Eliš­ka Brt­nic­ká vy­stu­do­va­la non­ver­bál­ní di­va­dlo na HA­MU, kde ab­sol­vo­va­la ta­ké dok­tor­ské stu­di­um. V ro­ce 2010 za­lo­ži­la spo­lek Cir­kus Mlejn, v rám­ci kte­ré­ho spo­lu­pra­cu­je s růz­ný­mi uměl­ci. Za pro­jekt Thin Skin ob­dr­že­la Hlav­ní ce­nu Čes­ké ta­neč­ní plat­for­my 2023, by­la v už­ší no­mi­na­ci na Ce­nu Thá­lie 2022 v ka­te­go­rii Al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo za au­tor­ský pro­jekt Hang Out. V roz­ho­vo­ru jsme se do­tk­ly ta­ké je­jí­ho nej­no­věj­ší­ho pro­jek­tu Round Table, kte­rý po­jed­ná­vá o gran­to­vé by­ro­kra­cii. Work-in-pro­gress bu­de pre­zen­to­ván 11. úno­ra na fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis v pro­sto­ru AR­CHA+. Pre­mi­é­ra se pak usku­teč­ní na fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… na pod­zim 2026.

Má­te di­va­del­ní ro­di­nu, i když asi ne v tom tra­dič­ním slo­va smys­lu. Va­še ma­min­ka Dag­mar je ře­di­tel­ka kul­tur­ní­ho cen­t­ra Mlejn a bra­tr Voj­těch je di­va­del­ní fo­to­graf, kte­rý se spe­ci­a­li­zu­je pře­de­vším na po­hy­bo­vé a ta­neč­ní pro­jek­ty.

K di­va­dlu mě oprav­du při­ved­la má­ma, si­ce vy­stu­do­va­la zdra­vot­ní ško­lu, ale vždy se po­hy­bo­va­la ko­lem di­va­dla. Po­chá­zí­me z Jih­la­vy, kde kdy­si spo­luza­lo­ži­la Klub přá­tel Ho­rác­ké­ho di­va­dla, po­řád jsme ně­kam cho­di­li, jez­di­li jsme do Pra­hy, na fes­ti­va­ly, na otáč­ko do Čes­ké­ho Krumlo­va. Cí­ti­la jsem se v tom di­va­del­ním pro­stře­dí dob­ře, ale ne­na­padlo mě, že bych se moh­la di­va­dlu vě­no­vat pro­fe­si­o­nál­ně. To na­o­pak brá­cha cho­dil do dra­maťá­ku, do­kon­ce hrál i ně­ja­kou dět­skou ro­li v Ho­rác­kém di­va­dle. Pak ale šel na střed­ní fo­to­gra­fic­kou ško­lu, tak­že byl spíš za­vře­ný v tem­né ko­mo­ře.

Já jsem se na střed­ní se­zná­mi­la s Ja­ku­bem Škr­d­lou, kte­rý za­lo­žil Di­va­dlo T.E.J.P, a za­ča­la jsem s ním spo­lu­pra­co­vat na je­ho pro­jek­tech. On byl ně­ja­kou do­bu u di­va­dla Con­ti­nuo, měl rád roz­ma­ni­té for­má­ty – klauni­á­dy, po­hy­bo­vé pro­jek­ty, si­te-spe­ci­fic pro­jek­ty. Teh­dy mě oslo­vil pře­de­vším pro­to, že jsem by­la spor­tov­ně za­lo­že­ná, dě­la­la jsem ak­ro­ba­tic­ký roc­k’­n’roll.

Co byl váš prv­ní spo­leč­ný pro­jekt?

