Kul­tur­ním zá­žit­kem roku po­li­tic­ké­ho cy­ni­ka by­lo ti­cho, kte­ré se roz­hos­ti­lo po­té, co ko­neč­ně ožil dlou­ho oče­ká­va­ný sta­tus uměl­ce. Prv­ní­ho čer­ven­ce 2025 vstou­pil v plat­nost zá­kon za­vá­dě­jí­cí re­gis­tr, kte­rý by měl sdru­žo­vat pro­fe­si­o­nál­ní uměl­ce a uměl­ky­ně a umož­no­val jim po­sky­to­vat stát­ní pod­po­ru a růz­né úle­vy.

Ne­po­da­ři­la se mi do­hle­dat ak­tu­ál­ní čís­la; na por­tá­lu Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry Čes­ké re­pub­li­ky je sta­tis­ti­ka z kon­ce zá­ří. Ta uka­zu­je, že za­psá­no by­lo 183 li­dí, žá­dos­tí teh­dy by­lo evi­do­vá­no o ně­co ví­ce než pa­de­sát nad to. Při­tom se od­ha­du­je, že pra­cu­jí­cích na vol­né no­ze v kul­tu­ře jsou při­bliž­ně tři de­sít­ky ti­síc. Z di­va­dla v té­to vl­ně re­gis­tra­cí po­chá­ze­lo pou­ze 15 % re­gis­tra­cí (te­dy ne­ce­lá tři­cít­ka osob), i když prá­vě di­va­dlo se za sta­tus uměl­ce své­ho ča­su bi­lo nej­hla­si­tě­ji. Ne­za­zna­me­nal jsem ani ně­ja­kou šir­ší osla­vu za­ve­de­ní tou­že­né­ho re­gis­t­ru.

Zá­pis je čis­tě for­mál­ní zá­le­ži­tos­tí, kte­rá ne­hod­no­tí kva­li­ty či ne­kva­li­ty tvor­by, ale schop­nost do­lo­žit smluv­ní vzta­hy a ohla­sy tvor­by (a to je ně­kdy těž­ší než tvor­ba sa­ma); zá­ro­veň umě­lec­ká tvor­ba mu­sí tvo­řit vět­ši­nu pří­jmů mi­ni­mál­ně v po­sled­ních čty­ři­a­dva­ce­ti mě­sí­cích. Vý­hle­dy pro re­gis­tro­va­né nejsou pří­liš zře­tel­né – je tu si­ce pi­lot­ní pro­jekt sti­pen­dií na tvor­bu umě­lec­ké­ho dí­la, ale cel­ko­vě to žád­né pe­ní­ze na ru­ku ne­zna­me­ná. Je to ale po­řád ví­ce, než co ma­jí tře­ba no­vi­ná­ři a no­vi­nář­ky, je­jichž prá­ce je rov­něž kre­a­tiv­ní a za­sa­hu­je ve­řej­né mí­ně­ní, trou­fám si ří­ci, mno­hem ví­ce…

Na­mís­to sta­tu­su uměl­ce se za­ča­lo ho­vo­řit (spí­še než váž­ně pře­mýš­let) o „ir­ském mo­de­lu“ ne­pod­mí­ně­né­ho pří­jmu. Ex­pe­ri­ment, kdy ir­ská vlá­da v ro­ce 2022 dá­va­la na zkouš­ku vy­bra­ným dvě­ma ti­sí­cům uměl­cům a uměl­ky­ním týd­ně asi osm ti­síc ko­run, se eko­no­mic­ky vy­pla­til a měl by být na­tr­va­lo sou­čás­tí ta­měj­ší le­gisla­ti­vy. Mož­ná i pro­to se za­tím ne­roz­pou­tal od­por k no­vé­mu mi­nis­tro­vi kul­tu­ry, Ot­to­vi Klem­pí­řo­vi, na roz­díl od je­ho stra­nic­kých ko­le­gů Ma­cin­ky či Tur­ka. Umě­lec­ká obec zřej­mě dou­fá, že na roz­díl od Lu­bo­mí­ra Za­o­rál­ka ne­bo Mar­ti­na Ba­xy, do nichž li­dé od di­va­dla na­iv­ně vklá­da­li své na­dě­je, ko­neč­ně na­stou­pí ně­ja­ký mi­nis­ter­ský spa­si­tel – a tře­ba se i in­spi­ru­je ir­ským vzo­rem. Do­mní­vám se, že to je na­pros­té ne­po­cho­pe­ní po­li­tic­ké prin­ci­pu. Po­li­tic­ké stře­ty se ště­pí o úpl­ně ji­né eko­no­mic­ké otáz­ky a před­sta­va, že ně­kdo v po­li­ti­ce na­vrá­tí uměl­cům a uměl­ky­ním sta­tus ná­rod­ní­ho po­kla­du je ne­smy­sl­ná; na­po­sle­dy se to, mys­lím, po­da­ři­lo při zná­rod­ně­ní prů­mys­lů po dru­hé svě­to­vé vál­ce. A tam se ni­kdo (ani z le­vi­ce) vra­cet ne­chce.

Z to­ho ply­ne po­u­če­ní, že o fi­nan­co­vá­ní umě­ní a di­va­dla je po­tře­ba bo­jo­vat tr­va­le, sys­te­ma­tic­ky a přes­ně. Žád­ná de­us ex ma­chi­na v po­do­bě ně­ja­ké­ho uni­ver­zál­ní­ho ná­rod­ní­ho sti­pen­dia se na kul­tur­ní scé­nu z po­li­tic­kých vý­šin ne­sne­se a ne­pří­z­ni­vé fi­nanč­ní pod­mín­ky tvor­by (což je ubí­je­jí­cí re­a­li­ta) je tře­ba vy­zý­vat re­a­lis­tic­ky a ad­res­ně. Le­to­šek při­ne­sl dal­ší do­klad to­ho, že uměl­ci a uměl­ky­ně u nás ma­jí ten­den­ci hle­dět pří­liš vy­so­ko (mož­ná až na hrad). Je po­tře­ba ale usi­lo­vat o mož­nou pod­po­ru, dis­ku­to­vat pře­de­vším na rad­ni­cích a mi­nis­ter­stvech, udr­žo­vat zdra­vý a roz­ma­ni­tý di­va­del­ní eko­sys­tém.