A při­zná­vám, že mi při pr­vot­ním čte­ní po­sud­ků magis­trát­ních do­ta­cí by­lo tro­chu úz­ko. Zdá­lo se mi, ja­ko by v hod­no­ce­ních úpl­ně zmi­ze­la re­a­li­ta – zdra­že­ní vše­ho, ra­di­kál­ní změ­ny v di­vác­kém cho­vá­ní, mi­zé­rie od­mě­ňo­vá­ní na ne­zá­vis­lé (ne­zři­zo­va­né) scé­ně a růst od­vo­dů OSVČ, re­ál­ná (ne)možnost kul­tur­ní­ho fun­drai­sin­gu pro ma­lé kul­tur­ní or­ga­ni­za­ce atd. Úz­ko mi by­lo hlav­ně tam, kde jsem ve slov­ním hod­no­ce­ní čet­la o křeh­kos­ti ja­ko o sla­bos­ti, o mi­nu­su pro pod­po­ru, ať už šlo o křeh­kost fi­nanč­ní ne­bo ka­pa­cit­ní.

Křeh­kost je od­va­ha

Pe­na­li­za­ce za křeh­kost, kte­rá je pře­de­vším pro ne­zá­vis­lou (ne­zři­zo­va­nou) praž­skou scé­nu a je­jí li­di v pod­sta­tě den­ním chle­bem a od co­vi­du se spíš pro­hlu­bu­je, mi při­jde čím dál ab­surd­něj­ší. Já vi­dím ně­co ji­né­ho – od­va­hu ke křeh­kos­ti, kte­rá ne­brá­ní jít do pro­jek­tů, jež jsou všech­no mož­né, je­nom ne jis­té, křeh­kost, na­vzdo­ry kte­ré se ris­ku­je, bez níž nic ne­vznik­ne, ne­tr­vá ani ne­skon­čí. Bez to­ho by ne­vzni­kl je­di­ný start-up. Proč by to mě­lo být v kul­tu­ře ji­né? Stej­ně ja­ko za­čí­ná být ší­le­né, jak se ro­ze­ví­ra­jí nůž­ky me­zi fi­nan­co­vá­ním praž­ských pří­spěv­ko­vek, je­jichž síť je cel­kem sta­bil­ní (teď i s per­spek­ti­vou zvy­šo­vá­ní pla­tů), pro­jek­tů pod­po­ře­ných ve ví­ce­le­tých do­tač­ních sché­ma­tech, kte­ré na se­be vá­žou tři­čtvr­tě le­tos roz­dě­lo­va­né část­ky, a těch pro­jek­tů, kte­ré zů­stá­va­jí ve sché­ma­tech jed­no­le­tých. 

Na po­vá­že­nou je i slov­ník, jímž se u do­ta­cí ho­vo­ří. Účel­nost, po­třeb­nost, hos­po­dár­nost, efek­tiv­nost a pro­ve­di­tel­nost, pět kri­té­rií hod­no­ce­ní. Oprav­du ješ­tě mlu­ví­me o umě­ní?

Je po­tře­ba uvést, že až do loň­ské­ho roku jsem se ja­ko hod­no­ti­tel­ka magis­trát­ní­ho ří­ze­ní účast­ni­la. By­la jsem u dis­ku­sí, kte­ré se v ro­ce 2023 ved­ly ko­lem sna­hy pro­psat do roz­dě­lo­vá­ní pe­něz té­ma a hod­no­ce­ní ex­ce­len­ce. Což je je­den z kon­cep­tů, kte­rý se i teď, po zve­řej­ně­ní do­tač­ních vý­sled­ků, zno­vu dis­ku­tu­je. Za­mýš­lím se tu te­dy ja­ko člo­věk, kte­rý po­znal sys­tém ze­vnitř, dlou­ho­do­bě v pra­xi sle­do­val tren­dy je­ho vý­vo­je a ny­ní ho dál po­zo­ru­je už jen zvnějš­ku. A ta­ky je nut­né dvo­ji­tě pod­trh­nout, že Pra­ha je v pod­po­ře kul­tu­ry štěd­rá, sna­ží se fi­nan­ce na­vy­šo­vat a la­dě­ní do­tač­ní­ho sys­té­mu i je­ho ad­mi­nis­tro­vá­ní vě­nu­je ob­rov­skou, za­pá­le­nou a zod­po­věd­nou prá­ci.