By­li to Edisó­ni, vy­tvo­řil je Ja­kub se svou že­nou Bá­rou Jan­do­vou, ale ona pak otě­hot­ně­la a hle­da­li zá­skok. Tak jsem to po ní pře­zkou­še­la. Na tu do­bu mám krás­né vzpo­mín­ky. Ne­vím, jest­li si pa­ma­tu­je­te STOMP, brit­skou sku­pi­nu, kte­rá vy­tvá­ře­la hod­ně dy­na­mic­ké pro­duk­ce s po­hy­bem a rytmem, to byl je­den z in­spi­rač­ních zdro­jů. Pra­co­va­li jsme tam ta­ké s pá­ro­vou ak­ro­ba­cií a mas­ka­mi s dlou­hý­mi na­fu­ko­va­cí­mi ja­zy­ky vy­ro­be­ný­mi ze stří­vek na uze­ni­ny, pro­to­že Ja­kub je na­víc ve­li­ce vý­tvar­ně na­da­ný.

Do­ká­že­te si vzpo­me­nout na po­ci­ty, kte­ré jste teh­dy mě­la?

Pro mě by­lo za­jí­ma­vé ob­je­vo­vat mo­men­ty to­ho ne­u­cho­pi­tel­né­ho, to­ho, co se mě­ní s kaž­dým před­sta­ve­ním. Scé­ny s mas­ka­mi pro mě by­ly fas­ci­nu­jí­cí, pro­to­že nám ne­by­lo vi­dět do ob­li­če­je a k to­mu jsme mě­li dlou­hou a ši­ro­kou pe­lerí­nu, tak­že i tě­lo by­lo dost za­kry­té. Ob­je­vo­va­la jsem jem­nou prá­ci s rytmem, po­sto­jem, na­to­če­ním mas­ky, ten­krát to pro mě byl úpl­ně no­vý svět. Po­prav­dě jsem v té do­bě by­la spíš cvi­čen­ka než tvůr­ky­ně. S tím­to pro­jek­tem jsme ta­ky dost jez­di­li po fes­ti­va­lech, tak­že jsem mě­la mož­nost sle­do­vat to, jak se vě­ci na scé­ně sta­nou po­kaž­dé troš­ku ji­nak a po­kaž­dé při tom člo­věk za­ži­je ně­co troš­ku ji­né­ho, pro­je­de mu hla­vou no­vý pří­běh, no­vý po­cit, a to mě ba­vi­lo. To už jsem si uvě­do­mo­va­la, že bych se chtě­la di­va­dlu vě­no­vat.

Ale po gym­ná­ziu jste stu­do­va­la ješ­tě ji­né obo­ry.

Nej­pr­ve jsem šla stu­do­vat di­va­del­ní vě­du a fran­couz­šti­nu na br­něn­skou fi­lo­zo­fic­kou fa­kul­tu. To jsem vy­dr­že­la asi půl roku. Di­va­del­ní vě­da pro mě teh­dy by­la úpl­ně od­pou­ta­ná od re­a­li­ty, ší­le­ně te­o­re­tic­ká, ne­ro­zu­mě­la jsem to­mu a chtě­la jsem do pra­xe. Poz­dě­ji jsem ně­ko­li­krát vzpo­mí­na­la na ta­to stu­dia, když mi skr­ze pra­xi do­šlo, o čem ta te­o­rie vlast­ně by­la. Ale ten­krát mi ty kníž­ky a před­náš­ky by­ly hod­ně vzdá­le­né. Ta­ky jsem dě­la­la při­jí­mač­ky na JA­MU, kam mě ne­vza­li.

Na ja­ký obor?

