Od­po­či­nek je slo­vo spo­je­né s pra­cí – vět­ši­nou ozna­ču­je pro­stor, kte­rý zís­ká člo­věk mi­mo pra­cov­ní do­bu či na­stá­vá po prá­ci v do­mác­nos­ti. Sym­bo­lem od­po­čin­ku jsou ví­ken­dy a pře­de­vším do­vo­le­ná (to­to slo­vo upo­zor­ňu­je, že je tře­ba se do­vo­lit za­měst­na­va­te­le). Z lo­gi­ky od­po­čin­ku vy­plý­vá, že jde vlast­ně o pří­pra­vu na ná­vrat do pra­cov­ní­ho pro­ce­su či­li re­ge­ne­ra­ci or­ga­nis­mu. Mo­der­ní člo­věk je de­fi­no­ván svým vzta­hem k pra­cov­ní­mu pro­ce­su a vol­ný čas je mu slu­žeb­ný.

Ku­po­di­vu ale ne vždy byl v his­to­rii lid­stva vol­ný čas podro­ben prá­ci. Pro Aris­to­te­la byl čas mi­mo pra­cov­ní po­vin­nos­ti pří­le­ži­tos­tí k me­di­ta­ci, uva­žo­vá­ní o smys­lu ži­vo­ta, k fi­lo­zo­fii. Po­u­ží­val pro to řec­ký po­jem scho­lé, kte­rý mi­mo ji­né zů­stá­vá ulo­žen ve slo­vě ško­la. V řec­kém fi­lo­zo­fic­kém myš­le­ní by­la prá­ce spo­je­na s ot­roc­tvím (ostat­ně – šlo o ot­ro­kář­skou spo­leč­nost) a vol­ný čas měl slou­žit k do­sa­ho­vá­ní vyš­ší­ho dob­ra, bla­že­nos­ti (eu­dai­mo­nia), je­jíž ne­zbyt­nou sou­čás­tí byl du­chov­ní roz­voj. Po­dob­ně římští sto­i­ko­vé ja­ko Se­ne­ka uva­žo­va­li o od­po­čin­ku či za­hál­ce (oti­um) s ča­sem ur­če­ným na umě­lec­kou čin­nost, fi­lo­zo­fii, se­tká­vá­ní s přá­te­li a roz­ví­je­ní so­ci­ál­ních vzta­hů. Pro­ti­kla­dem by­lo za­měst­ná­ní, po­vin­nos­ti – ne­go­ti­um, slo­vo rov­něž vy­ja­dřu­jí­cí pro­blémy, sví­zel či úsi­lí.

Z těch­to zá­kla­dů ev­rop­ská ci­vi­li­za­ce čer­pa­la i ve stře­do­vě­ku, kdy mys­li­te­lé ja­ko To­máš Akvin­ský ne­bo v no­vo­vě­ku Im­ma­nu­el Kant chá­pa­li vol­ný čas ni­ko­liv ja­ko „pří­pra­vu na prá­ci“, ale ja­ko pro­stor k vyš­ší du­chov­ní ak­ti­vi­tě, kon­tem­pla­tiv­ní, ná­bo­žen­ské či umě­lec­ké. Je po­zo­ru­hod­né, že „tem­ný stře­do­věk“ (jenž byl ve sku­teč­nos­ti vel­mi ba­rev­ný, pl­ný vů­ní a chu­tí) roku udě­lo­val ví­ce svát­ků, než má­me my. Růz­né re­gi­o­ny mě­ly osm­de­sát až sto dní v ro­ce vol­no (sou­čas­ný čes­ký ka­len­dář zná pou­ze tři­náct ne­pra­cov­ních svát­ků, kte­ré se na­víc ne­pře­sou­va­jí, po­kud spad­nou do ví­ken­du – kte­ré nelze vždy po­va­žo­vat za ne­pra­cov­ní, vzhle­dem k to­mu, že na­pří­klad prá­ce fre­e­lan­ce­rů ne­zná ví­ken­dy).

