Pozvání ke kulatému stolu, ve kterém se debatovalo o kulturní politice hlavního města Prahy, dotacích pro kulturu, komerčním a experimentálním divadle, přijaly a přijali: Lenka Dombrovská, editorka časopisu Dílo a umělecká ředitelka festivalu …příští vlna/next wave…; Michal Lázňovský, vedoucí PerformCzech a člen grantové komise MHMP; Lukáš Průdek, ředitel Dejvického divadla a člen grantové komise MHMP; Barbora Šupová, šéfdramaturgyně prostoru Venuše ve Švehlovce.
Jan Motal: Vítám vás na druhém kulatém stole k dotačnímu programu pro kulturu Magistrátu hlavního města Prahy. My jsme minulý stůl začínali připomínkou dvou krizí, kterými jsme si prošli a jež poznamenaly především nezávislý kulturní sektor – covid a energetická krize spojená s vysokou inflací. Zároveň jsme připomněli, že Praha peníze má, protože dlouhodobě hospodaří s přebytkem. V tuhle chvíli, v rámci výzvy na tento rok, byla celková navržená podpora na kulturu v objemu čtyři sta dvacet milionů sedm set sedm tisíc korun, vázaný objem na víceleté dotace byl tři sta deset milionů sedmdesát tisíc korun, čili na rozdělení bylo sto deset milionů šest set tisíc korun. Lukáši a Michale, vy jste členové komise, vy hodnotíte a rozhodujete o těch dotacích. Jste jako hodnotitelé spokojení s tím, jaká kritéria posuzujete, jakým způsobem máte možnost se k tomu vyjádřit a rozhodovat?
Michal Lázňovský: Samozřejmě každý systém může být lepší. Já musím říct za sebe, protože jsem ve službě trošku déle než Lukáš, že systém sice má svoje mouchy, ale měl jsem možnost být členem i dalších dotačních grantových komisí, tak můžu říct, že je stále – protože funguje relativně dlouho v současných konturách – jeden z těch nejlepších, nejpropracovanějších a nejspravedlivějších systémů, s kterými jsem měl tu čest přijít do styku.
Lukáš Průdek: Já v zásadě souhlasím. Protože jsem profesně deset let působil mimo Prahu, v Českých Budějovicích, a zajímal jsem se trošku i o dotační systémy v jiných krajských městech, tak považuji za nezbytné říci, že Praha je v tomhle úplně na špici. To, jakým způsobem se třeba jiná krajská města starají o nezávislý sektor, se s Prahou nedá vůbec srovnat. Je to i město, které má na svém území největší množství příspěvkových organizací. A i těch zřizovaných ministerstvem kultury. Má dva operní domy, ale ani jeden z nich neplatí. Ty největší domy nejsou Prahy, nepodílí se finančně na nich. A tak nějakým způsobem kompenzuje tuto ztrátu tím, že dává peníze do sítě příspěvkových organizací a vedle toho v porovnání s jinými městy poměrně vyšší částku do nezřizovaných nejenom divadel, ale i nezřizované kultury.
Když se ptáte na ta kritéria – mně přijde ten systém vlastně poměrně propracovaný. To, že každou žádost hodnotí pět lidí a z těch pěti hodnocení vzniká průměr… A komise se opravdu scházejí, debatují o každé žádosti. To je pro hodnotitele na jednu stranu poměrně náročné, ale na druhou stranu je opravdu každé té žádosti věnovaná velká péče, nejenom ze strany jednoho člověka, ale pěti lidí. Takže bych řekl, že ten systém sám o sobě je propracovaný velmi poctivě. Chyby se stát můžou – a asi se i stanou, ale pak jsou to spíš dílčí záležitosti. A o těch jednotlivých kritériích si samozřejmě můžeme povídat.
Motal: V roce 2027 současný systém končí a ředitel odboru kultury Jiří Sulženko deklaroval ochotu mluvit o možných úpravách. Já bych se nyní zeptal Barbory, která je, tak říkajíc, na druhé straně barikády. Je ten dotační systém pro vás srozumitelný?
Barbora Šupová: Venuše ve Švehlovce působí v Praze víc než deset let. A já tady budu mluvit především jako šéfdramaturgyně toho prostoru, který funguje jako kurátorovaná stagiona s velkým počtem rezidenčních míst pro začínající umělce, absolventy uměleckých škol, ale také pro etablované umělce, kteří si chtějí dovolit nějaký experiment na nezávislé scéně, přestože působí v kamenných divadlech.
Dotační systém vnímám trošku jako neprostupný nebo netransparentní. Těm kritériím nějak rozumím, ale jsou to pro mě docela abstraktní pojmy. Rozumím kategoriím jako je návštěvnost, hospodárnost, počet produkcí, počet premiér. Ale otázka umělecké kvality nebo přínosu je hůř měřitelná. Náš prostor funguje více jako inkubátor pro projekty, které se dlouhodobě potýkají s tím, že nemají grantovou podporu, nebo ji mají hodně malou. A my se jim snažíme jejich start nějak zrealizovat. Už jenom tím, že jim dodáme prostory ke zkoušení nebo nějaký finanční příspěvek. A navzdory tomu, že Venuše prošla docela turbulentním vývojem, působí v něm obrovské množství umělců a máme výkonové ukazatele docela na vysoké úrovni. Myslím si, že jsme i hospodární, negrantové příjmy jsou více než padesát procent a návštěvnost je taky vysoká. Před dvěma lety ale došlo k propadu finanční dotace, který pro mě nebyl z pozice grantové komise nebo hlavního města Prahy dostatečně vysvětlený.
Tomu moc nerozumíme. Co se stalo, když grantová podpora, která během těch let lezla nahoru, najednou spadla dolů a vlastně ten pokles dál pokračuje? A naše strategie přežít už hraničí s nějakou opravdu existenční nouzí a nejistotou. Nejenom toho prostoru, ale i souborů, které u nás působí. Začínající subjekty málokdy dosáhnou na magistrátní grantovou podporu, to je tak nějak asi všeobecně známá věc. Ale problémy máme i jako scéna, která je podle mého názoru už etablovaná a prokázala nějakou životaschopnost, prokázala kvalitu. Díky rezidenčním programům ve Venuši vznikly projekty oceněné Thálií (v roce 2023 získala za Black Dress Becka McFadden Thálii v kategorii Alternativní divadlo, o rok později Martina Hajdyla Lacová za tanečně-performerský výkon v Bodies in Progress; ve Venuši však se svými projekty působí například i další oceněný Thálií, Martin Talaga – pozn. red.), což je pro mě nějaká známka kvality, excelence. A ta podpora stejně padá a já z toho vyjádření komise nejsem schopna rozklíčovat proč.
U těch našich souborů, které třeba nedostaly nic, i když žádaly poněkolikáté, je často to hledisko umělecké kvality či dramaturgické jedinečnosti – stejně jako pro Venuši ve Švehlovce – zmiňováno jako plus a většinou to jediné mínus jsou nějaké rozpočtové věci, nízká kapacita. Rozpočty jsou prý nadhodnocené, což není pravda. Slovní vyjádření komise jsou velmi vágní. Takže se mi špatně zpracovává grantová žádost, protože mám pocit, že to děláme, jak nejlépe dokážeme – a pořád to nestačí.
Motal: Vysvětlení, že je na kulturu málo peněz, vás tedy neuspokojuje. Vy byste chtěla vědět, jak současný stav souvisí s rozhodováním dotační komise, jestli to chápu dobře.
Šupová: Ano.
Motal: Lenko, funguje ten systém dobře z pohledu festivalu, jako další platformy pro vznik experimentálních projektů?
Lenka Dombrovská: Léta jsem byla v grantové komisi na ministerstvu kultury. A vlastně rok či dva na magistrátu jako externí hodnotitelka. A musím říci, že systém magistrátních dotací nefunguje špatně. Není to zásadní chyba systému. Druhou věcí je, že i sebelepší systém se dá ohnout. To je prostě nezpochybnitelné. A neříkám, že se to nyní zásadně děje. Ale osobní vkus, osobní měřítka, jak má vypadat divadlo, hrají obrovskou roli u každého hodnotitele. Umím si představit, že já a člověk, který do alternativního divadla nikdy nezavítal, nikdy nebyl třeba ve Venuši, budeme hodnotit stejný projekt naprosto odlišně. Tak prostě funguje každý systém. A také považuji za slabinu zpětnou vazbu od hodnotitelů. Všichni čekají na výsledky a pak se v pěti větách dozvíme, proč jsme dostali, nebo nedostali peníze. Vidíme nějaké bodové ohodnocení, ale nic moc nám to neřekne.
Já jsem se letos v osobním mailu určeném panu Průdkovi a panu Lázňovskému vyhradila vůči dvěma větám v hodnocení, které byly v logickém rozporu, jedna popírala druhou. Chápu, že těch grantových žádostí je hodně. Bavili jsme se už o tom, že to je nějaká syntéza pěti posudků, pěti názorů. Chápu, že nic nejde napsat dokonale. Nicméně i proto je žádoucí znát všechny lidi, kteří ten můj projekt hodnotí. Protože se třeba můžu domnívat, že festival nezažili. Že …příští vlnu/next wave… znají jenom z té podané grantové žádosti a z nějakého svého pocitu. A ta osobní zkušenost mi třeba přijde u hodnotitelů důležitá. Jsou to prostě veřejné peníze, které se tady rozdělují, nebavíme se o žádné soukromé dotaci, takže já můžu požadovat od svých hodnotitelů, aby tu zkušenost měli.
Mám ale ještě poznámku k širší divadelní scéně, ne jen k festivalu. Když si vezmeme, kolik dostávají příspěvkovky a kolik jde do nezávislého divadla, tak v posledních dvou letech cítím obrovské ponížení financí – hlavně těch jednoletých pro experimentální, alternativní scénu, pro tu nejvíc progresivní, zaměřenou na inkluzi, na sociální témata, na ekologii. Tam žadatelé nedostali nic, nebo minimální částky, třeba sto, dvě stě tisíc na vznik nové inscenace i na reprízy těch stávajících, na novou inscenaci třeba jen padesát tisíc. Z takových částek samozřejmě nevznikne ani půlka inscenace, ani čtvrtina. A potom číst v posudcích komise o finanční křehkosti nebo o nadhodnoceném rozpočtu, když všichni dělají všechno zadarmo, je absurdní zážitek.
V rámci Nextky financujeme nebo spolufinancujeme nové projekty, vím, s jak mizernými rozpočty umělci pracují, a přitom progresivní, experimentální divadelní scéna nakonec získá více nominací na divadelní ceny než některé příspěvkovky, rozhodně víc než magistrátem podporované komerční scény. Mimochodem i náš festival jednu má (Česká divadelní DNA 2024 za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla a živé kultury – pozn. red.). Takže je jasné, že odborná divadelní obec tyto projekty považuje za důležité pro vývoj divadla. Ale výsledky grantů nám říkají: hele, oni si to udělají zadarmo, protože jsou to šílenci, ať si experimentují a dělají si ty své performativní procházky pro dvacet lidí zadarmo, nikdo jim to nezakazuje, ale peníze si nezaslouží. Přitom víme, že právě experimentální divadlo a tvorba začínajících umělců jsou základem, zaručují neustrnulost. A toto je můj pocit. Chtěla bych zopakovat slovo, co padlo při prvním kulatém stole – frustrace.
A neříkám, že to je jenom vina tady dvou komisařů, to v žádném případě. Ten problém je mnohem složitější a prohlubuje se. Třeba to je ta chyba systému a musíme o tom mluvit.
Lázňovský: Co se týká slovních hodnocení – já úplně chápu, že každý žadatel převrací naše hodnocení pečlivě. Už to tady zaznělo, je to nějaký kompilát pěti různých hodnocení, snaží se nějak zachycovat hodnocení v těch kritériích, který grantový systém dává. My se samozřejmě snažíme do závěrečného hodnocení nezachycovat osobní názor, byť subjektivní názor při hodnocení těch jednotlivých projektů samozřejmě má silnou roli. To si můžeme přiznat, ale zároveň je třeba si říct, že to asi nejde jinak, když do hodnocení vstupují lidé. A samozřejmě se může stát, že některé to hodnocení není žadateli srozumitelné, ale snažíme se o to, aby bylo co nejobjektivnější, aby bylo srozumitelné.
Předem říkám, že se dnes nebudu vyjadřovat k jednotlivým žádostem a jejich hodnocení, samozřejmě ani nemám šanci si pamatovat, co tam je přesně napsáno. Ale myslím si, že je důležité si taky uvědomit, že my s Lukášem jsme tedy jenom dva členové z patnácti divadelních hodnotitelů, plus jsou tam další obory a další hodnotitelé, tedy my dva nejsme ti, kdo by rozhodoval přesně, jak to dopadne. Prostě to vychází z toho systému, a tak to má být.
Dotační komise nemůže dát každému jasný návod k tomu, jak to udělat, aby příště uspěl, protože kdybychom tohoto byli schopni, tak pak by příště uspěli všichni. Prostě to není možné, takhle to nejde, ta kritéria taky nejsou úplně exaktní. Nedá se říct, že když tam napíšete toto, tak to bude za sto bodů – prostě takhle to nefunguje. A to důležité, co ve finále rozhoduje o pořadí, je srovnání mezi obdobnými projekty. A ve chvíli, kdy někde někdo uspěje v tom hodnocení bodově, vystřelí někam výš, tak se to musí projevit, že peníze někde ubydou.
Samozřejmě se můžeme bavit i o tom, jestli bodujeme nějaké projekty špatně, málo, některé hodně. Ale myslím si, že co nás všechny pálí, je asi především fáze přidělování finálních částek. A tam bohužel je naše prvotní představa samozřejmě úplně jiná, než je výsledek, který vychází z toho, kolik peněz na granty je celkově. Já si myslím že by peněz na pražskou kulturu mělo jít víc, byť ta absolutní částka není malá. Pokud však chce Praha zachovat kulturní rozmanitost, kterou v tuhle chvíli má, a myslím si, že to je jedno z jejich velkých výhod, bohatství, řekněme, měla by tu celkovou částku navýšit.
Skoro každý rok v komisi iniciujeme, abychom přijali usnesení, že je těch peněz málo a že Praha by se měla alespoň vrátit na částku, jež by reflektovala poměr k letům předpandemickým. Protože když si spočítáme inflaci, o které jste se tady zmiňoval, tak hodnota peněz, které rozdělujeme, se nedostala na předpandemickou úroveň.
Zároveň s vámi souhlasím, že Praha peníze podle těch makroekonomických ukazatelů má, že by si to mohla dovolit. Ale je to rozhodnutí, který my nedokážeme přímo ovlivnit. Praha si drží konzistenci v tom, kolik přiděluje na dotace napříč různými sektory, a zdá se, že z toho nechce ustoupit. Dost času věnuju vymýšlení, jak ještě zvýšit ten tlak a nějak dosáhnout zvýšení, i když možnosti mám dost omezené. Myslím, že by kulturní obec měla něco udělat. Postavit se za sebe nějak razantněji, jak to dělala v minulosti… Asi je už ten čas.
Samozřejmě existují i další problémy, jak jsme říkali. Ten systém není dokonalý.
Od roku 2027 ale má dojít k nějaké aktualizaci. Věřím tomu, že proběhne debata jako tahle a nějak se systém ještě upraví. Například si myslím, že by mohl a měl existovat titul, který by byl věnovaný právě začínajícím umělcům, uměleckým startupům, které se snaží prosadit na kulturní scéně Prahy. Měl by to být jiný balíček než ten celkový na podporu umění. Nemám na to čísla a myslím, že neexistuje metodika umožňující spočítat, kolik peněz jde na takzvaně nezávislou scénu a jinou scénu. Projekty se v tomto směru nerozlišují do nějakých okruhů. Proto neumím odpovědět, jestli nezávislá scéna má v rámci těch grantů nebo dotací klesající podíl prostředků.
Rozhodně bych souhlasil – ale to se týká spíš kulturní politiky Prahy než dotačního systému –, že existuje problém prostupnosti jednotlivých úrovní, řekněme veřejné podpory. Mám na mysli prostupnost mezi grantovanou kulturou a příspěvkovými organizacemi. Protože si myslím, že tam by měl existovat nějaký mechanismus, kdy se excelentní projekty z dotačního systému dokážou překlopit i do trvalé podpory formou nějakého trvalého příspěvku. A samozřejmě k tomu je potřeba, aby existoval i mechanismus, jak se z toho nejvyššího patra dá vypadnout. Což je podle mě v tuhle chvíli skoro nemožné.
Snaha byla. Kdysi jsem seděl v poradních orgánech, které se snažily vymýšlet nějakou transformaci příspěvkových divadel na nezávislé subjekty. Všichni víme, že to nedopadlo úplně dobře. Ani ne polovičatě, jenom spíš tak čtvrtičatě. Několik divadel teda vypadlo z úrovně příspěvkových organizací, ale většina tam zůstala. A myslím, že to je jeden ze zásadních důvodů zapečenosti kulturní scény Prahy.

Motal: Lukáši. Tady zaznělo – a mimochodem zaznělo to i na té diskuzi předtím –, že rozhodovací proces vlastně nezohledňuje existenci alternativního umění, experimentálního umění, kurátorovaných stagion. Je to prostě jedna sekce – divadlo. Rozhodovalo by se vám lépe, kdyby to bylo rozdělené na nějaké podsekce?
Průdek: No, nějakým způsobem to rozdělené je, třeba tanec je zvlášť, je tam meziobor, a tak dále. A my si myslíme, že to je správně. Z mého pohledu jsou zásadním tématem v debatě jednorázové projekty, které jsou jedním z opatření v tom dotačním řízení. A ta pětičlenná komise je vlastně v pozici opravdu jakoby dramaturgů a má říct, jestli ten nebo onen projekt, který je úplně v plenkách, podaný v různorodé kvalitě, v různorodé fázi příprav, dostane podporu a nějakou možnost vzniknout. Nemyslím si, že tohle je správné. Protože já jsem spíš zastánce, že o tom by měly rozhodovat domy jako je Venuše ve Švehlovce. To znamená více podpořit kurátorované domy, které pak s jistou mírou vlastního rizika rozhodují o tom, která inscenace vznikne a nevznikne. Já myslím, že o tom rozhodují daleko zodpovědněji, díky zapojení vlastních financí, než když peníze rozděluje grantová komise.
Když se ptáte, jestli bych já stál o nějaké větší rozdělení, tak to je pro mě velké téma. Komise se snaží posoudit, že tady je nějaký jednorázový projekt, který něco říká v žádosti – třeba my to máme domluveno v X10 a teď koukáte do té žádosti X10, jestli to tam mají nějak zohledněno –, a to je taková trochu detektivní práce, trochu zbytečná. Myslím si, že se to dá udělat jednodušší. Tedy nechat to na dramaturzích jednotlivých kurátorských subjektů, protože ti pak rozhodnou o tom, pro jaké obecenstvo to je, kolik repríz to má mít, jestli půjdou do spolupráce ještě s někým jiným, třeba v jiném městě.
Motal: Když se zase podíváme na makro údaje, tak nikdy v historii jsme neměli v České republice tolik divadelních souborů jako dnes, ta křivka neustále stoupá. A to mluvím o souborech, ne o divadlech jako budovách. Vzniká teda otázka, jestli je to vůbec existuje někdo, kdo je v sekci divadlo a dokáže být kompetentní posuzovat veškeré divadlo.
Průdek: Samozřejmě nemám šanci vidět všechno. To je jasné. Ale zároveň máme k dispozici externí hodnotitele a vždycky se je snažíme vybrat tak, aby pokryli celou šíři. Když pak debatujeme nad jednotlivými žádostmi, tak samozřejmě na hlas těch, kteří to viděli, dáte. Mají možnost ovlivnit to hodnocení, protože vy jste to prostě neviděl. To je možnost, jak se v rámci nějakých nastavených mantinelů můžete pohybovat, abyste měl jistotu, že tam není žádost, kterou posuzuje někdo, kdo to nikdy neviděl. To, myslím, nenastává.
Lázňovský: Neznám nikoho, kdo by stihl navštívit všechno, co se v Praze za celý rok uděje. Zároveň posuzujeme i žádosti prvožadatelů, kteří neměli možnost se ukázat. To pak stejně musíme posuzovat v první řadě žádost samotnou. Ale myslím si, že se to daří a nemyslím si, že by projekty většího typu posuzoval někdo, kdo s nimi nemá žádnou osobní zkušenost. Skupinu externích hodnotitelů, kterou máme možnost navrhovat, jmenuje magistrát. Tam opravdu jsou lidé divadla znalí a v divadle aktivní. Přidělování jednotlivých projektů probíhá tak, že se v rámci toho bazénku hodnotitelů vybírají ti, kteří se dané oblasti věnují.
Průdek: A děje se třeba i to, že v divadelní části jsou projekty na pomezí například tance. A my můžeme udělat to, že si pro ten konkrétní projekt požádáme dvojici z komise za tanec, ať nám dodají nějakého expertního hodnotitele, aby nám pomohl ohodnotit tu žádost.
Šupová: Nám se ale třeba nedaří dohledat, kdo nás hodnotil.
Lázňovský: Holt tu hlavu na špalek musíme dát my dva jako členové komise. Nemyslím si, že je úplně zdravé, aby všichni znali, kdo je posuzoval. Protože když pak nejsou spokojení s tím hodnocením, mohli by svoji frustraci směřovat na konkrétní lidi. Proto je ten systém daný tak, že těch hodnocení je pět – což by mohlo být samozřejmě deset, bylo by to lepší, ale musí to mít nějaké parametry, které jsou provozuschopné. Externí hodnotitele jednotlivých projektů nezveřejňujeme.
Šupová: Takže to chápu jako nějaký externí poradní orgán, jehož anonymita je důležitá a vy reprezentujete výsledky.
Lázňovský: Takhle je to teď nastaveno.
Motal: Lenko, tady zazněl návrh, že by kurátory experimentálních projektů by měly být primárně stagiony nebo festivaly. Byl by to model, který by pro tebe byl přijatelnější? Že by se ta zodpovědnost přenesla na vás?
Dombrovská: No ale tak to přece už funguje. Většina alternativních festivalů jako je Nextka, ale jako jsou třeba i ty ve Venuši, se nevěnují převážně přehlídce toho nejlepšího – jako třeba plzeňský festival Divadlo. Nic proti němu. Naše festivaly fungují jako líheň, uvádíme premiéry, podporujeme experiment, to je zásada těchto festivalů.
Ale opravdu intenzivně vnímám, že poslední dva roky se tomu progresivnímu divadlu krátí finanční prostředky.
V té argumentaci často zaznívá i to, že má tato scéna malý příjem ze vstupného a tvrzení vlastně odpovídá tomu společnému, velkému balíku posuzování, kde jsou velké festivaly, celoroční činnosti, inscenační projekty, kamenná divadla i začínající soubory. Samozřejmě, že pak mají experimentální projekty malý příjem ze vstupného, vždyť mají malý prostor, nebohaté publikum. Alternativní festival či soubor nemůže v žádném případě soutěžit s velkými divadly, protože to jsou projekty typu pro jednoho diváka, performativní procházky pro dvacet diváků, ale to je právě ten nezbytný experiment, bez kterého divadlo chcípne, a pak budeme všichni chodit do kamenného divadla, kde bude tři sta padesát sedaček minimálně…
Nechápu, že mi je vyčítáno, že dělám divadlo pro menší počet diváků. Takhle je můj festival zaměřený, takže mu je vlastně vyčítáno zaměření, z jeho jedinečnosti se dělá mínus. Já poslání festivalu plním stoprocentně tím, že podporuji další projekty, iniciuju nové projekty – a nemám peníze na honoráře pro umělce, ani pro svůj tým.
Pozitivní je, že jsme dostali letos 83 bodů, to mě těší samozřejmě. Ale přidělená částka je malá, stále nižší. Letos je to asi dvacet procent z požadované částky. (Podle doporučení v materiálu Podpora excelence v dotačním systému hlavního města Prahy od Jakuba Bakuleho by zisk 83 bodů měl odpovídat 40 – 60 % z požadované částky, viz s. 30 – pozn. red.). Což mě nutí festival minimalizovat, dále nepodporovat své umělce v nové tvorbě, nedovolí mi přivézt slovenské divadelníky, což je naše další zaměření. A to mi bude příští rok komisí vyčteno.

Lázňovský: To, že u některých žadatelů je v hodnocení, že mají nízké příjmy ze vstupného, neznamená, že bychom říkali, že tento projekt by měl víc vydělávat na divácích nebo zvýšit vstupné. Je to čistě proto, že máme kritérium, které se jmenuje efektivnost. Posuzuje se, jaký má ten projekt poměr příjmů z vlastních zdrojů. Takže mu nemůžete dát za žádnou cenu plný počet bodů za tohle kritérium, protože ho prostě nenaplňuje.
Potřebnost, umělecká kvalita, a tak dále, se zase hodnotí v jiných kritériích. A tam zase tyto projekty, pokud jsou kvalitní, samozřejmě body získávají. Ta výtka je jenom konstatování faktu, že v porovnání třeba s jinými projekty plní výkonový ukazatel méně. Je to fakt, který máme za úkol posoudit a nemůžeme napsat, že to je jinak. Je to sada kritérií, které se nějakým způsobem doplňují, a pak z toho vyjde bodování, které může ve finále být třeba i nespravedlivé, ale je to prostě jenom systém.
Určitě se shodneme na tom, že je to lepší, než kdybychom se jen tak posadili ke stolu a někdo rozhodl, co se mu líbí víc a co méně. Takže chápu, že některé projekty nemůžou všecha kritéria naplnit, ale prostě tak jsou nastavená.
Motal: Když jsme u těch výkonnostních kritérií – mě udivuje, jak proniká do logiky umění managmentový způsob myšlení. I zde zaznělo už slovo startup. To je nějaká podnikatelská idea, že tu je firma v rané fázi svého vývoje, který je měřitelný. Ta nejistota u startupu je spojena s ambicemi k růstu. Ale podle mě experiment znamená něco jiného. To je metoda, ne organizační forma nebo podnikatelský záměr. Překonává nejistotu v poznání. Snažím se něco naučit, prozkoumat. Startup je úspěšný, když vede ke stabilnímu výsledku. Ale úspěšný experiment může ekonomicky selhat. Nestabilita je jeho principem. Negeneruje zisk, neroste. Nevznikne z toho nová divadelní scéna, soubor, není tu ambice přejít do víceletých grantů. Ale třeba jsme prozkoumali slepou cestu, snížili jsme nejistotu tím, že jsme objevili něco, z čeho mohou čerpat jiní, upozornili na problém ve veřejném zájmu… Neznamená to, že ta kritéria, která tam máte, vlastně znemožňují smysluplně hodnotit experimenty?
Lázňovský: Omlouvám se, jestli někomu to pojmosloví nevyhovuje, ale asi je dobré v tom, že si rozumíme. Že startupem myslíme přesně to, co jste říkal – já mluvím o vznikajících souborech, projektech, které mají nějakou ambici se posunout někam dál a trvat. A je to něco jiného, než o čem mluvíte vy v tom pojmu experiment. Myslím si, že to každé kritérium si člověk musí ve finále sám nějak uvědomit… Já ale prostor pro ocenění experimentu nacházím, i když není přesně napsáno, že projekty mají body za experimentálnost.
Přidávám se k tomu, co tady říkal Lukáš. My jsme jako dotační komise samozřejmě nějaký malý výsek lidí z oborů, kteří mají nějaké představy, snad i nějakou zkušenost a erudici, ale nemyslím si, že bychom měli rozhodovat o žadateli, kterého jsme prozatím neměli možnost poznat, jenom na základě žádosti. To by mělo příslušet nějakému většímu celku – produkčnímu domu, dramaturgickému týmu, festivalu nebo někomu, kdo má podporu a kdo kvalitu toho experimentu umí posoudit líp ve svém zaměření. My ani neumíme říct, kolik vlastně letos dostalo nezávislé divadlo, kolik experimentální divadlo, kolik alternativní divadlo, protože na není systém vůbec strukturovaný.
Ale já si myslím, že tady ještě nepadla příčina, která je za mě asi nejzávažnější spolu s tím, že celkové prostředky nerostou v posledních letech tak, jak rostou náklady. V posledních dvou letech se totiž projevila slabina toho systému, která zároveň vychází z jeho výhody. Před pár lety se podařilo do systému prosadit víceleté financování. Nicméně to má nevýhodu, že dotační komise netuší, jaký rozpočet na kulturu bude za pět let. V dobách pocovidových, kdy jsme se otřepali z těch různých zkušeností a asi jsme byli příliš optimističtí – myslím my, dotační komise. A ty víceleté dotace rostly rychleji, než potom rostl celkový balík přidělených prostředků.
Nechci tady na někoho ukazovat, že je na tom lépe, ale v zásadě ty víceleté granty v posledních letech rostly více a ukrajovaly z jednoletých dotací. Je to velký problém, který má jediné řešení – a to, že se celkový balík financí bude opravdu zvětšovat tak, jak jsme předpokládali před pěti lety, že se stane. Ale ten balík je nyní v podstatě nižší a dopadá to bohužel nejvíc na ty jednoleté projekty.
Motal: Slyšeli jsme tu ale, že to dopadá i na ty kurátorované prostory a festivaly, které by vlastně měly být tou živnou půdou experimentu. Dostávají méně a méně…
Lázňovský: To je objektivně pravda.
Průdek: Nejenom, že celkový objem peněz neroste takovým tempem, ale po covidu ten systém o peníze přišel. Regulérně chybí čtyřicet až padesát milionů korun. Kdyby v systému zpátky byly, tak tu nemusíme sedět, ten systém by byl saturovaný. Jednak se chystá revize toho systému, ale zároveň i komunální volby a máme demokracii, tak si řekněme, že je na čase se těch politiků ptát, jestli jsou ochotni to navýšit.
Dombrovská: A kdo by to měl dělat? Řekněme profesní organizace jako je Asociace nezávislých divadel, Asociace profesionálních divadel nebo…
Průdek: Já myslím, že česká kulturní obec. Veřejnost.
Lázňovský: Každý, na co stačí. My jsme jako komise přijali usnesení, snažili jsme se, aby bylo co nejrazantnější. Každý rok se snažíme být důraznější. Jak jsem říkal, už taky přemýšlím, co dokážu změnit, ale samozřejmě – jsou tu asociace, které by měly jednat. Ale vůbec všichni hráči v tom sektoru. Je nutné dát radnímu pro kulturu najevo, že jedním z jeho nejzávažnějších úkolů je, aby se pokusil blok na radnici prorazit a přesvědčit své politické kolegy, že výše prostředků na kulturu je hrubě nedostatečná a kritická. Myslím, že by také kulturní obec měla něco udělat. Postavit se za sebe nějak razantněji, jak to dělala v minulosti… Asi je už ten čas.
Motal: My jsme radního pro kulturu Tomáše Slabihoudka (TOP 09) do diskuze zvali, ale z navržených termínů si žádný nevybral a sekretářka, která s námi komunikovala, nabídla jako náhradu jeho náměstkyni – což jsme odmítli. Chtěli jsme tu mít někoho s politickou zodpovědností, nepodařilo se.
Karel Král se hlásí z publika.
Karel Král: Chtěl bych reagovat na to, jak jste říkali, že by bylo dobře, aby divadelníci požadovali zvýšení peněz… Když došlo k podobným situacím na ministerstvu, v době, kdy jsem byl v grantové komisi, tak jsme požádali pana ministra o slyšení a všechno jsme se mu snažili vysvětlit. Někdy se to zlomilo. Vaše komise požádala o takové slyšení?
Průdek: Jako komise jsme to neudělali. Ale různí členové komise se snažili jednat s radními, kteří mohou ovlivnit, kolik tam jde peněz. Probíhala jednání, zda je možné částku navýšit, nebo ne… Na vaši otázku je ale odpověď ne. Někteří se sice setkávali s radním pro kulturu i pro finance, také zástupci jednotlivých asociací byli na slyšení, ale nepodařilo se.
Lázňovský: Je na místě říct, že nevím, jestli úplně panuje stejný pohled mezi jednotlivými obory. Jestli odborná komise jako celek by se dokázala shodnout na něčem víc než na obecném stanovisku. Argumentace mezi jednotlivými obory, jak má vypadat rozdělení, je někdy poměrně náročná.
Král: Já jsem myslel apel na zvýšení částky.
Lázňovský: Já vím. Jak říkám, na tom jsme se shodli v usnesení, které jsme odeslali ve chvíli, když jsme věděli, že odchází bývalý pan radní (Jiří Pospíšil, TOP 09 – pozn. red.), který se této záležitosti příliš nevěnoval. Z tohoto důvodu jsme se jako komise ho ani nesnažili kontaktovat. Komunikujeme s odborem kultury a ventilujeme naše návrhy a názory, ale bývalého pana radního jsme nekontaktovali a u nového ještě nebyl prostor. Také my jako komise nejsme celoročně v kontaktu.
Motal: Barboro, co se děje ve vaší hlavě teď? Máte pocit, že víte, co dělat?
Šupová: Vlastně došlo k proměně mého uvažování. My jsme jako Venuše letos poprvé žádali o víceletý grant a dostali jsme ho na roky 2027–2028. A vedeme v týmu vášnivé diskuze, co s tím? Protože jsme se sice probojovali do té potenciálně ideální skupiny, podařilo se to. Zároveň navrhovaná částka není dobrá a my si moc nedokážeme představit, že s tím přežijeme. Ale zase nám to dává nějakou jistotu, i když mizernou. Takže právě řešíme, jestli to přijmout nebo nepřijmout, což je trošku paradox, když jsme v to dlouho doufali…
Říkám si, že za naše divadlo bych ocenila větší dialog, který si nyní dokážu představit spíš než třeba před půl rokem. Takže děkuji za tuto možnost se vidět osobně. A byla bych ráda, kdyby grantové žádosti i to hodnocení fungovalo více na bázi nějaké spolupráce a otevřené komunikace. Nemyslím si, že je to tak, že byste nám měli říci, jak vyplnit kolonky, abychom uspěli. To je nesmysl. Ale jenom abychom věděli, co každá ta strana vlastně dělá. Takže teď se přikláním k tomu, že bych byla pro zprůchodnění komunikace.
Průdek: Já vám rozumím. Já bych ale na vašem místě psal na magistrát a snažil se z nich získat podrobnější informace, jak podat žádost, aby byla úspěšnější. Jako grantová komise tohle poradenství neposkytujeme a já si to ani neumím představit, upřímně řečeno. Při našem pracovním vytížení. Zároveň jsme pořád nějaký hodnotitelský orgán. Takže nemůžu jedněm říct: oprav tohle a tohle, napiš tohle a tohle… To je pak střet zájmů.
Dombrovská: Ještě jednou zopakuji, že vás nežádáme, abyste nám radili, jak napsat žádost. Takt to nemyslí Bára, tak to nemyslím ani já. My se naopak domníváme, že naše žádosti jsou napsané správně a pravdivě, děláme to už přece jen několik let. Já vám nebudu lhát, kolik jsem vybrala na vstupenkách. Ale jestli je to jediná zásadní výtka, že nemám dost příjmu ze vstupného, tak se ptám na správnost kritérií a soutěže. Náš pocit, pocit lidí tady v místnosti je, že chápou, že je omezený balík peněz na jednoleté granty, ale i v rámci těch jednoletých grantů je úplně uskřípnutý experiment. Nezpochybnitelně. Takže ano, systém pak nefunguje úplně spravedlivě.
A proto mám dneska obsedantní potřebu zmínit také Opatření č. VII, kde jsou divadla, která já považuji za komerční. A ta dostala na rok 2026 dohromady dotaci téměř osm milionů, které by tady těmhle experimentálním divadlům velmi pomohly. Proč vlastně tohle opatření vůbec existuje? A proč vy, kteří jste za něj zodpovědní taky, podporujete radši komerční scénu?
Lázňovský: Já s vámi souhlasím do posledního písmenka. Ale nám jako komisi se to opatření číslo sedm na stůl vůbec nedostane.
Dombrovská: Ale v zápise výboru pro kulturu stojí něco jiného a pan Sulženko říkal, že i o něm rozhoduje stejná dotační komise.
Lázňovský: Ne, my se jen dozvíme, kolik peněz odejde.
Motal: Člověk, který není insider, nevidí do procedur na magistrátu a otevře zápis výboru pro kulturu, kde jsou výsledky grantů, což je vlastně jediný veřejný materiál k vašemu rozhodování, tak je tam kolonka návrh komise, která je vyplněná nějakým číslem. Takže můžeme získat dojem, že je to vaše zodpovědnost. Protože slovo komise – a teď myslím celou komisi, nejen vás dva – tam je uvedeno a je to oficiální, úřední dokument.
Průdek: My jako komise jsme zodpovědní za opatření jedna až šest.
Lázňovský: Toto opatření je součástí vyhlášení dotačních podmínek a výzvy. A tu schvaluje zastupitelstvo. Odborná dotační komise dostává finální informaci s matematickým výpočtem, protože tam jsou částky dány procenty. Je nám sděleno: „Na opatření číslo sedm jde tolik a tolik peněz.“ Asi jsme pod tím podepsaní, protože je to výsledek výzvy jako takové. Ale my nemáme žádnou pravomoc, ani prostor se k tomu nějak vyjadřovat.
O tomto opatření jsme ale taky samozřejmě mluvili. Nejsme přáteli toho, aby Opatření č. VII bylo dotované, nebo rozhodně ne v tomhle rozsahu. Byť se pokusím být ďáblovým advokátem. Z pohledu těch žadatelů, i když jsou komerčními subjekty, poskytují částí svých služeb veřejnou službu. Těžko se dá posoudit do jaké míry, kde začíná ta veřejná služba v případě divadla. Jenže na jaké škále to měřit? Nevím. Možná se shodneme, že je dobré, aby veřejnost chodila do divadla a netrávila čas nějakým méně hodnotným způsobem, ať jdou…
Dombrovská: Do Kalichu…
Motal: Nebo RockOpery.
Lázňovský: V něčem chápu základní logiku toho opatření. Pamatují si doby, kdy Opatření č. VII nebylo. Jeho zavedením se výrazně omezila, respektive ukončila, každoroční diskuze s těmito divadly. V některých ukazatelích, jako je počet diváků nebo soběstačnost, by v tom běžném dotačním systému získali spoustu bodů, kdyby tam byly, to musíme uznat. Zároveň víme, že to je jiný typ činnosti a cítíme, že by neměl mít veřejnou podporu. Ale ve finále je složité to zargumentovat, protože kritérium, že někdo provozuje divadlo na základě toho, že chce dosáhnout zisku, není takhle jednoduše vyřazovacím kritériem pro grantové řízení.
Dombrovská: Ano, není. Ale má být zařazeno mezi ostatní projekty, protože pořád je to divadlo přece. Proč má samostatnou kolonku?
Král (reaguje z publika): Je to mimosystémové přece.
Lázňovský: Systém je nastavený, systém je daný.
Motal: Když jste mluvili o veřejné službě – což je samozřejmě ještě na jinou diskuzi – logika veřejné podpory v západním světě bývá většinově taková, že vykrývá to, co ten trh není schopen obsloužit. Což typicky jsou experimentální a alternativní projekty, které si na sebe vydělat nemůžou z principu své činnosti. Ne z neschopnosti, ale z principu.
Lázňovský: Jenom je složité říct, kde začíná to komerční divadlo.
Dombrovská: To je v pořádku, neříkejme to – ale nemá mít samostatnou kolonku a jiná měřítka.
Průdek: Já to taky nechci hájit, je to ale základní dokument, který je schválený. Jsou to pravidla toho dotačního řízení, a to kritérium číslo sedm není ostatním divadlům zavřené. Vy můžete přijít do kritéria sedm, pokud splňujete podmínky. Stejně tak kdokoliv, kdo je v kritériu sedm, si to může rozmyslet a říct: „Začnu žádat o víceleté granty.“
Dombrovská: Je to opatření jenom pro komerční a velká divadla. Ale proč teda nemají stejnou prioritu, vlastní kolonku ta, která by grant z podstaty své činnosti a přínosnosti potřebovala? Když se různě lidí zeptáte, co to znamená grantová podpora, když si zadáte do relevantního vyhledávače, co to znamená grant na umění, první věci, co jsou zmíněny, jsou: že se podporují ty projekty, které jsou nekomerční. To je skoro vždy na prvním místě. Následuje, že mají být sociálně angažované, které podporují vývoj oboru, které mají divadelní ocenění, které jsou pro děti, seniory. Na tom se nakonec asi všichni shodneme. A to samozřejmě není kolonka číslo sedm. A dotace dostává.
A pak je tu ona křehkost. Grantová podpora ve vědě, stejně jako v umění, slouží především k tomu, aby něco nového vzniklo. Aby byly podpořeny projekty, které si nemůžou z podstaty věci na sebe vydělat. Aby tvůrci a vědci experimentovali a posouvali obor dál. To by mělo být na prvním místě. A když se podívám na výsledky letošních jednoletých grantů, tak musím říct, že přesně tato divadla letos podpořena nebyla.
Ty nejvíce křehké – to je termín vaší komise, vy ho ale používáte jako výčitku –, ty nejvíce křehké projekty, které jsou opravdu velmi významné pro obor a společnost, jsou nepodpořené, anebo mají tak malé částky, že jsou vlastně směšné, a nejsou vůbec funkční. Je to nějaké, jak říkal pan Sulženko u prvního kulatého stolu, pocukrování. Takže jste vynechali nebo pocukrovali tyhle projekty. A ještě napíšete – ony jsou křehké, takže my jim grant nedáme. A pak je tady nějaké opatření číslo sedm, které samozřejmě potom působí jako červený hadr.
Takže říkám, že systém v tuto chvíli funguje přesně naopak, než by měl z principu grantových podpor fungovat.
Lázňovský: No, jediné, na čem se neshodneme, je, že ten systém se snaží pokrýt celý trh. Samozřejmě komerční divadla vám zase řeknou, že chtějí dělat náročnější divadlo, náročnější umění, ale nemají na to taky dost prostředků. Že pak musí dělat ty nejkomerčnější tituly a podobně. Ale o tom se asi nebudu dál přít, protože jsme na jedné lodi. Snažil jsem se jen vysvětlit tu logiku. Ale kdyby to bylo moje rozhodnutí, což není, a není to rozhodnutí dotační komise, tak bych v opatření sedm podporoval méně divadel menší částkou, anebo vůbec. Ale to není, bohužel, v naší, ani vaší moci.
Motal: Tak v moci naší jako občanů to snad, doufám, je.
Dombrovská: Když říkáte, že komerční divadla také chtějí dělat hodnotnější, progresivní inscenace, tak to samozřejmě snadno dohledáte v opatření číslo sedm, protože ty subjekty dostávají dotace už několik let. Takže myslím, že velmi rychlým pohledem zjistíme, že ty statisíce až miliony, co dostali, je ani nevedly k tomu, aby měli hodnotnější repertoár.
Lázňovský: Nedá se to úplně ověřit, protože nevíte, zda by nedělali něco horšího, kdyby ty peníze od magistrátu neměli.
Motal: Děkuji za diskuzi. Prosím nyní o dotazy z publika.

Lucie Ingrová: Dobrý den, já jsem Lucie Ingrová, Divadlo Láska. Já jsem se, prosím, chtěla zeptat, jestli víte, zda dostal dotaci někdo, kdo zažádal letos poprvé, anebo podruhé, ale poprvé ji nedostali. Jestli jste vůbec někoho takového letos podpořili. Jestli třeba zohledňujete také to, že lidé, kteří třeba deset či patnáct let pracují v kultuře a rozhodli se otevřít svoje vlastní divadlo, založili soubor. Jestli někdo z nich dostal celoroční grant napoprvé či napodruhé. Pro mě je to důležitá informace.
Lázňovský: Musím se přiznat, že teďka nemám přímou odpověď na vaši otázku, jestli je v letošním dotačním řízení takovýto žadatel, jestli tam je někdo nový, koho jsme podpořili. Ale teoreticky a statisticky bude takových žadatelů asi relativně málo, protože prostředků je opravdu nedostatek, a tím hůř se opravdu někdo nový do systému dostane. Ale samozřejmě, že se to stává, nebo stávalo. Být prvožadatelem neznamená, že si řekneme, toho do kroužku nepustíme, naopak to ani není výhoda. Ale jak jsem říkal už dříve, byl bych velmi pro, aby nové projekty měly samostatný okruh opatření. Za mě by bylo fajn, kdyby jedno z opatření bylo zaměření na startupy. Ale v tuhle chvíli to tak není.
Průdek: Z mého pohledu systém nabízí nějakou prostupnost. Když je někdo prvožadatel a žádá o jednoletou činnost a komise může těžko vidět jeho práci, tak se žádost hodnotí daleko hůř. Je častější, že dostane spíš grant na jeden inscenační projekt. To je podle mě ta cesta. Nejprve požádat o podporu inscenace a pak teprve o jednoletou činnost.
Ingrová: Já jsem nechtěla být konkrétní, ale v tuhle chvíli musím reagovat. My jsme poprvé žádali o jednoletý grant na rok 2025, letos jsme tedy žádali podruhé. Poprvé nám komise vyčetla: nedostatečně rozpoložkovaný rozpočet, ale přiměřený, málo výstupů v rámci České republiky, protože jsme měli víc představení v zahraničí, dva roky jsme totiž podporovali Ukrajinu a udělali jsme tam divadelní festival, kam přijelo asi osm tisíc lidí. Tím pádem jsme měli málo mediálních výstupů, které ale nebyly vedeny jako povinná položka žádosti. Komise se také vyjádřila, že jim projekt přijde umělecky přínosný v rámci Prahy, což mě hodně překvapilo. Také uvedla, že svou činnost pravděpodobně nezvládneme bez grantu, tedy když dostaneme od magistrátu nižší částku, tak to nezvládneme. A proto nám komise nepřidělila nic.
Na rok 2025 jsme dostali rezidenci ve Venuši ve Švehlovce, já jsem si půjčila peníze, abychom mohli ve Venuši hrát. Odehráli jsme tam dvanáct vlastních představeních, dalších šest představení v koprodukci, uvedli jsme premiéru, na kterou jsme dostali grant osmdesát tisíc ze Státního fondu kultury.
Za své peníze jsem zaplatila manažerku, která mi pomáhala s rozpočtem na další grant. Ta mi řekla, že takhle rozpoložkovaný rozpočet, jaký jsme měli na rok 2025, ještě nikdy neviděla, že ona to rozhodně takto podrobně u jiných grantů nepíše. Ale byli jsme ještě podrobnější. Na grantu pro rok 2026 jsem pracovala měsíc. Byl to nejlépe a nejpodrobněji napsaný grant, jaký jsem kdy odevzdala. Měla jsem tam několik mediálních výstupů z hraní v Česku i v zahraničí, i když to opět nebyla povinná příloha. Několikrát jsem tam zmínila počet repríz, které jsme dokázali udělat bez podpory magistrátu.
A co se stalo. V posledním hodnocení jsme měli nepravdivé informace o tom, že jsme udělali pouze tři reprízy, taky jsme letos byli pro grantovou komisi umělecky nehodnotní, protože prý existuje v Praze dalších šest divadel, které dělají podobné projekty. A samozřejmě jsme splnili položku doporučení. Jedním z našich doporučitelů byl bývalý ministr kultury, druhou doporučitelkou byla držitelka dvou Thálií. Také nám bylo vyčteno, že máme nadhodnocený rozpočet pro jednotlivé umělce, my ovšem uvádíme pro herce dva a půl tisíce za představení, což je míň, než je doporučený honorář ministerstvem kultury. O tisíc korun míň, ale dobře. Já nyní tedy potřebuju radu, protože za mnou stojí třicet lidí, kteří mi věří, a já nevím, jak dlouho mi věřit budou, protože podíl dobrovolnické práce je v podstatě stoprocentní.
Teď je to asi hodně emocionální, protože já jsem se dostala do osobního dluhu, našemu projektu naprosto věřím, šla jsem položku po položce hodnocení na minulý rok, abych vše vysvětlila a napravila. Ale stále jsme bráni jako prvožadatelé, ačkoliv jsme na scéně čtyři roky. A jediná odpověď na to je, že na jednoleté granty je málo peněz a nelze prorazit skleněný strop, pokud jsme nové divadlo. Mně je ale šestatřicet, v divadle se pohybuji dvanáct let, všichni mí kolegové jsou etablovaní, jen jsme se teď rozhodli dělat divadlo jinak. Venuše ve Švehlovce to ocenila. Ocenil to také PerformCzech, který nám umožnil v roce 2024 udělat obří mezinárodní projekt. Jak ale máme prorazit v Praze – nevíme.
Děkuji a omlouvám se, že jsem si prostor tak uzmula.
Motal: Já vím, že se nechcete vyjadřovat k jednotlivým žádostem, ale myslím si, že tohle volání do nebe má nějakou obecnější rovinu, tak se ptám, jestli na něho chcete reagovat.
Lázňovský: Vy jste položila otázku, jestli prvožadatel má šanci projít. My jsme vám odpověděli, že to není kritérium, že šance je. Obecnou odpověď jste dostala, tak nevím, proč vás to tak rozlítilo. Rozhodnutí komise ale můžete nechat prozkoumat, když se obrátíte na odbor pro kulturu. Ale konkrétní radu opravdu nemám.
Ingrová: Já jsem chtěla hlavně reagovat na vaši odpověď, že jako prvožadatelé nemáme co ukázat. Snažila jsem se popsat, co všechno máme za sebou, co jsme zlepšili, jak nás vnímá část veřejnosti a že jsme byli schopni udělat za vlastní peníze několik představení. A stejně to nemělo žádný výsledek. Komise má nové a jiné připomínky, které spíš vypadají jako zástupné důvody.
Lázňovský: To bylo myšlené taky obecně, že pokud je někdo prvožadatel, tak pravděpodobně nemá co ukázat a má to těžší.
Motal: Já zopakuju, že z našeho setkání bude vznikat textový záznam, takže už jenom toto svědectví vnímám jako důležité. Než dám slovo dalším, tak poznamenám, že vy jste udělali maximum pro to, abyste naplnili všechna kritéria a chtěli jste podporu vlastně pro startup. My jsme zatím debatovali především o experimentálních projektech, jak to mají v posledních letech těžké a jak je podle kritérií systém vyhazuje, nepodporuje. Ale ve chvíli, kdy vy hrajete startupovou hru, tak vás to ze systému vyhodilo taky.
Lázňovský: Já bych chtěl krátce reagovat. Z mého osobního pohledu je špatně, že není možné startupy bonifikovat.
Motal: Dotační mechanismy fungují v nenárokovém režimu, což se často oficiálně zmiňuje. Možnosti nějaké obrany či diskuze jsou pak pro žadatele velmi omezené. To je problém. Další dotaz, prosím.
Linda Straub: Já jsem Linda Straub ze Spielraum Kollektiv. Můj dojem z posledních let je, že jsou kritéria nastavena až moc byznysově. Trochu mi to připomíná situaci kolem u nás nedotaženého statusu umělce, kdy jsem jako divadelní tvůrkyně vedená jako podnikatelka a musím splňovat s mými legračními příjmy kritéria, která jsou nastavena na podnikatele. A tady se mi to trochu zrcadlí. Taky máte na malé soubory požadavky, které nemohou z podstaty své činnosti splnit. Zajímavá mi ale připadala myšlenka, aby o divadelních počinech, které jsou mimo rámec současných hodnotících kritérií, které jsou experimentální, rozhodovali dramaturgové festivalů jako je …příští vlna/next wave…, festivaly, které jsou ve Venuši, Malá inventura a jim podobné. To mi přijde smysluplné.
A moje otázka tedy zní, jak se dá dosáhnout toho, aby tyhle festivaly měly dostatek financí, aby to opravdu mohly dělat. Všechny totiž mají v současné době kritický nedostatek financí. Kde je tedy cesta k záchraně experimentálního divadla? Protože evidentně to není proto, že by psali špatně žádosti.
Průdek: Systém teď nabízí možnost evaluace. A tohle, co říkáte, je přesně případ, který se dá zanést. Je tedy důležité takový podnět poslat na odbor kultury a stát se relevantním partnerem v diskuzi. Protože když chcete systém upravit, tak se tomu musíte věnovat a navrhovat úpravy, konkrétní řešení.
Lázňovský: Už jsme to říkali v průběhu stolu – nejlogičtejší cesta je tlačit změny přes Asociaci nezávislých divadel, která by měla lobbovat za zlepšení podmínek pro experimentální divadla a za změnu systému podpory kultury obecně. Není to ale lehká a krátká cesta. Musím ale zopakovat, že se komise rozhodně nezaměřuje proti experimentálnímu divadlu a novým projektům, ale bohužel se to tak v posledních letech projevuje, protože jednoleté dotace mají klesající tendenci a většina experimentálních projektů spadá do této sekce. Nedostatek peněz se projevuje nyní nejvíc tady.
Motal: Děkuju, ještě než dám prostor pro další dotaz nebo reakci, tak musím říci, že jsme zvali ke kulatému stolu také Lenku Havlíkovou, ředitelku Asociace nezávislých divadel, ale ta na pozvání nereagovala a její hlas tady opravdu chybí.
Šupová: Můžu ještě krátce zareagovat? My děláme umělecké rezidence v rámci celoročního provozu i v rámci festivalů, které fungují dobře, zájem je obrovský, máme dramaturgickou radu, čas na osobní schůzky a supervize. Některé z projektů jsou velký risk, který nevyjde, něco se naopak na repertoáru udrží i tři roky a má velký mediální ohlas. Věřím, že domy a festivaly by dokázaly experiment do velké míry vyvolávat a spravovat.
Průdek: Jsem zastánce takových modelů, ale musí se odehrát debaty, protože kdokoli chce prosadit změnu, dočká se několika protinázorů a uvnitř sektoru se začne odehrávat bitva. Výsledkem pak je, že se nikdo neshodne s nikým. Ale když debatu nezávislý sektor zvládne a k magistrátu vyšle nějakou společnou zprávu o tom, co je třeba změnit, tak to magistrát musí jedině přivítat.
Lázňovský: Je skvělé, že je něco, na čem se shodujeme, takže by bylo dobré šířit dál tenhle názor. Jenom upozorním na jednu věc, kterou se v systému hodnocení potýkáme, a to je, že není často jasné a nejsou na to pravidla, jak se skládají dotace na provoz. Každý má jiný produkční model, někdo souborům nedává nic než prostor, někdo zaplatí vznik inscenace, víc, míň, trochu. A špatně se to nyní porovnává.
Průdek: A ďábel se skrývá v detailu.
Ingrová: Má to samozřejmě několik otazníků, protože je také důležité, aby soubory disponovaly vlastním rozpočtem, který musí vyúčtovat, aby se naučily fungovat v systému. Nemohou být jen součástí produkčního domu, který pak rozhoduje úplně o všem. Mi připadá spíš smysluplné, aby byla v grantech podkategorie experimentální divadlo, aby prvožadatelé měli větší šanci, aby se hledělo více na to.
Vojtěch Bárta: Jsem Vojtěch Bárta z Chemické divadla. Chci moc poděkovat za to, že se diskuze odehrává a že je v otevřeném duchu.
Za sebe musím říct, že také spatřuji kritéria jako spíše byznysová a v hodnoceních komise se letos
objevují faktická nedopatření. Nechci s tím zvlášť otravovat, ale přece jen řeknu naši zkušenost. Dlouhodobě jsme od hlavního města dostávali celkem málo peněz, většinu našeho rozpočtu tvořily spíš prostředky z ministerstva kultury nebo ze Státního fondu kultury, dlouhodobě tedy vnímám nějaký rozpor mezi námi a kritérii grantu hlavního města Prahy, a to přestože v Praze výrazně působíme. A mám potřebu upozornit na paradoxy, které jsem letos viděl ve více hodnocení žádostí.
Často se argumentuje, že máme přemrštěné rozpočty, a to mi přijde nehorázné. Otázka je, s čím projekty srovnáváte. Ale jestli to chceme srovnávat s příspěvkovými organizacemi nebo s někým, kdo kontinuálně vytváří divadelní činnost ve srovnatelné kvalitě s námi, nebo to je ještě jinak. Rád bych upozornil na to, že nejenom v případě Chemického divadla rozpočet přemrštěný rozhodně není. Naopak. A takovou formulaci považuji za velkou faktickou chybu. Nechci, aby debata směřovala k našemu divadlu, přestože nedokážu asi teď jinak, musím zmínit konkrétní případy. Další výtka od komise, kterou vnímám jako nespravedlivou, je nízký dosah projektů. V našem případě se v hodnocení přímo píše, že máme spíše komunitní dopad. Což je paradoxní vzhledem k obecně velké reflexi našich projektů. A navíc jsou v souladu s dlouhodobou kulturní vizí hlavního města Prahy, kde se mimo jiné o komunitní a periferní kultuře dost píše. Naše představení mohou fungovat komunitně, zároveň ale mají dost velký dopad. Samozřejmě nemají obrovskou návštěvnost, což je dáno i technickými limity představení. Ale dopad, i mediální, je velký. Takže mě mrzí, že když děláme kulturu v nějaké lokalitě, kde kultura není, přestože vize hlavního města Prahy je šířit kulturu i na periferie, je nám to vytýkáno.
Takže se přidávám k názoru, že asi potřebujeme opatření číslo osm, aby nás chránilo. Hlavně když je možné v sedmičce rozdělit peníze čistě komerčním subjektům, a to jen proto, že existují.
Lázňovský: Samozřejmě mluvte o svých konkrétních projektech, to by bylo zvláštní, kdybyste se snažili mluvit o někom jiném, my jenom trváme na tom, že nebudeme reagovat na konkrétní hodnocení a výsledky.
Hovořil jste o nějaké byznysovosti hodnotících kritérií, což primárně vychází z toho, že se Praha rozhodla sjednotit kritéria napříč jednotlivými oblastmi financování. To znamená, že jsou stejná pro sociální odbor, sport, kulturu a tak dále. A proto jsou to obecná slova jako potřebnost, účelnost, efektivita a tak dále. Ale odbor kultury pod tato slova vložil obsah aplikovaný na kulturní sféru, vložil tam i nějaká podkritéria a my je navíc nějakým způsobem vykládáme, protože jsme lidi, kteří přemýšlí originálním způsobem. Chápu, že kritéria nepůsobí elegantně, nebo vypadají třeba i nepřátelsky, ale jsou to jenom pojmenování, které nemají vliv na výsledek. Jsou dané systémem shora.
David Zelinka: Jmenuji se David Zelinka a vedu soubor Teď nádech a leť. Mám ještě na závěr potřebu vytyčit pole částečného neporozumění, které zvětšuje naši frustraci, protože se problémy zbytečně hledají jinde.
Když jste dříve řekli, že můžeme taky žádat o dotaci v Opatření č. VII, tak nemůžeme, protože nemáme patnáct tisíc prodaných vstupenek, a to z podstaty naši činnosti. Když padlo, že si můžeme zařídit manažera, který nám dá do pořádku reklamu a rozpočty, tak nemůžeme, protože ho nemáme z čeho zaplatit, teď totiž fungujeme na bázi dobrovolné práce. Opravdu nám nepomůže Nová síť a podobné organizace, protože my máme s granty dost zkušeností, problém není v tom, že nevíme, jak napsat žádost, ani v tom, že je napsána špatně. Tyto organizace zkrátka neví nic, co bych za léta činnosti v divadle nevěděl taky. Taky vnímám mnohá slovní hodnocení komise jako zavádějící. Naše rozpočty jsou opravdu minimalizované, platíme umělcům méně, než jsou obecná doporučení, a tak dále.
To nebyly výtky, jen jsem shrnul neporozumění, které jsem pozoroval při debatě. Děkuji.
Lázňovský: Samozřejmě nemůžete dát žádost do Opatření č. VII, když nesplňujete kritéria, ale oni zase nemůžou podat žádost do opatření profilové festivaly. Opatření jsou zkrátka nějakým způsobem nastavena. Teď je ta pravá chvíle se začít intenzivně bavit o tom, jestli jsou nastavena dobře. Co podporovat chceme a nechceme. Jak tady už několikrát padlo, od roku 2027 má být dotační systém aktualizovaný a revidovaný.
Motal: Děkuji všem za debatu. S časopisem Dílo budeme v diskuzích pokračovat.

