
Odpovídá Lucie Němečková, divadelní a rozhlasová dramaturgyně, divadelní publicistka a překladatelka, ředitelka festivalu Tvůrčí Afrika.
Jakou roli hrají rodinné kořeny (etnické, jazykové či národní) ve vaší tvorbě?
Zabývám se současnými frankofonními subsaharskými a karibskými dramaturgiemi a divadly. Téma kořenů je jedním z klíčových témat autorek a autorů z daných oblastí. Bývá jejich výchozím bodem, cílovou stanicí i přirozenou součástí. A má také svá některá specifika.
Afričané (myslím tím tvůrce, které jsem měla možnost poznat) často říkají, že nikdy nejsou sami. Všude je provázejí jejich předkové. Pod slovem předek si však nepředstavujme jednu či dvě předchozí generace. Duše předků mohou být staré i několik tisíciletí. Přičemž čas pevnost takových vazeb nijak nenahlodá. Tato spříznění jsou stále přítomná. Zatímco pro většinu Čechů je takový Přemysl Otakar I. pouhým stínem dávné historie. Malijský předek Sundžata Keita z přibližně stejného období je živou součástí intelektuálních i emocionálních světů nejen mnohých Malijců, ale i dalších (západo)Afričanů.
Mýty, dějiny, současnost se prostupují například v díle Cayi Makhélé. Konžský autor žijící ve Francii vychází ve své tvorbě nejen ze svých vlastních kořenů afrických, ale dokáže se zároveň snadno napojit na identity karibské nebo slovanské. Komplexní pojímání vlastních kořenů, vlastní identity, nemá nic společného s tribalismem nebo nacionalismem. Naopak je projevem humanismu. Afrika je jeho kolébkou. Což není fráze, nýbrž skutečnost. A to navzdory válkám a násilí, jimiž tento kontinent prochází.
Naše evropská paměť bývá příliš krátká. Afričané dokážou naopak velice intenzivně prožívat minulost v přítomnosti. Je jejich neustálou součástí. Proto si někdy nerozumíme. Když hovoří o traumatech z dob pro nás tak vzdálených (a zapomenutých) jako jsou otrokářství nebo kolonialismus, máme mnohdy pocit, že dnes žijeme úplně v jiné době, v níž nemá smysl vracet se tak hluboko do historie. Pro Afričany je to naopak předpoklad pochopení dneška a uchopení budoucnosti. Je na čase to pochopit a sladit si vzájemně čas.
Kořeny jsou v Africe viditelné, vnímáme je mnohdy z evropské perspektivy až spektakulárně. Ze zkušeností však vím, že bývají hluboce prožité. Promítají se do způsobu oblékání, účesů, doplňků, ozdob, skarifikace, mluvy… A i když globalizace tyto projevy postupně stírá, nezbavila se jich docela. Kořeny se nebrání moderním inovacím. Jejich dávné projevy mohou koexistovat s těmi moderními, mají dar proměňovat se v čase. Pro příklad uvedu slavnou gambijskou umělkyni, Soniu Jobarteh. Pochází z jedné z nejváženějších rodin griotů, tradičních vypravěčů, kteří se po staletí doprovázeli na koru. Tedy pouze muži, ženám byl tento hudební nástroj zapovězen. Sonia je první.
Jiná přetvoření a manipulace s kořeny zraňují a narážejí na silný odpor. Stalo se to před čtyřmi lety na zahájení divadelního festivalu Buja Sans tabou v Bujumbuře. Organizátoři převlékli tradiční bubeníky do současných obleků a bylo zle. Lidé tuto změnu neunesli a tehdejší ročník musel být zrušen. Buben je v Burundi stále nedotknutelnou součástí vlastních kořenů a identity.
Vnímáte umění jako prostor pro veřejnou debatu o původu a identitě?
