Ire­na Re­i­fo­vá se vě­nu­je stu­diu te­le­viz­ní tvor­by, po­pu­lár­ní kul­tu­ry a pu­b­li­ka. Pů­so­bí ja­ko do­cent­ka na In­sti­tu­tu ko­mu­ni­kač­ních stu­dií a žur­na­lis­ti­ky Fa­kul­ty so­ci­ál­ních věd Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy. Je za­klá­da­jí­cí člen­kou vý­znam­né ev­rop­ské sí­tě věd­ců a věd­kyň zkou­ma­jí­cích ko­mu­ni­ka­ci ECREA, po dlou­hou do­bu pů­so­bi­la v je­jím ve­de­ní. Sto­jí za řa­dou vý­zku­mů za­mě­ře­ných pře­de­vším na čes­ko­slo­ven­ské a čes­ké te­le­viz­ní se­ri­á­ly, z nichž v po­sled­ní do­bě ve­řej­nos­tí re­zo­no­va­la stu­die čes­kých re­a­li­ty show Vý­mě­na man­že­lek a Pro­stře­no. Stu­den­ti ji dob­ře zna­jí ja­ko edi­tor­ku Slov­ní­ku me­di­ál­ní ko­mu­ni­ka­ce, kte­rý slou­ží ja­ko jed­na ze zá­klad­ních pří­ru­ček obo­ru již pro ně­ko­lik ge­ne­ra­cí žur­na­lis­tů a žur­na­lis­tek, me­di­ál­ních ex­per­tů a ex­per­tek.

Vi­dě­la jsi už no­vou Vý­mě­nu man­že­lek? Lo­ni No­va ohlá­si­la změ­ny mi­mo ji­né i na zá­kla­dě tvé dlou­ho­do­bé kri­ti­ky a roz­hod­nu­tí sou­du.

Vi­dě­la. Ne ten díl s Ne­lou Slo­vá­ko­vou, pro­to­že ce­lebri­ty mě moc ne­za­jí­ma­jí, ale ten dru­hý ano. Po­kud se to bu­de vy­ví­jet dál tímhle smě­rem, tak je změ­na evi­dent­ní. A jest­li to je trend, tak je pa­tr­ný ob­rat k ně­če­mu, co lze na­zvat fi­lan­tro­pie. A vlast­ně mě nej­víc pře­kva­pi­lo, že to by­lo za­jí­ma­vé sle­do­vat. Zdá­lo se, že když Vý­mě­na man­že­lek opus­tí do­sa­vad­ní tra­di­ci stig­ma­ti­za­ce a vi­zu­ál­ní­ho pa­se­ní se na zostu­zu­jí­cích de­tai­lech, když zmi­zí fas­ci­na­ce ob­ra­zy nou­ze a so­ci­ál­ní­ho dna, bu­de to nuda. Tvůr­ci do­sta­li po­řad do si­tu­a­ce, kdy ře­těz­ce ob­ra­zů úpad­ku všich­ni za­ča­li po­va­žo­vat za pod­mín­ku po­pu­la­ri­ty. Za nut­nou pod­mín­ku to­ho, aby ten po­řad měl ně­co, če­mu se ří­ká en­gi­ne, mo­tor for­má­tu. To, co ho po­há­ní.

No­vý díl uká­zal, že to nut­ná pod­mín­ka ne­ní. Ale vzbu­zu­je to ji­nou otáz­ku. Co te­da je tím mo­to­rem, když to ne­by­la de­hu­ma­ni­za­ce a zostu­zo­vá­ní? Štáb se v zá­vě­ru po­řa­du po­dí­lí na ma­te­ri­ál­ní po­mo­ci, na za­hra­du účast­ní­kům do­ve­zou spous­tu vě­cí, i dra­hých, ja­ko je su­šič­ka prádla, spous­ta vě­cí pro dě­ti… A otáz­ka zní, proč to ne­by­lo nud­né, když tam mís­to skan­da­li­za­ce ži­vot­ních pod­mí­nek pro­bí­ha­la ně­ja­ká fi­lan­tro­pic­ká ak­ce? Je to tím, že v po­řa­du jsou vel­mi sil­né emo­ce. Stá­le je to po­sta­ve­né na vy­dě­lo­vá­ní a vy­čle­ňo­vá­ní chu­do­by. Jen to je v při­ja­tel­něj­ší, mé­ně škod­li­vé for­mě, ne­ní to zne­hod­no­co­vá­ní, ale sou­cit. Jen­že co je to sou­cit ve vzta­hu k chu­do­bě? Je lep­ší než po­hr­dá­ní? Ne­ní to ná­ho­dou na­vo­ně­né po­hr­dá­ní, po­hr­dá­ní s lid­skou tvá­ří?