Na mu­zi­kál. Ano, ta­ky mi to dnes při­pa­dá zvlášt­ní, ale v té do­bě jsem se tro­chu vě­no­va­la zpě­vu. Bě­hem ce­lé zá­klad­ky a střed­ní jsem hrá­la na hous­le, tak­že jsem tu ces­tu do di­va­dla chtě­la vzít přes hud­bu a po­hyb, což ten obor ob­sa­ho­val. Dnes si te­dy ne­do­ká­žu sa­ma se­be v mu­zi­ká­lu pří­liš před­sta­vit. Pak jsem ješ­tě rok a půl stu­do­va­la es­te­ti­ku na praž­ské fil­dě a tě­lo­cvik na FTVS. Ně­ja­kou do­bu jsem blou­di­la, až jsem se do­sta­la na non­ver­bál­ní di­va­dlo na HA­MU. Tam jsem by­la ko­neč­ně spo­ko­je­ná. By­lo to svo­bod­né, kaž­dý si mohl vy­tvá­řet své pro­jek­ty, vy­brat si spo­lu­pra­cov­ní­ky. Hod­ně jsem ob­di­vo­va­la stu­den­ty z vyš­ších roč­ní­ků – Mášu Rel­li­cho­vou, Zuza­nu Rich­te­ro­vou, Mi­řen­ku Če­cho­vou, Ra­di­ma Vi­zváry­ho, Ro­ber­ta Jan­če, Ro­ma­na Ho­rá­ka… By­lo to skvě­lé a tvůr­čí ob­do­bí.

Po­té jste by­la dost spo­jo­vá­na s Mlej­nem.

Tam jsem do­kon­ce mě­la i čás­teč­ný úva­zek ja­ko dra­ma­tur­gy­ně dět­ských po­řa­dů, ved­la jsem tam ta­ké ak­ro­ba­tic­ké kur­zy. Bu­do­va by­la v ro­ce 2010 zre­kon­stru­o­va­ná a ta­ké uzpů­so­be­ná pro vzduš­nou ak­ro­ba­cii, což by­lo pro nás vý­hod­né. Mě­li jsme tam tré­nin­ko­vý pro­stor, hrá­li jsme tam.

Ale mu­se­lo být těž­ké do­stat tam di­vá­ky…

Ano. Byl to boj a stá­le je. Pů­vod­ní am­bi­ce by­la, aby tam vznik­la no­vo­cir­ku­so­vá scé­na, ale pak se ote­vře­la Jatka78 a vzni­ka­lo čím dál ví­ce no­vých pro­jek­tů na růz­ných mís­tech v cen­t­ru, tak se od to­ho zá­mě­ru opouš­tě­lo. Na­víc je to kul­tur­ní dům Pra­hy 13, což zna­me­ná, že scé­na slou­ží pro spous­tu ji­ných ak­ti­vit ja­ko jsou po­řa­dy pro dě­ti, ko­mu­nit­ní ak­ce apod. Pro­jek­ty po­hy­bo­vé­ho di­va­dla i cir­ku­su tam po­řád jsou, spíš se ale jed­ná o re­zi­den­ce, ab­sol­vent­ské in­sce­na­ce a po­dob­ně. Teď tam hra­ju jed­nou za čas v rám­ci ně­kte­rých fes­ti­va­lů a ob­čas tam cho­dím tré­no­vat. Se zkouš­ka­mi je to ná­roč­něj­ší, vždyc­ky je po­tře­ba při­pra­vit pro­stor, scé­no­gra­fii, za­vě­sit, co po­tře­bu­je­me a po zkouš­ce vše ukli­dit, pro­to­že od­po­led­ne je pro­stor vy­hra­zen na kur­zy a pro­gram. To je straš­ná dři­na a ta­ky to be­re čas ze zkouš­ky. Ne­ní mož­né, abychom ne­cha­li vše stát tře­ba tý­den. Jsem ny­ní ta­ké re­zi­dent­kou Ci­rque­o­nu a dí­ky bo­hu za je­jich čis­tě re­zi­denč­ní ha­lu. Ne­dáv­no jsme se s ro­di­nou pře­stě­ho­va­li do do­mu za Pra­hu, mám to tam teď tro­chu da­le­ko, ale stej­ně je to ob­rov­ská po­moc.

Pro­jekt, ve kte­rém vy­stu­pu­je ta­ké Alž­bě­ta Ti­chá a Fi­lip Za­hrad­nic­ký, Thin Skin ješ­tě po­řád hra­je­te v DO­Xu.

