Rost­li­ny mlč­ky na­po­do­bu­jí

tva­ry pís­men

Ka­me­ra při­stih­la led­ňáč­ka

jak dlou­ze hle­dí

v za­myš­le­ní

do stře­du sou­hvězdí Per­se­fo­ny

Zpo­ce­ný stu­dent be­re scho­dy po dvou

a za bě­hu se ohlí­ží

jest­li mu ne­ra­ší pe­ří

„Za­čí­ná no­vé stvo­ře­ní,“

kři­čí svým ten­kým, mu­tu­jí­cím hla­sem

ale než do­běh­ne do kan­ce­lá­ře

tr­čí mu z bra­dy še­di­vý vous

na je­ho lesk­lém te­me­ni se le­pí vla­sy

jak říč­ní trá­va

na bal­va­nu

a stu­dent ml­čí

ml­čí do tvá­ře Bo­ha

kte­rý se usmí­vá jak dí­tě

a po stra­nách se roz­pa­dá

do pi­xe­lů

„Upo­koj se,“ ří­ká Bůh stu­den­to­vi

„Stvo­ře­ní ne­mů­že ni­kdy být no­vé

Stvo­ře­ní je čas vy­jmu­tý z ča­su

Tlus­tý, sil­ný, su­ko­vi­tý

špa­lek pří­tom­nos­ti, to je stvo­ře­ní

a úde­ry srd­cí

jsou úde­ry se­ker,“

šeptá sho­ví­va­vý Bůh

a hla­dí pla­čí­cí­ho stu­den­ta po ra­me­ni

ja­ko by ští­pal třís­ky

…

Ur­či tu vzdá­le­nost

od bo­du, kde se li­dé mě­ní v sta­tis­ti­ky

k bo­du, kde se ze sta­tis­tik

stá­va­jí pří­rod­ní dě­je

Po­měř tu vzdá­le­nost sku­teč­nos­tí zá­zra­ku

Mo­men­tem, kdy ses ohléd­la

pro­to­že jsi cí­ti­la můj po­hled dřív

než jsem se po­dí­val, pro­to­že jsem cí­til

že se ohléd­neš

V škle­bu svět vi­dět jíz­li­vě

je kru­tě přes­né

ale pou­ze v ča­se, kte­rý chyt­neš u ko­ře­ne

a nu­tíš ho stát na mís­tě a sy­číš mu do ucha

ani se ne­hý­bej

Ne­chej čas pul­zo­vat a roz­běh­ne se

ja­ko tkal­cov­ský stav z ly­on­ské ma­nu­fak­tu­ry

všech­no se roz­mlží a prol­ne

Pře­di­va vzta­hů, ná­sled­ků a pří­čin

Ta­ko­vý svět lze je­nom při­jmout

Od­mít­nout mů­žeš je­nom se­be

Pře­jel jsem ve tře­tím vagó­nu

o čty­ři sta­ni­ce

kvů­li upře­né­mu po­hle­du

ma­lič­ké ci­kán­ky

Ne­mi­lo­va­la mě

By­la zfe­to­va­ná

Ale vši­ml jsem si to­ho poz­dě

a sám ji mi­lo­val

ješ­tě dlou­hé roky po té

a do no­cí jsem vo­lal:

Di­vo­cí bo­ho­vé

Bo­ho­vé či­pů, po­mně­nek

i ta­ba­tě­rek

Bo­ho­vé ulič­ní­ci

i bo­ho­vé ulič­ní­ků

Ne­jis­tí bo­ho­vé

Bo­ho­vé dě­ti

Bo­ho­vé ne­teč­ní

i ne­ko­neč­ní:

Za­stav­te ta zvěr­stva!

Veď­te nás do za­hrad

kte­ré ne­spá­lí­me!