Je zřej­mé, že se po­řad sna­ží pro­duk­ce po­su­nout. Kdy­bych na to psa­la ex­per­tí­zu, řek­ně­me pro vy­sí­la­cí ra­du, tak bych to asi oce­ni­la. Pro­to­že bych ne­chtě­la být kve­ru­lant za všech okol­nos­tí. Lé­ta jsem ří­ka­la, že je Vý­mě­na man­že­lek hroz­ná, a oni to upra­vi­li ví­ce­mé­ně v sou­la­du s kri­ti­kou.

Chá­pu. Tak­že je…

…je líp hroz­ná.

Mně na tom při­pa­dá po­zo­ru­hod­né, že se na No­vě po­sled­ní do­bou ví­ce za­bý­va­jí spo­le­čen­skou zod­po­věd­nos­tí.

 Je to tak.

Je to pod­le mě vi­dět i na dal­ším kri­ti­zo­va­ném for­má­tu, jímž je Uli­ce. Dřív to byl eta­lon bez­du­chos­ti, dneska se v tom­to se­ri­á­lu ob­je­vu­jí té­ma­ta ja­ko ná­si­lí v ro­di­ně, li­dé s han­di­ca­pem – hra­je tam Mar­tin Po­li­šen­ský, he­rec s Dow­no­vým syn­dro­mem, kte­rý je pů­vod­ně z br­něn­ské­ho in­klu­ziv­ní­ho di­va­dla Al­den­te.  Jak to vní­máš ty?

To je ve­li­ce za­jí­ma­vý fe­no­mén, že se No­va po­sou­vá ně­kam, kde ji ni­kdo ne­če­kal. Ne­chci to ně­jak per­so­na­li­zo­vat, mož­ná se o tom ve­de sys­té­mo­vá de­ba­ta, je to ně­ja­ký ma­na­žer­ský kon­cept… Ale já mám po­cit, že to pře­de­vším sou­vi­sí s tím, že ja­ko ře­di­tel vý­vo­je ob­sa­hu pů­so­bí ny­ní na No­vě Mi­chal Re­it­ler (bý­va­lý kre­a­tiv­ní pro­du­cent Čes­ké te­le­vi­ze, stál za se­ri­á­ly Duk­la 61, Pří­pa­dy 1. od­dě­le­ní, MOST! či De­va­de­sát­ky – pozn. red.). Ne­vím, do če­ho vše­ho na No­vě mů­že mlu­vit, ale do Uli­ce asi ano. My jsme ho mě­li na be­se­dě se stu­den­ty a je­ho po­hled na te­le­viz­ní dra­ma byl za­lo­že­ný prá­vě na so­ci­ál­ní od­po­věd­nos­ti. On o tom mlu­vil ja­ko o po­li­ti­ku. Té­ma­ta pří­bě­hů mo­hou být po­li­ti­kum, mo­hou ho­vo­řit o de­fa­vo­ri­zo­va­ných li­dech. Je to způ­sob pre­zen­ta­ce a re­pre­zen­ta­ce, kte­rou ne­dá­vá po­li­tic­ká sfé­ra a čas­to ani vy­so­ká kul­tu­ra. Tak to těm li­dem mů­že dát te­le­viz­ní dra­ma, zvláš­tě se­ri­á­ly. Což mi mlu­ví z du­še.

