Klá­ra Vla­sá­ko­vá je spi­so­va­tel­ka, sce­nárist­ka a pu­b­li­cist­ka. Vy­stu­do­va­la žur­na­lis­ti­ku a gen­der stu­dies na Kar­lo­vě uni­ver­zi­tě a sce­náris­ti­ku a dra­ma­tur­gii na FA­MU. Ve svém dí­le se vě­nu­je me­zi­ge­ne­rač­ním otáz­kám, že­nám od­sou­va­ným na okraj spo­le­čen­ské de­ba­ty a praskli­nám ve zdán­li­vě po­ho­dl­ných ži­vo­tech oby­va­tel zá­pad­ní­ho svě­ta. Dlou­ho­do­bě spo­lu­pra­cu­je s Čes­kým roz­hla­sem, pro kte­rý pí­še hry, čet­by na po­kra­čo­vá­ní ne­bo po­li­tic­ké ko­men­tá­ře, ale i s Čes­kou te­le­vi­zí a dal­ší­mi mé­dii. Na­psa­la ro­mán Praskli­ny (Lis­ten, 2020) a Tě­la (Lis­ten, 2023) ne­bo scé­nář k ce­lo­ve­čer­ní­mu fil­mu Běž­ná se­lhá­ní (2022). Za di­va­del­ní hru Lhář­ky zís­ka­la Ce­nu di­va­del­ní kri­ti­ky za rok 2024.

Po­ci­ťu­ješ ja­ko mat­ka, že spo­leč­nost stá­le ješ­tě oče­ká­vá, že se o dí­tě bu­de sta­rat spíš že­na?

Když jsem lo­ni v lis­to­pa­du je­la na tvůr­čí re­zi­den­ci, tak jsem nejdřív hod­ně zva­žo­va­la, jest­li je to dob­rý ná­pad. Vy­mýš­le­la jsem, jak tam jet s dce­rou, ale to na­ko­nec ne­šlo. Pře­jíž­dě­la jsem te­dy po pár dnech zpát­ky do­mů, vy­mys­le­li jsme s mu­žem ně­ja­ký sys­tém.  Zá­ro­veň mi pár li­dí z mé­ho oko­lí před od­jez­dem ří­ka­lo, na­půl z legra­ce – to od­je­deš od dí­tě­te? Ja­ko má­ma? Ne­vím, jest­li tuhle otáz­ku do­stá­va­jí ta­ky spi­so­va­te­lé.

Pod­le dat je na ro­di­čá­ku de­va­de­sát osm pro­cent ma­tek a jen dvě pro­cen­ta ot­ců. Hlav­ní dů­vod je ur­či­tě eko­no­mic­ký, jen­že zá­ro­veň stát sdí­le­nou pé­či ne­pod­po­ru­je. A po­rod­nost při­tom v Čes­ku dra­ma­tic­ky kle­sá.  

Jak má­te pé­či o dce­ru a sta­rost o do­mác­nost roz­dě­le­nou s part­ne­rem?
Man­žel pra­cu­je ja­ko edi­tor. Oba si tak prá­ci mů­že­me do ně­ja­ké mí­ry na­ta­ho­vat ko­lem pé­če, což je na jed­nu stra­nu fajn a zá­ro­veň se tím za­mlžu­jí hra­ni­ce me­zi pra­cí a vol­ným ča­sem. Jak ně­kdy uměl­ci dě­ku­jí svým tr­pě­li­vým part­ner­kám – a člo­věk si u to­ho chce vy­pích­nout oči a uříz­nout uši – tak já bych vlast­ně moh­la ří­kat to­též. Bez pod­po­ry z do­mo­va bych psa­la těž­ko. Ne­bo těž­ko psa­la. To­ho si obec­ně po­sled­ní do­bou vší­mám. Jest­li muži be­rou to, če­mu se s chu­tí vě­nu­jí part­ner­ky, že­ny z ro­di­ny, ka­ma­rád­ky ja­ko ná­hod­nou okol­nost, kte­rá jim tak ně­jak „ne­va­dí“. Ne­bo je to pro ně dů­le­ži­tá věc, o kte­ré mlu­ví a sna­ží se ji pod­po­ro­vat.

