Fo­to­gra­fie je tech­no­lo­gie i umě­ní vy­u­ží­va­jí­cí svět­lo k tvor­bě stá­lé­ho ob­ra­zu. Na prv­ní po­hled se zdá, že se jed­ná o mo­der­ní vy­ná­lez: zro­dil se v díl­nách ex­pe­ri­men­tá­to­rů de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí stej­ně ja­ko te­le­graf ne­bo te­le­fon a pro­mě­nil vztah li­dí ke svě­tu ko­lem nich. Na­jed­nou by­lo mož­né za­zna­me­nat a ucho­vat udá­los­ti, tvá­ře i kra­ji­ny. Nos­tal­gie i re­pro­du­ko­va­tel­nost pro­mě­ni­ly du­ši člo­vě­ka, kte­rá ztra­ti­la ně­co ze své vel­ko­ry­sos­ti, před­sta­vi­vos­ti i smys­lu pro pří­tom­nost… Ta­ko­vý po­hled na fo­to­gra­fii nám sotva při­jde po­div­ný. Na­ko­nec i fi­lo­zof Ro­ger Scru­ton po­chy­bu­je, zda je fo­to­gra­fie vů­bec umě­ní, když jde pře­de­vším o tech­no­lo­gii, kte­rá za­zna­me­ná­vá svět ko­lem nás.

Zkus­me se na fo­to­gra­fic­ké umě­ní po­dí­vat ji­nak. Per­for­ma­tiv­ně. Je­ho pod­sta­ta – že svět­lo umí kres­lit – je vel­mi sta­rá. Ca­me­ra ob­scu­ra, kra­bi­ce s dí­rou, je­jímž pro­střed­nic­tvím se kon­cen­t­ru­jí svě­tel­né pa­prsky tak, aby zob­ra­zi­ly svět před ní, by­la zná­má již Aris­to­te­lo­vi ne­bo Eu­kli­do­vi, te­dy před dvě­ma a půl ti­sí­ci le­ty. V šes­tém sto­le­tí na­še­ho le­to­poč­tu s ko­mo­rou ex­pe­ri­men­to­val vý­znam­ný by­zant­ský ma­te­ma­tik a so­chař An­thé­mi­os z Trallu, fas­ci­no­ván od­ra­zem a lo­mem svět­la v kupo­li. Arab­ský fy­zik Ibn al-Haj­tham vy­tvo­řil prv­ní dír­ko­vou ko­mo­ru, te­dy pro­to­typ fo­to­a­pa­rá­tu. Ro­zu­měl už za­ost­řo­vá­ní a po­psal se­tr­vač­nost vi­dě­ní – to vše na pře­lo­mu de­sá­té­ho a je­de­nác­té­ho sto­le­tí.

Clo­nu, ne­zbyt­nou pro ovlá­dá­ní sí­ly svět­la pro­ni­ka­jí­cí­ho do apa­rá­tu, po­psal ital­ský kněz, di­plo­mat a as­t­ro­nom Da­nie­le Bar­ba­ro. A fo­to­che­mic­ký efekt, te­dy tmav­nu­tí ně­kte­rých che­mi­ká­lií svět­lem, zná­me dí­ky Wilhel­mo­vi Hom­ber­go­vi od kon­ce se­dm­nác­té­ho sto­le­tí. V ro­ce 1717 ně­mec­ký pro­fe­sor Jo­hann He­in­rich Schul­ze za­zna­me­ná­val vy­stři­že­ná pís­men­ka na lá­hev osvě­co­vá­ním kří­dy smí­cha­né s du­sič­na­nem stří­br­ným, kte­rá by­la uvnitř ná­do­by. O půl­sto­le­tí poz­dě­ji fran­couz­ský spi­so­va­tel Ti­phaigne de la Roche v no­ve­le Gi­phan­tie po­psal fo­to­gra­fo­vá­ní.

