Je to už ví­ce než čtvrt­sto­le­tí, co ame­ric­ká so­ci­o­lož­ka Ju­li­et B. Schor pu­b­li­ko­va­la prá­ci na­zva­nou Pře­pra­co­va­ný Ame­ri­čan: Ne­če­ka­ný úpa­dek vol­né­ho ča­su. Za­tím­co hrou­tí­cí se vý­chod­ní blok, plo­dy kře­mí­ko­vé re­vo­lu­ce a roz­kvé­ta­jí­cí eko­no­mic­ká i kul­tur­ní glo­ba­li­za­ce spo­leč­ně do­dá­va­ly po­čát­ku de­va­de­sá­tých let 20. sto­le­tí pří­slib svo­bod­né a na­dě­jepl­né bu­douc­nos­ti, Schor již teh­dy upo­zor­ňo­va­la, že i přes roz­voj pro­duk­ti­vi­ty prá­ce ne­u­bý­vá. Na­o­pak – Ame­ri­ča­né pra­cu­jí del­ší do­bu než v mi­nu­los­ti. Vše­o­bec­né pře­svěd­če­ní, že se zá­pad­ní svět de­fi­ni­tiv­ně pro­mě­ňu­je v ráj po­hod­lí, se­be­re­a­li­za­ce a vol­né­ho ča­su, do­stá­val trh­li­ny. No­vá a in­spi­ra­tiv­ní kníž­ka so­ci­o­lož­ky He­len Hes­ter a fi­lo­so­fa Nic­ka Sr­nic­ka Až skon­čí prá­ce: Dě­ji­ny do­mác­nos­ti a bo­je za vol­ný čas po­tvr­zu­je, že ne­u­spo­ko­ji­vá si­tu­a­ce se nejen ne­zlep­ši­la, ale pro­hlou­bi­la na ví­ce fron­tách.

Hes­ter a Sr­ni­cek tvo­ří nejen vý­raz­nou in­te­lek­tu­ál­ní dvo­ji­ci, ale jsou rov­něž part­ne­ři v sou­kro­mém ži­vo­tě a ma­jí spo­lu dě­ti. Ta­to in­for­ma­ce je dů­le­ži­tá pro­to, že hlav­ní ar­gu­men­ta­ce kníž­ky se to­čí prá­vě ko­lem to­ho, co se dě­je mi­mo na­še hlav­ní pra­cov­ní po­mě­ry – v do­mác­nos­ti. Za­tím­co te­le­viz­ní zpra­vo­daj­ství pl­ní na­dě­jepl­né zkaz­ky o vze­stu­pu umě­lé in­te­li­gen­ce a ro­bo­tů, kte­ří br­zy na­hra­dí lid­skou prá­ci, a my ne­bu­de­me vě­dět, co má­me dě­lat s ne­na­dá­lým vol­ným ča­sem, kni­ha před­klá­dá chmur­něj­ší ob­raz.

Ve vý­ro­bě dnes v zá­pad­ních ze­mích pra­cu­je již jen po­měr­ně ma­lé množ­ství li­dí a děl­nic­ká tří­da, kte­ré ro­bo­ti­ka uleh­čí nej­ví­ce, mi­zí. Vět­ši­na míst v bu­douc­nos­ti ne­bu­de pa­t­řit vy­so­ce kva­li­fi­ko­va­ným si­lám ří­ze­ní au­to­ma­ti­zo­va­ných pro­ce­sů, ale ob­las­ti tzv. so­ci­ál­ní re­pro­duk­ce: zdra­vot­nic­tví, pé­či o sta­ré a ne­moc­né, vzdě­lá­vá­ní, uby­to­vá­ní, so­ci­ál­ní prá­ci. Te­dy té čás­ti pra­cov­ní­ho tr­hu, kte­rá je dlou­ho­do­bě pod­ce­ňo­va­ná, mi­zer­ně pla­ce­ná a do níž ma­jí tech­no­lo­gie jen ome­ze­ný pří­stup, a to i pro na­še před­sud­ky, že s lid­mi ma­jí pra­co­vat za­se je­nom li­dé.