V případě současných afrických a karibských dramaturgií a divadel stojí debata o původu a identitě na jednom z předních míst. Jeden z nejinspirativnějších mužů Afriky, malijský spisovatel a etnolog Amadou Hampâté Bâ, moudře doporučoval se vždy ohlédnout, když se člověk cítí ztracen v přítomnosti a hledá cestu vpřed. To je základní předpoklad zdárného směřování lidstva, na který bohužel trestuhodně dlouhodobě zapomínáme.
Afričané byli dlouho definováni jako potomci otroků. Jako ti pasivní, poddajní. Dnes se čím dál víc obracejí také k předotrokářské, předkoloniální minulosti a hrdě se hlásí k hrdinkám a hrdinům, kteří naopak se zločiny proti lidskosti bojovali. Mnoho takových postav, zejména ženských, najdeme v hrách karibských autorů a autorek, jako jsou na Martiniku například Ina Césaire, autorka hry o Rosanie Soleil nebo Bernard Lagier (Lumina Sophie). O neohrožených ženách haitské revoluce píší Haiťané Ar Guens Jean Mary (Défilée) nebo Jean d´Amérique (Sanite Bélair). Osudu jamajské bojovnice Nanny se věnuje Ava Gail Gardiner.
V Karibiku je vzhledem k pohnuté historii otázka kořenů a identity zásadní, zároveň bolestná a komplikovaná. Řekla bych, že je jedním ze základních motorů tamní současné literární a divadelní tvorby. Obraťme naši pozornost například k Martiniku. Najdeme zde taková jména jako Aimé Césaire či sestry Nardalovy, kteří formulovali základy négritude. Hnutí, které rehabilitovalo africkou identitu a hodnoty a ovlivnilo přemýšlení lidí o svém původu, o svých kořenech, nejen na ostrovech, ale především v západní Africe a diasporách.
S procesem kreolizace, neustálého míšení kultur a novým názorem na mnohočetnou karibskou identitu přišel později Edouard Glissant. V jeho stopách dnes nejvýrazněji kráčí jiný slavný a inspirativní Martiničan, Patrick Chamoiseau. Myšlenky o Tout-monde, Všehosvětě, ve kterém se jednotlivé, rozdílné kultury vzájemně nepotírají, nýbrž mísí a jedna druhou podporuje, mají potenciál uzdravit tento až příliš rozbitý a rozhádaný svět. Proto je tak důležité vyjít ze své komfortní zóny a vyhledávat karibské autory a autorky a otevřít se jejich názorům, imaginaci a naučit se skutečně myslet na celý svět, na lidstvo jako takové, nejen na ty, kteří jsou mými sousedy, kteří se mi podobají, jejichž kulturu obsáhnu a trochu znám.
Naše střední Evropa, při bližším ohledání, je podobnou křižovatkou kultur a identit, jako Martinik. Na tomto ostrově se ve slově kořeny potkávají potomci původních obyvatel Taínů a Kalinagů s Afričany ze západní a střední Afriky; Beninu, Konga, Senegalu, Ghany… společně s Indy a Syřany, Číňany… a samozřejmě Evropany. Potomkům prvních osadníků a plantážníků se tady říká béké a jejich vliv na chod země je stále značný.
Vůbec prvním, kdo otázku rozmanitosti kreolské identity učinil tématem divadelním, byl Bernard Lagier ve své hře Já, kreolský pes (Moi, chien créole, do češtiny přeložil Vojtěch Šarše). Své kostlivce ze skříně rodinných kořenů, martinických identit vytáhla např. Alexandra Déglise ve své hře Ostrovy Rafaely (Les Iles de Raphaël, do češtiny přeložila Kateřina Neveu). Obě hry, stejně jako dalších deset českých překladů her z Martiniku najdete v nedávno vydané antologii nazvané Ostrovy a kontinenty (vyšla v roce 2025 v nakladatelství Acoria).
Jakou odpovědnost podle vás v tomto směru umělci mají? Existují podle vás témata, ke kterým má „právo“ mluvit jen ten, kdo je osobně prožil?