Zlo je zka­že­né dob­ro

Ne­dáv­no jsem u čte­ní blo­gu o dob­ru a zlu od ital­ské­ho kon­tro­verz­ní­ho fi­lo­zo­fa Gi­or­gia Agam­be­na, tex­ty pu­b­li­ku­je on­li­ne na plat­for­mě Quodlibet.it, na­ra­zi­la na je­ho od­kaz na myš­le­ní Iva­na Il­li­cha. Ne že by byl Ivan Il­lich, ra­kous­ký ka­to­lic­ký kněz, fi­lo­zof a te­o­log, mé­ně kon­tro­verz­ní. Oba pro­vo­ku­jí, od­pu­zu­jí, iri­tu­jí, a prá­vě pro­to je nut­né je číst, kon­fron­to­vat s ni­mi vlast­ní myš­le­ní, aby se ne­chy­ti­lo do pas­ti po­ho­dl­nos­ti. Když pí­še Agam­ben o dob­ru a zlu, při­po­mí­ná Il­li­cho­vu myš­len­ku – zlo je zka­že­né dob­ro. A mu­sím se při­znat, že tak ně­jak v po­sled­ní do­bě pře­mýš­lím o sys­té­mu do­tač­ní pod­po­ry v Pra­ze, re­spek­ti­ve obec­ně v kul­tur­ním sek­to­ru.

Dob­ro do­ta­cí

Za­ve­de­ní praž­ských do­ta­cí pro kul­tu­ru byl kdy­si pro ne­zá­vis­lou scé­nu v hlav­ním měs­tě, kte­rá se moh­la svo­bod­ně roz­ví­jet až po od­stra­ně­ní ko­mu­nis­mu a so­ci­a­lis­mu, kvan­to­vý skok. I dnes jsou měst­ské do­ta­ce pro udr­ži­tel­nost a roz­voj kul­tu­ry na­pros­to ne­zbyt­né a klí­čo­vé, a to i v sys­té­mu ví­ce­zdro­jo­vé­ho fi­nan­co­vá­ní, aby ne­byl můj text špat­ně po­cho­pen. Pra­ha by­la a je líd­rem v mu­ni­ci­pál­ní pod­po­ře kul­tu­ry v Čes­ku. Pod­po­ra kul­tu­ry měs­tem ovšem sa­mo­zřej­mě ne­ní ne­ut­rál­ní – je stra­te­gií, je po­li­ti­kou. Má své cí­le, kte­ré se zce­la ne­kry­jí s cí­li uměl­kyň a uměl­ců, li­dí pra­cu­jí­cích v kul­tur­ním sek­to­ru, mo­hou s ni­mi být i v roz­po­ru. Jde víc o pod­po­ru do­pa­dů (jak umě­ní slou­ží oby­va­tel­stvu, jak pre­zen­tu­je hlav­ní měs­to, ja­kou ro­li hra­je v kva­li­tě ži­vo­ta, ces­tov­ním ru­chu…), než umě­ní sa­mot­né­ho, umě­ní o so­bě. Na tom ne­ní nic špat­né­ho, je to lo­gic­ké. Po­tíž je, že po­li­ti­ky měst, kra­jů, stá­tu kul­tur­ní sfé­ru, kte­rá do­ta­ce pro své fun­go­vá­ní po­tře­bu­je, po­stup­ně zá­sad­ně ovládly. Hod­no­ce­ní do­ta­cí se za­mě­ni­lo s hod­no­ce­ním sku­teč­né ima­nent­ní hod­no­ty umě­ní, ve své pod­sta­tě in­fil­tro­va­lo umě­lec­kou kri­ti­ku, tvor­ba se ori­en­tu­je pod­le do­tač­ních pra­vi­del, myš­le­ní o umě­ní se in­fi­ku­je do­tač­ní­mi kri­té­rii. Umě­ní, kte­ré žá­dá do­ta­ce, je za­ja­té kul­tur­ní po­li­ti­kou.

