Po­kud bych mě­la vy­brat oprav­du jen je­di­ný zá­ži­tek, byl by to můj červ­no­vý po­byt v Oslu. Dí­ky Di­va­del­ním no­vi­nám a nor­ské stra­ně jsem mě­la mož­nost od­jet na fes­ti­val Wings of Ti­me, vel­kou pře­hlíd­ku cho­re­o­gra­fic­ké­ho, fil­mo­vé­ho a vý­tvar­né­ho dí­la Ji­ří­ho Ky­li­á­na. V Oslu jsem ne­by­la od roku 2008, kdy jsem moh­la být při tom, když Ky­li­á­no­va cho­re­o­gra­fie ote­ví­ra­la prv­ní ba­let­ní se­zo­nu v no­vé bu­do­vě ope­ry a ba­le­tu. Bu­do­vě, kte­rá mě i le­tos zno­vu okouz­li­la. Hned ve­d­le ní vle­ze­te do stu­de­né vo­dy fjor­du, pro­to­že plá­žič­ky a vstu­py do vo­dy jsou pří­mo za di­va­dlem, plav­ky dá­te před před­sta­ve­ním su­šit do šat­ny. Co na tom, že vám před­tím oprsk­lý ra­cek se­bral z ru­ky ve­če­ři zad­ním ná­le­tem. Byl to pro mne až eu­fo­ric­ký po­byt.

Po­tře­bu­ji však zmí­nit ješ­tě do­má­cí udá­los­ti, bez to­ho by mi to ne­při­šlo fér. V Br­ně zpí­va­la po­hos­tin­sky Al­ci­nu tam­ní ro­dač­ka, so­pra­nist­ka Mag­da­le­na Ko­že­ná. Čis­tá krá­sa. Ope­ru Al­ci­na od Ge­or­ga Fried­ri­cha Hän­de­la na­stu­do­val v Ná­rod­ním di­va­dle Br­no re­ži­sér Ji­ří Heř­man a hrá­lo Colle­gi­um 1704 pod ve­de­ním di­ri­gen­ta Vác­la­va Luk­se.

A do tře­ti­ce bych rá­da upo­zor­ni­la na ta­neč­ní umě­ní, kte­ré v ul­tra ko­mor­ním pro­sto­ru Stu­dia Mai­se­lov­ka tvo­ří sou­bor 420PEOPLE. Rá­da tam cho­dím, lí­bí se mi mož­nost po­zo­ro­vat ta­nec oprav­du z nej­vět­ší blíz­kos­ti.

Zá­ro­veň jsem le­tos s vel­kou ra­dos­tí dál ob­je­vo­va­la i udá­los­ti mi­mo vel­ká měs­ta. Vý­sta­vu ob­ra­zů s lo­kál­ní te­ma­ti­kou na zám­ku ve Sla­pech, mu­ze­um ča­ro­děj­nic­tví v Je­se­ní­ku a ob­di­vu­hod­nou peč­li­vou ba­da­tel­skou prá­ci tam­ní his­to­rič­ky a ar­chi­vář­ky Mi­cha­e­ly Ne­u­baue­ro­vé, se kte­rou jsem dě­la­la roz­ho­vor pro Re­flex. Upřím­ně, jak tak pro­chá­zím svo­je roč­ní zá­zna­my, moh­la bych po­kra­čo­vat dál a dál. Mám tu různá svo­je „nej“, kte­rá ně­čím zá­ří v od­liš­ných kon­tex­tech. Včet­ně kul­tur­ní­ho zá­žit­ku ja­kým pro mne by­lo, když jsem (dí­ky ča­so­pi­su Tvar) zvlád­la prv­ní au­tor­ské čte­ní vlast­ní po­ezie – pojmu-li to i tro­chu se­bestřed­ně.

(Na úvod­ní fo­to­gra­fii je Ji­ří Ky­li­án. FO­TO: Os­lo Ope­ra Hou­se)