Mo­je vel­ké kul­tur­ní zá­žit­ky v tom­to ro­ce (vý­sta­va Rui­ny v Umě­lec­ko­prů­mys­lo­vém museu – krás­ný sou­bor fo­to­gra­fií an­tic­kých pa­má­tek z ru­ky Jo­se­fa Kou­del­ky, dal­ší vý­sta­va Bu­dou­cí mi­nu­lost – spo­je­ní tvor­by Jo­se­fa Vá­cha­la a Jo­se­fa Bol­fa v Museu Kam­pa, oper­ní před­sta­ve­ní v Ná­rod­ním di­va­dle Br­no – na­po­sle­dy Fi­ga­ro­va svat­ba v re­žii Ji­ří­ho Heř­ma­na) by­ly bo­hu­žel znač­ně zka­le­ny na­o­pak tím nej­hor­ším, po­hří­chu ne­kul­tur­ním po­či­nem z ob­las­ti kul­tu­ry.

Bý­va­lý mi­nis­tr kul­tu­ry Mar­tin Ba­xa uči­nil se svou úřed­nic­kou su­i­tou ne­u­vě­ři­tel­ně pře­kot­ný, unáh­le­ný, ne­kon­cepč­ní  a ne­kom­pe­tent­ní krok, když slou­čil dvě pří­spěv­ko­vé or­ga­ni­za­ce s dlou­hou vý­zkum­nou a do­ku­men­tač­ní tra­di­cí – In­sti­tut umě­ní-Di­va­del­ní ústav s Ar­ta­mou-Ni­po­sem. Vzni­kl tak ne­sou­ro­dý pa­tvar se směš­ným ná­zvem Ná­rod­ní in­sti­tut pro kul­tu­ru. Jak vi­dí­me za ne­ce­lý půlrok exis­ten­ce to­ho­to kon­glo­me­rá­tu, je tím za­dě­lá­no na vel­ký pro­voz­ní zma­tek a znač­ně ztí­že­na prá­ce za­měst­nan­ců (kni­hov­ní­ků, bib­li­o­gra­fů, te­a­t­ro­lo­gů, or­ga­ni­zá­to­rů fes­ti­va­lů aj.), pro něž je je­jich pro­fe­se sr­deč­ní zá­le­ži­tos­tí.

(Na úvod­ním sním­ku je fo­to­gra­fie Jo­se­fa Kou­del­ky: Pa­no­ra­ma Řec­ko, 1994.)