Píšu u ministerstva kultury. Co tu dělám? Akce vzniklá ze spontánního nápadu. Amatérská performance o profesionálním psaní. O profesi. Psaní je fyzická praxe. Sedím na židli, kterou jsem si sama přivezla tramvají. Sedím na protest a sedím z neposlušnosti. Jinde než doma, jinde než vskrytu, jinde než o samotě. Píšu veřejně. Kolem chodí lidé, čtou si nápis. „Psaní o umění trvá. Umělecká kritika trvá. Kulturní žurnalistika trvá.“ Nezastaví se. Jdou, projdou, je to jejich názor.

Neprší. Pofukuje vítr. A když se podívám na muže, který prochází, usměju se a on úsměv neopětuje. Nervozita opadá. Drobný útrpný pohled kolemjdoucího. Není to efektní. Nemám kostým. Neatakuju. A možná přeci jen ano, mlčením. Nic zvláštního. Slova napsaná na papíře přede mnou. Slova o psaní a o trvání. Slova o umění a o žurnalistice. Slova o kritice. Pro mne mají hluboký význam. Jsem v nich obsažená, i když jsou banální.
Péče o slova, o té se nemluví. Přitom jsou světem, tvoří, protékají těly, mozky, myslí skrze nás a my doufáme, že s nimi něco popíšeme, něco ukážeme, něco změníme, něco stvoříme, proti něčemu vystoupíme, něco pochopíme, někoho pohneme k tomu, aby pochopil.
Slova mají váhu, i ta, která jsou znevážená, která někdo znevážil.
V poslední době jsem hodně psala o ministerstvu kultury. Teď sedím před tímhle úřadem a píšu. Protože slova jsou můj svět. Vždycky se najde někdo, kdo si chce svět ukrást pro sebe. Moje slova mají tělo, jsou fyzická, protože do nich destiluji sebe. V interakci. Muž v hnědé bundě se zastavil a jde dál. Pohyb je názor. Nejsem textem, nejsem prázdnými slovy. Jsem žena, tělo, které se kroutí na špatných židlích, na nepohodlných sedačkách, které si sezením krátí život, protože je to jeho práce, jeho talent, jeho „tohle jsem já“; tohle je vnitřní volání. Psát o umění je akt vášně. Kdyby nebyl, jak by se to dalo všechno vydržet? Jak bych vydržela všechny myšlenky, které tečou, nezastavují se, které potřebují zaznamenat, budí mě ze spaní, hlodají, kritizují mě samotnou, protože je nedokážu přesně vyjádřit. Kým bychom byli s prázdnými slovy, kým bychom byli ve škatulkách, v nálepkách, ve slovech, která už vůbec nic neznamenají, protože se používají jako prostředek manipulace, jako zbraň, jako … Začíná se mi to líbit, lidé, kteří se nepodívají a tím dávají ostentativně najevo nezájem.
Naproti ulice zůstalo viset na sloupu heslo z nějaké minulé demonstrace. „AVU má obavu“. Oba-va. V tom slově už je společenství. Slovem se spojit. Možná můžeme dělat víc. Možná jsem naivní. Možná jsem příliš idealistická.
Nejvíc mě začíná zajímat akt nezájmu. Kolega na zemi upravuje moje prohlášení, které posunul vítr; zájem.
Napíšu poslední větu, sbalím improvizovaný plakát a ukončím svou neprofesionální improvizaci o profesionálním psaní. Neposlušnost trvá. Tělo je tu.
Chtěla bych tu sedět do té doby, dokud by mne někdo cizí sám, se zájmem a spontánně neoslovil. Fyzicky, se zapojením mysli, dechu a hlasivek. Třeba by se to někdy stalo. Za necelých pět set slov, která jsem napsala, ale ne.
(Projekt Umění trvá je dlouhodobá performance, na které se podílejí desítky umělců všech oborů. Koná se každý pracovní den v 16.00 na Maltézském náměstí. Cílem je zpříjemnit den kolemjdoucím i úředníkům Ministerstva kultury České republiky a upozorňovat, že kultura musí být svobodná a že podpora umění není luxus.)

