Ana­to­mie vzta­hů

GE­NE­RA­CE 001

Délka: 7 min

Českou premiéru vztahové komedie Večeře s přáteli, ze kterou autor Donald Margulies obdržel Pulitzerovu cenu, uvedlo Divadlo NaHraně v režii Šimona Dominika.

Dy­na­mi­ka dlou­ho­le­tých part­ner­ských vzta­hů před­sta­vu­je vděč­né, avšak in­ter­pre­tač­ně zrád­né di­va­del­ní té­ma. Udr­žet hra­ni­ci me­zi pro­ni­ka­vou psy­cho­lo­gic­kou son­dou a ba­nál­ní te­le­no­ve­lou totiž vy­ža­du­je cit pro de­tail i kva­lit­ní tex­to­vou před­lo­hu. In­sce­na­ce Ve­če­ře s přá­te­li v re­žii Ši­mo­na Do­mi­ni­ka před­klá­dá di­vá­ko­vi „pří­pa­do­vou stu­dii“ dvou man­žel­ských pá­rů – za­tím­co je­den zdán­li­vě pev­ně kot­ví ve sdí­le­né ru­ti­ně, dru­hý se před na­ši­ma oči­ma ne­vy­hnu­tel­ně roz­pa­dá. Sle­du­je dvě od­liš­né vý­vo­jo­vé tra­jek­to­rie, ji­miž se mů­že part­ner­ství po le­tech sou­ži­tí vy­dat, a zkou­má, jak roz­klad jed­no­ho vzta­hu fun­gu­je co­by ka­ta­ly­zá­tor kri­ze ve vzta­hu dru­hém.

Nos­ným prv­kem hry je prá­ce s na­ra­tiv­ní per­spek­ti­vou a po­stup­né od­ha­lo­vá­ní úh­lů po­hle­du na vi­nu. Do­nald Mar­gu­lies ve hře zá­měr­ně re­zig­nu­je na před­lo­že­ní jed­né ob­jek­tiv­ní prav­dy a mís­to ní fil­tru­je udá­los­ti prizma­tem jed­not­li­vých ak­té­rů. Chytře tak de­mon­stru­je, že v part­ner­ských kri­zích se hra­ni­ce me­zi ublí­že­ným a vi­ní­kem snad­no stí­rá a zá­vi­sí čis­tě na tom, čí ver­zi pří­bě­hu zrov­na na­slou­chá­me. Ten­to prin­cip se uplat­ňu­je hned v úvo­du, kdy je roz­pad man­žel­ství To­ma před­lo­žen vý­hrad­ně op­ti­kou opuš­tě­né, zra­ze­né že­ny. Be­th se sty­li­zu­je do ro­le obě­ti man­že­lo­vých ne­věr, s čímž pu­b­li­kum při­ro­ze­ně sym­pa­ti­zu­je.

Zá­hy však tvůr­ci po­sky­tu­jí pro­stor i To­mo­vi a před­sta­va čer­no­bí­lé vi­ny se dro­lí. Z je­ho per­spek­ti­vy vy­vstá­vá ob­raz mu­že, jenž byl ve vzta­hu dlou­ho­do­bě frustro­va­ný a kte­rý se vlast­ně ni­kdy usa­dit ne­chtěl – pou­ze pod­lé­hal spo­le­čen­ské­mu tla­ku a oče­ká­vá­ním. Roz­krý­vá­ní vzá­jem­ných křivd na­ko­nec uka­zu­je, že i Be­th tr­pě­la hlu­bo­kou ne­spo­ko­je­nos­tí – cí­ti­la se svá­za­ná ru­ti­nou a po­stup­ně ji ubí­je­lo fun­go­vá­ní v ro­li, kte­rá jí by­tost­ně ne­vy­ho­vo­va­la a v níž ztrá­ce­la sa­ma se­be. Pa­ra­dox­ně však ten­to de­struk­tiv­ní ob­louk kon­čí smíř­li­vě. Za­tím­co Be­th na­chá­zí úto­čiš­tě a no­vou ži­vot­ní jis­kru u To­mo­va bý­va­lé­ho ko­le­gy Da­vi­da, s nímž ji po­jí dří­věj­ší zná­most, Tom za­čí­ná zno­vu po bo­ku no­vé, mlad­ší part­ner­ky. Roz­pad man­žel­ství tak pro ně před­sta­vu­je vy­svo­bo­ze­ní, dí­ky ně­muž oba na­ko­nec do­spí­va­jí k vy­tou­že­né­mu in­di­vi­du­ál­ní­mu na­pl­ně­ní.

