Adam Vrchlabský vy­stu­do­val es­te­ti­ku na Fi­lo­zo­fic­ké fa­kul­tě Ma­sa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty, kde dnes pů­so­bí jak dok­to­rand se za­mě­ře­ním na es­te­ti­ku kaž­do­den­nos­ti. Je čle­nem or­ga­ni­zač­ní­ho tý­mu křes­ťan­ské eku­me­nic­ké sí­tě Spo­leč­ný do­mov, kte­rá pro­po­ju­je jed­not­liv­ce i ko­mu­ni­ty v pé­či o Ze­mi, veš­ke­rý ži­vot na ní i o me­zi­lid­ské vzta­hy. Adam má mi­mo ji­né na sta­ros­ti spol­ko­vou kni­hov­nu, vě­nu­je se i po­ezii.

Od­bor­ně se za­bý­vá­te es­te­ti­kou kaž­do­den­nos­ti. Co to je?

Když se na to po­dí­vá­me his­to­ric­ky, tak es­te­ti­ka se bě­hem 20. sto­le­tí v an­g­lo­a­me­ric­kém pro­stře­dí vy­pro­fi­lo­va­la pře­de­vším ja­ko fi­lo­zo­fie umě­ní. Ten zá­měr se ča­sem za­čal uka­zo­vat ja­ko tro­chu ome­zu­jí­cí, a pro­to se po­stup­ně roz­ši­řo­val. Jed­nak na en­vi­ron­men­tál­ní es­te­ti­ku, nejdřív to by­la es­te­ti­ka pří­ro­dy, pří­rod­ní krás­no, poz­dě­ji při­by­la i tře­ba es­te­ti­ka lid­ských en­vi­ron­men­tů, měst a po­dob­ně, a pak ta­ky es­te­ti­ka po­p­kul­tu­ry. No a ná­sled­ně se zkou­má­ní po­su­nu­lo i do kaž­do­den­ní­ho ži­vo­ta. Do es­te­ti­ky kaž­do­den­nos­ti te­dy mů­žou spa­dat vše­mož­né otáz­ky – jak na nás pů­so­bí de­sign růz­ných před­mě­tů ne­bo tře­ba ve­řej­ných pro­stor, jak pro­ží­vá­me všed­ní čin­nos­ti a tak dál. Za­bý­vá se věc­mi, co ně­jak kaž­do­den­ně struk­tu­ru­jí náš ži­tý svět, a tím vlast­ně i na­še hod­no­ty.

Es­te­ti­ka kaž­do­den­nos­ti vy­chá­zí hlav­ně ze seku­lár­ní­ho rám­ce, i když ne vždy. Tře­ba jed­na vý­znam­ná fi­lo­zo­f­ka Yu­ri­ko Sai­to při­ná­ší prv­ky z ja­pon­ské kul­tu­ry a budd­his­mu, jež na­chá­zí krá­su v po­mí­ji­vos­ti ne­bo kaž­do­den­ním opa­ko­vá­ní, a troš­ku tím vlast­ně na­bou­rá­vá zá­pad­ní před­sta­vy o krá­se. Ale že by se ně­kdo za­mě­řo­val na křes­ťan­ství ne­bo te­o­lo­gic­kou es­te­ti­ku, to ne­ní běž­né. Pro­to jsem se o tom roz­ho­dl na­psat di­ser­tač­ní prá­ci, v níž chci na­jít prů­ni­ky těch­to dvou ob­las­ti.

V čem mů­že ná­bo­žen­ství to dneš­ní es­te­tic­ké pře­mýš­le­ní obo­ha­tit?

V es­te­ti­ce kaž­do­den­nos­ti exis­tu­jí dva hlav­ní prou­dy zkou­má­ní. Ex­pan­zi­vis­mus ho­vo­ří o hlub­ším pro­ží­vá­ní kaž­do­den­nos­ti, o po­tře­bě vy­tr­že­ní z ru­ti­ny, nu­dy ne­bo ně­ja­ké­ho vág­ní­ho pro­ží­vá­ní – když po­lo­vi­nu dne tře­ba ne­ví­me, co dě­lá­me, pro­to­že jsme ve vle­ku ně­ja­kých po­vin­nos­tí. Ten dru­hý směr je re­strik­ti­vis­mus, jenž se sna­ží bá­dat o for­mách zku­še­nos­ti, kte­ré jsou spíš pod­pra­ho­vé, a na­o­pak vy­chá­ze­jí z ně­ja­ké ru­ti­ny, z pro­za­ic­kých strá­nek to­ho běž­né­ho ži­vo­ta.