Ně­kte­ří li­dé o tom, co dě­la­jí je­jich part­ner­ky, sko­ro ne­mlu­ví. Ně­kdy to až vy­pa­dá, že je­jich hlav­ní ro­lí je, aby tu by­ly pro ně. Vždy tr­pě­li­vé. Vždy em­pa­tic­ké. Vždy chá­pa­vé. Ně­kdy jsou da­né part­ner­ky před­sta­vo­vá­ny tím, ko­ho si vza­ly, s kým ži­jí – ja­ko by je de­fi­no­va­lo prá­vě to a nic ji­né­ho.

Mys­líš, že člo­vě­ka de­fi­nu­je je­ho prá­ce?
Prá­ce tě de­fi­nu­je do jis­té mí­ry, ale zá­ro­veň nejsme je­nom svo­je prá­ce. Po­kud se člo­věk de­fi­nu­je je­nom tím, co dě­lá, tak se z to­ho ča­sem se­sy­pe. Buď se ta prá­ce ne­da­ří, ne­bo vý­sled­ky nejsou dob­ré. Ne­bo tvo­je prá­ce zrov­na ni­ko­ho ne­za­jí­má. To všech­no mů­že na­stat a ta­ky na­stá­vá. A když člo­věk ne­má žád­né ji­né zá­chran­né sí­tě než prá­vě prá­ci, tak je to tvr­dý do­pad. 

Ale je z to­ho ces­ta ven? Má­me pře­ce čas­to ten­den­ci před­sta­vit se a vzá­pě­tí do­dat, ja­kou prá­ci dě­lá­me.
Já vět­ši­nou ří­kám, že píšu. Spí­še než, že jsem spi­so­va­tel­ka ne­bo sce­nárist­ka. Ob­čas se to­mu ale sna­žím vy­hnout úpl­ně a zkou­ším se na tu dě­su­pl­nou otáz­ku dru­hých ne­ze­ptat. Ale vět­ši­nou je to jen trap­ný. Tře­ba jsem se ně­ko­ho mís­to „a co dě­lá­te“ pta­la: „a má­te sou­ro­zen­ce?“ ne­bo „kdy jste by­la na­po­sle­dy v ži­vo­tě oprav­du ne­šťast­ná?“ Ale ne­se­tka­lo se to s po­cho­pe­ním, což úpl­ně chá­pu. Mě by to ta­ky to­tál­ně vy­dě­si­lo. Když jsem dě­la­la kvů­li ro­má­nu Tě­la roz­ho­vo­ry s lid­mi, co vstu­po­va­li do dů­cho­du, muži i že­na­mi, tak čas­to za­zní­va­lo, že na­jed­nou ne­vě­dí, kým jsou. Je­jich do­spě­lé dě­ti tře­ba oče­ká­va­ly, že bu­dou hlí­dat vnou­ča­ta, ale jim se do to­ho ne­chtě­lo. Ří­ka­li mi: „Já jsem rad­ši dě­la­la na úřa­du. Tam byl sys­tém a vě­dě­la jsem, kdo jsem.“

Jak prá­ce ur­ču­je cha­rak­te­ry tvých po­stav?
Všech­ny mo­je po­sta­vy prá­ci hod­ně ře­ší. Kon­krét­ně tře­ba Ha­na z fil­mu Běž­ná se­lhá­ní, kte­rou hrá­la Taťja­na Med­vec­ká, ne­bo Ma­rie z kni­hy Tě­la na­jed­nou spo­lu se ztrá­tou prá­ce při­chá­ze­jí ta­ky o smy­sl, směr. Iden­ti­fi­ko­va­ly se tím, co roky dě­la­ly, a na­jed­nou jim to ně­kdo vzal, což je bru­tál­ní zá­sah do je­jich iden­ti­ty. Muse­jí se pak no­vě de­fi­no­vat.

Ře­ší­me prá­ci pro­to, že mu­sí­me, ne­bo že to už ne­u­mí­me ji­nak? Zvnitř­ni­li jsem si tlak na vý­kon­nost?
Mys­lím, že ano. Otáz­ka, jak být pra­co­vi­tá a pro­duk­tiv­ní se ob­je­vu­je sko­ro všu­de, čas­to ne­ná­pad­ně. I ze sle­do­vá­ní umě­ní se mů­že stát pa­ra­dox­ně prá­ce. Vzpo­mí­nám si na skvě­lý text pu­b­li­cis­ty Mi­lo­še Hro­cha (po­znám­ka re­dak­ce - jed­ná se o ten­to člá­nek na Alar­mu: Sle­do­vat po­p­kul­tu­ru zna­me­ná být sám. Jak stre­a­mo­vá­ní roz­lo­ži­lo ma­in­stre­am?), kte­rý před pár le­ty psal o tom, že se po­p­kul­tu­ra sta­la tak tro­chu do­má­cím úko­lem – člo­věk by měl být v ob­ra­ze, sle­do­vat tren­dy, vě­dět, co se ře­ší.