Moh­li bychom po­kra­čo­vat dál, ane­bo vy­prá­vět pří­běh fo­to­gra­fie ve vět­ším de­tai­lu. Za­ost­řo­vat a rozost­řo­vat, ja­ko to dě­la­jí fo­to­gra­fo­vé a fo­to­gra­f­ky. Mě­nit úh­ly po­hle­du, oh­nis­ko­vou vzdá­le­nost, fo­to­cit­li­vý ma­te­ri­ál, vý­voj­ku – a do­ká­zat Scru­to­no­vi, že se mý­lí. Fo­to­gra­fie je umě­ní, pro­to­že vy­ža­du­je tvůr­čí vklad člo­vě­ka. A to nejen ve chví­li, kdy zmáčk­ne spoušť, te­dy v po­do­bě, ja­kou zná vět­ši­na mo­der­ních li­dí. Svět­lo se lá­me, kres­lí, pá­lí. Lze s ním pra­co­vat stej­ně ja­ko s hmo­tou ba­rev v ma­líř­ské díl­ně. Do­tý­kat se ho, když se otisk­ne do ha­lo­ge­ni­dů stří­b­ra, když vy­že­re bar­vu am­bro­ty­pu, vy­bě­lí vrst­vu smě­si kyano­že­le­zi­ta­nu dra­sel­né­ho a ci­t­ra­nu že­le­zi­to-amon­né­ho… Fo­to­gra­fie je spo­leč­ná per­for­man­ce svět­la a člo­vě­ka. Jis­tě, lze svět­lo pros­tě jen chy­tat, ja­ko ve vět­ši­ně smart­pho­nů a kom­pakt­ních fo­ťá­ků. Ane­bo ho brát ja­ko he­rec­ké­ho part­ne­ra, ať už v ate­li­é­ru, di­va­dle, na uli­ci, v kra­ji­ně…

Eri­ka Fischer-Lich­te o per­for­man­ci ří­ká, že se jed­ná o udá­lost, kte­rá vzni­ká ze vzá­jem­né pro­mě­ny účast­ní­ků, z kru­hu vní­má­ní a jed­ná­ní, z au­to­po­i­e­tic­ké­ho pro­ce­su, kte­rý nelze do­da­teč­ně vy­ro­bit. Ten­to kruh se ve fo­to­gra­fii ne­vy­trá­cí, jen se pře­vá­dí do ji­né ro­vi­ny. Člo­věk s fo­to­a­pa­rá­tem a ná­mět si na­vzá­jem na­sta­vu­jí pod­mín­ky – ně­kdy ex­pli­cit­ně („ne­dí­vej­te se do ob­jek­ti­vu“), jin­dy skry­tě (vol­ba oh­nis­ka, hloub­ka po­le, roz­hod­nu­tí, co zů­sta­ne mi­mo rám). Vzni­ká si­tu­a­ce, kte­rá dnes tr­vá jen zlom­ky sekund (dří­ve to­mu by­lo ji­nak), ale je struk­tu­ro­va­ná stej­ně ja­ko di­va­del­ní si­tu­a­ce: má pro­stor, vztah tě­la a po­hle­du, má ryt­mus a má bod, v němž se to „sta­ne“. Ro­land Barthes by ře­kl, že fo­to­gra­fie ne­se sto­pu to­ho, „co by­lo“, ale v per­for­ma­tiv­ním po­je­tí stej­ně sil­ně ne­se „takhle jsme to spo­lu se­hrá­li“. A prá­vě ta­to se­hra­nost je tím, co od­li­šu­je pou­hý zá­znam od ob­ra­zu, kte­rý má vý­znam.

Di­va­del­ní před­sta­ve­ní je sa­mo o so­bě per­for­man­ce svět­la, těl, hla­sů, scé­no­gra­fie a ryt­mi­zo­va­né po­zor­nos­ti pu­b­li­ka. Di­va­del­ní fo­to­graf pak vstu­pu­je do ho­to­vé, es­te­tic­ky i vý­zna­mo­vě pro­myš­le­né ča­so­prosto­ro­vé parti­tu­ry a mu­sí k ní při­dat vlast­ní, aniž by ji roz­bil. Pro­to dob­ré sním­ky z je­viš­tě i zá­ku­li­sí ne­bý­va­jí jen „hez­ké ob­ráz­ky her­ců“, ale ob­ra­zo­vé uz­ly, v nichž se pro­tí­ná in­sce­nač­ní in­ter­pre­ta­ce s fo­to­gra­fic­kou in­ter­pre­ta­cí: roz­hod­nu­tí, kte­rý mo­ment ne­chat tr­vat, kte­ré ges­to po­vý­šit na em­blém, kte­rý sva­zek svět­la uznat za nos­ný. V tom oka­mži­ku se di­va­del­ní fo­to­gra­fie stá­vá nejen do­ku­men­tem, ale dal­ším stup­něm in­sce­na­ce – pře­kla­dem pr­cha­vé udá­los­ti do tr­va­lé po­do­by, kte­rá však stá­le od­ka­zu­je k pů­vod­ní per­for­ma­tiv­ní lo­gi­ce scé­ny. A v kaž­dé ta­ko­vé per­for­man­ci na­va­zu­je­me na sta­le­tí „part­ne­ři­ny“ se svět­lem, kte­rá za­ča­la už ve sta­ro­vě­ku.