Dob­ro ob­jek­ti­vi­ty

Do­tač­ní sys­témy se dlou­hé roky vy­ví­je­jí pod tla­kem sna­hy na­sto­lit pro­ces, kte­rý bu­de ma­xi­mál­ně ob­jek­tiv­ní. Opět – lo­gic­ky. Za­chá­zí se tu s ve­řej­ný­mi fi­nan­ce­mi, je­jichž roz­dě­lo­vá­ní mu­sí být transpa­rent­ní, vy­ar­gu­me­to­va­né, kon­t­ro­lo­va­tel­né, hos­po­dár­né, účel­né, při­ná­šet ký­že­né vý­sled­ky ově­ři­tel­né eva­lu­a­cí (s níž jsou chro­nic­ké po­tí­že). Ob­jek­ti­vi­tu te­dy po­tře­bu­je měst­ská sprá­va. Po ob­jek­ti­vi­tě vo­la­ly ta­ké sa­mot­né ža­da­tel­ky a vo­la­li po ní ža­da­te­lé. By­ly do­by, kdy sta­či­lo ex­pert­ní hod­no­ce­ní a cel­kem pri­mi­tiv­ní bo­do­vá šká­la, to už dnes ne­sta­čí, ža­da­tel­ky a ža­da­te­lé jsou ak­tiv­něj­ší, žá­da­jí o in­for­ma­ce, na kte­ré ma­jí zá­kon­ný ná­rok, chtě­jí vě­dět, proč by­li a by­ly hod­no­ce­ní tak ne­bo onak, jak se do­šlo k fi­nál­ní část­ce, se kte­rou bu­dou dal­ší rok ne­bo roky hos­po­da­řit.

Ob­jek­ti­vi­tu a zpět­nou re­vi­do­va­tel­nost je nej­snaz­ší na­sto­lit je­di­ným způ­so­bem: mě­ře­ním. Čím víc ob­jek­ti­vi­ty a zpět­né re­vi­do­va­tel­nos­ti vy­ža­du­je­me, tím víc mě­ři­tel­ná kri­té­ria jsou po­tře­ba, tím víc ris­ku­je­me zprů­mě­ro­vá­ní, de­for­ma­ci, tím vět­ší dů­raz se kla­de na kvan­ti­ta­tiv­ní kri­té­ria v ne­pro­spěch kri­té­rií kva­li­ta­tiv­ních. Pra­ha má de­tail­ně pro­pra­co­va­ný hod­no­tí­cí sys­tém, kte­rý se roky la­dí, a s tím se vy­la­ďu­je i po­zi­ce hod­no­ti­te­lů v ce­lém sys­té­mu. Ač­ko­liv se na ně Pra­ha stá­le od­vo­lá­vá, ja­ko na ne­za­stu­pi­tel­ný pr­vek v ce­lém sys­té­mu (v tom smys­lu i v do­ku­men­tu Pod­po­ra ex­ce­len­ce v do­tač­ním sys­té­mu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy v ob­las­ti Kul­tu­ry a umě­ní, au­tor Ja­kub Ba­ku­le, Kre­a­tiv­ní Pra­ha, 2023), a buď­me za to rá­di, je­jich po­zi­ce se po­stup­ně zhor­ši­la. A to s tím, jak se čím dál ví­ce zu­žu­je pro­stor pro je­jich sku­teč­nou od­bor­nou ex­per­tí­zu, kte­rá nejde jen po kvan­ti­tě, ale hlav­ně po kva­li­tě, kte­rá se u umě­ní a kul­tur­ních ak­ti­vit dá vy­já­d­řit spí­še slov­ně a v kon­tex­tu, než pře­hled­ně vy­pl­ně­nou ta­bul­kou. Ro­le hod­no­ti­te­le a hod­no­ti­tel­ky čím dál tím víc ob­ná­ší za­škr­tá­vá­ní ve for­mu­lá­ři, po­su­zo­vá­ní sou­la­du s po­li­ti­kou a ji­ný­mi do­ku­men­ty měs­ta a sna­hu o to, aby to ce­lé na kon­ci i v sou­vis­los­ti s ome­ze­ným bud­ge­tem dá­va­lo v re­á­lu ale­spoň ně­ja­ký smy­sl.