Ano, zís­kat au­di­to­ri­um v DO­Xu a je­jich čás­teč­nou ko­pro­duk­ci pro hra­ní Thin Skin byl vel­ký úspěch jed­nak z hle­dis­ka to­ho, že je to re­no­mo­va­ná in­sti­tu­ce, ale i pro­to, že je to ga­le­rie a ten­to pro­jekt tam straš­ně moc sed­ne, pro­to­že je za­lo­že­ný na vý­tvar­ném prin­ci­pu. V kon­tex­tu di­va­dla by to ab­so­lut­ně ne­vy­zně­lo. Ale pre­mi­é­ra by­la už v ro­ce 2022, tak le­tos uve­de­me asi už jen po­sled­ních pár re­príz.

Vy­tvá­ří­te hod­ně si­te-spe­ci­fic a ven­kov­ních pro­jek­tů. To byl od za­čát­ku zá­měr, ne­bo spíš z nou­ze ctnost?

Umě­ní ve ve­řej­ném pro­sto­ru mě vždy hod­ně za­jí­ma­lo. Jít ven za di­vá­ky a po­tkat tam ta­ko­vé, kte­ří do di­va­dla ni­kdy ne­při­jdou, kte­ří jdou ná­ho­dou ko­lem. Vy­trh­nout je z té kaž­do­den­nos­ti a kon­ven­ce. Ba­ví mě po­zo­ro­vat, co se ven­ku dě­je. Mám rá­da, když scé­no­gra­fic­ky pra­cu­je­me s re­ál­ným pro­stře­dím, pře­mýš­lí­me, jak se do něj za­sa­dit.

Kte­ré mís­to by­lo pro vás nej­in­spi­ra­tiv­něj­ší?

Na fes­ti­va­lu Cirk-UFF jsem chtě­la hrát v ře­ce, ne­bo spíš na ře­ce, ne­cha­la jsem si po­sta­vit pó­di­um, kte­ré by­lo za­rov­ná­no s hla­di­nou, tak­že ne­šlo sko­ro vi­dět. Sa­mo­zřej­mě se to ne všem míst­ním tech­ni­kům lí­bi­lo, že mu­sí lézt do vo­dy. Já jsem tam pak bě­hem od­po­led­ne vy­tvo­ři­la adap­ta­ci své cho­re­o­gra­fie Fish Eye. Hod­ně mě to ba­vi­lo, ten­krát to tam způ­so­bi­lo ta­ko­vý pří­jem­ný roz­ruch.

V rám­ci pro­jek­tu Hang Out, kte­rý vzni­kl na zá­kla­dě ve­řej­né­ho pro­sto­ru, jsem a v rám­ci jed­no­ho před­sta­ve­ní v Trut­no­vě lez­la na ko­mín pi­vo­va­ru, což by­lo do­mlu­ve­né s ma­ji­te­lem. Ješ­tě před ak­cí se v no­vi­nách ob­je­vi­la zmín­ka a mně za­ča­ly cho­dit mai­ly, že co si to do­vo­lu­ji lézt na ko­mín, kde jsou čá­pi. Pro­duk­ce to kon­zul­to­va­la s or­ni­to­lo­gem, do ja­ké výš­ky můžu lézt, abych je ne­o­hro­zi­la. Roz­hod­ně jsem se ne­chtě­la do­stat do hníz­da čá­pům. Mě ale při­šlo skvě­lý, že to způ­so­bi­lo pozdvi­že­ní, že ten ve­řej­ný pro­stor za­čal re­a­go­vat ješ­tě na ji­né úrov­ni i to, že do­šlo pro­po­je­ní kul­tu­ry s od­bor­ní­ky z úpl­ně ji­né ob­las­ti – s or­ni­to­lo­gy.

Ja­ký aspekt ve­řej­né­ho pro­sto­ru vás nej­ví­ce za­jí­má – his­to­ric­ký, spo­le­čen­ský, eko­lo­gic­ký?