Ná­bo­žen­ský ži­vot pro­mlou­vá k obě­ma smě­rům. Na­pří­klad ri­tu­á­ly, mod­lit­ba ne­bo bo­ho­služ­by jsou kaž­do­den­ně opa­ko­va­né, ale vždyc­ky člo­vě­ka zá­ro­veň ori­en­tu­jí k ně­ja­ké vět­ší vní­ma­vos­ti ne­bo k ně­ja­ké in­trospek­ci, k dru­hým li­dem. Tak­že mi při­jde, že ta dy­na­mi­ka by­tí v ru­ti­ně a zá­ro­veň ob­no­vo­vá­ní vzta­hu ke svě­tu, ob­no­vo­vá­ní na­še­ho vní­má­ní je v ná­bo­žen­ském ži­vo­tě vel­mi sil­ně pří­tom­ná.

Ro­zu­mím to­mu správ­ně, že tím křes­ťan­ská ví­ra mů­že v es­te­ti­ce při­spí­vat k udr­ži­tel­nos­ti?

Když te­o­re­ti­ci ne­růstu psa­li o es­te­ti­ce, hez­ky ana­ly­zo­va­li to, ja­ký­mi způ­so­by jsme ob­klo­pe­ni pa­ra­dig­ma­tem růstu. Ať už jsou to růz­né re­klam­ní po­bíd­ky k to­mu, abychom po­řád ně­co ku­po­va­li, vy­u­ží­vá­ní růz­ných tech­no­lo­gií, kte­ré se zda­jí, že nám čas ušet­ří, ale spíš nás že­nou do stá­le rych­lej­ší­ho ži­vot­ní­ho tem­pa bez sku­teč­né­ho kva­lit­ní­ho od­po­čin­ko­vé­ho ča­su – a tak dá­le.

Mys­lím, že to­hle všech­no struk­tu­ru­je na­ši kaž­do­den­ní es­te­tic­kou zku­še­nost, jak se cí­tí­me v na­šem pro­stře­dí, ne­bo co nás na­še pro­stře­dí mo­ti­vu­je dě­lat. Tak­že se čas­to mlu­ví o po­ci­tech za­hl­ce­ní, ne­stí­há­ní všech­no po­brat jak v tom fy­zic­kém svě­tě, tak i v tom vir­tu­ál­ním. A sa­mo­zřej­mě v pro­sto­ru pro­lí­ná­ní obou těch­to svě­tů.

Já mys­lím, že ná­bo­žen­ství do to­ho mů­že vnést ně­ja­kou za­se úpl­ně ji­nou struk­tu­ru ča­su a vzta­hů, kte­rá mů­že vy­plý­vat z kaž­do­den­ní zbož­nos­ti ne­bo tře­ba i ze stří­dá­ní li­tur­gic­kých dob, kdy je člo­vě­ku na­bíd­nu­to vi­dět tě­žiš­tě to­ho, co se zrov­na ko­lem dě­je, v ně­čem ji­ném, v ně­ja­kém vel­kém pří­bě­hu, kte­rý nás tře­ba pře­sa­hu­je, ale zá­ro­veň se nás teď a ta­dy do­tý­ká.

Na­pří­klad když chce­me smys­lu­pl­ně pro­žít půst, ně­če­ho se vzdá­me, abychom ale tře­ba ty ušet­ře­né pe­ní­ze ne­bo ten čas moh­li dát do ně­ja­ké cha­ri­ty ne­bo bu­do­vá­ní vzta­hů, do ně­ja­ké čin­nos­ti, jež pro­spě­je ži­vot­ní­mu pro­stře­dí, a po­dob­ně. Ote­ví­rá se tak pro­stor pro no­vé vní­má­ní, pro­ží­vá­ní i jed­ná­ní, kte­ré mů­že být v na­pě­tí s lo­gi­kou okol­ní­ho svě­ta.

