Le­tos se mi do­sta­la do ru­ky kni­ha Chro­mý Je­len, kte­rá je za­jí­ma­vá už svý­mi au­to­ry a je­jich osu­dy. Prv­ní z au­to­rů Chro­mý Je­le­nec (myl­ně uvá­dě­ný ja­ko je­len) byl in­di­án­ský ša­man z kme­ne La­ko­tů. Je­ho otec byl Si­las Fi­re a je­ho mat­ka Sally Rudá hou­ně. V út­lém dět­ství vy­růs­tal Chro­mý je­le­nec (An­g­lic­ky John Fi­re La­me Deer) se svý­mi pra­ro­di­či, kte­ří ho vy­cho­vá­va­li. Až do svých čtr­nác­ti let pak do­chá­zel do den­ní ško­ly ne­da­le­ko re­zer­va­ce. Dru­hý au­tor Ri­chard Er­do­es se na­ro­dil ve Frank­fur­tu nad Mo­ha­nem. Je­ho otec byl ži­dov­ský ma­ďar­ský oper­ní pě­vec. Er­do­es sám se­be po­pi­so­val ja­ko Ra­kuša­na, Ma­ďa­ra, Něm­ce a Ame­ri­ča­na, a ta­ké stej­ným dí­lem ka­to­lí­ka, pro­tes­tan­ta i Ži­da. J. F. L. Deer po čty­ři roky vy­prá­věl R. Ero­eso­vi své pří­běhy z mlá­dí, ze své­ho tu­lác­ké­ho ob­do­bí, kdy jez­dil s ro­de­em, pásl ov­ce, sbí­ral bram­bo­ry a ob­čas i kra­dl, ale i z ob­do­bí ša­man­ství, kdy in­di­án­ské tra­di­ce vy­hra­bá­val do­slo­va z po­pe­la. Vy­pra­ví i o tom, že pra­co­val ja­ko člen kme­no­vé po­li­cie v in­di­án­ské re­zer­va­ci, pa­šo­val al­ko­hol, ži­vil se ma­lo­vá­ním re­klam, strá­vil přes rok ve vě­ze­ní a vy­lo­dil se ja­ko ame­ric­ký vo­ják v Nor­man­dii. Er­do­es je­ho vy­prá­vě­ní na­hrá­val na mag­ne­to­fon, dě­lal si po­znám­ky a vý­sle­dek s me­di­cin­ma­nem upra­vo­val.

Vý­sled­kem je kni­ha, kte­rá po­pi­su­je v šest­nác­ti ka­pi­to­lách ví­ce­mé­ně chro­no­lo­gic­ky jed­not­li­vé eta­py in­di­á­no­va ži­vo­ta. Do­sta­ly se do ní nejen his­tor­ky z prů­bě­hu je­ho ži­vo­ta, ale i fi­lo­zo­fic­ké po­stře­hy na hra­ni­ci in­di­án­ské ví­ry a mysti­cis­mu. Je zde hod­ně při­ro­ze­né moud­ros­ti i hu­mo­ru, až má člo­věk ně­kdy po­cit, že si mís­ty Chro­mý je­le­nec dě­lá z Ri­char­de Er­do­ese a tím pá­dem i z čte­ná­řů legra­ci. Kni­ha je bo­ha­tá nejen na pří­běhy z au­to­ro­va ži­vo­ta, ale i ze ži­vo­ta kme­ne La­ko­tů a dal­ších in­di­á­nů. Na­pří­klad v ka­pi­to­le Dva v de­ce vy­pra­ví o vzta­zích la­kot­ských mužů a žen. Je ta­ké pl­ná po­stře­hů a his­to­rek o stře­tu bě­loš­ské ci­vi­li­za­ce s ci­vi­li­za­cí pů­vod­ních oby­va­tel.

Deer je člo­vě­kem du­chov­ní­ho za­lo­že­ní, kte­rý se ve stá­ří stal jed­ním ze „sva­tých mužů“ své­ho kme­ne. Se­zna­mu­je nás s tra­dič­ním způ­so­bem ži­vo­ta in­di­á­nů, je­jich hi­e­rar­chií hod­not a ži­vot­ní sym­bo­li­kou a sou­čas­ně ten­to způ­sob kon­fron­tu­je s hod­no­ta­mi na­ší ci­vi­li­za­ce. Hod­ně pro­sto­ru se zde vě­nu­je po­pi­su, jak pra­cu­je ša­man a co všech­no sou­vi­sí s je­ho úlo­hou v ži­vo­tě in­di­á­nů. Er­do­es se ovšem ne­vě­no­val jen Chro­mé­mu je­len­ci, ale knih o ži­vo­tě in­di­á­nů se­psal ce­lou řád­ku, tak­že do ži­vo­ta se­ve­ro­a­me­ric­kých in­di­á­nů měl dob­rý vhled.

