Tématem osmého čísla DÍLA je fotografie. Především ta divadelní. Hlavní inspirací nám byl letošní ročník soutěžní Přehlídky divadelní fotografie, v jejíž porotě jsem potřetí zasedla. Setkání nad desítkami divadelních snímků je pro mě vždy velice inspirativní událost, i když se jako kurátorka a publicistka setkávám se záznamy divadelních inscenací, reportážemi ze zákulisí i propagačními fotografiemi každodenně. Ale právě ta masa kvalitních snímků, ta rozmanitost přístupů, touha experimentovat v rámci daných mantinelů mi vždy důrazně připomene, že divadelní fotografie není pouhým záznamem. Není to technická reprodukce, ale interpretace a umělecké sebevyjádření. Každý snímek představuje otisk konkrétního momentu a zároveň výpověď o způsobu fotografova vidění divadelního díla a světa za oponou. A po třetím takovém rozjímání si dovolím konstatovat, že osobitost divadelních fotografek a fotografů, která je ve snímcích zaznamenána a činí je svébytným uměleckým dílem, je stále silnější.
Pro teatrologii představuje divadelní fotografie především nenahraditelný pramen, který umožňuje rekonstruovat podobu inscenací, sledovat proměny scénografie, hereckého projevu i režijní poetiky. První známý divadelní snímek – portrét herečky Floriany Jaich byl vytvořen v Ateliéru Schwestka roku 1859, první fotografii z divadelního představení pořídil v roce 1892 fotograf, zubař a herec Alfred Baštýř – pochází z inscenace hry Imre Madácha Tragédie člověka, jež se hrála v Národním divadle. Mohli bychom tedy zaznamenat více než sto padesát vývoje tohoto oboru, což samozřejmě není v našich silách. Rozhodli jsme se proto zachytit především práci a směřování současných divadelních fotografek a fotografů.
V tomto čísle jsme šli po stopách již zmíněné Přehlídky divadelní fotografie a vyzpovídali – v anketě i v interview – letošní oceněné (například Arthura Abrama, Terezii Fojtovou, Viktorii Kubicovou, Patrika Boreckého, Hynka Glose, Marka Kolihu). Jan Motal se zaměřil na dvě hromady knih o divadelní fotografii. Dominik Melichar poprvé představuje svůj guerrillový projekt Les zatím chřadl, který propojuje poezie a fotografii. Já jsem se rozhodla oslovit řadu fotografek a fotografů, aby o svém divadelním snímku a napsaly a napsali, kde, jak a proč byl vytvořen. Jako první se v cyklu Moje fotka představí Adéla Vosičková a Anna Černá. V následujících dnech přineseme rozhovory s legendami (nejen) české divadelní fotografie Bohdanem Holomíčkem, Viktorem Kronbauerem a Josefem Ptáčkem. Samozřejmě ale víme, že naše současnost by nebyla bez minulosti, a proto přinášíme také statě či osobní vzpomínku na legendární fotografy Václava Chocholu a Jaroslava Krejčího.
Texty budou přibývat až do lednového čísla s tématem RODINA, tak čtěte, dívejte se a těšte se na příště.
P. S. Výstava vybraných fotek ze čtvrtého ročníku Přehlídky divadelní fotografie se po Praze přesunula do Tábora. Ve čtvrtek 13. 11. v 18.00 hodin se bude v Divadle Oskara Nedbala konat vernisáž výstavy Přehlídka divadelní fotografie 2025.

