Svou ka­ri­é­ru jsem za­ča­la bu­do­vat v Lon­dýně, kde jsem sle­do­va­la, jak aver­ze k ri­zi­ku po­stup­ně osla­bo­va­la ne­zá­vis­lý di­va­del­ní sek­tor. Ko­na­lo se tak „v rám­ci šir­ších úspor­ných opat­ře­ní“. Mám po­cit, že ny­ní za­ží­vám ta­ko­vou si­tu­a­ci po­dru­hé. V Pra­ze.

V po­sled­ních dva­ce­ti le­tech jsem se po­hy­bo­va­la me­zi obě­ma di­va­del­ní­mi svě­ty. Na tom praž­ském jsem ob­di­vo­va­la, že mla­dí uměl­ci do­stá­va­jí pro­stor hle­dat vlast­ní vy­já­d­ře­ní a nejsou uvěz­ně­ni v ne­ko­neč­ných asi­s­tent­ských po­zi­cích, jak je to­mu čas­to v Lon­dýně. Sa­mo­zřej­mě chá­pu, že kaž­dá ze­mě má svá spe­ci­fi­ka, ale na zá­kla­dě vlast­ní zku­še­nos­ti vi­dím zá­klad­ní pa­ra­le­ly, a pro­to si do­vo­lím sdí­let svůj po­hled.

V An­g­lii to za­ča­lo u men­ších sku­pin, kte­ré by­ly „nej­kře­h­čí“. Kom­bi­na­ce ros­tou­cích ná­jmů za pro­sto­ry, zvy­šu­jí­cích se ži­vot­ních ná­kla­dů a kle­sa­jí­cí pod­po­ry ex­pe­ri­men­tál­ní tvor­by zna­me­na­la, že pro­jek­ty mě­ly mi­ni­mál­ní šan­ci na re­a­li­za­ci, po­kud ne­by­ly schop­ny pro­ká­zat zis­ko­vost ješ­tě před svým vzni­kem. Mar­ke­tingo­vé plá­ny se sta­ly dů­le­ži­těj­ší než dra­ma­tur­gic­ké. Di­va­dla se bá­la ris­ko­vat. Vý­sled­kem je, že mno­ho brit­ských in­sce­na­cí teď pů­so­bí spíš ja­ko roz­hla­sov­ky: text a zvuk do­mi­nu­jí, pro­to­že sys­tém ne­po­sky­tu­je tvůr­ky­ním a tvůr­cům pod­po­ru, aby roz­ví­je­li fy­zic­kou a vi­zu­ál­ní slož­ku svých vi­zí.

Zá­stup­ci ne­zá­vis­lé­ho sek­to­ru v An­g­lii opa­ko­va­ně upo­zor­ňo­va­li, že ne­ko­merč­ní a ex­pe­ri­men­tál­ní scé­na je in­ku­bá­to­rem brit­ské­ho di­va­dla – mís­tem, kde vzni­ka­jí ino­va­tiv­ní pro­jek­ty a ro­dí se ná­pa­dy, kte­ré se poz­dě­ji ob­je­vu­jí ve vět­ších in­sti­tu­cích. Mys­lím, že le­toš­ní vý­sled­ky gran­tů Magis­trá­tu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy tu­to pod­stat­nou a ne­na­hra­di­tel­nou ro­li men­ších sou­bo­rů, pro­stor a pod­půr­ných struk­tur v rám­ci ce­lé di­va­del­ní sí­tě již ta­ké do­sta­teč­ně ne­re­flek­tu­jí.

V mi­nu­los­ti jsem zís­ka­la ně­ko­lik gran­tů od praž­ské­ho magis­trá­tu, náš spo­lek se ale roz­ho­dl o fi­nanč­ní pod­po­ru na rok 2026 ne­žá­dat, pro­to­že prav­dě­po­dob­nost úspěš­nos­ti se u ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tů ra­di­kál­ně sni­žu­je. K roz­hod­nu­tí při­spěl ta­ké roz­ho­vor s re­pre­zen­tant­kou magis­trát­ní ko­mi­se pro ta­nec v létě 2024, bě­hem kte­ré­ho vy­slo­vi­la ná­zor, že bez pro­pa­ga­ce v měst­ské hro­mad­né do­pra­vě ne­mů­že­me slí­bit, že se nám po­da­ří oslo­vit šir­ší pu­b­li­kum. Je pro mě těž­ké sle­do­vat ni­či­vou trans­for­ma­ci čes­ké­ho kul­tur­ní­ho pro­sto­ru, kte­ré­mu jsem za mno­hé vděč­ná. Po­sky­tl mi totiž mno­hem ví­ce pod­po­ry a dů­vě­ry, než jsem za­ži­la v An­g­lii. 

P.S.: Do­vo­lím si sdí­let od­kaz na stu­dii, je­jíž vy­pra­co­vá­ní za­da­lo Ná­rod­ní di­va­dlo v Lon­dýně. Po­pi­su­je ne­do­sta­teč­né fi­nan­co­vá­ní ne­zá­vis­lé­ho sek­to­ru ja­ko zá­sad­ní pře­káž­ku ino­va­cí, což v dů­sled­ku ne­ga­tiv­ně ovliv­ňu­je ce­lý di­va­del­ní eko­sys­tém: https://www.nationaltheatre.org.uk/about-us/research/business-models-2025/