Vní­mám v tom obec­něj­ší prin­cip, ex­pertkám a ex­per­tům a je­jich kom­pe­ten­cím se pros­tě v umě­ní a kul­tu­ře čím dál mé­ně dů­vě­řu­je, ať už je to ob­last umě­lec­ké kri­ti­ky, vý­zkum ne­bo účast na roz­dě­lo­vá­ní pe­něz. Ex­pert­ní hlas v so­bě totiž zá­ko­ni­tě ne­se in­di­vi­du­ál­ní zku­še­nost, ne­za­ne­dba­tel­nou mí­ru sub­jek­ti­vi­ty (i v hu­ma­nit­ním vý­zku­mu), což je ve svě­tě, kte­rý po­ža­du­je ob­jek­ti­vi­tu, han­di­cap. A tak se hod­no­tí účel­nost, po­třeb­nost, hos­po­dár­nost, efek­tiv­nost a pro­ve­di­tel­nost. Sna­hu zo­hled­nit ex­ce­len­ci jsem vní­ma­la vlast­ně i ja­ko uvě­do­mě­ní si to­ho, že je po­tře­ba ně­jak za­cho­vat té­ma kva­li­ty, pod­po­řit ty, je­jichž ro­le je ne­za­stu­pi­tel­ná, kte­ří tvo­ří pá­te­ře růz­ných těl kul­tur­ní­ho sek­to­ru, oce­nit, na­pří­klad ví­ce­le­tý­mi do­ta­ce­mi, je­jich ex­ce­lent­ní prá­ci. Jen­že ex­ce­len­ce, jak se uká­za­lo ve všech dis­ku­sích, kte­ré se ko­lem ní ved­ly, je po­jem stá­le po­ně­kud vág­ní, se sub­jek­tiv­ním chá­pá­ním je­ho ob­sa­hu, s ob­jek­ti­vi­tou má ně­co spo­leč­né­ho jen čás­teč­ně. Tak­že se vlast­ně to­čí­me v kru­hu.

Dob­ro ví­ce­le­tých do­ta­cí

Ví­ce­le­té do­ta­ce by­ly dlou­ho me­tou, ke kte­ré se kul­tur­ní or­ga­ni­za­ce upí­na­ly. By­ly pro ně dal­ším kvan­to­vým sko­kem, ra­di­kál­ním po­su­nem opro­ti ko­lo­to­či jed­no­le­té­ho pro­jek­to­vé­ho fi­nan­co­vá­ní, umož­ni­ly jim plá­no­vat. Jsou ide­ál­ní, když jsou v do­sta­teč­né vý­ši ve pro­spěch ža­da­te­lek a ža­da­te­lů. Ale ta­ké smr­tí­cí, když za­vá­žou do­pře­du fi­nan­ce, kte­ré pro­jek­tu ab­so­lut­ně ne­do­sta­ču­jí a zá­ro­veň ho dis­kva­li­fi­ku­jí z dal­ší pod­po­ry. Po­tíž ví­ce­le­tých do­ta­cí je ta, že od­čer­pá­va­jí kaž­do­roč­ně ob­rov­ský ob­jem pe­něz, na kte­rý pak ne­do­sáh­nou ti, kte­ří zů­stá­va­jí v jed­no­le­tých sché­ma­tech – ať už jsou to or­ga­ni­za­ce, kte­rým jed­no­le­té fi­nan­co­vá­ní vy­ho­vu­je ne­bo z růz­ných dů­vo­dů na ví­ce­le­té ne­do­sáh­nou, ať jsou to jed­no­rá­zo­vé pro­jek­ty, jed­not­liv­ci, kte­ří tvo­ří sa­mi za se­be, bez or­ga­ni­zač­ní­ho zá­ze­mí atd. Je to per­ma­nent­ní té­ma dis­ku­se – ko­lik pe­něz uvá­zat do ví­ce­le­té­ho fi­nan­co­vá­ní a kde pak bu­dou chy­bět, pro­to­že vo­lá­ní po stá­lém na­vy­šo­vá­ní pe­něz je pros­tě v sou­čas­né do­bě ilu­zor­ní. Je jas­né, že o to víc úkor­ně bu­dou ža­da­tel­ky a ža­da­te­lé nést, když se do ví­ce­le­té­ho fi­nan­co­vá­ní ne­pro­bo­ju­jí ne­bo z něj vy­pad­nou a že bu­dou níz­ké jed­no­le­té do­ta­ce v ce­lém kon­tex­tu pod­po­ry kul­tu­ry po­va­žo­vat za ne­spra­ved­li­vé.