Mě na­pa­dá tře­ba ješ­tě kri­mi­se­ri­ál Spe­ci­a­lis­té či Kri­mi­nál­ka An­děl. Za­ča­li se vě­no­vat so­ci­ál­ním té­ma­tům, v jed­nom dí­le Spe­ci­a­lis­tů se po­li­cis­ta tře­ba in­fil­tru­je me­zi li­di bez do­mo­va a je to vel­mi re­spek­tu­jí­cí vů­či nim. Ta­ky se tam ob­je­vu­jí té­ma­ta ja­ko se­xu­ál­ní men­ši­ny, ná­si­lí na že­nách. Ne­pře­bí­jí tím No­va na­ko­nec Čes­kou te­le­vi­zi?

No jas­ně. A bu­de to po­kra­čo­vat, po­kud do­jde k ome­zo­vá­ní ČT, když ne­bu­dou mít pe­ní­ze a mož­nos­ti. Mů­že do­jít k to­mu, že se zo­pa­ku­je, co už zná­me ze Slo­ven­ska a Ma­ďar­ska, kdy v si­tu­a­ci vel­ké­ho při­škr­ce­ní mé­dií ve­řej­né služ­by pře­bí­ra­la ko­merč­ní mé­dia je­jich ro­li, a to nejen v dra­ma­tu, ale i zpra­vo­daj­ství. Mu­sí­me dou­fat, že u nás vý­voj ne­bu­de tak dras­tic­ký a dra­ma­tic­ký. Ale ně­ja­ký seg­ment změ­ny tr­hu a re­kla­my by se mohl ob­je­vit.

Ty ses ve vý­zku­mu re­a­li­ty show vě­no­va­la Vý­mě­ně man­že­lek a Pro­stře­nu. Té­ma de­vá­té­ho čís­la je RO­DI­NA. Jest­li jsem to po­cho­pil správ­ně, tak obo­je ma­jí být ro­din­né for­má­ty. Co o čes­ké ro­di­ně vy­po­ví­da­jí?

Tvůr­ci bez skru­pu­lí Vý­mě­nu man­že­lek za­mě­ři­li na opo­vr­že­ní lid­mi, kte­ří ne­od­po­ví­da­jí nor­mám střed­ní tří­dy. Sa­mo­zřej­mě na tom stá­la i pů­vod­ní brit­ská ver­ze Wi­fe Swap. I když v An­g­lii se na de­gra­da­ci so­ci­ál­ně sla­bých po­dí­lel pri­már­ně po­řad Be­ne­fits Street, kte­rý měl i růz­né spin-off for­má­ty (od­vo­ze­ný po­řad, kte­rý roz­ví­jí ně­kte­ré té­ma, po­sta­vu, udá­lost pů­vod­ní­ho – pozn. red.). Ale tam by­ly pá­te­ří skan­da­li­za­ce so­ci­ál­ní dáv­ky. U nás ne. A to i pro­to, že jsou u nás dáv­ky spo­je­né s rom­skou po­pu­la­cí, je to ná­lep­ka při­sou­ze­ná té­to so­ci­ál­ní sku­pi­ně. Včet­ně růz­ných měst­ských le­gend, jak při­je­de rom­ská ro­di­na na úřad prá­ce mer­ce­de­sem… Ve Vel­ké Bri­tá­nii je po­bí­rá­ní dá­vek hlav­ním atri­bu­tem sku­pi­ny, kte­ré oni ří­ka­jí whi­te tra­sh ne­bo chavs, což zna­me­ná ně­co ja­ko lůza (pa­ra­dox­ně po­jem po­chá­zí z romš­ti­ny – „čha­vo“ je chla­pec – pozn. red.). Jsou to ale „bí­lí“ li­dé.