Pro tvor­bu je při­tom čas­to nej­zá­sad­něj­ší nic ne­dě­lat. Če­kat, zí­rat do bl­ba. Nic si ne­mys­let. Nic ne­če­kat. Číst a sle­do­vat vě­ci, kte­ré nejsou v kur­zu ne­bo tak­zva­ně re­le­vant­ní. Jsem ne­svá, když jsou dny ne­bo týd­ny, kdy mám po­cit, že trá­vím víc ča­su vlast­ním psa­ním než čte­ním. Mys­lím, že by to mě­lo být na­o­pak. Že te­pr­ve po­tom mů­že vznik­nout ně­co re­ál­né­ho.

Ale má­me na to vů­bec dnes čas a pro­stor?
Moc ne. Na­ko­nec ale stej­ně vždyc­ky na­ra­zíš na otáz­ku, pro ko­ho vlast­ně tvo­říš. Hod­ně li­dí ří­ká, že tvo­ří pro se­be – a já to­mu ro­zu­mím. Člo­vě­ka tvor­ba mu­sí ně­jak roz­ru­šo­vat, trá­pit, ne­dat mu spát. Zá­ro­veň je dob­ré zku­sit si po­jme­no­vat, proč by da­ná věc mě­la za­jí­mat i ně­ko­ho ji­né­ho. Pro­to­že dřív ne­bo poz­dě­ji se mu­síš na­dech­nout a říct: A já si mys­lím, že by to mě­li vi­dět i ostat­ní. A je dob­ré vě­dět proč vlast­ně. Na FA­MU se nás ně­kdy pta­li: A proč by na to měl ně­kdo kou­kat? Po ta­ko­vé otáz­ce jsem mě­la spíš chuť roz­pla­kat se a utéct než se pouš­tět do de­ba­ty. Ale v ji­né, mé­ně tvr­dé po­do­bě, je to otáz­ka dů­le­ži­tá.

Kde máš pra­cov­ní hra­ni­ce ty?
Sna­žím se ne­pře­kro­čit vlast­ní práh vy­čer­pá­ní. Dů­le­ži­té je pro mě cí­tit ra­dost pří­mo bě­hem pro­ce­su. Člo­věk po­zná, kdy už je­de jen na se­tr­vač­nost, jen aby ně­co do­kon­čil, do­tá­hl, spl­nil de­ad­li­ny. Psa­ní má tu vý­ho­du i ne­vý­ho­du, že člo­věk ne­mu­sí do­chá­zet na kon­krét­ní mís­to. Můžu psát prak­tic­ky od­kud­ko­li, co mi čas a pod­mín­ky do­vo­lí.

A kde si tu po­my­sl­nou kan­ce­lář vy­tvá­říš?
Píšu rá­da na růz­ných mís­tech. Ve vla­cích, v jí­del­nách, v kan­ce­lá­řích. Je­den čas jsem čas­to cho­di­la do kanclu ke ka­ma­rád­ce pro­du­cent­ce, kte­rá mi ho vel­ko­ry­se půj­čo­va­la. Cel­ko­vě mi, mys­lím, pro­spí­vá změ­na pro­stře­dí – ně­jak se vy­trh­nout, vy­rvat ze za­je­tých ko­le­jí.

Jed­nu do­bu jsem rá­da pra­co­va­la ve stu­dov­ně praž­ské Ná­rod­ní knihov­ny. Vždyc­ky tam by­li li­dé, kte­ří pů­so­bi­li, že ne­stí­ha­jí ješ­tě víc než já. By­lo mi jich lí­to – a zá­ro­veň jsem mě­la ra­dost, že v tom ne­pla­vu, ne­to­pím se sa­ma. Na­víc jsem tam čas­to po­tka­la zná­mé, se kte­rý­mi se da­lo jít na ka­fe a po­stě­žo­vat si, jak nám to za­se nejde.