Vy ten­to čas vě­nu­je­te ob­no­vo­vá­ní spo­leč­né­ho do­mo­va – tak na­zý­vá­te spo­le­čen­ství či síť li­dí, v níž pů­so­bí­te a jež se za­mě­řu­je na roz­ši­řo­vá­ní pé­če o me­zi­lid­ské vzta­hy, ži­vot­ní pro­stře­dí, na­ši pla­ne­tu. Chá­pu to správ­ně ja­ko po­kus bo­jo­vat ta­dy pro­ti těm ná­stra­hám na­še­ho svě­ta? Vzít si ten do­mov zpát­ky?

Spo­leč­ný do­mov vznik­nul v ro­ce 2021. Po­čá­teč­ní im­puls ke vzni­ku na­ší sítě/platformy při­šel od Rad­ka Hý­la, v těs­ném kon­tak­tu s vy­u­ču­jí­cí­mi a stu­den­ty Evan­ge­lic­ké te­o­lo­gic­ké fa­kul­ty Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy. Ra­dek měl zku­še­nost z ak­ti­vis­tic­ké­ho pro­stře­dí a ří­kal, že mu tam chy­běl ně­ja­ký vět­ší po­cit ko­mu­ni­ty, spo­le­čen­ství, to­ho, že ti li­dé ne­ma­jí je­nom ně­ja­ký spo­leč­ný cíl pro­ti ně­če­mu bo­jo­vat, ale že je pro ně stej­ně dů­le­ži­té pe­čo­vat o se­be na­vzá­jem a být si na blíz­ku.

Když mlu­ví­me o tom spo­leč­ném do­mo­vě, tak je to vlast­ně sou­slo­ví z podti­tu­lu en­cykli­ky Lauda­to si‘ pa­pe­že Fran­tiš­ka, kte­rá by­la pro mno­ha li­dí v cír­kev­ních kru­zích pře­lo­mo­vá. Za­ča­li se dí­ky ní víc za­jí­mat o ži­vot­ní pro­stře­dí. A spo­leč­ný do­mov, k ně­muž od­ka­zu­je, je svět, jenž sdí­lí­me spo­leč­ně všich­ni li­dé i pří­ro­da, všech­ny mož­né for­my ži­vo­ta. V tom je hez­ky vy­já­d­ře­né, že jest­li chce­me o ně­co pe­čo­vat, tak to mu­sí­me dě­lat ce­list­vě. Nejde „jít přes mrt­vo­ly“.

A pro­to vzni­ka­jí­cí síť mě­la zá­měr spo­jo­vat li­di, na­bíd­nout kon­takt me­zi se­bou a dbát na to, aby se vy­tvá­ře­lo pro­stře­dí, kde si kaž­dý sám mů­že říct, jak se chce za­po­jit, ne­bo co mu při­jde smys­lu­pl­né. Kde se kaž­dý vždyc­ky mů­že ob­rá­tit na dru­hé, pro­brat, co má zrov­na na srd­ci.

To je za­jí­ma­vé. Pro­to­že dnes dě­lat eko­lo­gii pro mno­ho li­dí i v kul­tu­ře zna­me­ná fre­ne­tic­ký ak­ti­vis­mus.

Ra­dek to teh­dy hez­ky po­psal v jed­nom roz­ho­vo­ru, že mu to při­jde, ja­ko by Spo­leč­ný do­mov na­po­do­bo­val or­ga­nic­ké struk­tu­ry. Ros­te, jak zrov­na po­tře­bu­je, jak zrov­na li­dé, kte­ří se nej­víc po­dí­lí na čin­nos­ti, cí­tí, že je tře­ba pra­co­vat. Ne­ní to tak, že bychom mě­li tře­ba ně­ja­ký je­den cíl. Kaž­dý rok u nás vy­pa­dá troš­ku ji­nak a zá­le­ží čis­tě na tom, kdo co zrov­na při­ne­se, kdo co zrov­na chce ře­šit a na čem se ně­ja­kým způ­so­bem shod­ne­me.

To zní ja­ko skvě­lá in­spi­ra­ce pří­ro­dou pro ří­ze­ní lid­ských spo­le­čen­ství, ale oka­mži­tě mě na­pa­dá, jak se vám da­ří udr­žo­vat tu ener­gii. Ne­do­chá­zí k to­mu, že se to ob­čas za­drh­ne?

