Kul­tu­ra v těž­kém a po­chmur­ném ro­ce 2025 rov­ná se pro mě pře­de­vším zno­vu­ob­je­vo­vá­ní kli­du a rov­no­váhy v tra­dič­ních kul­tur­ních in­sti­tu­cích, kon­krét­ně mu­zeích a ga­le­ri­ích kla­sic­ké­ho umě­ní (a tím v pod­sta­tě na­va­zu­ji na pře­de­šlé dva roky). V pří­pa­dě mu­zeí mů­že jít o úpl­ně nejmen­ší, et­no­gra­fic­ká, hor­nic­ká či ge­o­lo­gic­ká, sne­su i nu­misma­ti­ku; sem s tím! Sa­mo­zřej­mě, li­mi­ty jsou – např. mu­ze­um Jir­ků („fe­ti­še“ od čes­kých ce­lebrit pyš­ní­cích se tím­to jmé­nem) v se­ve­ro­čes­kém Jir­ko­vě jsem ne­na­vští­vil, i když jsem šel zrov­na ko­lem. Všech­no to asi ne­bu­de, ale do­po­ru­čit mo­hu ná­sle­du­jí­cí.

Et­no­gra­fic­ké sbír­ky v ber­lín­ském Hum­bol­d­to­vě fó­ru jsou fajn a oká­za­lé (mož­ná o ně­co oká­za­lej­ší než et­no­gra­fic­ké mu­ze­um ve Víd­ni, kte­ré ta­ky do­po­ru­ču­ji na­vští­vit). Ja­ko téměř kaž­dá zá­pad­ní in­sti­tu­ce po­dob­né­ho za­mě­ře­ní je i ta­to se­be­re­fle­xiv­ní a de­ko­lo­ni­zo­va­ná, a to se pro­mí­tá čas­to i do ar­chi­tek­tu­ry a kon­cep­ce sbí­rek. Je za­jí­ma­vé sle­do­vat, jak s tím­to tren­dem in­sti­tu­ce na­klá­da­jí a kam až lze v tom­to ohle­du za­jít. Do­jem mám po­zi­tiv­ní, a cel­ko­vě zvo­le­né způ­so­by prá­ce s ko­lo­ni­ál­ním dě­dic­tvím sbí­rek na mě pů­so­bí vlast­ně svě­že a plod­ně a roz­hod­ně se ne­u­tá­pí v po­vrch­ním ak­ti­vis­mu (stej­ně tak to pla­tí pro zmí­ně­né mu­ze­um ve Víd­ni). K sa­mot­né­mu Hum­bol­d­to­vu fó­ru se asi vy­ja­d­řo­vat ne­bu­du, to by nás za­ved­lo na ji­nou, mé­ně smíř­li­vou sto­pu.

Dal­ší in­sti­tu­ce, kte­rou mo­hu do­po­ru­čit, je na Vy­so­či­ně, a to měst­ské, vlas­ti­věd­né mu­ze­um v Bys­tři­ci nad Pern­štej­nem, síd­lí­cí na ná­měs­tí v cel­kem roz­sáh­lé bu­do­vě bý­va­lé rad­ni­ce a bý­va­lé­ho měš­ťan­ské­ho do­mu a pi­vo­va­ru. Ma­lé vel­ké mu­ze­um, kte­ré si pro­jde­te od skle­pe­ní po stře­chu. Nej­za­jí­ma­věj­ší pro mě by­lo prá­vě to pod­ze­mí, kde se v še­ru lesk­nou ná­dr­že s ži­vý­mi ry­ba­mi Vy­so­či­ny a hned ve­d­le nich se na­chá­zí sna­ha o ma­lé a re­a­lis­tic­ké zpo­dob­ně­ní cho­deb ne­da­le­ké­ho ura­no­vé­ho do­lu v Dol­ní Ro­žín­ce. Je­li­kož jsem v tom sku­teč­ném ura­no­vém do­le byl na ex­kur­zi (dnes se tam na­chá­zí vý­zkum­ná la­bo­ra­toř stát­ní or­ga­ni­za­ce SÚRAO, zkou­ma­jí­cí vhod­né pod­mín­ky pro uklá­dá­ní ra­di­o­ak­tiv­ní­ho od­pa­du), mo­hu s tro­chou nad­sáz­ky ale čis­tým svě­do­mím říct, že re­kon­struk­ce se v rám­ci mož­nos­tí blí­ží sku­teč­ným pod­mín­kám. Člo­věk se tu do­zví i ně­co má­lo o tom, jak se z po­klid­né­ho ze­mě­děl­ské­ho měs­ta sta­lo hor­nic­ké zá­ze­mí pozd­ní­ho so­ci­a­lis­mu. Vý­stav­ka obec­ní ško­ly má pak řa­du oprav­du bi­zard­ních, ka­bi­net­ních ku­ri­o­zit.

Ve dru­hé po­lo­vi­ně roku mě ví­tr za­vál do Po­bal­tí, kde jsem bo­hu­žel ne­sti­hl vše, co jsem chtěl, ale do­po­ru­čit mo­hu cel­kem jis­tě mu­ze­um v Kauna­su za­svě­ce­né tvor­bě sym­bo­lis­ty a dnes ná­rod­ní­ho uměl­ce M. K. Čiur­li­o­ni­se. Sou­čás­tí mu­zea je i ma­lá vý­stav­ka k fe­no­mé­nu li­tev­ské­ho „kry­ždi­r­bys­tė“, což je je­di­neč­ná tra­di­ce tvor­by a sta­vě­ní bo­ha­tě zdo­be­ných dře­vě­ných a že­lez­ných kří­žů a kap­li­ček v kra­ji­ně, kte­rá spo­ju­je sta­ré balt­ské slu­neč­ní a kos­mic­ké sym­bo­ly s tě­mi křes­ťan­ský­mi a slou­ží zá­ro­veň ja­ko pa­mát­ka na mrt­vé i ochran­né zna­me­ní a ti­chý od­por vů­či ci­zí mo­ci (bol­še­vis­mu na­pří­klad).