Ne­dáv­no jsi vy­hrá­la ce­nu di­va­del­ní kri­ti­ky za text Lhář­ky, kte­rý uved­lo v re­žii Na­tá­lie De­á­ko­vé Di­va­dlo Le­tí. Jak pod­stat­né jsou pro uměl­ce a uměl­ky­ně vše­mož­ná oce­ně­ní?
Mys­lím, že nej­dů­le­ži­těj­ší jsou na za­čát­ku ka­ri­é­ry. Před­sta­vu­jí sig­nál, že to, co člo­věk dě­lá, ně­ko­ho za­jí­má. Že mož­ná ne­ní na úpl­ně sle­pé ces­tě. Zá­ro­veň to ale ne­ní žád­ný štem­pl; nic, co po­tvr­zu­je kva­li­tu – ne­bo ne­kva­li­tu. Na ně­ja­kou do­bu mů­že ce­na člo­vě­ka uklid­nit. Jen­že zá­ro­veň po­chy­bo­vat o so­bě a své prá­ci je dů­le­ži­té – zvlášť v umě­ní, kde jsou ti, co o so­bě ne­po­chy­bu­jí, dost po­de­zře­lí. Na dru­hou stra­nu, když o so­bě po­chy­bu­ješ moc, tak tě to zne­hyb­ní, pa­ra­ly­zu­je.

A při­ná­še­jí oce­ně­ní dal­ší pra­cov­ní na­bíd­ky?
V mém pří­pa­dě to tak při růz­ných pří­le­ži­tos­tech by­lo. Li­dé si tě tře­ba víc za­pa­ma­tu­jí ne­bo chtě­jí vě­dět, jak by ti sed­la ta­hle ne­bo ji­ná lát­ka. 

A jak je ve spo­ji­tos­ti s po­čtem na­bí­dek dů­le­ži­tá se­be­pro­pa­ga­ce a re­kla­ma?
Ně­kdy jsem do­stá­va­la otáz­ku, jak jsem po­stu­po­va­la s kni­hou Tě­la. Ale já v to­mhle ohle­du nic ne­dě­la. Bra­la jsem te­le­fo­ny a ode­pi­so­va­la a cho­di­la na roz­ho­vo­ry. Ne­chá­va­la jsem to na na­kla­da­tel­ství, na čte­nář­stvu, na ná­ho­dě. Mys­lím, že se ob­čas ně­ja­ká kni­ha, film, vý­tvar­né dí­lo ne­bo in­sce­na­ce sta­ne té­ma­tem pro­to, že je ve vzdu­chu ně­co, co se da­né­mu dí­lu po­da­ří – čas­to úpl­nou ná­ho­dou – za­chy­tit. A to­hle se ne­dá pře­dem od­had­nout ani na­plá­no­vat.

Ja­ká for­ma pod­po­ry pro au­to­ry a au­tor­ky by mě­la pod­le te­be nej­vět­ší smy­sl?
Sti­pen­dia, kte­rá by umož­ňo­va­la vě­no­vat se tvor­bě – dlou­ho­do­bě a kon­ti­nu­ál­ně. Kte­rá nejsou na­vá­za­ná pou­ze na vý­jezd, což si řa­da li­dí v dů­sled­ku ne­mů­že do­vo­lit.

Nej­víc by sa­mo­zřej­mě po­moh­la dlou­ho­do­bá, pro­myš­le­ná kul­tur­ní po­li­ti­ka – jas­né smě­řo­vá­ní, kte­ré by se ne­mu­se­lo kaž­dé čty­ři roky mě­nit ne­bo rov­nou otřá­sat. V pod­po­ře umě­ní nám chy­bí vi­ze, cí­le. A tak se vět­ši­nou hlav­ně če­ká, kdo zrov­na při­jde na mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry. Jest­li si kul­tur­ní agen­du vez­me za svou, ne­bo ne­chá vě­ci sa­mo­vol­ně ply­nout a uni­kat – pro­to­že tak se to pře­ce dě­lá už roky.

Jak sná­šíš kri­ti­ku své prá­ce?
Mám v to­mhle asi štěs­tí – nejsem schop­ná brát kri­ti­ku ani chvá­lu pří­liš váž­ně. Ne­vez­mu pře­ce ně­ja­ký prin­cip ne­bo po­stup, pro­to­že ho ně­kdo po­chvá­lil, a ne­bu­du ho ždí­mat roky do mrt­va. Stej­ně ja­ko ne­od­ho­dím ně­ja­ká té­ma­ta, pro­to­že ně­ko­ho ji­né­ho ne­za­jí­ma­jí. Pro mě jsou dů­le­ži­té kon­zul­ta­ce a ohla­sy v prů­bě­hu psa­ní – když tex­ty dá­vám číst ostat­ním. To mi hod­ně při­ná­ší. Když už je věc ho­to­vá, tak je to už do­ce­la ji­ná si­tu­a­ce. Zá­ro­veň si čas­to uvě­do­mu­ju, že svý­mi re­flexe­mi děl ostat­ních ří­ká­me čas­to víc o so­bě než o da­ném dí­lu.