V už­ším tý­mu, ve kte­rém dě­lá­me nej­víc prá­ce, před ná­mi vždyc­ky byl ně­ja­ký úkol, na kte­rém jsme se shod­li, a kte­rý zá­ro­veň byl dost vel­ký, aby nás dlou­ho­do­bě spo­jo­val ve spo­leč­né sna­ze. Tře­ba le­tos se nám po­da­ři­lo zís­kat grant od Svě­to­vé lu­ter­ské fe­de­ra­ce, dí­ky ně­muž při­pra­vu­je­me pře­pra­co­va­né vy­dá­ní kníž­ky mod­li­teb a vy­tvá­ří­me in­ter­ne­to­vý eko-te­o­lo­gic­ký heslář, kde si li­dé bu­dou moct pře­číst, jak jde z eko­lo­gic­ké­ho po­hle­du pře­mýš­let o zá­sad­ních té­ma­tech křes­ťan­ské ví­ry.

I do bu­douc­na se sna­ží­me usta­no­vit ta­ko­vý úběž­ný bod, k ně­muž bychom chtě­li smě­řo­vat. Jed­ním z ná­pa­dů teď je vy­tvo­řit výzvu pro čes­ké církve, aby se vy­já­d­ři­ly ke své po­zi­ci vů­či kli­ma­tic­ké kri­zi a při­ja­ly tře­ba ně­ja­ké zá­vaz­ky, co by chtě­ly do bu­douc­na spl­nit, jak se po­dí­let na ná­pra­vě.

Va­še člen­stvo je vel­mi roz­ma­ni­té. Od ná­bo­žen­ských pro­fe­si­o­ná­lů, ja­ko jsou te­o­lo­go­vé či fa­rá­ři, až po stu­du­jí­cí ne­bo elek­tri­ká­ře.

To je ta­ko­vá šir­ší síť li­dí, kte­ří ma­jí pro­fi­ly na na­šem webu. Jsou to li­dé, jimž jsou blíz­ké hod­no­ty, kte­ré sdí­lí­me, spo­leč­ná pé­če o stvo­ře­ní a vzta­hy. A tak jsme pro ně vy­tvo­ři­li mís­to, aby moh­li uká­zat, co dě­la­jí a kde zrov­na pů­so­bí a dí­ky to­mu se na ně i moh­li ob­rá­tit li­di z ven­ku, kte­ří tře­ba cí­tí po­tře­bu, že by se chtě­li po­dob­ným vě­cem vě­no­vat, ale za­tím ne­ví jak ne­bo s kým. Po­dí­va­jí se te­dy tře­ba na na­ši síť a zjis­tí – aha, te­nhle člo­věk ži­je ve stej­ném měs­tě ja­ko já a můžu se mu ozvat! Tak­že je to ta­ko­vá „vý­klad­ní skříň“, aby by­lo i vi­dět, jak se pé­če o stvo­ře­ní tý­ká kon­krét­ních li­dí v kon­krét­ních ži­vot­ních si­tu­a­cích. Li­dí, co ma­jí ně­ja­kou kon­krét­ní tvář, ně­ja­ký kon­krét­ní do­mov a mů­žou vždyc­ky svým vlast­ním způ­so­bem při­spí­vat. Kaž­dý se v tom mů­že na­jít.

Váš už­ší tým se ta­ké mu­sí sla­ďo­vat…

My kaž­dý ži­je­me ně­kde tro­chu jin­de. Já v Br­ně, Ra­dek v Pra­ze, Ve­ro­ni­ka ve Vel­kých Bí­lo­vi­cích a Hon­za v Břec­la­vi. Tak­že hod­ně ko­mu­ni­ku­je­me on­li­ne a je prav­da, že nám ten osob­ní kon­takt chy­bí. Je to pro nás vý­ji­meč­něj­ší, když se tře­ba při ně­ja­ké ak­ci se­tká­me všich­ni na jed­nom mís­tě.

Ta síť, co je na na­šem webu, je po­tom vlast­ně ta­ko­vá da­ta­bá­ze li­dí, na kte­ré se mů­že­me ob­ra­cet a ra­dit se o tom, co dě­lá­me. Moc hez­ky to fun­go­va­lo i teď, když jsme pra­co­va­li na té kni­ze mod­li­teb. Moh­li jsme se ob­rá­tit na růz­né du­chov­ní, kon­zul­to­vat s ni­mi. A by­li to už li­di, kte­ří s ná­mi jsou takhle pro­po­je­ní.