Asi mě vždy za­jí­má ar­chi­tek­tu­ra a to, jak sou­vi­sí s lid­ským tě­lem. Ja­ké jsou roz­mě­ry oken, dve­ří, výš­ky pa­ter, růz­né struk­tu­ry. Jak do nich za­pa­dá lid­ské tě­lo, od je­hož roz­mě­rů jsou ty prv­ky od­vo­ze­né. A co to vy­po­ví­dá? Na­pří­klad čas­to, když má dům na vněj­ší stě­ně žeb­řík, tak bý­vá v ta­ko­vé výš­ce, aby na něj člo­věk ne­do­sá­hl. To před­po­klá­dá, že ji­nak na něj li­di po­le­zou a mo­hou se zra­nit. V sou­čas­né do­bě už jsou na to re­gu­la­ce a ten­to sys­tém nás má chrá­nit. Je to ale vhod­ný způ­sob? Ono se to stej­ně dá pře­ko­nat. Kdo je za co zod­po­věd­ný? Kdo se če­ho bo­jí a jak moc se na ten sys­tém spo­lé­há? To jsou pro mě hod­ně za­jí­ma­vé otáz­ky, kte­ré pře­té­ka­jí do ob­las­ti vý­cho­vy, sta­vi­tel­ství, ne­mo­vi­té­ho ma­jet­ku, prá­va atd.

Za­jí­má mě ale i co je ve­řej­né, co sou­kro­mé, jak tím pro­sto­rem li­di pro­chá­zí, jest­li tam trá­ví čas. A ta­ké mě dost ba­ví his­to­rie, způ­sob uži­tí bu­dov, te­dy k če­mu v mi­nu­los­ti slou­ži­ly.

Tak­že na ne­ve­řej­ná mís­ta, ne­bo do­kon­ce na za­ká­za­né úze­mí, ne­le­ze­te?

Ur­či­tě jsem pár­krát ně­kam vy­lez­la, kde to ne­by­lo úpl­ně do­vo­le­né. Ale když je mé před­sta­ve­ní sou­čás­tí ně­ja­ké­ho fes­ti­va­lu, tak vždy po­řa­da­te­lé vě­dí, co chci dě­lat, a zod­po­věd­nost, zda za­jis­tí všech­na po­vo­le­ní, je na nich, i když já jsem vždy sou­čás­tí těch jed­ná­ní. Ně­kdy mu­sím po­de­psat, že to dě­lám na vlast­ní ne­bez­pe­čí a ně­kdy mu­sím do­lo­žit po­jiš­tě­ní zod­po­věd­nos­ti za ško­dy. To je ta­ky za­jí­ma­vé té­ma.

A má­te ně­kdy chuť si vy­lézt i mi­mo fes­ti­va­ly jen tak ně­kam?

Vět­ši­nou s dět­mi na strom ne­bo na stře­chu. Mám rá­da vý­hle­dy z ta­ko­vých míst.

Změ­ni­lo se u vás ně­co, když se vám na­ro­di­ly dě­ti? To bý­vá vel­ká zá­těž pro uměl­ky­ni, kte­rá pra­cu­je se svým tě­lem, sa­mo­zřej­mě ta­ké je vše fi­nanč­ně a ča­so­vě ná­roč­něj­ší.

Mě­la jsem ně­ja­kou ma­teř­skou, te­dy ve smys­lu fi­nanč­ním, ča­so­vém ani ne. Ale ne­chci se vy­mlou­vat na dě­ti. Ne­chci si stě­žo­vat, že jsem se sta­la mat­kou. Dě­ti jsem chtě­la. Spous­ta vě­cí je s ni­mi slo­ži­těj­ší, ale s tím se po­tý­ka­jí mat­ky i v ji­ných pro­fe­sích.

Ně­kdy si sa­mo­zřej­mě ří­kám, že bych s ni­mi chtě­la trá­vit ví­ce ča­su. Na vol­né no­ze v kul­tu­ře člo­věk pros­tě pra­cu­je po­řád. Ale mo­je sou­čas­ná frustra­ce z úna­vy by při­šla i bez dě­tí, to vím jis­tě. Mám ko­lem se­be dost ko­le­gyň a ko­le­gů, kte­ří ne­ma­jí dě­ti, a cí­tí se ze sys­té­mu, kte­rý uměl­cům na vol­né no­ze ne­ní pří­liš na­klo­něn, ta­ky vy­čer­pa­ní.