V roz­hla­so­vé po­víd­ce Mo­týl vče­la mra­ve­nec ko­byl­ka jsi zmí­ni­la že­ny, na kte­rých je vi­dět, že za­svě­ti­ly ce­lý ži­vot své prá­ci, ale ta je ne­mi­lu­je. Chceš po své prá­ci, aby tě na oplát­ku mi­lo­va­la a vra­ce­la ti vlo­že­nou ener­gii?
Sna­žím se sou­stře­dit na pro­ces – a nic ne­če­kat.  Ne­če­kat re­ak­ce, ova­ce, oce­ně­ní, pro­de­je. Ta­ko­vým oče­ká­vá­ním se člo­věk ochu­zu­je o ra­dost, mož­ná ně­ja­kou ži­vost. Je skvě­lý, když vy­tvo­říš ně­co, o čem li­dé chtě­jí pře­mýš­let, po­ví­dat si. Co je ně­jak po­pích­ne, po­pu­dí, na­dchne, do­jme. Straš­ně mě tě­ší, když je ně­ja­ký text ne­bo věc, ke kte­ré jsem při­spě­la, spouš­tě­čem úvah, roz­ho­vo­rů ne­bo há­dek. Pro­to vlast­ně píšu. Pro­to­že je to ta­ko­vý je­den vel­ký roz­ho­vor s ostat­ní­mi, kte­rý mož­ná na za­čát­ku uvá­dím do po­hy­bu, ale po­tom už ply­ne do­ce­la sám. Na vl­nách, kte­ré ne­můžu – a ani ne­chci – smě­řo­vat.

Vi­díš roz­díl ve slo­vech prá­ce a po­vo­lá­ní?
V sou­čas­né po­do­bě ka­pi­ta­lis­mu je prá­ce chá­pá­na ja­ko sa­mo­zřej­má a ne­zpo­chyb­ni­tel­ná hod­no­ta – téměř kaž­dý do­spě­lý člo­věk by měl pra­co­vat, vy­dě­lá­vat pe­ní­ze. Pro­tes­tant­ská eti­ka chá­pa­la ži­vot ja­ko jis­té po­vo­lá­ní, po­stu­pem ča­su se však pra­cov­ní eti­ka od­klo­ni­la od své­ho pro­tes­tant­ské­ho, ná­bo­žen­ské­ho zá­kla­du a zpev­ni­la prá­vě ka­pi­ta­lis­mus. Ne­cí­tí­me se čas­to k to­mu, co dě­lá­me po­vo­lá­ní, ale pra­cu­je­me, aby nám ostat­ní při­sou­di­li hod­no­tu. Abychom ji při­sou­di­li sa­mi so­bě. Řa­da te­o­re­ti­ků a te­o­re­ti­ček si po­tom kla­de otáz­ku, jest­li ne­ní šan­ce na vět­ší spo­le­čen­skou změ­nu prá­vě v tom, že od­mít­ne­me podří­dit své ži­vo­ty prá­ci. To­mu ostat­ně na­hrá­vá i sou­čas­ná čes­ká re­a­li­ta – řa­da pra­cu­jí­cích z jed­né prá­ce ne­za­pla­tí běž­né vý­da­je. Mi­ni­mál­ní dů­stoj­ná mzda pro rok 2024 by mě­la být sko­ro 46 ti­síc hrubé­ho mi­mo Pra­hu a Br­no a 54 ti­síc v těch­to dvou měs­tech. Pod hra­ni­cí mi­ni­mál­ní dů­stoj­né mzdy je při­tom 2,5 mi­li­o­nu pra­cu­jí­cích, z to­ho jsou tři čtvr­ti­ny že­ny. 