A kdo se te­dy za­po­ju­je do va­šich ak­cí? Jsou to i li­dé mi­mo spo­le­čen­ství?

My jsme po­řád po­měr­ně ma­lí, tak­že i na­še ak­ce jsou za­tím vždyc­ky hod­ně ko­mor­ní. Lec­kdy se ale sejde­me v do­ce­la roz­ma­ni­té se­sta­vě li­dí růz­né­ho vě­ku a pro­fes­ních ob­las­tí. Je asi prav­da, že mlu­ví­me do ně­ja­ké so­ci­ál­ní bub­li­ny. Ono i to té­ma eko­lo­gie v cír­kev­ním pro­stře­dí ne­mu­sí být pro mno­ho li­dí zá­sad­ní. My se ny­ní sou­stře­dí­me na kul­ti­vo­vá­ní se­tká­vá­ní v ma­lém množ­ství, a to nám dá­vá smy­sl, jak být spo­lu, i když se ne­zdá, že by to zna­me­na­lo ně­ja­ké vel­ké změ­ny ne­bo mí­lo­vé kro­ky. Mys­lím, že to­ho se ne­smí žád­né spo­le­čen­ství za­lek­nout. Má smy­sl sdru­žo­vat se i v ma­lém, bu­do­vat sil­něj­ší vzta­hy, kte­ré pak mo­hou pře­růst do ně­če­ho vět­ší­ho.

Po­má­há vám v tom, abys­te ne­vy­ho­ře­li, že jste vě­ří­cí?

Pod­le mě ví­ra mů­že po­má­hat kul­ti­vo­vat prá­vě tu men­ši­no­vou po­zi­ci, vždyť mno­ho bib­lic­kých pří­bě­hů je přes­ně o tom, že z ne­prav­dě­po­dob­né­ho, co se je­ví ja­ko ma­lé, bez­vý­znam­né a sla­bé, na­ko­nec vy­ros­te ně­co, co při­ne­se uži­tek všem. Ví­ra po­sky­tu­je ohrom­né množ­ství vzo­rů, kte­ré mů­žou člo­vě­ku uká­zat, že ne­ní tře­ba vše mě­řit pod­le oka­mži­té efek­ti­vi­ty, ve­li­kos­ti ne­bo růstu. Ten smy­sl mů­že být i jin­de.

Ne­růsto­vá ví­ra?

Já mys­lím, že dů­vě­ra mů­že růst po­řád.

Ži­je­me ve svě­tě, kde jsme pře­svěd­čo­vá­ni, že je po­tře­ba „mys­let ve vel­kém“. Pla­tí to i v kul­tu­ře. Být hod­ně oce­ňo­ván, vi­dět, vy­mýš­let vel­ké pro­jek­ty… Vy pro­ti to­mu sta­ví­te mo­del ak­ti­vi­ty, v níž sí­la po­chá­zí z to­ho, co se je­ví ja­ko ma­lé a sla­bé.

V křes­ťan­ské ví­ře je mno­ho zdro­jů, kte­ré uka­zu­jí tuhle kva­li­tu. Ale ne­smí to být na úkor ně­ja­ké­ho sku­teč­né­ho po­ten­ci­á­lu, sna­žit se natruc být ma­lí a sla­bí – to ne. Mám zku­še­nost z osob­ní­ho du­chov­ní­ho ži­vo­ta. Sám ne­cho­dím do kos­te­la, kde bý­vá v ne­dě­li vel­ké množ­ství li­dí. A svůj hlav­ní du­chov­ní do­mov mám spíš ve spo­le­čen­ství, kde se nás vět­ši­nou schá­ze­lo je­nom to­lik, ko­lik jde spo­čí­tat na prs­tech jed­né ru­ky. Po­tvr­di­lo se mi ale při tom, že pře­lo­mo­vé zku­še­nos­ti, pře­lo­mo­vá zjiš­tě­ní při­chá­ze­jí z dů­vě­ry, z lás­ky. To se mů­že re­a­li­zo­vat i v na prv­ní po­hled úpl­ně ma­lém mě­řít­ku, a při­tom to mů­že mě­nit ži­vot.

