Festival Za dveřmi letos v červenci oslavil osmnáct let. Symbolická plnoletost přitom neznamenala, že by se přehlídka usadila nebo přestala zkoušet, co všechno lze ve veřejném prostoru rozehrát. Šestidenní program znovu ukázal, že pouliční divadlo nemusí být jen krátkou atrakcí pro náhodné kolemjdoucí. Dokáže pracovat s fyzickou virtuozitou, obrazem i jemným náznakem – a především využívat město nikoli jako náhradní jeviště, ale jako podstatnou součást inscenace.
V klasickém divadelním sále jsou prostor, světlo i pozornost publika do značné míry pod kontrolou. Venku musí performeři počítat s proměnlivými okolnostmi. To však může být zdrojem nových, neobyčejných impulsů – akrobatický výkon nemusí působit jako uzavřená demonstrace technické dokonalosti, ale jako nečekané narušení běžného městského provozu.
Belgický soubor Tripotes la Compagnie tuto lehkost vystihl v inscenaci Kiss & Fly. Náročné akrobatické prvky v jejich podání postrádaly okázalý artistní patos i prvoplánovou snahu ohromovat fyzickou silou. Performeři se pohybovali s takovou nonšalancí, jako by salta, přeskoky a vzájemné přenášení těl byly přirozenou součástí obyčejného dne.
Venkovní prostředí tento dojem ještě posilovalo. Akrobacie nebyla od reality oddělena manéží ani zarámována světelným kuželem. Vyrůstala přímo z otevřeného prostoru, který se na chvíli proměnil v hřiště. Technická virtuozita přitom zůstávala viditelná, ale nepůsobila těžkopádně, díky čemuž neměl divák pocit, že sleduje riskantní zkoušku lidských možností, nýbrž pohybový dialog.

Lehkost lidského těla měla v programu svůj výrazný protipól v Rezavé rapsodii Petra Píši. Více než sedm metrů vysoký kovový rytíř ožíval pod rukama devíti mužů v buřinkách. Diváci přitom viděli systém lan, konstrukcí i lidských těl, která jeho pohyb fyzicky zajišťovala. Zatímco tradiční loutkářství se zpravidla snaží mechanismus ovládání skrýt a vytvořit iluzi samostatně žijící bytosti, Píša nic nezakrýval. Právě přiznaná námaha vodičů a surovost železné konstrukce umožňovaly sledovat, jak se neživá hmota postupně mění v postavu. Každé mrknutí kovových očí, otočení hlavy nebo opatrné sevření křehké múzy vznikalo před očima publika jako výsledek přesné souhry několika lidí.
Velikost loutky by v uzavřeném sále snadno působila stísněně nebo pouze efektně. V otevřeném prostoru však získala potřebné měřítko. Mohla se tyčit nad diváky i okolím a současně zůstávat podivně zranitelná, protože mechanismus jejího pohybu nebyl nikdy utajen. Inscenace tak nepředstírala, že kovový rytíř skutečně žije. Ukazovala mnohem zajímavější proces: že i svařená konstrukce může díky lidské pozornosti, rytmu a společné práci na několik okamžiků získat vlastní charakter.

S materiálem jako aktivním partnerem pracovala také novinka BAU Elišky Brtnické a Mattii Comissy, i když v mnohem komornějším měřítku. Ve vzduchu dřevěné „části stavebnice“, které visely ve vzduchu, nevytvářely hotovou scénografii. Stávaly se nestabilním systémem, který bylo možné skládat, bořit, přelézat nebo využívat jako dočasnou oporu.
Těla performerů se konstrukci nepokoušela zcela ovládnout, ale spíše s ní průběžně vyjednávala. To, co ještě před chvílí sloužilo jako útočiště, se mohlo vzápětí stát překážkou – pevná stavba se měnila v hromadu dílů a následně v jiný, opět pouze dočasný celek. V otevřeném prostoru tento princip působil obzvlášť výmluvně. Stavba neměla stěny, které by ji chránily před okolním světem, a její nestálost tak byla neustále patrná.
Když do fyzické kompozice vstoupily dětské hlasy uvažující o tom, co pro ně znamená domov, inscenace získala další rovinu. Připomínala, že domov může být stejně vratký a proměnlivý jako dřevěná konstrukce, kterou je třeba znovu a znovu skládat.
Z obyčejných předmětů vycházelo také slovinsko-srbské duo Ana Monro & Cirkusfera v inscenaci 40–60. Papírové trubky a tašky využívalo k budování pomyslné sochy i k sérii drobných, záměrně zpomalených úkonů, které místy připomínaly beckettovské čekání. Pomalé tempo ostře kontrastovalo s ruchem okolního města a zároveň otevíralo různé možnosti čtení: děti reagovaly především na hravost a klaunskou absurditu, zatímco dospělí mohli v opakování a zdánlivé bezcílnosti rozpoznávat únavu, bezradnost či ztrátu orientace v čase. Výjimečnost inscenace tak spočívala právě v tom, že se nesnažila ulici ovládnout výrazností, ale dokázala uprostřed jejího ruchu prosadit vlastní rytmus a přimět diváky, aby mu na chvíli přizpůsobili svou pozornost.
Právě v této žánrové i formální rozmanitosti se ukazuje dramaturgická jistota festivalu Za dveřmi. Přehlídka nesází na jednotný model pouličního divadla, ale dává prostor rozdílným způsobům práce s tělem, materiálem i městským prostředím.
Tripotes la Compagnie: Kiss & Fly. Tým: Leonardo Michael García Rodriguez, Cristian Forero Posada, Leon Börgens, Gianna Sutterlet, Daniel Torralbo Pérez. Premiéra 1. 5. 2025.
Tančírna Třešť – Petr Píša a kol.: Rezavá rapsodie. Výtvarný návrh: Josef Sodomka. Výroba loutky: Petr Píša, Oliver Krejčí, Tomáš Janovec, Adam Štumar. Provozovatel: Tančírna Třešť, z. s. Přesné datum premiéry se mi nepodařilo dohledat; loutka vznikla na konci roku 2014 a následně zahajovala projekt Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015.
Eliška Brtnická: BAU. Koncept a scénografie: Eliška Brtnická. Tvorba a performance: Eliška Brtnická, Mattia Comisso. Hudba: Roman Džačár. Produkce: Eva Roškaňuková. Premiéra outdoorové verze v létě 2026.
Gledališče Ane Monro & Cirkusfera: 40–60. Autoři, režie a interpretace: Milan Manić, Goro Osojnik. Koprodukce: Cirkusfera, Gledališče Ane Monro. Grafický design: Antun Gverović. Premiéra verze pro cirkusové šapitó 21. 9. 2023 v Bělehradě; premiéra ve veřejném prostoru 14. 10. 2023 v Lublani.