Ve Vil­niu­su jsem pak sti­hl jen stá­lou ex­po­zi­ci Ob­ra­zo­vé ga­le­rie s do­čas­nou a ve­li­ce pěk­ně udě­la­nou vý­sta­vou o li­tev­ském ro­man­tis­mu (po­tě­ši­li mě ori­gi­ná­ly knih li­tev­sko-pol­ské prů­kop­ni­ce go­tic­kých ro­má­nů An­ny Mos­towské) a v Mu­zeu cír­kev­ní­ho dě­dic­tví (Baž­ny­ti­nio pa­vel­do mu­ziej­us) vý­sta­vu The Cos­mic Cho­ir. Land­s­ca­pe in Sa­cred Art and Li­te­ra­tu­re o kra­ji­ně v zá­pa­do­ev­rop­ském sa­král­ním umě­ní od Düre­ra po Ru­ben­se. V té do­bě tam pro­bí­ha­la ješ­tě v pod­ze­mí kláš­te­ra su­ges­tiv­ní mi­k­ro-vý­sta­va Čiur­li­o­nis: The Fa­mi­ly and the Or­gan o ro­di­ně M. K. Čiur­li­o­ni­se a pře­de­vším „je­ho“ osu­do­vých var­ha­nách z kos­te­la v Ka­be­li­ai (na vý­sta­vě by­la i je­jich ma­te­ri­ál­ní re­kon­struk­ce), úz­ce spo­je­ných s uměl­co­vým dět­stvím. Za­jí­ma­vá a pěk­ně udě­la­ná by­la ta­ky ex­po­zi­ce I Was a Stran­ger. Je­rusa­lem, Ro­me, San­ti­a­go de Com­poste­la o pout­ních tra­sách me­zi tě­mi­to měs­ty. A i stá­lé ex­po­zi­ce jsou fajn, např. kon­cepč­ní vý­sta­va The Ci­ty of Hea­ven, kte­rá z mon­stran­cí, re­likvi­á­řů, ob­ra­zů a dal­ších pa­má­tek se­dm­nác­ti vil­nius­kých ře­hol­ních řá­dů – od zá­zrač­ně do­cho­va­né­ho ob­ra­zu za­snou­be­ní Pan­ny Ma­rie a sv. Jo­se­fa po vel­kou ber­nar­din­skou mon­stran­ci kdy­si ukry­tou před rus­kým voj­skem v kláš­ter­ní za­hra­dě – sklá­dá pří­běh o tom, jak mni­ši a jep­tiš­ky po sta­le­tí utvá­ře­li měst­skou kra­ji­nu a pa­měť Vil­niu­su. Mi­lov­ní­ci křes­ťan­ské­ho umě­ní a hmot­né kul­tu­ry ve všech je­jich for­mách a ma­te­ri­ál­ních pro­je­vech si to tu ur­či­tě uži­jí.

Na zá­věr roku mi ja­ko mi­lov­ní­ko­vi umě­ní se­ver­ské re­ne­san­ce udě­la­la ra­dost vý­sta­va Ži­vo­ty. Uměl­ci pe­rem Kar­la van Man­de­ra v Mu­zeu umě­ní Olo­mouc, kte­rá před­sta­vu­je dí­la ni­zo­zem­ské­ho, hor­no­ně­mec­ké­ho ale i ital­ské­ho ma­líř­ství 15. a 16. sto­le­tí, a to po­sklá­da­ná pod­le „scé­ná­ře“ Van Man­de­ro­vy Kni­hy ma­líř­ství z roku 1604, tak­že nejde jen o pře­hlíd­ku re­ne­sanč­ních ob­ra­zů, kre­seb a gra­fic­kých lis­tů, ale i o son­dáž do ra­ně no­vo­vě­ké­ho sbě­ra­tel­ství a dí­len, in­te­lek­tu­ál­ní­ho svě­ta prv­ních dě­jin umě­ní a o při­po­mín­ku au­to­ra, kte­rý se z ma­ný­ris­tic­ké­ho ma­lí­ře stal „ni­zo­zem­ským Va­sa­rim“. Spo­leč­ně s tím vy­šla po­pr­vé v čes­kém pře­kla­du Zuza­ny He­ne­šo­vé a Iva­ny Svo­bo­do­vé prá­vě ona zmí­ně­ná Man­de­ro­va Kni­ha ma­líř­ství. Tak­že kdy­bys­te pře­mýš­le­li, co k Je­žíško­vi…

Abych to shr­nul. Kdo v dneš­ním tvr­dém a cha­o­tic­kém svě­tě hle­dá tro­chu kli­du, es­te­tic­ké­ho vy­ži­tí a me­di­ta­ce, nechť se vy­dá na pouť na­příč ti­chý­mi pro­sto­ry svě­to­vých i do­má­cích mu­zeí.

(Na úvod­ním sním­ku je Měst­ské mu­ze­um v Bys­tři­ci nad Pern­štej­nem. FO­TO: ar­chiv)