Po­zna­me­na­lo ma­teř­ství ně­jak va­še tě­lo, vý­kon­nost?

Když jsem se před de­ví­ti le­ty roz­hod­la stát mat­kou, tak jsem tro­chu po­čí­ta­la s tím, že se tře­ba do kon­di­ce už ne­mu­sím vrá­tit. Na­ko­nec jsem se vrá­ti­la do for­my po­měr­ně rych­le. Pro­blém je v tom, že se dvě­ma dět­mi ne­mám čas na pra­vi­del­ný tré­nink, a to už na tě­le cí­tím vý­raz­ně.

Změ­ni­lo ro­di­čov­ství va­še pro­jek­ty ob­sa­ho­vě?

Už před prv­ním po­ro­dem jsem při­pra­vi­la svůj só­lo­vý pro­jekt Eno­la, abych by­la svo­bod­něj­ší, abych se ne­mu­se­la slo­ži­tě do­mlou­vat s mno­ha ko­le­gy na ter­mí­nech. Tak­že to změ­ni­lo uva­žo­va­ní nad or­ga­ni­za­cí. Ob­sa­ho­vě se mi ma­teř­ství ob­je­vi­lo v pro­jek­tu Hang Out. Je to au­dio pro­cház­ka, di­vá­ci ve slu­chát­kách sly­ší pro­mlu­vy růz­ných li­dí, kte­ří ří­ka­jí, co dě­la­li a vy­vá­dě­li ven­ku ja­ko dě­ti. Ně­kte­ré čin­nos­ti bychom dnes chá­pa­li ja­ko dost ne­bez­peč­né. V pod­sta­tě je to do­ku­ment o do­bě še­de­sá­tých, se­dm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí. Tvo­ří to kon­trast k to­mu, jak se dnes bo­jí­me dě­ti pus­tit ven sa­mot­né, což má ovšem ta­ky svo­je dů­vo­dy.

Vy ale ny­ní má­te dům za Pra­hou. Tam je pouš­tí­te aspoň na za­hra­du?

Je to tak, tam mi při­pa­dá pro­stře­dí bez­peč­něj­ší, ne­ní tam ta­ko­vý pro­voz. Ale stej­ně ma­jí na cho­ze­ní ven má­lo vol­né­ho ča­su, než jsme mě­li my, ži­je­me totiž ve svě­tě ne­pře­ber­né­ho množ­ství krouž­ků.

Je ži­vot na ves­ni­ci pro vás vel­ká změ­na?

Hod­ně mě za­jí­má ko­mu­ni­ta, ko­mu­nit­ní způ­sob ži­vo­ta, li­di se zna­jí, mo­hou se do­pl­ňo­vat, po­tká­va­jí se, a to má po­ten­ci­ál. Za­ča­la jsem ta­dy tře­ba pře­mýš­let o by­to­vém di­va­dle. Chtě­la bych pra­co­vat víc ta­dy a ne­ces­to­vat to­lik. Do­pl­ňo­vat tu ko­mu­ni­tu o ten dí­lek, kte­rým můžu být.

Ny­ní při­pra­vu­je­te pro­jekt Round Table s dost ak­tu­ál­ním té­ma­tem, kte­ré­ho jsme se už do­tk­ly. Pro­zra­dí­te o něm ví­ce?

Lo­ni na ja­ře jsem při­šla do zku­šeb­ny a chtě­la zkou­šet no­vou in­sce­na­ci. Mě­la jsem vel­kou des­ku, se kte­rou jsem chtě­la dě­lat po­hy­bo­vé ex­pe­ri­men­ty. Chtě­la jsem být ote­vře­ná to­mu, co se sta­ne. Na­jed­nou ale ze mě za­ča­ly prýš­tit všech­ny frustra­ce. Za­ča­la jsem hlu­bo­ce pře­mýš­let nad tím, jak je tvor­ba straš­ně ná­roč­ná a únav­ná, když mu­sí­te ob­sta­rat všech­ny ro­le od pro­duk­ce přes tech­ni­ku k ad­mi­nis­tra­ti­vě, a při­tom si ucho­vat čas a ener­gii na umě­ní. Na to ob­vykle zby­de tak dva­cet pro­cent ča­su, což je ší­le­né. Ana­ly­zo­va­la jsem, co mě vlast­ně nej­ví­ce vy­čer­pá­vá. Co bych po­tře­bo­va­la změ­nit, abych moh­la po­kra­čo­vat.

Na­padlo mě, že ny­ní mu­sím vy­tvo­řit tech­nic­ky jed­no­du­chou in­sce­na­ci, na­víc opět só­lo­vou, pro­to­že do­mlou­vat se s dal­ší­mi lid­mi je straš­ně ná­roč­né. A te­ma­tic­ky se per­for­man­ce za­bý­vá gran­to­vou by­ro­kra­cií, kte­rá mě za­tě­žu­je ze vše­ho nej­víc.

Má­te pro­dukč­ní?

Ano, ale sa­mo­zřej­mě to ne­ní pro­dukč­ní na pl­ný úva­zek, pro­to­že bych ji ne­za­pla­ti­la.

Dá se ho­vo­řit o ně­ja­kém pro­fes­ním vy­ho­ře­ní?

Jen se ne­boj­te to říct na­hlas. Cí­tím to tak. Už dlou­ho pro­ží­vám ob­do­bí „od­chá­ze­ní“ a roz­hlí­žím se po prá­ci mi­mo obor.

Co by se mě­lo změ­nit, aby se vám tvo­ři­lo svo­bod­ně­ji?

Sa­mo­zřej­mě jsem si vě­do­ma, že ta­ky dě­lám spous­tu chyb v tom, jak si tu prá­ci or­ga­ni­zu­ju, tak­že se sna­žím ten sys­tém pro se­be pře­na­sta­vit. Z té dru­hé stra­ny bych po­tře­bo­va­la najmout li­di, kte­ří by mi pro­dukč­ně a or­ga­ni­zač­ně ví­ce po­má­ha­li. Já je ovšem z do­ta­cí ne­zvlád­nu za­pla­tit.

V sou­čas­né chví­li mi va­dí pře­de­vším ta ší­le­ná by­ro­kra­tic­ká zá­těž. Po­řád se mě­ní růz­né pod­mín­ky, stra­te­gie, por­tá­ly, všu­de jsou elek­tro­nic­ké pod­pi­sy, iden­ti­ty, vy­pi­so­vá­ní ne­smy­sl­ných in­for­ma­cí. Na jed­né stra­ně je di­gi­ta­li­za­ce fajn, už ne­mu­sí­me bě­hat na poš­tu. Ale on­li­ne for­mu­lá­ře ma­jí po­řád dost me­zer a je­jich vý­voj pro­vá­zí i čím dál ná­roč­něj­ší sys­tém hod­no­ce­ní a tím i slo­ži­těj­ší vy­pi­so­vá­ní a odů­vod­ňo­vá­ní, kte­ré se dle mé­ho vzda­lu­je umě­lec­ké pra­xi a pří­liš se dr­ží ra­cia, pří­zem­nos­ti a vy­po­či­ta­tel­nos­ti. Na to, aby člo­věk na­psal grant, si mu­sí pře­číst pa­de­sá­ti strán­ko­vou bro­žur­ku, ne­bo se zú­čast­nit webi­ná­ře, na­čež dal­ší rok je všech­no ji­nak. Pak ná­sle­du­je vy­účto­vá­ní a dal­ší for­mu­lá­ře, hod­ně přís­né pod­mín­ky, ko­lon­ky, do kte­rých se sna­ží­me na­cpat. My o gran­ty žá­dá­me roky a je to oprav­du čím dál ná­roč­něj­ší. Jsem ak­ro­bat­ka a u po­čí­ta­če se­dím kaž­dý den, kli­kám ja­ko ší­le­ná, až mě z to­ho bo­lí zá­da. Vlast­ně ne­vím, zda jsem do­sta­la pe­ní­ze na tvor­bu, ne­bo na to, abych to všech­no je­nom se­psa­la.