Když se ale dneska řek­ne síť, tak si člo­věk před­sta­ví ně­co vel­ké­ho. Stej­ně ja­ko když se dě­la­jí růz­né ak­ti­vi­ty na pod­po­ru dob­rých vě­cí, jsou to čas­to vel­ké kon­cer­ty, vel­ké kam­pa­ně…

…to mě při­vá­dí k to­mu, abych se vrá­til k mé­mu vstu­pu do Spo­leč­né­ho do­mo­va v ro­ce 2023.  Byl jsem v Pra­ze na fes­ti­va­lu Ta­ke Ca­re, s nímž se v sou­čas­nos­ti rov­něž sna­ží­me spo­lu­pra­co­vat. Teh­dy se za­mě­řo­val na sla­ve­ní Do­by stvo­ře­ní, to je no­vá li­tur­gic­ká do­ba, kte­rá má ori­en­to­vat k pé­či o stvo­ře­ní, k dí­ku­vzdá­ní za dar pří­ro­dy, ale i k to­mu, aby li­dé svůj spo­leč­ný do­mov chrá­ni­li a an­ga­žo­va­li se kon­krét­ní­mi či­ny. Fes­ti­val se sna­žil bě­hem zá­ří a za­čát­ku říj­na sdru­žit růz­né udá­los­ti, kte­ré se v da­ném ča­se v Pra­ze ko­na­ly a mě­ly pře­sah do eko­lo­gic­kých a so­ci­ál­ních té­mat. Šlo pře­de­vším o to, uká­zat, ko­lik se to­ho už dě­je, ja­ké sí­tě tu vzni­ka­jí. I ma­lé a roz­ptý­le­né ak­ce v kon­tex­tu ce­lé­ho po­slá­ní do­sta­ly vel­ký vý­znam.

Byl jsem zrov­na na ví­kend teh­dy v Pra­ze, cho­dil jsem me­zi ga­le­ri­e­mi a in­sta­la­ce­mi v kos­te­lích a všu­de jsem v ně­ja­kých ob­mě­nách sly­šel o křeh­kos­ti na­še­ho svě­ta, ač­ko­liv měs­to ko­lem se ne­zdá­lo žít tím sa­mým pří­bě­hem. Přes­to to by­lo i na­dě­jepl­né.

Jed­nou z těch udá­los­tí by­lo i mod­li­teb­ní se­tká­ní v Ko­by­li­sích s Žít Lauda­to Si’ (křes­ťan­ské spo­le­čen­ství za­mě­ře­né na eko­lo­gic­ká té­ma­ta a kli­ma­tic­kou spra­ve­dl­nost – pozn. J.M.). Měl jsem tam mož­nost mlu­vit o jed­né pe­ti­ci pro­ti ho­lo­seč­né těž­bě ve Ždá­nic­kém le­se, k je­jíž pod­po­ře pro­běh­la i les­ní bo­ho­služ­ba. V Ko­by­li­sích se se­šlo jen pár li­dí, ale po­tkal jsem se tam s Rad­kem a ně­jak jsme se za­ča­li ba­vit o tom, že bych se ke Spo­leč­né­mu do­mo­vu mohl při­dat. Za­padlo mi to ce­lé do zá­žit­ku to­ho fes­ti­va­lu, kte­rý mi tak dal neje­nom spous­tu im­pul­zů k to­mu, jak být vní­ma­věj­ší ke svě­tu a vi­dět i nej­na­lé­ha­věj­ší sou­čas­né pro­blémy, ale při­ve­dl mě i k li­dem, se kte­rý­mi můžu tvo­řit kon­krét­ní spo­le­čen­ství v rám­ci vět­ší­ho sou­čas­né­ho en­vi­ron­men­tál­ní­ho hnu­tí. Zů­stá­vá to pro mě skvě­lou ilu­stra­cí to­ho, jak se „vel­ké“ i „ma­lé“ vě­ci mo­hou pro­lí­nat a vzá­jem­ně po­si­lo­vat.

Ja­ké mís­to má umě­ní v ak­ti­vi­tách Spo­leč­né­ho do­mo­va?

Sna­ží­me se vést k eko­lo­gic­ké kon­ver­zi. To je pro­ces, v němž si člo­věk víc uvě­do­mu­je svou zá­vis­lost na pří­ro­dě, víc si uvě­do­mu­je, čím jí ško­dí, ale je i vní­ma­věj­ší vů­či je­jí krá­se, kte­rá za­se mů­že být zdro­jem na­dě­je. Umě­ní mů­že být úpl­ně při­ro­ze­ný spo­je­nec, když se ba­ví­me o pro­hlu­bo­vá­ní vní­ma­vos­ti.