Ak­tu­a­li­zo­va­né vy­da­ní v na­kla­da­tel­ství Kvě­ty ži­vo­ta je do­pl­ně­no o bo­ha­tou fo­to­gra­fic­kou pří­lo­hou a je vy­zdo­be­no ilu­stra­ce­mi Luká­še Jun­ka Ogle Yam­ni. Na kon­ci na­jde­me ka­pi­to­lu, kte­rá je na­zva­ná Po­sel­ství Chro­mé­ho Je­le­na. Na­psal ji Jo­sef Por­sch, jenž kni­hu ta­ké pře­lo­žil, a řa­dí me­di­cin­ma­nu zpo­věď do his­to­ric­kých sou­vis­los­tí, kte­ré ne­mu­sí být Ev­ro­pa­no­vi sa­mo­zřej­mé. Kníž­ka ne­ní si­ce bar­vi­tá ja­ko ro­mán a na­pí­na­vá ja­ko de­tek­tiv­ka, roz­hod­ně ale sto­jí za pře­čte­ní.

V létě jsem se opět do­stal na Hor­ňác­ké slav­nos­ti. Je to re­gi­o­nál­ní folklor­ní fes­ti­val, kte­rý se ve Vel­ké nad Ve­lič­kou ko­ná kaž­dý rok v čer­ven­ci. Ta­to pře­hlíd­ka folk­ló­ru ce­lé­ho Hor­ňác­ka pro­vá­ze­ná jar­mar­kem li­do­vých vý­rob­ků a ře­me­sel má svou tra­di­ci již od roku 1957. Hlav­ní pá­teč­ní pro­gram na Stráž­né hůr­ce byl vý­bor­ný, ale tra­dič­ně nej­lep­ší pak by­lo vy­hrá­vá­ní v ma­lých sku­pin­kách po skon­če­ní ofi­ci­ál­ní­ho pro­gra­mu, kdy se ko­lem ka­pel shro­máž­di­li zpě­vá­ci a po­slu­cha­či, mnoh­de se zpí­va­lo až do rá­na.

Hlav­ní so­bot­ní pro­gram před­sta­vil hor­ňác­ké oby­če­je při svat­bě, křtu a po­dob­ně – to by­lo su­per. Hlav­ním mo­de­rá­to­rem byl Břé­ťa Rych­lík, kte­rý při­šel s vý­bor­ným ná­pa­dem: před­čí­tá­ním ko­re­spon­den­ce z pří­pra­vy Ná­ro­do­pis­né vý­sta­vy Čes­ko-slo­van­ské v ro­ce 1895. Do­pi­sy, kte­ré si vy­mě­ňo­val Le­oš Ja­ná­ček s před­sta­vi­te­li Hor­ňá­ků, by­ly nejen po­u­če­né, ale ne­po­strá­da­ly i dáv­ku au­ten­tic­ké­ho hor­ňác­ké­ho hu­mo­ru.

Pro­mí­ta­ní uká­zek ze sta­rých ná­ro­do­pis­ných fil­mu už byl hor­ší ná­pad. Kdo ne­znal jed­not­li­vé his­to­ric­ké hor­ňác­ké mu­zi­kan­ty, ne­měl z to­ho žád­ný ex­tra zá­ži­tek. Cel­ko­vě na mne vel­ko­ploš­né pro­mí­ta­ní pů­so­bi­lo to­tál­ně de­struk­tiv­ně. Mu­sel jsem si sed­nout tak, abych na plát­no ra­dě­ji vů­bec ne­vi­děl. Vel­ko­ploš­né pro­mí­tá­ní úpl­ně ru­ší at­mo­sfé­ru, ze slav­nos­tí se stá­vá oby­čej­ný „fes­ťák“! Mno­hem lep­ším do­jmem na mě pů­so­bi­ly men­ší scé­ny. Na jed­né z nich pro­bí­ha­la vý­bor­ná sou­těž zva­ná Su­pí skřek, kte­rá uka­zu­je, jak ši­ro­ce jsou roz­pro­stře­ny té­ma­ta hor­ňác­kých pís­ní, ja­kou ma­jí di­ver­zi­tu hu­deb­ní a vý­ra­zo­vou. By­la to úžas­ná ukáz­ka to­ho, jak se mu­zi­ka do­ká­že při­způ­so­bit zpě­vá­ko­vi. Tra­dič­ní jar­mark byl z čás­ti úžas­ný, ale ško­da že po­lo­vi­nu tvo­ři­li pro­dej­ci ně­ja­ký mon­či­čá­ků, plyšá­ků a čín­ských hra­ček. Mys­lím, že ru­ko­děl­né vý­rob­ky míst­ních by­ly v men­ši­ně. Kaž­do­pád­ně je Hor­ňác­ko jed­ním z má­la re­gi­o­nů, kde ži­je au­ten­tic­ký folklor, a to už je dnes vzác­nost.

(Úvod­ní sní­mek je z Hor­ňác­kých slav­nos­tí. FO­TO: ar­chiv)