Dob­ro zvy­šo­vá­ní pla­tů

Od­mě­ňo­vá­ní je per­ma­nent­ní té­ma kul­tur­ní­ho sek­to­ru. Sa­mo­zřej­mě ne ce­lé­ho – je tu je­ho ko­merč­ní část, kde to­hle té­ma ne­mu­sí být po­ci­ťo­va­né ni­jak pal­či­vě. V Pra­ze se, zdá se mi, ote­ví­ra­jí nej­os­třej­ší nůž­ky me­zi zři­zo­va­nou scé­nou s pla­ty a pla­to­vý­mi ta­bul­ka­mi, se kte­rý­mi se pře­ci jen ale­spoň plí­ži­vě da­ří troš­ku po­hy­bo­vat (což jde za stá­tem, ni­ko­liv za měs­tem) a kde je lob­bo­vá­ní úspěš­něj­ší, než v ne­zři­zo­va­né sfé­ře (jde to ru­ku v ru­ce s ne­otře­si­tel­nou po­zi­cí pří­spěv­ko­vek). V ne­zá­vis­lém tan­ci, kte­rý nej­víc sle­du­ji, a tak ho vez­mu za pří­klad, za­tím ztros­ko­ta­ly všech­ny vý­raz­něj­ší sna­hy na­bíd­nout li­dem za­měst­ná­ní, ni­ko­liv prá­ci kon­trak­to­ra na vol­né no­ze, pro­to­že v sys­té­mu mno­ho­ná­sob­né křeh­kos­ti (fi­nan­ce, ad­mi­nis­tra­tiv­ní ka­pa­ci­ty, zá­ze­mí fy­zic­ké­ho pro­sto­ru apod.) ne­ní za­měst­ná­vá­ní udr­ži­tel­né.

To se změ­nit ne­po­da­ři­lo ani za 36 let svo­bo­dy. Uměl­ci a uměl­ky­ně jsou z po­hle­du sys­té­mu pod­ni­ka­jí­cí, ja­ko kdo­ko­liv v ji­ném obo­ru, přes­to­že fun­gu­jí v eko­sys­té­mu, kte­rý se v mno­hém pod­ni­ká­ní po­do­bá oprav­du jen zdán­li­vě. Ně­kdo je na vol­né no­ze spo­ko­je­ný, pro ji­né­ho je to nut­né zlo pro to, aby se vů­bec mohl své pro­fe­si, své­mu po­slá­ní, své­mu ta­len­tu vě­no­vat, i když by svým na­tu­re­lem tře­ba ra­dě­ji vo­lil za­měst­ná­ní. V je­ho obo­ru ale žád­né ne­e­xis­tu­je, když pů­jde ji­nam, je to pro spo­leč­nost ztrá­ta. Na dru­hou stra­nu, ne­nalhá­vej­me si, že nejsou ta­cí, kte­ří v kul­tur­ních do­ta­cích umí dob­ře cho­dit a je­jichž si­tu­a­ce ni­jak pre­kér­ní ne­ní. Su­ma su­má­rum, ze zvy­šo­vá­ní pla­tů li­dé na vol­né no­ze v kul­tu­ře nic ne­ma­jí, je­jich si­tu­a­ce se dál zhor­šu­je. A ač nejsem za­stán­ky­ní sta­tu­su uměl­ce, ne­mo­hu ne­vní­mat, že to, ja­kým způ­so­bem ho po vzo­ru chyt­ré ho­rá­ky­ně za­ved­lo mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry, spíš pro­hlou­bi­lo na ne­zá­vis­lé scé­ně frustra­ci.