S tím se spo­ju­je i pa­ra­dox­ní sku­teč­nost, že s no­vý­mi tech­no­lo­gi­e­mi a roz­vo­jem vě­dy se ne­u­le­vi­lo na­šim do­mác­nos­tem, ale na­o­pak – do­má­cí­mi pra­ce­mi ne­trá­ví­me ča­su mé­ně než dří­ve. Nej­pr­ve prů­mys­lo­vá re­vo­lu­ce a po­té i ná­stup ne­o­li­be­ra­lis­mu v se­dm­de­sá­tých le­tech 20. sto­le­tí in­di­vi­du­a­li­zo­va­ly pé­či re­pre­zen­to­va­nou vzor­ně na­kli­ze­ným a pro­vo­ně­ným do­mo­vem (o kte­rý se sa­mo­zřej­mě sta­ra­jí pře­de­vším že­ny). S ná­stu­pem eko­no­mi­ky lid­ské­ho ka­pi­tá­lu za­mě­ře­né na roz­voj lid­ských kom­pe­ten­cí v po­sled­ních de­se­ti­le­tích se však zvláš­tě ro­di­čům ješ­tě při­da­lo ohrom­né množ­ství no­vých po­vin­nos­tí. Je po­tře­ba při­pra­vit dě­ti na sou­těž v eko­no­mi­ce za­mě­ře­né na osob­ní vý­kon a nej­lé­pe jim kro­mě vzdě­lá­ní, vý­cho­vy a tě­les­né kon­di­ce do­dat i zdra­vý ži­vot­ní styl, za­jí­ma­vé ko­níč­ky, roz­ví­jet ne­všed­ní ta­len­ty a po­si­lo­vat je­jich osob­nost tak, aby me­zi ostat­ní­mi za­zá­ři­ly. A mo­rál­ní po­ža­da­vek se­be­roz­vo­je do­pa­dá tvr­dě i na ro­di­če: ta­ké je­jich vol­ný čas mu­sí být pro­duk­tiv­ní (ne­seď­te u té te­le­vi­ze!) a z kaž­dé­ho ko­níč­ku, ať už jím je va­ře­ní exo­tic­kých spe­ci­a­lit, úklid pod­le Ma­rie Kon­do, ne­bo tre­ky po lid­skou no­hou sotva do­tče­ných hor­ských desti­na­cích (a ná­sled­né blo­go­vá­ní o tom, jak úžas­ně to člo­vě­ka změ­ní), uči­nit takřka pro­fe­si­o­nál­ní čin­nost.

Za­ne­prázd­nění se sta­lo so­ci­ál­ní nor­mou. Li­dé se na­u­či­li, že „klí­čo­vé je pů­so­bit pro­duk­tiv­ně, chce­me-li pro­ká­zat svůj pří­nos pro spo­leč­nost“. Jde o zdá­ní, ne re­a­li­tu. Ve svě­tě in­ter­ne­to­vých plat­fo­rem, z nichž jsou so­ci­ál­ní sí­tě jen tou nej­vi­di­tel­něj­ší sko­řáp­kou, se na­víc ta­hle sou­těž se­be­pre­zen­ta­ce sta­la ko­mo­di­tou, s níž ob­cho­du­jí nad­ná­rod­ní kor­po­ra­ce stej­ně ja­ko s na­ši­mi osob­ní­mi da­ty. Za­hál­ka a vol­ný čas už nejsou ide­á­lem, ja­ko to­mu by­lo na po­čát­ku prů­mys­lo­vé re­vo­lu­ce, kdy se vyš­ší tří­dy chtě­ly po­do­bat aris­to­kra­cii. Na­vzdo­ry eko­no­mic­kým a tech­no­lo­gic­kým mož­nos­tem, kte­ré má­me, ane­bo mož­ná prá­vě kvů­li nim, se stí­rá roz­díl me­zi do­mo­vem a pra­cí a my jsme nu­ce­ni zve­dat te­le­fo­ny v de­vět ho­din ve­čer a šé­fo­vé oče­ká­va­jí, že po­ky­ny v e‑mailu zpra­cu­je­me přes noc.