Má tvůr­čí prá­ce ně­ja­ká spe­ci­fi­ka?
Vší­mám si – a asi se to ne­dě­je jen mně – že na za­čát­ku růz­ných spo­lu­pra­cí se čas­to ba­ví­me o té­ma­tu, o tom, jak by spo­lu­prá­ce vy­pa­da­la ne­bo o ča­so­vém har­mo­no­gra­mu. Fi­nanč­ní pod­mín­ky při­jdou na řa­du až poz­dě­ji, ně­kdy sku­teč­ně hod­ně poz­dě­ji až nej­poz­dě­ji. Na to­hle si sna­žím dá­vat po­zor, zá­ro­veň se čas­to cí­tím trap­ně o tom sa­ma za­čí­nat. Je to ja­ko str­čit no­hu do dve­ří a říct – tak mo­ment he­le, nejdřív pe­ní­ze. Nic na tom ne­ní a člo­věk by si u to­ho ne­měl při­pa­dat div­ně, zá­ro­veň umě­lec­ká prá­ce a spo­lu­prá­ce je hod­ně spe­ci­fic­ká, jem­ná a na za­čát­ku má člo­věk ten­den­ce dí­vat se na ji­né uka­za­te­le než na stav ban­kov­ní­ho kon­ta.

Na­u­či­la ses te­dy už no­hu do dve­ří včas dát?
Spo­lu­pra­cu­ji na­pří­klad s li­te­rár­ním agen­tem Ed­ga­rem de Brui­nem, kte­rý za­stu­pu­je ně­ko­lik au­to­rů a au­to­rek a na­bí­zí je­jich pro­za­ic­ké tex­ty za­hra­nič­ním na­kla­da­te­lům. Zá­ro­veň po­tom vy­jed­ná­vá smlou­vy tý­ka­jí­cí se pře­kla­dů. V mém pří­pa­dě do­jed­ná­val kro­mě pře­kla­dů ta­ké smlou­vu na fil­mo­vé zpra­co­vá­ní Těl. V to­mhle je skvě­lé moct se na ně­ko­ho spo­leh­nout. 

Tak­že bys služ­by umě­lec­kých agen­tů ze své zku­še­nos­ti do­po­ru­či­la?
Když jsem za­čí­na­la víc psát, tak jsem si smlou­vy si­ce čet­la – ale v zá­sa­dě jim ne­ro­zu­mě­la. Před pár le­ty jsem si uvě­do­mi­la, že jim ro­zu­mět ani ne­můžu a sna­žím se, aby smlou­vy če­tl a pro­jed­ná­val ně­kdo, kdo se v tom po­hy­bu­je, kdo práv­nic­ké­mu ja­zy­ku ro­zu­mí. Ne­trou­fám si říct, jest­li je to­hle ces­ta pro všech­ny, ale zá­ro­veň je pod­stat­né vě­dět, co po­de­pi­su­ju, a hlav­ně co tam jde po­su­nout. Smlou­va pře­ce ne­ní jed­no­stran­ný dik­tát. V to­mhle bychom se mě­li na­u­čit za se­bou víc stát.

Jsi s pod­mín­ka­mi své prá­ce v sou­čas­né do­bě spo­ko­je­ná? 
Je tu ur­či­tě pro­stor pro zlep­še­ní. Když se s au­to­ry a au­tor­ka­mi za­čneš ba­vit o pra­cov­ních pod­mín­kách, nut­ně do to­ho vstu­pu­je ce­lá řa­da vě­cí, kte­ré se do roz­ho­vo­ru ne­ve­jdou, kte­ré jsou čas­to i hod­ně osob­ní, tak­že chá­pu, že se o tom li­di ne­chtě­jí ba­vit.

Zá­le­ží, z ja­ké jsi tří­dy, jest­li máš ne­bo ne­máš vlast­ní byd­le­ní, jest­li máš dě­ti, ko­lik, jest­li s ně­kým sdí­líš do­mác­nost, jest­li ten člo­věk vy­dě­lá­vá víc ne­bo míň, jest­li si mů­že­te do­vo­lit vý­pad­ky pří­jmu jed­no­ho z ro­di­ny, jest­li tě tře­ba do ži­vo­ta ně­jak ma­jet­ko­vě vy­ba­vi­li ro­di­če, pra­ro­di­če… Je to zkrát­ka vel­ké množ­ství uka­za­te­lů. A když ti tře­ba ne­by­lo to­lik přá­no, mů­žeš dě­lat tvůr­čí prá­ci jen za ce­nu ohrom­né­ho pře­tí­že­ní. Pak se sko­ro nejde vy­hnout vy­ho­ře­ní, což už jsem ko­lem se­be mno­ho­krát vi­dě­la a ne­ní to pří­jem­ný po­hled.