O to tí­ži­vě­ji pak pů­so­bí dru­há dě­jo­vá li­nie sle­du­jí­cí osud je­jich přá­tel – Ga­bea a Ka­ren. Ti zpo­čát­ku pro­ží­va­jí krach ci­zí­ho vzta­hu ja­ko osob­ní pro­hru, je­li­kož prá­vě oni da­li Be­th s To­mem do­hro­ma­dy. Ve sna­ze za­cho­vat za­ve­de­né po­řád­ky se po­kou­še­jí oba ak­té­ry vma­ni­pu­lo­vat zpět do roz­pad­lé­ho svaz­ku. Te­pr­ve po zjiš­tě­ní, že je ten­to pro­ces ne­zvrat­ný, vo­lí ra­di­kál­ní od­říz­nu­tí – oba totiž po­stup­ně do­jdou k trp­ké­mu po­zná­ní, že se je­jich svě­ty na­to­lik vzdá­li­ly, že už si se svý­mi dlou­ho­le­tý­mi přá­te­li zkrát­ka ne­ma­jí co říct. Ztrá­ta přá­tel­ství je ovšem do­nu­tí re­flek­to­vat i vlast­ní part­ner­skou re­a­li­tu. Zjiš­ťu­jí, že je­jich zdán­li­vě do­ko­na­lý vztah po­zvol­na stár­ne a ztrá­cí ně­kdej­ší in­ti­mi­tu. I ta­to kri­ze však ús­tí do po­zi­tiv­ní­ho fi­ná­le, kdy se Ga­be a Ka­ren pro­střed­nic­tvím ná­vra­tu k ak­ti­vi­tám své­ho mlá­dí po­kou­še­jí re­sus­ci­to­vat vy­ha­sí­na­jí­cí vá­šeň.

Čtve­ři­ci her­ců se da­ří bu­do­vat plas­tic­ké, psy­cho­lo­gic­ky uvě­ři­tel­né fi­gu­ry s dob­ře fun­gu­jí­cí vzá­jem­nou che­mií. Ka­ren (Di­a­na To­ni­ko­vá) je zdat­ně pro­fi­lo­va­ná ja­ko sta­rost­li­vá, až nut­ka­vě upja­tá osob­nost ba­ží­cí po ab­so­lut­ní kon­t­ro­le nad svým oko­lím. Ga­be (On­dřej No­vák) v je­jím stí­nu pů­so­bí po­ně­kud sub­mi­siv­ně­ji, nicmé­ně je­ho cha­rak­ter se po­slé­ze vy­je­vu­je ja­ko žo­vi­ál­ní a v já­dru pev­ný. Tu­to vnitř­ní sta­bi­li­tu lze in­ter­pre­to­vat ja­ko schop­nost fun­go­vat co­by spo­leh­li­vá vzta­ho­vá kot­va. Za mas­kou po­sluš­né­ho, mís­ty až pod­daj­né­ho man­že­la se totiž skrý­vá ti­chá lo­a­ja­li­ta; za­tím­co Ka­ren se hrou­tí ze ztrá­ty do­sa­vad­ních jis­tot a kon­t­ro­ly nad si­tu­a­cí, je to pa­ra­dox­ně prá­vě Ga­be, kdo do­ká­že na­vzdo­ry své zdán­li­vé pa­si­vi­tě ustát na­stu­pu­jí­cí kri­zi a po­má­há udr­žet je­jich vlast­ní ko­lí­sa­jí­cí man­žel­ství po­hro­ma­dě.

Vý­raz­nou he­rec­kou pří­le­ži­tos­tí je po­sta­va To­ma, se­bestřed­né­ho a aro­gant­ní­ho mu­že, je­hož vzta­ho­vou to­xi­ci­tu Pa­vel Kryl za­chy­cu­je s mra­zi­vou přes­nos­tí. Za je­ho po­vý­še­nos­tí však vel­mi dob­ře pro­bles­ku­je i frustra­ce mu­že, kte­rý o ro­din­ný ži­vot vlast­ně ni­kdy ne­stál. Čtve­ři­ci uza­ví­rá Be­th (Bar­bo­ra Vy­sko­či­lo­vá), je­jíž po­sta­va pro­chá­zí snad nej­vý­raz­něj­ším vý­vo­jo­vým ob­lou­kem. He­rec­ky pře­svěd­či­vě os­ci­lu­je od za­křik­nu­té a pa­siv­ní po­va­hy ke spon­tán­nos­ti, kte­rá hra­ni­čí až s na­i­vi­tou. Zpo­čát­ku se pre­zen­tu­je ja­ko ru­ti­nou ubi­tá oběť své­ho man­že­la, ovšem po na­by­té svo­bo­dě se pro­mě­ňu­je v že­nu, kte­rá až ur­put­ně do­há­ní ztra­ce­ný čas, čímž od­krý­vá leh­ko­váž­nost vlast­ní­ho cho­vá­ní.