Pro­ble­ma­tic­ké je i to, že mno­ho z pé­če, kte­rou lze dě­lat ko­lek­tiv­ně či in­sti­tu­ci­o­nál­ně, pře­ná­ší sou­čas­ná spo­leč­nost im­pe­ra­ti­vem „dob­ré mat­ky“ či „dob­ré­ho ot­ce“ do do­mác­nos­tí. To se dob­ře pro­je­vi­lo za pan­de­mie, včet­ně ne­ga­tiv­ních dů­sled­ků – ná­růstu do­má­cí­ho ná­si­lí, de­pre­sí, psy­chic­kých pro­blé­mů. Sta­čí si před­sta­vit ro­di­če, kte­rý se do­ma sna­ží od­po­ví­dat na pra­cov­ní e‑maily, za­tím­co ko­lem něj křepčí je­ho ma­lé dí­tě, je­muž se pře­ce má pl­ně vě­no­vat. Ani jed­no z to­ho nelze dě­lat po­řád­ně. Tak­že i když jsme čím dál za­ne­prázd­ně­něj­ší, roz­hod­ně ne pro­duk­tiv­něj­ší. Ne­mluvě o tom, že zvláš­tě ta­to do­má­cí prá­ce je stá­le vý­raz­ně gen­de­ro­va­ná – tý­ká se pře­de­vším žen.

Ře­še­ní? Ne­snad­né, ale na­sna­dě: úpl­ně oto­čit náš po­hled na prá­ci. A to nejen na tu ná­mezd­ní, cha­rak­te­ri­zo­va­nou dvo­jím pod­ří­ze­ním – své­vo­li nad­ří­ze­ných a tla­ku ne­o­sob­ní­ho tr­hu. Ale i na ne­vi­di­tel­nou, do­má­cí prá­ci, na všech­ny ty so­ci­ál­ní a po­li­tic­ké im­pe­ra­ti­vy „dob­rých ro­di­čů“, „se­be­roz­vo­je“ a „osob­ní od­po­věd­nos­ti“. Hes­ter a Sr­ni­cek na­bí­ze­jí od­liš­nou vi­zi po­st­pra­cov­ní­ho svě­ta, kdy bu­de na­še svo­bo­da de­fi­no­vá­na sku­teč­ně vol­ným ča­sem, v němž mů­že­me být svo­bod­ní. Jak tu­to svo­bo­du po­zná­me? Ne tím, že na­sta­ne vše­o­bec­né flá­ká­ní – ale že se bu­de­me mo­ci vě­no­vat to­mu, co do­o­prav­dy chce­me a co nám dá­vá smy­sl. His­to­rik a so­ci­o­log Aa­ron Be­na­nav to skvě­le po­psal, když vy­me­zil hoj­nost ja­ko spo­le­čen­ský vztah za­lo­že­ný na prin­ci­pu, že „v žád­ném z na­šich vzta­hů ne­bu­dou v sáz­ce pro­střed­ky na­ší exis­ten­ce“. Ji­ný­mi slo­vy – ni­kdo nás ne­bu­de mo­ci nu­tit do noč­ní­ho od­po­ví­dá­ní na e‑maily, pod­ři­zo­vá­ní se ne­smy­sl­ným pří­ka­zům ne­bo pla­tit si osob­ní­ho kou­če jen pro­to, že ji­nak bychom ne­mě­li pe­ní­ze a ne­pře­ži­li. Co bu­de, až skon­čí prá­ce? Svo­bo­da bez do­mi­nan­ce, v níž si bu­de­me mo­ci klást tu je­di­nou, ale nej­těž­ší otáz­ku: „Jak na­lo­ží­me se svým ča­sem?“

HES­TER, He­len & SR­NI­CEK, Nick. Až skon­čí prá­ce: Dě­ji­ny do­mác­nos­ti a bo­je za vol­ný čas. Pra­ha: Alarm, 2024, 261 s.