V ka­len­dá­ři se mi stří­da­ly ná­pi­sy – kon­cert Frant. Láz­ně, le­žím, DD Mo­le, le­žím, to­čit Zá­ko­ny, my­tí ga­rá­že, kon­cert Li­be­rec, po­řád­ná viróz­ka, ži­ra­fa Len­ka NG, Kam­pus Hyb., zas asi viró­za, kon­cert Hartma­ni­ce, Presta­ri­um 10 mg, Han­nah Li­be­rec, to­čit Ger­ta Sch., zá­nět očí, to­čit Ml. Krev, Hra­dec, čte­ní z mé kni­hy, dě­si­vá úna­va, to­čit Jos­si, to­čit By­lo neb., Doksa­ny… 

A me­zi tím ja­ko leit­mo­tiv se tá­hl ur­put­ný roč­ní zá­pas se spo­le­čen­stvím vlast­ní­ků o vý­mě­ně kot­le. Jis­tě si pa­ma­tu­je­te Ha­vel­ko­vu si­te-spe­ci­fic in­sce­na­ci na Ma­sa­ry­ko­vě ná­dra­ží, kte­rá mě mi­mo­cho­dem za­sáh­la mno­hem ví­ce než poz­dě­ji na­to­če­ný film! Můžu vám ale pro­zra­dit, že in na­tu­re je to ješ­tě hor­ší zá­ži­tek.

No ano, z těch in­sce­na­cí, kte­ré jsem vět­ši­nou zdár­ně a úlev­ně za­po­mně­la, se vy­louplo pár sku­teč­ných zá­žit­ků! Na­pří­klad Wer­nisch v Ná­rod­ním di­va­dle ne­bo Pa­ní Dallowa­y­o­vá v Di­va­dle Na zá­brad­lí. 

A když při­mhou­řím oči od­ví­jí se pře­de mnou zá­bě­ry z čtyř­den­ní­ho zá­jez­du do Pa­ří­že. V Cen­t­re Pompi­dou jsem totiž stih­la ješ­tě jed­nu ze dvou po­sled­ních vý­stav před je­ho cel­ko­vou re­kon­struk­cí, bu­de totiž zno­vu­te­vře­no až v ro­ce 2030, a to ma­líř­ky Suzan­ne Va­la­don. Ta­ké jsem ob­di­vo­va­la pří­mo­ča­rý vý­hled z te­ra­sy na stře­še La Gran­de Arche de la Defén­se táh­nou­cí se až k Lou­v­ru, za­hr­nu­jí­cí Pla­ce de la Con­cor­de, Tro­ca­dé­ro a Ví­těz­ný ob­louk. Zhléd­la jsem cel­kem ne­po­da­ře­ný ka­ba­ret a ne­od­pus­ti­la jsem si sku­teč­ně nád­her­nou vý­sta­vu Da­vi­da Hockney­ho v dechbe­rou­cím, fan­tas­tic­kém ob­jek­tu Fon­dati­on Louis Vu­it­ton od prá­vě ze­snu­lé­ho ar­chi­tek­ta Fran­ka Ge­hry­ho. 

Po­sled­ní den v Pa­ří­ži jsem na vel­mi nud­né pro­cház­ce – v tom za­pa­dá­ko­vě, kde jsme by­li uby­to­vá­ni – na­ra­zi­la upro­střed opu­lent­ních par­ko­višť na níz­ké skla­do­vé pro­sto­ry, ja­ké zná­me z pří­měst­ských čás­tí na­šich měst. K mé­mu pře­kva­pe­ní se do těch­to roz­leh­lých níz­kých ob­jek­tů za­ča­ly trou­sit hu­deb­ní ná­stro­je; sou­sta­vy bi­cích, ba­sy, trub­ky… By­la so­bo­ta a prázd­ný skla­do­vý pro­stor si pro­na­ja­la di­a­ko­nie evan­ge­lic­ké církve. Je­jí čle­no­vé, kte­ří při­šli z Kon­ga před pět­a­čty­ři­ce­ti le­ty, nás vře­le ví­ta­li a po­zva­li ja­ko hos­ty na so­bot­ní mod­li­teb­ní shro­máž­dě­ní. Vel­mi ne­tra­dič­ní Pa­říž. Ja­hen, s ko­ře­ny v Bra­ti­sla­vě, nám po­žeh­nal a my jsme se zú­čast­ni­li nád­her­né­ho go­spe­lo­vé­ho od­po­led­ne. 

Na kon­ci roku, kdy jsem mě­síc zá­pa­si­la s virózkou a se za­sa­že­ným líc­ním ner­vem, tak vzne­še­ně a od­bor­ně na­zý­va­ným tri­ge­mi­nus, do­kon­ce i s co­vi­dem, jsem přes­to od­je­la zpí­vat do Ber­lí­na, a ta­ké jsem stih­la krás­ný kon­cert Nor­bi­ho Ko­vác­se v pod­pa­lu­bí lo­di Ka­mi­na. Po­té jsem se ko­neč­ně za­ča­la vě­no­vat re­kon­va­lescen­ci.

Po­suď­te sa­mi – mo­hu se­ri­óz­ně ří­ci ně­co o jed­nom nej­vět­ším kul­tur­ním zá­žit­ku roku 2025? Po­ku­sím se o to snad příš­tě, po­kud mě za­se ne­schvá­tí ně­ja­ký ten vi­rus. 

Tak hez­ký svát­ky a hezkej no­vej rok vám pře­ju!

(Úvod­ní sní­mek je z in­sce­na­ce Pa­ní Dallowa­y­o­vá. FO­TO: KI­VA)