Pro­to se sna­ží­me sou­stav­ně upo­zor­ňo­vat na růz­né dob­ré kni­hy, be­let­rii, vý­sta­vy. V jed­nom čís­le zpra­vo­da­je jsme vě­no­va­li pro­stor tvor­bě bás­ní­řek a bás­ní­ků. I pro­jek­ty, kte­ré ak­tu­ál­ně re­a­li­zu­je­me z gran­tu Svě­to­vé lu­ter­ské fe­de­ra­ce bu­dou umě­ní v ur­či­té mí­ře za­hr­no­vat – heslář obo­ha­tí gra­fic­ký do­pro­vod a v kni­ze mod­li­teb na­jde­te bás­ně s en­vi­ron­men­tál­ním za­mě­ře­ním.

Če­ši se myl­ně po­va­žu­jí za ate­is­ty, i když jsou spí­še hle­da­či. V kri­zích se ale ob­ra­cí ke křes­ťan­ské kul­tu­ře, v ta­ko­vém ka­ri­ko­va­ném po­je­tí. A to je čas­to dost na­sta­ve­né pro­ti eko­lo­gic­ké­mu ak­ti­vis­mu. Se­tká­vá­te se s tím?

K nám už se vět­ši­nou do­sta­nou li­di, kte­ří ně­ja­kým způ­so­bem to­hle vní­ma­jí, že eko­lo­gie je otáz­ka spo­je­ná s křes­ťan­stvím. Mně se tře­ba sta­lo na jed­né ak­ci na br­něn­ském Ve­gan Fes­tu, že na de­ba­tě o pod­ně­tech křes­ťan­ství k ve­gan­ství vy­stou­pil ně­ja­ký pán, kte­rý se hroz­ně dlou­ho sta­věl pro­ti myš­len­ce, že by ví­ra mě­la vést k ome­ze­ní kon­zu­ma­ce ma­sa. Se­tkal jsem se s tím, že ně­kte­ří li­dé vý­raz­ně od­po­ru­jí en­vi­ron­men­tál­ním myš­len­kám, a je prav­da, že i cír­kev­ní před­sta­vi­te­lé u nás ne­dě­la­jí úpl­ně mno­ho pro to, aby pro­sa­zo­va­li ně­ja­kou tu no­vou vní­ma­vost ke kli­ma­tic­ké kri­zi ne­bo k pé­či o stvo­ře­ní. Ně­kdy to do­kon­ce ba­ga­te­li­zu­jí, ne­bo ho­vo­ří o eko­ak­ti­vis­mu ja­ko mod­le. To té vě­ci vý­raz­ně ubli­žu­je.

Při­tom v mi­nu­lých de­ká­dách jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí čel­ní před­sta­vi­te­lé růz­ných církví a ná­bo­žen­ství, ja­ko byl pa­pež Fran­ti­šek, eku­me­nic­ký pa­tri­ar­cha Bar­to­lo­měj I. ne­bo i Da­laj­la­ma, a mno­zí dal­ší ho­vo­ři­li o nut­nos­ti ob­ra­tu, vy­u­ži­tí ví­ry ke zmo­bi­li­zo­vá­ní mi­li­ó­nů li­dí k eko­lo­gii. Ale uka­zu­je se, že ono vlast­ně ne­sta­čí mít vy­já­d­ře­ní na té­to nej­vyš­ší úrov­ni, ne­za­ru­ču­je to, že ty myš­len­ky pro­stou­pí struk­tu­rou církví níž. Uka­zu­je se, že nej­ze­le­něj­ší far­nos­ti jsou tam, kde v ob­cích li­dé ži­jí tě­mi eko­lo­gic­ký­mi té­ma­ty, kde je i ně­ja­ký okol­ní vliv spo­leč­nos­ti.

Křes­ťan­ství se dnes i ve střed­ní Ev­ro­pě zne­u­ží­vá i v po­li­ti­ce. Vi­dí­me to na Slo­ven­sku, v Pol­sku, Ma­ďar­sku… A u eko­lo­gic­kých té­mat je po­zo­ro­va­tel­ná úpl­ná fo­bie kon­zer­va­tiv­ců z he­re­ze, z po­han­ství.