FOTO: ALŽBĚTA HUCLOVÁ
Do­mi­nant­ním vi­zu­ál­ním prv­kem in­sce­na­ce Ve­če­ře s přá­te­li je zad­ní pro­spekt tvo­ře­ný ob­rov­ským plát­nem roz­dě­le­ným na ver­ti­kál­ní pru­hy s „dět­skou“ mal­bou přá­tel FO­TO: ALŽ­BĚ­TA HUCLO­VÁ

Té­to te­ma­tic­ké se­vře­nos­ti a in­tim­ní­mu zkou­má­ní obou part­ner­ských mi­k­ro­svě­tů od­po­ví­dá i in­sce­nač­ní tvar. Re­žie pro­myš­le­ně pra­cu­je s ome­ze­ným po­čtem ak­té­rů na scé­ně – v ro­vi­ně sou­čas­nos­ti se ni­kdy ne­se­t­ka­jí všech­ny po­sta­vy na­jed­nou. Tu­to vol­bu lze číst ja­ko funkč­ní me­ta­fo­ru de­fi­ni­tiv­ní­ho roz­pa­du je­jich spo­leč­né­ho svě­ta – pů­vod­ní se­pja­té kvar­te­to je ne­ná­vrat­ně roz­tříš­tě­no a kdy­si sa­mo­zřej­mou přá­tel­skou har­mo­nii už nelze v pří­tom­nos­ti ni­jak ob­no­vit. Ten­to prin­cip na­ru­šu­je pou­ze funkč­ně za­řa­ze­ná re­trospek­tiv­ní scé­na, jež di­vá­ko­vi dá­vá na­hléd­nout do ne­spou­ta­né­ho a ener­gií pul­zu­jí­cí­ho mlá­dí obou pá­rů. Po­hled na je­jich ži­vou a bez­sta­rost­nou spo­leč­nou mi­nu­lost tak o to os­tře­ji kon­tras­tu­je s je­jich sou­čas­nou emoč­ní vy­prah­los­tí a vzá­jem­ným od­ci­ze­ním.

Re­žij­ní­mu kon­cep­tu od­po­ví­dá i ele­gant­ní, mi­ni­ma­lis­tic­ká scé­no­gra­fie, do­mi­nant­ním vi­zu­ál­ním prv­kem je zad­ní pro­spekt tvo­ře­ný ob­rov­ským plát­nem roz­dě­le­ným na ver­ti­kál­ní pru­hy s „dět­skou“ mal­bou čtyř přá­tel. Ten­to pr­vek ne­slou­ží pou­ze ja­ko es­te­tic­ké po­za­dí, ale chytře fun­gu­je i pro dy­na­mic­ké pří­cho­dy a od­cho­dy po­stav. Čas­té scé­nic­ké pře­stav­by, kte­ré by za ji­ných okol­nos­tí moh­ly na­ru­šo­vat ryt­mus in­sce­na­ce, ply­nu­le pře­kle­nu­je hu­deb­ní dra­ma­tur­gie, jež os­ci­lu­je od jaz­zo­vých me­lo­dií až po tvrd­ší rock, čímž ade­kvát­ně pod­kres­lu­je psy­cho­lo­gic­ké na­pě­tí da­ných ob­ra­zů. Ob­di­vu­hod­ná je v tom­to kon­tex­tu i ná­roč­ná kos­tým­ní kon­cep­ce, jež vy­ža­du­je rych­lé a čas­té pře­vle­ky ce­lé­ho an­sám­blu.

I přes ne­spor­né kva­li­ty se však na­stu­do­vá­ní ne­vy­va­ro­va­lo ně­ko­li­ka drob­ných dra­ma­tur­gic­kých a in­sce­nač­ních za­vá­há­ní. V ro­vi­ně pře­kla­du (a ná­sled­né dra­ma­tur­gie) mís­ty za­ra­zí ne­lo­gic­ké repli­ky, na­pří­klad: „Vi­dím ti to na no­se“. Dis­ku­ta­bil­ní je ta­ké zá­věr před­sta­ve­ní, kte­rý pů­so­bí in­ter­pre­tač­ně ne­u­za­vře­ně; ab­sen­ce zře­tel­né teč­ky ve­de k to­mu, že se ka­tar­ze v di­vá­ko­vi usa­zu­je jen vel­mi po­zvol­na a po fi­nál­ní tmě vy­vsta­la v hle­diš­ti roz­pa­či­tá ne­jis­to­ta, zda­li je oprav­du ko­nec.

Di­va­dlo Na­Hra­ně v Di­va­dle v Ce­let­né – Do­nald Mar­gu­lies: Ve­če­ře s přá­te­li. Re­žie: Ši­mon Do­mi­nik, pře­klad: Adam No­vák, scé­na: Ka­rel Ča­pek, kos­týmy: Pet­ra Krč­má­řo­vá, hud­ba: Mar­tin Se­ve­rýn. Hra­jí: Di­a­na To­ni­ko­vá, On­dřej No­vák, Bar­bo­ra Vy­sko­či­lo­vá, Pa­vel Kryl. Pre­mi­é­ra 10. dub­na 2026.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: