Čes­ké di­va­dlo na­bíd­lo ce­lou řa­du za­jí­ma­vých a růz­no­ro­dých pre­mi­ér. V mém pří­pa­dě jsem však ne­mohl rok lé­pe otevřít i uzavřít, již v led­nu jsem měl mož­nost do­slo­va hl­tat je­di­neč­ný he­rec­ký kon­cert. Mi­chal Kern v mo­nod­ra­ma­tu Váňa před­ve­dl a před­vá­dí ně­co mi­mo­řád­né­ho. Ko­mor­ní pro­stor Di­va­dla v Řez­nic­ké spo­jil sí­ly s re­ži­sér­kou Di­a­nou Šol­tý­so­vou a by­lo to tre­fa, kte­rá vskut­ku za­sáh­la. Po­sled­ním mým le­toš­ním před­sta­ve­ním byl Můj Boj. Za­mi­lo­va­ný muž v Di­va­dle Na zá­brad­lí. Adap­ta­ce kni­hy Kar­la Ove Knaus­går­da uka­zu­je lás­ku v ne­zkres­le­ném po­je­tí. Di­vá­kům ji pře­dá­vá do­ko­na­lý Mi­lo­slav Kö­nig ne­smír­ně pře­svěd­či­vě a cit­li­vě.

V ki­nech už se ně­ja­kou do­bu ne­cí­tím dob­ře, tak­že jsem se až le­tos mohl po­ko­chat jed­ním z nej­lep­ších čes­kých fil­mů po­sled­ních let. Je to Ha­vel­kův Za­hrad­ní­kův rok s uhran­či­vých Ol­dři­chem Kai­se­rem. Ze se­ri­á­lů pro mě by­la vr­cho­lem pol­ská mi­ni­sé­rie Heweliusz o sku­teč­né ha­vá­rii stej­no­jmen­né­ho tra­jek­tu. Z ob­ra­zov­ky se na mě va­li­la nejen sla­ná vo­da, ale též lid­ská sla­bost a zka­že­nost.

Z hud­by jsem nej­ví­ce to­čil tu­zem­skou ra­dost Two Suns od ka­pe­ly Co­lo­sa­list. Pe­tr Sta­něk, bý­va­lý lea­der sku­pi­ny Si­lent Stre­am of Go­d­less Ele­gy, se vrá­til ve vel­kém sty­lu. Pusť­te si tuhle des­ku, po­dí­vej­te se ven na pa­da­jí­cí sníh a va­še du­še do­sta­ne ne­sku­teč­ně hře­ji­vý po­cit čis­té a ry­zí me­lan­cho­lie. 

Z krás­né li­te­ra­tu­ry bych do­po­ru­čil dí­lo mol­dav­ské­ho ra­zant­ní­ho sa­ti­ri­ka Iu­li­a­na Ci­o­ca­na. Na­pří­klad z ro­má­nu A rá­no při­jdou Ru­so­vé hod­ně ne­pří­jem­ně mra­zí. Ješ­tě vět­ší mráz jde z čes­ké li­te­ra­tu­ry fak­tu. Spo­luza­kla­da­tel Re­spek­tu Ja­ro­slav Spur­ný v kni­ze Vr­bě­ti­ce vel­mi tref­ně shr­nul čin­nost rus­kých taj­ných slu­žeb nejen na na­šem úze­mí a his­to­rik Ji­ří Pa­de­vět v pu­b­li­ka­ci Po­sto­lo­pr­ty za­se při­po­mí­ná pří­běh vražd, kte­ré ni­kdo ne­na­ří­dil, ni­kdo ne­spáchal a ni­kdo ne­vy­šet­řil, z tem­né­ho po­vá­leč­né­ho ob­do­bí, kdy se čes­ké smě­jí­cí bes­tie po­pus­ti­ly z ře­tě­zu.

Kul­tur­ních zá­žit­ků by­lo i le­tos do­sta­tek, ale zá­vě­rem bych ješ­tě zmí­nil ten pro mě nej­vět­ší. Pod ča­so­pi­sem DÍ­LO jsem si spl­nil sen a ko­neč­ně si mohl v kli­du pro­mlu­vit s Mi­rosla­vem Bam­buš­kem. Ten­to di­va­del­ní sa­mo­rost le­tos osla­vil pa­de­sát let a vy všich­ni si ho mů­že­te stá­le po­slech­nout v rám­ci mé­ho pod­cas­tu Di­va­del­ní bar.

Ať se Vám da­ří!

(Úvod­ní sní­mek je z in­sce­na­ce Můj boj. Za­mi­lo­va­ný muž. FO­TO: KI­VA)