
Odpovídá Alexej Sevruk, básník, prozaik, publicista, překladatel.
Jakou roli hrají rodinné kořeny (etnické, jazykové či národní) ve vaší tvorbě?
Kořeny je něco, s čím se umělec musí potýkat a vypořádat v každém případě. Jako autor píši a popisuji svět ze své pozice – jsem potomek volyňských Čechů, narozený v Kyjevě, se zkušeností s emigraci, většinu dosavadního života jsem strávil v České republice, ale mám silný ukrajinský background – s tím vším se neustále srovnávám, reflektuji svou zkušenost. Tomu se asi nedá úplně vyhnut, když to člověk chce dělat poctivě, tak zvaně zu grunt.
Vnímáte umění jako prostor pro veřejnou debatu o původu a identitě?
Umění rozhodně nabízí prostor pro nejrůznější debaty – mimo jiné o původu a o identitě.
Jakou odpovědnost podle vás v tomto směru umělci mají? Existují témata, ke kterým má „právo“ mluvit jen ten, kdo je osobně prožil?
Je to nesmírně těžká otázka, na kterou nemám odpověď. Myslím si, že je dobré, když autor ručí za svůj text osobní zkušeností, když to má tak zvaně odžito a podloženo svým životem. Na druhou stranu, umění je prostor svobody. Co mi brání stylizovat své hrdiny do něčeho, co jsem neměl šanci prožít? Do obyvatel vzdálených destinací – historicky, geograficky, kulturně? Můžu psát z pozice ženy nebo Marťana, můžu se vcítit do toho či onoho… Tady je dobré mít na zřeteli záměr. Pokud autor nezneužívá nějakou látku k osobnímu prospěchu, nesnaží se na tom honit své osobní ambice, pokud se něco dělá s dobrými záměry, tak to nemusí být nutně špatné. Nemůžeme nařizovat autorům, na co mají či nemají právo. Literatura je územím svobody – možná, že posledním, které nám zbývá.
Jak podstatný a určující je ve vaší tvorbě jazyk jako součást identity a kořenů? Vnímáte tvorbu v určitém jazyce jako kulturní nebo politické gesto?
Určitě ano. V devadesátých letech bylo například pro ukrajinské autory a autorky důležité přihlásit se k ukrajinštině jako k jazyku své tvorby. Mělo to pak zpětný dopad na růst prestiže ukrajinského jazyka – nemluvě o jeho přirozené kultivaci, obohacení, k rozvoji, ke kterému tímto přirozeně docházelo.
Já jsem ale v trochu jiné situaci. Prošel jsem českým vzdělávacím systémem od základní školy až po aspiranturu. Stal jsem se Čechem. Žiju tady, v prostředí, kde jednoznačně dominuje čeština, chci oslovit primárně své spoluobčany, ty, s nimiž denně sdílím jeden jazykový a kulturní prostor.
Nějakou dobu od začátku ruské plošné invaze do Ukrajiny jsem psal sloupky do ukrajinského časopisu Porohy, který vydává ukrajinská diaspora v Praze. Bylo pro mě podstatné psát ukrajinsky, přihlásit se k ukrajinství. Bylo gesto, kulturní a politické.
Jsou pro vás kořeny spíše místem, odkud vycházíte, nebo něčím, co teprve hledáte?
Je to oboje, je to dynamický proces neustálého hledání a přehodnocování. Člověk musí odněkud vyrazit, aby se mohl někam vrátit, byť se skoro vždy vrací jinam, než odkud vyrážel. A taky se vrací jiný.