Ze Slo­ven­ska je je­den ze za­klá­da­jí­cích čle­nů na­ší sí­tě, Mat­úš Ko­čal­ka. Vždyc­ky byl hod­ně ne­šťast­ný ze si­tu­a­ce tam. I on to vní­mal tak, že i přes čes­ký ne­zá­jem o eko­lo­gic­ká té­ma­ta je po­řád mno­hem leh­čí se o nich ně­jak ba­vit, na­va­zo­vat kon­tak­ty s ji­ný­mi or­ga­ni­za­ce­mi…

O po­han­ství se v církvích ně­kdy mlu­ví. A mů­že to být i te­o­lo­gic­ky re­le­vant­ní té­ma. Ale na dru­hou stra­nu li­dé jsou hle­da­či a lze to po­ten­ci­ál­ně vy­u­žít k di­a­lo­gu. Na­pří­klad v Br­ně se schá­zí­me v te­o­lo­gic­kém čte­nář­ském klu­bu, jsou tam li­dé s růz­ným zá­ze­mím a tře­ba jed­na ka­ma­rád­ka má zku­še­nost s wic­can­stvím (no­vo­po­han­ské ná­bo­žen­ství, for­ma mo­der­ní­ho ča­ro­děj­nic­tví – pozn. J. M.), kte­ré­mu se vě­no­va­la dří­ve a pro­hlou­bi­lo jí vztah k pří­ro­dě. I z ta­ko­vých zku­še­nos­tí ně­kdy mo­hou ply­nout dob­ré pod­ně­ty. Du­chov­ní kre­a­ti­vi­ta je roz­hod­ně na mís­tě. V na­šem čte­nář­ském klu­bu bychom le­tos chtě­li udě­lat ta­ko­vou ak­ti­vi­tu, pro­jít si mod­lit­bu Otče­náš a zku­sit si kaž­dý verš pro se­be pře­for­mu­lo­vat tak, aby nás ne­sl i v sou­čas­né do­bě kli­ma­tic­ké kri­ze. O co dnes pro­sit, z če­ho se dnes vy­zná­vat…

Kre­a­ti­vi­ta je při tom po­tře­ba, nejen če­ká­ní na ofi­ci­ál­ní sta­no­vis­ka au­to­rit, ta­ky ně­kte­ří te­o­lo­go­vé a te­o­lož­ky (např. Jay B. Mc­Da­niel, Sal­lie Mc­Fa­gue aj.), ze kte­rých vy­chá­zí­me, na­bí­ze­jí růz­né před­sta­vy Bo­ha, kte­ré ne­zů­stá­va­jí jen u těch tra­dič­ních po­dob.

Tak­že když se vrá­tím za­se k té sí­ti a k bu­do­va­ní ma­lých spo­le­čen­ství, to je vlast­ně do­ce­la dob­rá stra­te­gie ve svě­tě, kde po­si­lu­je au­to­ri­tář­ství a hro­zí eko­lo­gic­ké ka­ta­stro­fy. Pro­stor prá­vě pro tu tvo­ři­vost… ta­ko­vý křes­ťan­ský un­der­ground.

Na­pří­klad když by­ly na Je­se­nic­ku zá­pla­vy, by­lo mož­né sle­do­vat ak­ti­vi­tu li­dí ko­lem růz­ných cír­kev­ních sbo­rů, mě­li funkč­ní síť kon­tak­tů, do­ká­za­li efek­tiv­ně po­má­hat při or­ga­ni­za­ci po­mo­ci, moh­li se semknout. Tak­že mys­lím, že ta­ko­vé pří­kla­dy nás jas­ně ve­dou k to­mu, že má smy­sl bu­do­vat ja­ké­ko­liv for­my ko­mu­nit a vždyc­ky v ně­ja­kých pro­blé­mo­vých si­tu­a­cích to je ně­co, co li­di udr­ží po­hro­ma­dě, nad vo­dou.

I au­to­ri­tář­ství se ko­nec kon­ců da­ří čas­to prá­vě tam, kde jsou pe­ču­jí­cí ko­mu­nit­ní vaz­by osla­be­né a zpře­tr­ha­né, kde chy­bí par­ti­ci­pa­ce a li­dé jsou ochro­me­ní stra­chem. Prá­vě křes­ťan­ské po­je­tí na­dě­je ne­bo spo­le­čen­ství tu mů­že po­moct.