Vy­prá­ví se zde pře­de­vším ka­me­rou, tím, jak se po­hy­bu­je v pro­sto­ru kaž­do­den­nos­ti, v in­te­ri­é­ru do­mác­nos­ti a uka­zu­jí tu vi­zu­ál­ní strán­ku so­ci­ál­ně-eko­no­mic­ké de­pri­va­ce. Správ­ná ro­di­na má ukli­ze­no.

Je to ob­raz ně­ja­ké tra­dič­ní ro­di­ny? Má­ma se dvě­ma dět­mi, kte­rá se o ně po­sta­rá, ukli­dí…

Tra­dič­ní mů­že být ta­ky ven­kov­ská ro­di­na, kte­rá do­ma ukli­ze­no ne­má. Já jsem z ven­ko­va a ob­ra­zy mé­ho dět­ství nejsou za­sa­ze­ny v do­ko­na­le vy­pi­glo­va­ném pro­stře­dí. Mys­lím, že je to spí­še před­sta­va o ro­di­ně, kte­rá je po­re­vo­luč­ní, ja­ko by by­la ko­neč­ně ci­vi­li­zo­va­ná. Ten po­řad na­sta­vu­je ja­ko nor­mu před­sta­vu o ro­di­ně, kte­rá zvlád­la vy­u­žít všech­ny mož­nos­ti, kte­ré při­ná­ší ka­pi­ta­lis­mus, což zna­me­ná, že vy­tvá­ří svo­je hnízdo i vzta­hy za po­mo­ci kon­zu­mu. A po­kud ne­vy­u­ží­vá mož­nos­ti, kte­ré po­sky­tu­je trh, do­sta­teč­ně ne­vy­tvá­ří hnízdo vkus­ně, ne­bo chytře, je ta vní­ma­ná ja­ko ně­kdo, kdo ži­je lůzrov­ský ži­vot.

To je za­jí­ma­vé. Pro­to­že ve ve­řej­né či mož­ná spí­še po­li­tic­ké de­ba­tě se tra­dič­ní ro­di­na ře­ší spí­še ve vzta­hu k LGBT+ li­dem.

Jme­nu­je se to Vý­mě­na man­že­lek, což svá­dí ke kon­cen­t­ra­ci na ro­li mat­ky, na žen­skou ro­li, ale za­chy­co­ván je ce­lek, ce­lý sys­tém ko­lem že­ny, to zna­me­ná ro­di­na. Vždyc­ky je po­su­zo­vá­no ví­ce atri­bu­tů, ja­ko je po­řád­ku­mi­lov­nost, or­ga­ni­zo­va­nost, od­po­věd­nost za se­be sa­ma, pros­tě zvlá­dá­ní ži­vo­ta. To ten po­řad oce­ňu­je nej­víc, pro­to­že ma­xi­mál­ně zne­hod­no­cu­je li­di, kte­ří jsou v tom špat­ní. Ne­do­ká­žou kva­lit­ně žít mi­mo ně­ja­ké pa­ter­na­lis­tic­ké struk­tu­ry, ja­ko jsou po­moc, pod­po­ra v ne­za­měst­na­nos­ti a po­dob­ně.

No a tře­ba LGBT pá­ry jsou tam v na­pros­té vět­ši­ně zob­ra­ze­ny ja­ko ti, kte­ří v tom dob­ří jsou. Když se tam ob­je­ví ga­y­o­vé, tak jsou zob­ra­ze­ni ja­ko li­di se smys­lem pro es­te­ti­ku, ma­jí do­ma ex­trém­ně ukli­ze­no, vy­de­ko­ro­vá­no, ma­jí všech­ny zu­by. Na­jít ve Vý­mě­ně man­že­lek ga­ye, kte­rý ne­má zu­by, to ne­ní mož­né. Na dru­hou stra­nu, kaž­dý mu­sí mít ně­ja­ký pro­blém. Ho­mose­xu­ál­ní pá­ry jsou úspěš­né, ale pros­tě nejsou he­te­ro­se­xu­á­lo­vé. Tak­že ta­ky ma­jí „zá­řez“. Ve­d­le to­ho he­te­ro­se­xu­ál­ní ro­di­ny jsou si­ce v po­řád­ku po strán­ce se­xu­a­li­ty, ale je­jich koč­ky ka­dí do pe­ká­če se sta­rým ste­li­vem. Na ni­kom ne­smí zů­stat nit su­chá.

