek­tu Lov­ci ma­jí oči pro pláč. FO­TO: ar­chiv Di­va­dla Se­tká­ní)