Od­va­ha ke kri­ti­ce

Pře­mýš­lím, ja­kou má můj text poin­tu? Zdá se mi, že Pra­ha vlast­ně dě­lá dost pro to, aby pře­roz­dě­lo­va­la pe­ní­ze na kul­tu­ru v sou­la­du se svou kul­tur­ní po­li­ti­kou a sou­vi­se­jí­cí­mi do­ku­men­ty a že je nut­né se zba­vit ilu­ze, že to ně­kdy mů­že dě­lat do­ko­na­le. Sa­ma jsem vlast­ně svým způ­so­bem rá­da za na­pad­nu­tel­né chy­by, ač ne­po­pí­rám, že jsou bo­les­ti­vé pro ty, jichž se tý­ka­jí. Z mé­ho po­hle­du však zna­me­na­jí, že se ob­jek­ti­vi­ta ješ­tě zce­la ne­u­ja­la své vlá­dy, že pe­ní­ze ne­roz­dě­lu­je stroj a že se nad kaž­dým pro­jek­tem, kte­rý o pe­ní­ze žá­dá, za­mýš­le­jí ži­ví pří­čet­ní li­dé, tak zod­po­věd­ně ne­bo ne­zod­po­věd­ně, jak to v tu chví­li do­ká­žou – dou­fám. To pře­ci ta­ké zna­me­ná, že je po­řád pro­stor k dis­ku­si, k sou­hla­su i k od­po­ru. To ne­zna­me­ná, že ne­mám ke zve­řej­ně­né­mu ná­vr­hu vý­hra­dy, že se vším hod­no­ce­ním sou­hla­sím, že ne­vi­dím dis­kre­pan­ce ve vý­ši pe­něz při­dě­le­ných jed­not­li­vým pro­jek­tům, že ne­vi­dím krá­ce­ní, kte­ré mi při­jde ne­ú­měr­né bo­do­vé­mu ohod­no­ce­ní a že jin­de ne­za­hléd­nu nad­hod­no­ce­ní, když po­rov­ná­vám s tím, co do­sta­li ji­ní. Mám vý­hra­dy i ke slo­že­ní ko­mi­se. Kon­krét­ně si ne­mys­lím, že je dob­ře, že za ta­nec a non­ver­bál­ní umě­ní je v do­tač­ní ko­mi­si dlou­ho­do­bě dvo­ji­ce, kte­rá má zá­ze­mí v je­di­né in­sti­tu­ci – na HA­MU.

Zá­ro­veň je po­tře­ba, i přes mož­né po­ci­ty ne­spra­ve­dl­nos­ti, ur­či­tá myš­len­ko­vá eman­ci­pa­ce. Ani po zlo­mek vte­ři­ny ne­po­pí­rám, že fi­nan­ce jsou ab­so­lut­ně klí­čo­vé, umož­ňu­jí pra­co­vat po svém na tom, če­mu člo­věk vě­ří, umož­ňu­jí cí­lit vlast­ní ener­gii dů­le­ži­tým smě­rem, na­pl­ňo­vat svůj ži­vot tím, co mu sub­jek­tiv­ně dá­vá smy­sl a sdí­let to s dru­hý­mi, ne­ži­vo­řit, ne­obě­to­vat se, i když je to to nej­vět­ší klišé, kte­ré část ob­čan­stva na uměl­ky­ně a uměl­ce tak čas­to kla­de, ob­čas by je rá­da vi­dě­la na lo­pa­tě, a tak vo­lí, jak vo­lí. Jest­li je ně­ja­ké umě­ní ne­bo kul­tur­ní pro­jev v sou­la­du s ně­ja­kou kul­tur­ní po­li­ti­kou, je ovšem prin­ci­pi­ál­ně to po­sled­ní, co by nás mě­lo v kul­tu­ře, a ješ­tě víc v umě­ní za­jí­mat. O to totiž v umě­ní vů­bec nejde. Mož­ná jde do­kon­ce o pra­vý opak. Do­ta­ce jsou o do­ta­cích a cí­lech kul­tur­ní po­li­ti­ky, ta­ky, ale nejen o dob­rém a špat­ném umě­ní. Men­tál­ní eman­ci­pa­ce se bu­de ostat­ně ho­dit, až za­čne no­vá vlá­da pro­sa­zo­vat umě­ní „ná­rod­ní“, kte­rým šer­mu­je, aniž by sa­ma zřej­mě tu­ši­la, co to je.