Či­li kdy­by se teď ta­dy sne­sl mi­mo­zemšťan a pus­til si, chudák, ze vše­ho zrov­na Vý­mě­nu man­že­lek, co by si mys­lel o tom, že je pro nás ro­di­na?

Op­ti­ka Vý­mě­ny man­že­lek fun­gu­je in­verz­ně, pa­ra­dox­ně. Ne­u­ka­zu­je nám hod­no­ty, kte­ré jsou pro nás dů­le­ži­té, ale co je pro nás ne­při­ja­tel­né. Tou­to ne­pří­mou ces­tou ří­ká: člo­věk si mu­sí vy­sta­čit sám. Do­mác­nost je zob­ra­zo­vá­na ja­ko izo­lo­va­ná jed­not­ka, kte­rá má být sa­mo­stat­ná, žít ze zdro­jů, kte­ré po­chá­ze­jí čis­tě od je­jích čle­nů, pře­váž­ně od mu­že a že­ny.

Je v čes­ké te­le­viz­ní tvor­bě běž­ný ob­raz, že do­mác­nos­ti jsou „sou­kro­mé vesmí­ry“?

Mys­lím, že dra­ma­tic­ká tvor­ba – a to No­vy i Čes­ké te­le­vi­ze – v po­sled­ní do­bě mí­ří re­la­tiv­ně sluš­ně ke qua­li­ty TV a so­ci­ál­ně re­zo­nu­jí­cím té­ma­tům. Ale by­la do­ba, řek­ně­me před de­se­ti, pat­nác­ti le­ty, kdy jsem to vi­dě­la i v dra­ma­tic­ké tvor­bě a se­ri­á­lech. By­ly to pří­běhy ur­bán­ní ge­ne­ra­ce střed­ní­ho vě­ku, jež dneska před­sta­vu­je ten pól eli­ty, „slu­níč­ká­řů“ – oby­va­tel Let­né a Ho­le­šo­vic, li­dí, kte­ří ne­ře­ší pe­ní­ze, ži­jí od ka­pu­čí­na ke ka­pu­čí­nu, cvi­čí jó­gu… Vy­ba­vu­jí se mi tře­ba se­ri­á­ly Do­ko­na­lý svět (TV No­va, 2010) ne­bo Pře­šla­py (Pri­ma, 2009–2010). Zuza­na No­ri­so­vá tam v jed­nom ku­se vy­stu­po­va­la v ně­ja­kých slu­ši­vých, dra­hých ob­leč­cích. By­lo to zná­zor­ně­ní svě­ta, kte­rý je vlast­ně ně­ja­kým ide­á­lem po­va­žo­va­ným za nor­mu a nor­mál, a kte­rý je in­verz­ní vů­či svě­tům z Vý­mě­ny man­že­lek.

Jen­že li­di, kte­ří na to ne­do­sáh­nou, ne­bo ani ne­chtě­jí do­sáh­nout, ty to pak by­tost­ně štve. Nejde jen o ta ka­pu­čí­na, ale i o hod­no­ty, po­li­tic­ké ná­zo­ry spo­je­né s tím­to svě­tem. I ta­dy jsou pod­le mě ko­ře­ny kul­tur­ní vál­ky pro­ti eli­tě a ko­ře­ny po­pu­lis­mu. Kvů­li to­mu ná­sil­né­mu tla­če­ní, ide­a­li­za­ci a ado­ra­ci té­to ži­vot­ní scé­ny se vše­mi re­kvi­zi­ta­mi a pro­pri­e­ta­mi do­ko­na­los­ti.

Nejsou ple­bej­ským pro­ti­pó­lem po­tom se­ri­á­ly ja­ko MOST!, na­va­zu­jí­cí na tra­di­ci čes­kých ko­me­dií a ske­čů, kde je spo­le­čen­ský a lid­ský úpa­dek sou­čás­tí gro­tes­ky? Ten tro­chu hra­ba­lov­ský svět hos­pod.