Nej­smut­něj­ší je, když se v gran­tech pta­jí na na­ši mar­ke­tingo­vou a re­klam­ní stra­te­gii. Člo­věk totiž ví, že na to oprav­du ne­bu­de mít sko­ro žád­né pe­ní­ze. Pro mě je nej­dů­le­ži­těj­ší za­pla­tit od­po­ví­da­jí­cí pe­ní­ze ko­le­gům, kte­ré si k pro­jek­tům zvu, ať už dal­ší per­for­me­ry ne­bo svě­tel­né de­sig­né­ry, hu­deb­ní­ky, kon­zul­tan­ty, pro­dukč­ní. Těch všech se to fi­nanč­ní pod­hod­no­ce­ní ce­lé­ho obo­ru tý­ká. Ra­dě­ji vy­tvo­řím scé­no­gra­fic­ký kon­cept, kde mů­že­me ušet­řit na ma­te­ri­á­lu.

A co bu­de po tom­to pro­jek­tu?

To ne­vím. Ob­čas od­po­vím na ně­ja­ký in­ze­rát. Hod­ně pře­mýš­lím nad na­ší ves­nic­kou ko­mu­ni­tou, kde bych se rá­da uplat­ni­la. Ta­ky jsem se za­ča­la učit svá­řet. Ale ne­chci se za­tím úpl­ně vzdát di­va­dla, mož­ná se ne­chám za­měst­nat a ho­to­vé pro­jek­ty bu­du hrát jen pří­le­ži­tost­ně.

A to by šlo? Po­tře­bu­je­te ta­ké pra­vi­del­ný tré­nink, ne?

Ano, tré­nink je sou­část mé prá­ce, ale ni­kdo mi za něj ne­pla­tí. Na­o­pak. Ješ­tě bych já mě­la pla­tit za zku­šeb­ny. V sou­čas­né do­bě si ale tě­lo udr­žu­ji pře­de­vším tím, že zkou­ším no­vé pro­jek­ty, hra­ji ne­bo do­ma cvi­čím pi­la­tes. Mys­lím, že kdy­bych ne­by­la na vol­né no­ze, tak bych mož­ná mě­la na tré­nink pa­ra­dox­ně víc ča­su. Moh­la bych se tře­ba při­hlá­sit na kurz pro ve­řej­nost.

Na­padlo vás, že bys­te mě­la vy­tvo­řit ko­merč­ní in­sce­na­ci?

Ano, na­padlo, mám ně­co ta­ko­vé­ho roz­pra­co­va­né. Co z to­ho vznik­ne, to se te­pr­ve uvi­dí, pro­to­že chci stá­le udr­žet kva­lit­ní umě­lec­kou úro­veň, abych si za tím do­ved­la stát. Tím ne­chci říct, že ne­e­xis­tu­je dob­rá ko­mer­ce, ale já pros­tě nejsem ten typ. Round Table je dost jed­no­du­chý po tech­nic­ké strán­ce, ale te­ma­tic­ky pro ma­so­vé­ho di­vá­ka asi ne­bu­de. Je to vlast­ně pro­jekt o udr­ži­tel­nos­ti. O té eko­lo­gic­ké, pro­to­že ko­neč­ně snad bu­de­me ces­to­vat s pro­dukč­ní vla­kem, žád­né vel­ké stě­ho­vá­ní scé­ny au­tem. A pře­de­vším je to vý­po­věď o udr­ži­tel­nos­ti umě­lec­ké a osob­ní.

(Au­tor­kou úvod­ní­ho sním­ku je An­na Be­nhá­ko­vá.)