Pro­tě­žo­vá­ní prá­ce nad vol­ným ča­sem je spo­je­no s ka­pi­ta­lis­mem, kte­rý – jak vy­svět­lil ně­mec­ký so­ci­o­log Max Weber ve svém slav­ném tex­tu Pro­tes­tant­ská eti­ka a duch ka­pi­ta­lis­mu (1904–1905) –, vlo­žil do prá­ce ná­bo­žen­ský vý­znam. Pod­le Webe­ra ur­či­té pro­tes­tant­ské smě­ry, zejmé­na kal­vi­nis­mus, za­ča­ly chá­pat pra­cov­ní úspěch ja­ko znám­ku Bo­ží­ho vy­vo­le­ní. Tvr­dá prá­ce, dis­ci­plí­na a od­ří­ká­ní se sta­ly nejen ces­tou k hos­po­dář­ské­mu růstu, ale i du­chov­ní ctnos­tí. Vol­ný čas, zejmé­na po­kud ne­byl vy­u­žit k pro­duk­tiv­ním úče­lům, byl po­va­žo­ván za mo­rál­ně po­de­zře­lý. Tím se pro­mě­nil ce­lý étos zá­pad­ní spo­leč­nos­ti – z člo­vě­ka kon­tem­plu­jí­cí­ho v člo­vě­ka pra­cu­jí­cí­ho, je­hož iden­ti­ta je spja­ta s vý­ko­nem.

Ka­rel Marx spo­jil svo­ji vi­zi uto­pic­ké spo­leč­nos­ti bu­douc­nos­ti s roz­vo­jem vol­né­ho ča­su (v pro­ti­kla­du k to­mu, jak by­ly myš­len­ky ko­mu­nis­mu uplat­ňo­vá­ny to­ta­lit­ní­mi re­ži­my, kte­ré po­kra­čo­va­ly v sa­kra­li­za­ci prá­ce). Prů­mys­lo­vý člo­věk ži­je pod­le Mar­xe v ří­ši nut­nos­ti a mu­sí pra­co­vat pro­to, aby pře­žil, člo­věk bu­douc­nos­ti ži­jí­cí v ří­ši svo­bo­dy bu­de mít ví­ce vol­né­ho ča­su a bu­de mo­ci svo­bod­ně na­klá­dat se svým ča­sem pod­le vlast­ní­ho uvá­že­ní. Mo­der­ní do­ba chá­pe člo­vě­ka ja­ko „pra­cu­jí­cí zví­ře“ a Marx upo­zor­ňu­je, že jen ta­to před­sta­va je zot­ro­ču­jí­cí. Ne­jed­ná se však jen o to změ­nit na­še myš­le­ní – ale spo­le­čen­ské pod­mín­ky, kte­ré jej pod­mi­ňu­jí (tech­no­lo­gie na to již má­me).

An­tro­po­lo­go­vé a po­st­ko­lo­ni­ál­ní mys­li­te­lé upo­zor­ňu­jí, že mi­mo zá­pad­ní ci­vi­li­za­ci ne­e­xis­to­val tak os­t­rý pro­ti­klad me­zi pra­cí a od­po­čin­kem. Na­pří­klad u ně­kte­rých do­mo­ro­dých kul­tur (např. Sa­no­vé v Af­ri­ce ne­bo do­mo­ro­dí oby­va­te­lé Aus­trá­lie) byl ži­vot­ní ryt­mus za­lo­žen na po­tře­bách ko­mu­ni­ty, roč­ních ob­do­bích a du­chov­ní zku­še­nos­ti. Čin­nos­ti ja­ko sběr po­tra­vy, opra­va pří­byt­ků ne­bo vy­prá­vě­ní pří­bě­hů ne­by­ly vní­má­ny ja­ko prá­ce v mo­der­ním slo­va smys­lu – ale ja­ko sou­část ži­vo­ta, kte­rý ne­po­tře­bu­je vol­ný čas ja­ko od­dě­le­nou sfé­ru.

Mo­der­ní po­je­tí vol­né­ho ča­su ja­ko ná­stro­je re­ge­ne­ra­ce tak ne­ní uni­ver­zál­ní, ný­brž his­to­ric­ky i kul­tur­ně pod­mí­ně­né. A prá­vě dnes – v do­bě ros­tou­cí­ho dů­ra­zu na pro­duk­ti­vi­tu, se­be­roz­voj a mo­ne­ti­za­ci kaž­dé mi­nu­ty – vy­vstá­vá otáz­ka, zda bychom ne­mě­li zno­vu­ob­je­vit hlub­ší roz­měr od­po­čin­ku: ni­ko­liv ja­ko služ­bu prá­ci, ale ja­ko mož­nost být člo­vě­kem.