Ano, hra­ba­lov­ské aso­ci­a­ce tam jsou.

Di­vá­ci se mo­hou iden­ti­fi­ko­vat s ple­bej­stvím pro­střed­nic­tvím nad­sáz­ky.

S tím sou­vi­sí ob­li­ba ko­me­dií a čes­ká ne­ná­vist k pa­to­su. Umět říct vel­kou myš­len­ku, a při­tom se jí zá­ro­veň ne­vy­smát, to je ně­co, co čes­ká kul­tu­ra ne­chce. Mys­lím, že se­ri­ál, kte­rý by váž­ně, se­ri­óz­ním způ­so­bem ob­ha­jo­val prá­va Ro­mů, by skon­čil ne­dob­ře. Asi by se to moc ne­po­ved­lo, a i kdy­by se to po­ved­lo, ne­byl by při­jat u di­vá­ků. Stej­ně tak tříd­ní pro­hlá­še­ní o so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nos­ti, o správ­nos­ti myš­le­nek so­ci­ál­ní rov­nos­ti – to by by­lo po­dob­né. Ale MOST!, kte­rý všech­ny ty­to vě­ci ob­sa­hu­je, je ří­ká a sou­čas­ně se jim vy­smí­vá. Nejsou to bold sta­te­ments, ale míč­ky, se kte­rý­mi se jen žong­lu­je, ne­při­chá­zí žád­ný smeč.

Když se vrá­tím k ro­di­ně, při­jde mi, že ne­mů­že­me opo­mi­nout se­ri­ál Vy­prá­věj. To je ta­ko­vá freska, dě­ji­ny Čes­ko­slo­ven­ska a Čes­ka na po­za­dí jed­né ro­di­ny. Po­sta­vy ja­ko by dě­la­ly všech­no, aby se dě­ji­ny od­va­li­ly pryč…

Já jsem ně­kte­ré vě­ci dodnes ne­po­cho­pi­la. Na­pří­klad se­ri­á­lem pro­chá­zí ro­vi­na, že Dvo­řá­ko­vi ne­dě­la­jí kom­pro­mi­sy. Ale ty dě­jo­vé zvra­ty jsou je­den kom­pro­mis za dru­hým. Je to vy­lo­že­ně ne­he­ro­ic­ký se­ri­ál. Z roz­ho­vo­rů s di­vá­ky vy­plý­va­lo, že i to byl je­den z dů­vo­dů je­ho po­pu­la­ri­ty. By­ly to dě­ji­ny kaž­do­den­nos­ti, ale roz­hod­ně ne pří­běh bez kom­pro­mi­sů.

V čem jsou Dvo­řá­ko­vi dob­ří, je to, co se dě­je do­ma, me­zi čtyř­mi stě­na­mi, tam spo­lu ote­vře­ně ho­vo­ří, ne­ma­jí rá­di ko­mu­nis­ty – spe­ci­ál­ně ba­bič­ka… to je ta pa­ra­lel­ní pri­va­tis, ni­ko­liv po­lis. Co se dě­je ve ve­řej­ném pro­sto­ru, to ne­ní dů­le­ži­té. Dů­le­ži­té je, že ty kom­pro­mi­sy nejsou do­ma. Do­ma ma­jí být vě­ci správ­ně.

My si ži­je­me ten správ­ný ži­vot u do­má­cí­ho kr­bu, ale když vy­le­ze­me ven, je do­vo­le­no lec­cos – v zájmu ro­di­ny?

Ano. Kri­té­ri­em by­lo to, co se dě­je uvnitř. Tam se usku­teč­ňu­je au­ten­tič­nost, ote­vře­nost a upřím­nost.

To je za­jí­ma­vé, to mě ni­kdy ne­na­padlo.

Mě ta­ky ne. Až teď v na­šem roz­ho­vo­ru.

---