Podle mého legitimita mluvit o nějakém tématu nesouvisí ani tak s osobním prožitkem jako s vlastní schopností toto téma dostatečně obsáhnout, pochopit a předat. Je důležité ujasnit si pozice, z nichž mluvím, nepřepínat své možnosti, mluvit za sebe, ne za druhé, nevnucovat své mínění a netvářit se nezpochybnitelně. Kdyby Eva Stehlíková měla právo mluvit k nám studentům jen o divadle, které osobně sama prožila, pak bychom se zjevně nedozvěděli o antickém divadle zhola nic. Martin Hilský by dnes byl odborníkem na úplně jiné divadlo než alžbětinské atd. Varováním jsou zároveň lidé, kteří rádoby zasvěceně tvrdí, že vědí: jak je ta arabská kultura strašná, protože přece jezdí každoročně na dovolenou do rezortu do Egypta. Francouzská teatroložka Pénélope Dechafour mi také vyprávěla, jak její studentstvo v rámci semináře odmítlo číst a interpretovat zadané hry afrických autorů a autorek právě z důvodu vlastní nelegitimity. Takovým názorům, přiznám se, nerozumím. Myslím si, že jsou neméně nebezpečné jako ty zmíněné „dovolenkářské“.
My všichni, kteří se snažíme dlouhodobě soustavně propagovat africké a karibské literatury, divadla a dramaturgie (a pár nás tu je: Milena Fučíková, Jovanka Šotolová, Míla Janišová, Vojtěch Šarše…) jsme občas v Čechách někomu podezřelí pro to, čím se zabýváme. Loni v Avignonu jsem během jedné debaty o představeních afrických a karibských tvůrců byla dokonce svědkem slovního napadení moderátorky, jedné z průkopnic tvorby afrických dramatiků a dramatiček ve Francii, Sylvie Chalaye. Jedna účastnice debaty s africkými kořeny ji osočila z toho, že jako „běloška“ nemá právo o afrických tvůrcích mluvit.
Otázka legitimity je dnes velmi křehká věc. To, že bývá někdy zpochybňována, je ale logické. Souvisí to se současnou snahou o narovnávání vztahů mezi Evropou a Afrikou. A to je proces, jakkoli bolestivý, který bychom měli vzít vážně na všech úrovních našeho života.
Jak podstatný a určující je ve vaší tvorbě jazyk jako součást identity a kořenů? Vnímáte tvorbu v určitém jazyce jako kulturní nebo politické gesto?
Texty současných afrických a karibských dramatiků a dramatiček bývají poetické a zároveň politické. Jazyk je prostředkem poezie i nástrojem politiky v oněch hrách. Spousta afrických a karibských autorů a autorek si aspoň jednou v životě položila otázku: V jakém jazyce vlastně psát? V mateřštině, která je výrazem hrdosti na svůj původ, svoje kořeny, jasným signálem identity, působí zvukomalebně, krásou svých slov a obratů, někdy těžko přeložitelných, ale mluví jí jen omezený počet mluvčích? Nebo jazykem kolonizátora, který je jazykem vnuceným, nenáviděným i obdivovaným, avšak praktickým, protože slouží k širšímu dorozumění, může snáze cestovat? Každý tuto otázku řeší po svém.
Loni zesnulý keňský dramatik, prozaik a aktivista Ngugi wa Thiong´o chtěl změny ve své zemi realizovat mj. prostřednictvím hrdosti na svůj vlastní jazyk. Keňanům je stále od dětství vštěpováno, že angličtina je nadřazený jazyk, jazyk vzdělání a inteligence a ve škole jsou děti trestány za to, že mluví svými rodnými africkými jazyky. Ngugi wa Thiong´o, třebaže i on psal zprvu v angličtině, počátkem osmdesátých let angličtinu opustil a začal psát ve své mateřštině, kterou je kikujština. Ostatně o jeho názorech na Jazyk africké literatury si zájemci můžou přečíst v jeho stejnojmenné stati, která je součástí sborníku Postkoloniálního myšlení II (vydalo nakladatelství transit, 2011).
Ačkoli Ngugi wa Thiong´o tvrdil, že angličtina není africký jazyk, jeho někteří kolegové či kolegyně z frankofonních afrických zemí jsou naopak toho názoru, že jedním z afrických jazyků je francouzština. Psát francouzsky však pro ně znamená tento jazyk neustále pokoušet, atakovat výrazy v domorodých jazycích, ohýbat ho podle nich gramaticky. Takto francouzštinu boxoval Sony Labou Tansi, dnes bychom mohli říct, otec zakladatel moderního způsobu divadelního psaní v západní frankofonní Africe. Všichni ti, kteří se k němu přímo či nepřímo dnes vztahují, zejména Koffi Kwahoulé, Caya Makhélé, Kossi Efoui nebo Gustave Akakpo, Aristide Tarnagda přistupují k jazyku podobným způsobem. Kossi Efoui dokonce v tomto případě hovoří o „hledání vlastní svobody v kapse s kapesníkem“.
Specifický případ tvoří kreolština. Jazyk-míšenec, jenž mísí různé jazykové vlivy, domorodé, africké, evropské. Jazyk-vzdor, který měl kdysi bývalé otroky ochránit před bělochy, kteří mu nerozuměli. Jazyk-identita, byl mnohdy tou jedinou intimitou, skutečným vlastnictvím bývalých otroků, novými kořeny. Dnes kreolština zažívá svoji renesanci. Není jen jedna kreolština. Haitská kreolština je jiná než ta guyanská a na Guyaně se jí mluví jinak než na Martiniku nebo na Réunionu. Také kreolština bývalých otroků je odlišná od té, jíž mluví béké. Někteří dramatici, jako například Alibabar Kenjah z Martiniku, píšou jak ve francouzštině (opět prokládané kreolskými výrazy), tak v kreolštině. Autorské sdružení ve Fort-de-France, ETC_Caraïbe, které je hlavním divadelním hybatelem na ostrově, vyhlašuje každé dva roky cenu za nejlepší kreolofonní hru. Jejími laureáty jsou kromě Alibabara Kenjaha také Daniely Francisque, Madjanie Leprix nebo Ar Guens Jean Mary. Kreolština se vyučuje na tamní Antilské univerzitě (především zásluhou Davida Khatila). Do kreolštiny se překládají klasická i současná díla světového repertoáru (za všechny zmiňme úsilí martinického překladatele Judeho Duranty).
Alibabar Kenjah tvrdí, že kreolštinami mluví deset milionů lidí na světě. Podobně jako česky. Když jsem mu vyprávěla příběh češtiny a národního obrození, velice ho to zaujalo. I tato zkušenost je něco, co nás Čechy uprostřed kontinentální Evropy spojuje s ostrovany na Martiniku. A není jediná.
Jsou pro vás kořeny spíše místem, odkud vycházíte, nebo něčím, co teprve hledáte?
Jak jsem již naznačila v úvodu, všechny tři způsoby perfektně sedí na tvorbu afrických a karibských dramatiček a dramatiků. A nejen jich. Autoři a autorky druhé a další generace žijící v diaspoře po své identitě pátrají možná ještě s větším nasazením a naléhavostí. Kam patřím? Do Evropy nebo Afriky? – To jsou pro ně existenciální otázky. Takovým příkladem může být Penda Diouf, úspěšná francouzsko-senegalská dramatička, která podnikla svou cestu za kořeny ve hře Pistes (Stopy). Konečně, i u nás v Čechách vyrostla generace, která se ke svým africkým kořenům tvůrčím způsobem hlásí a pátrá po nich. V tomto směru doporučuju ke zhlédnutí dvě jedinečné performance Jak vytáhnout kořeny Elišky Mesfin Bouškové a Confluence Angely Nwagbo.
(Autorkou portrétní fotografie je Sofie Hulcová.)

